DeletedUser5504
Guest
No snad se vám bude druhý díl líbit 
Kapitola 2
Ben šel jako každé ráno za Vokounem. Vokoun byl místní drogový deeler. Patřil do takzvané AB, neboli Aliance Bohů. Měl naprosto všechno, od marihuany po amfetaminy. Hodně zajímavé, co se Benovi na Vokounovi líbilo, že nebyl jako ostatní. Nebyl na drogách. Ben k němu každé ráno šel na dopolední školu. Škola kam místní chodili byla až od tří odpoledne. U Vokouna se naučil už hodně věcí které bude v budoucnu potřebovat, alespoň za předpokladu že tu bude žít i v dospělosti. Učil ho názvy drog a jejich očekávané i vedlejší účinky. Ben se vždy divil kolik toho Vokoun má, a že odolává. Ben rád chodil po skladě a rád se díval na všechny iněkční stříkačky a prášky ve všech možný balíčcích, krabičkách nebo pytlíčcích a v duchu si říkal, že toto jsou jeho největší nepřátelé, se kterými se bude muset ještě hodněkrát utkat a vyhrát. Bude se s nimi potkávat každodenně celý život.
Když Ben viděl někoho zdrogované jak jde po ulici, a nebo byl jednoduše doma u večeře duší přítomen, tak si řekl že takto nikdy vypadat nechce. U Bena doma nebylo bezpečno. I na ulicích si musel dávat pozor i když všechny znal a věděl že si na něj nikdo nedovolí. I dospělí se mu vyhýbali. Pouze Vokoun s ním soucítil. Benův otec Vokouna nesnášel. Nikdy si však nedovolil mu něco udělat. Protože kdyby ho zabil tak sem AB přestane dovážet drogy a on by to jednoduše nepřežil. Vokoun by to také mohl nahlásit na policii která by celý Šedý Svět rozpustila a přesunula ho do léčebny, a nebo do vazby. Navíc by mohli Benova otce, Benovu rodinu, a i samotného Bena lidi z imigračního poslat zpátky na ukrajinu. Šedý svět se nacházel v Californii a založili ho převážně Benovi předci. Samozřejmě tu byli nelegálně, stejně jako většina dalších obyvatel tohoto místa. Ben k Vokounovi měl celkem dlouhou cestu, ale ani to ho neodradilo od toho aby tam šel. Chlapec a jeho rodina bydleli na kraji města Bakersfield v stále ještě dobře obyvatelném domě. Benův otec nechtěl mít žádný luxusní křiklavý dům, který by přitahoval lidi jako magnet. Nechtěl aby každý očumoval venku. Kdyby se někdo dozvěděl čí je to dům a co všechni v něm je za svinstvo, rozhodně by Benova rodina nezůstala bez povšimnutí. V tomto domě bydlel jenom Ben a jeho rodina. Před vstupními dveřmi byli dvě lavičky naproti sobě a uzavírali opravenou a udržovanou kamennou cestou. Možná by vás překvapilo jak dobře se Benova matka o dům starala i když zrovna působili vedlejší účinky omamných látek. Nemohli si dovolit bydlet ve zřícenině. Vždyť v tomto domě bydlel samotný kmotr. Dveře hlavního vchodu byli trochu otřískané a rozvrzané, ale toho si nikdo nevšímal. Jedno okno bylo rozbité. Bylo rozbité čerstvě. Rozbyl před týdnem Benův otec když vyhazoval oknem svého kumpána za jeho neschoponost. Bylo to jen z prvního patra, takže se tomu chudákovi nic nestalo, jen si narazil ruku a žebra. Utekl daleko a nikdo ho od té doby neviděl. Možná se rozhodl najít si vhodnější práci. Dobře by udělal, alespoň by mu nehrozilo nebezpečí jako při sloužení tomu nejvyššímu mafiánovi v Bakersfieldu. Dům byl třípatrový a tím pádem i celkem vysoký. Nebyla to však ta nejvyšší budova tady kolem. Patra byla sice propojena a tvořila jeden velký byt, ale i tak se rozdělovala na jednotlivé obytné části. Úplně v prvním patře bydlel Ben s otcem Markusem, matkou Jolanou a strýčkem Morganem. Byla to ta větší část domu. Měla pět místností a to ložnici Markuse a Jolany, pokoj kde bydlel Ben se strýčkem Morganem, který v jednom kuse pil. V jejich pokoji byl neustálý nepořádek (ne že by bylo jinak v celém bytě čisto). Povalovali se zde flašky, ale také sáčky, když dostal strýček chuť. V pokoji byly dvě pohovky na kterých přespávali a skříň ve které byli převážně Morganovy věci. Ben moc oblečení neměl, ale měl jednu věc které si moc vážil. Byla to soška moderního mrakodrapu který se nacházel ve větších městech. Přivezl mu ji Vokoun když byl na návštěvě u příbuzných v New yorku. Byla to drobnost za pár dolarů, ale Ben věděl že je to z přátelství. Další místnost byl takový obývák s malou televizí, pár obrazy a velkým jídelním stole. Většinou se zde jedly nakoupené nebo nakradené věci jako jsou těstoviny, pizza a podobné věci. Padala zde omítka ze zdí a Morgan se rozhodl že to opraví. Zatím se do toho nepustil a nikdo nečeká že by to udělal. Většinu času trávil u televize nebo na ulici kde se rval s ostatními pobudy. Strýček Morgan byl jednoduše nervák. Naštval se i kvůli úplné pitomině která by normálního člověka moc nezaujala. Strýček Morgan byl zvídavé povahy, chtěl všechno vědět a všechno znát, jenže mu nikdy nikdo nevyhověl. Proč taky. Stejně by se nalil a do rána by měl v hlavě akorát opici s činelkama. Jeho pravidelnou stravou a samozřejmou součástí každého dne byli prášky proti bolení hlavy a nevolnosti. Těmito příznaky kocoviny trpěl každé ráno. Po letech už si toho přestal všímat a instinktivě ještě z půlky ve spánku šel ke kuchyňskému pultu a zhltnul prášek jako malinu.
Poslední místností v části bytu Bena a jeho nejbližší rodiny byla malá komora s nepotřebnými krámy. Bylo tam většinou to co se rozbilo nebo to co se potřebuje opravit a odkládalo se to tam na příště. Do druhé části, která se nacházela hned nad první, se chodilo po únikovém schodišti které se nacházelo na pravé straně domu. Byly to malé mramorové schody s kovovým zábradlím, které bylo na konci zatočené. Byl to menší byt, ale byl lépe udržován. Nedrolila se zde omítka a bylo uklizeno. Nikde se nic nepovalovalo a byla to nejpříjemnější část domu. Je pravda že křiklvá oranžová na zdech nebyla moc příjemná do očí, ale mohli jste se dívat do černého koberce. V této části domu bydlela Benova babička Anna a dědeček Klargus. Oba byli staří a drogy již nebrali. Ben k nim chodil, když doma nebyla moc dobrá atmosféra. Klargus se snažil aby si Ben vybral správnou cestu a nebral drogy ani nebyl závislý na alkoholu. Ben mu rád naslouchal a řídil se jeho radami. Spolu s babičkou Annou a Vokounem byli jeho největší opora. Komukoliv z nich se mohl důvěrně svěřit a nemusel se bát toho, že by mu něco zakázali nebo neporadili.
U nich se nikdy nemusel bát opovržení a toho že by mu nadávali. Dědeček Klargus se s Vokounem znal a oba byli moc dobří přátelé. Rozuměli si ve všech směrech. Klargus nebyl vždy tak hodný a milý jako teď. Měl celkem pestrou kriminální minulost. Byl hledaný v celé Americe za krádež dvou milionů dolarů, které potom dal na drogy. A měl zásobu na celý život. Nevydrželo mu to moc dlouho. Nakonec ho dostihli, zabavili mu všechnu extázy (nebo jak říká děděček éčko). Navíc ho zavřeli na deset let a poslali ho zpátky na Ukrajinu odkud přitáhl. O však zase utekl a vrátil se zpátky do Bakersfieldu. No a pokud by se mělo mluvit o babičce tak ta byla členkou AB a svůj "obchůdek" měla v Ann Arbor v Michiganu. Společenství AB opustila kvůli dětem a čekala dlouhých dvanáct let na Klarguse až se vrátí z Ukrajiny. Tomuto páru vystačil byteček se dvěma místnostmi. První byla kuchyňka, kde Anna připravovala jídlo pro Klarguse, ale častým zákazníkem byl i Ben a pár jeho kamarádů. Annu těšilo že ostatním jídlo chutná. A byla ráda že Ben není v nebezpečném prostředí jeho bytu. Markus byl její syn a měla ho ráda. Svým způsobem ho ale také nenáviděla, proto jak se choval k Benovi a vlastně ke všem. Přišlo jí že její syn dělá ostudu.
Anna už se s tím že nemá dokonalého syna vyrovnala, a taky se vyrovnala s tím že jde v jejích stopách, ale to nikdy nechtěla. Jenže její syn byl vážený muž, tedy v této části města, a alespoň za to byla ráda, když si na Bena nikdo nedovoloval. Věděla že Ben je rychlý a dokáže utéct, ovšem se sílou to bylo horší. Nutila ho jíst, prý aby z něho nebylo "tintítko". Ben chápal že moc síly nemá a svěřil se s tím Vokounovi. Ten ho pochopil a daroval mu boxovací pytel, samozřejmě ho nechal u Vokouna, protože kdyby se Benův otec dozvěděl že je to od něj, okamžitě by ho Benovi zabavil.
Kuchyňka byla spojená s hezkým útulným obýváčkem, který měl šedivou pohovku uprostřed a před ní celkem velkou televizi, která v jednom kuse běžela. Klargus si věčně pouštěl fotbal a jiné sporty. Vždycky když se na fotbal díval spolu s Benem, vyprávěl mu že se chtěl stát také fotbalistou, a že by vydělával nekřesťanské peníze. Ben se v pěti letech také toužil stát fotbalistou, ale pak toho nechal, protože měl spousty jiné práce, než aby se mohl ve fotbale zdokonalovat.
Druhou místností byla úhledná ložnice s pomerančově oranžovými zdmi a světle zeleným kobercem, který připomínal trávu. Celá místnost působila dojmem, východu nebo západu sluce. Muselo se tu velmi dobře spát, protože místnost byla příjemná a útulná. Bylo tu poměrně čisto. Po obou stranách velké postele pro dva, která se roztahovala téměr po celém pokoji, byly dva dřevěné noční stolky, na kterých nejčastěji ležela sklenice s vodou nebo pivem, a tu a tam nějaká kniha. Dědeček Klargus nebyl nadšeným čtenářem a jediné co v životě přečetl byli snad jen dopisy od ostatních. Za to Anna četla velmi ráda, byla nadšenec pro detektivní případy, do kterých se vždy dokázala vžít a žila život hlavní postavy. Když si chtěla číst, musela zapínat lampičku i ve dne, protože tu nebylo moc světla. Dům byl v ulici a naproti stál další dům, který se stavěl světlu do cesty a vrhal stín na jejich dům. Takže tu bylo šero. Stejná situace byla i na druhé straně domu, kde byl zadní vchod a další ulice. I když tohle byl dům patrový, stejně byl jeden z těch menších. Obyvatelům domu to moc nevadilo, protože s tím nemohli nic udělat. Poslední částí bytu, která byla stejně veliká jako ta pod ní, byla obytnou částí pro Markusovi kumpány. Byt měl jednu velikou místnost a to ložnici se čtyřmi postelemi a jednou televizí, kde se většinu času sledovali přímé přenosy ze sportovních událostí. Lidé kteří pro Markuse pracovali, Vladimir, Yury, Zakhar a Igor tu stejně moc času nestrávili. Byli často pryč společně s jejich šéfem. Nebyli jediní kdo byl s Markusem v partě. O kus dál ve staré ubytovně bydleli další tři, Alexei, Boris a Dmitry. Společně dělali nekalé věci a to nejen tady v Šedém Světě ale také v celé Kalifornii. Byla to známá firma a každý se jim snažil vyhnout. Všichni věděli, že nemají rádi, když jim někdo kříží cestu. Když se to nějakému nešťastníkovi povedlo, nečekalo ho nic dobrého.
Když Ben otevřel dvěře od domu, aby se vydal trénovat k Vokounovi, nikdo venku nebyl. ,, Oni se nás snad opravdu všichni bojí," zamumlal si pro sebe Ben. Pamatoval si časy, když byl menší. To tu bylo hodně lidí. Znal spoustu sousedů, kteří již zemřeli na předávkování, a nebo stářím. Někteří také byli zabiti některým z místních gangů. Ben se nikdy do žádného gangu dostat nechtěl, protože věděl co všechno v dělají a nehodlal se k tomu přidat. Měl by pocit, že se pohoršil. Už několikrát se mu nabízelo místo v gangu Bolsroil ale odmítl. Hlava celého gangu byl teprve patnáctiletý Jack Stensley. Ostatní členové byli starší něž on, ale měli k němu respekt. Byl samý sval a uměl se prát. Nikdo se mu nepokusil odporovat, a proto všichni z Bangers Bena obdivovali že dokázal odmítnout nabídku od Stenleyho. Stenley si nechával říkat Keppa nebo Kolter. Nikdo nevěděl proč.
Bena to moc nepřekvapovalo že v ulici nikdo nebyl. Už je to delší doba co se tu někdo pohyboval. Občas to byli jen kluci kteří se snažili pochlapit a šli za dobrodružstvím. Ben šel vedle dlouhé cihlové budovy s rozmlácenými okny. To měli nasvědomí chlapci s kameny, a nebo flaškami od alkoholu. Dříve to sloužilo jako továrna, teď jako sídlo dalšího gangu Kristisan. Když byli uvnitř, uměli být naprosto potichu, aby se nikdo nedozvěděl že tam jsou. Ben na to přišel, když objevil vchod, který se nacházel v malé úzké uličce, kam by se sotva vešel někdo dospělý. Určitě se tam dřívější zaměstanci museli dostávat jinak, ale tohle byl pro Bena jediný známý vchod. Procházel kolem této uličky a viděl že to je pěkně zarostlé bodláčím. Ben celkem nahlas přemýšlel: ,, Už jsem tam dlouho nebyl, možná bych se mohl na chvíli zastavit." Měl u sebe nůž, který nosil pořád a všude. Byla to jeho ochrana a první pomoc. Právě teď ho využil. ,, Ááách!" potichounku zaskučel a šklebil se v obličeji, když se mu do ruky zabodl bodlák. Bolelo to jen chviličku, ale jako čert. ,, Hrom do toho!" klel šeptem. Odřízl poslední bodlák a odhodil ho stranou. Cestu měl volnou a mohl pomalu projít dovnitř. Na zemi byly střepy od lahví, iněkční stříkačky a jiné odpadky. Ben šel velmi pomalu. Jeho chůze byla téměr neslyšitelná a to on chtěl. Byl spokojený s tím, že se umí potichu pohybovat, jelikož v těchto situacích byly tyto vlastnosti darem z nebes. Uvnitř byli slyšet hlasy. Ihned poznal hlas Petera Hopkinse, což byla hlava Kristisanu. Mluvil ke svým druhům klidným hlasem protože nechtěl vzbudit pozornost někoho venku. Mluvil o krádeži auta kterou plánovali. ,, To auto má pro nás nevyčíslitelnou cenu," povídal Peter.
,, Mohli bychom si koupit dům, ve kterém bychom sídlili. Nemuseli bychom trčet v téhle staré díře a být tiše jako krysy. Už by jen stačilo aby někdo dal sýr do pastičky, která by nás rozmáčkla jak malinu a byl by všemu konec!" poslední slova chtěl zakřičet, ale věděl že nemůže. Snažil se to však co nejvíce zdůraznit. Ostatní členové se trochu zděsili při Hopkinskově úšklebku. Pouze jeden z nich stál s rukama složenýma na prsou a usmíval se. ,, Přijde ti něco k smíchu Robe?" zeptal se Hopkins a povytáhl jedno obočí. Rob byl urostlý mladík. Hopkins mu byl roven a oba si to uvědomovali. Když Rob neodpovídal a stále měl nasazený svůj pohradavý výraz, Hopkins se rozeběhl a vší silou do Roba strčil. Rob se svalil na záda a vyrazil si dech. Hekal a snažil se nadechnout, ale nedařilo se mu to. Hopkins ho chtěl ještě párkrát udeřit. Než to stačil udělat, stoupl si mu do cesty malý klučina a prosil ho : ,, Petere, nech ho. Nejseš takovej srab, abys ho mlátil, když se nemůže ani nadechnout" Hopkins ho probodl pohledem, ale dal na jeho slova. Nebylo by to dobré mlátit někoho, když se nemůže bránit. Hopkins opravdu srab nebyl.
Mezitím se Ben dostal k dvířkám a pomalinku je otevřel. Věděl že chlapci jsou blízko ale netušil že přímo na prvním dvoře. Stáli k němu zády, a tak proklouzl dovnitř. Skrčil se za pneumatikamy, které stály poblíž dveří. Sledoval průběh Hopkinsova proslovu.
Kapitola 2
Ben šel jako každé ráno za Vokounem. Vokoun byl místní drogový deeler. Patřil do takzvané AB, neboli Aliance Bohů. Měl naprosto všechno, od marihuany po amfetaminy. Hodně zajímavé, co se Benovi na Vokounovi líbilo, že nebyl jako ostatní. Nebyl na drogách. Ben k němu každé ráno šel na dopolední školu. Škola kam místní chodili byla až od tří odpoledne. U Vokouna se naučil už hodně věcí které bude v budoucnu potřebovat, alespoň za předpokladu že tu bude žít i v dospělosti. Učil ho názvy drog a jejich očekávané i vedlejší účinky. Ben se vždy divil kolik toho Vokoun má, a že odolává. Ben rád chodil po skladě a rád se díval na všechny iněkční stříkačky a prášky ve všech možný balíčcích, krabičkách nebo pytlíčcích a v duchu si říkal, že toto jsou jeho největší nepřátelé, se kterými se bude muset ještě hodněkrát utkat a vyhrát. Bude se s nimi potkávat každodenně celý život.
Když Ben viděl někoho zdrogované jak jde po ulici, a nebo byl jednoduše doma u večeře duší přítomen, tak si řekl že takto nikdy vypadat nechce. U Bena doma nebylo bezpečno. I na ulicích si musel dávat pozor i když všechny znal a věděl že si na něj nikdo nedovolí. I dospělí se mu vyhýbali. Pouze Vokoun s ním soucítil. Benův otec Vokouna nesnášel. Nikdy si však nedovolil mu něco udělat. Protože kdyby ho zabil tak sem AB přestane dovážet drogy a on by to jednoduše nepřežil. Vokoun by to také mohl nahlásit na policii která by celý Šedý Svět rozpustila a přesunula ho do léčebny, a nebo do vazby. Navíc by mohli Benova otce, Benovu rodinu, a i samotného Bena lidi z imigračního poslat zpátky na ukrajinu. Šedý svět se nacházel v Californii a založili ho převážně Benovi předci. Samozřejmě tu byli nelegálně, stejně jako většina dalších obyvatel tohoto místa. Ben k Vokounovi měl celkem dlouhou cestu, ale ani to ho neodradilo od toho aby tam šel. Chlapec a jeho rodina bydleli na kraji města Bakersfield v stále ještě dobře obyvatelném domě. Benův otec nechtěl mít žádný luxusní křiklavý dům, který by přitahoval lidi jako magnet. Nechtěl aby každý očumoval venku. Kdyby se někdo dozvěděl čí je to dům a co všechni v něm je za svinstvo, rozhodně by Benova rodina nezůstala bez povšimnutí. V tomto domě bydlel jenom Ben a jeho rodina. Před vstupními dveřmi byli dvě lavičky naproti sobě a uzavírali opravenou a udržovanou kamennou cestou. Možná by vás překvapilo jak dobře se Benova matka o dům starala i když zrovna působili vedlejší účinky omamných látek. Nemohli si dovolit bydlet ve zřícenině. Vždyť v tomto domě bydlel samotný kmotr. Dveře hlavního vchodu byli trochu otřískané a rozvrzané, ale toho si nikdo nevšímal. Jedno okno bylo rozbité. Bylo rozbité čerstvě. Rozbyl před týdnem Benův otec když vyhazoval oknem svého kumpána za jeho neschoponost. Bylo to jen z prvního patra, takže se tomu chudákovi nic nestalo, jen si narazil ruku a žebra. Utekl daleko a nikdo ho od té doby neviděl. Možná se rozhodl najít si vhodnější práci. Dobře by udělal, alespoň by mu nehrozilo nebezpečí jako při sloužení tomu nejvyššímu mafiánovi v Bakersfieldu. Dům byl třípatrový a tím pádem i celkem vysoký. Nebyla to však ta nejvyšší budova tady kolem. Patra byla sice propojena a tvořila jeden velký byt, ale i tak se rozdělovala na jednotlivé obytné části. Úplně v prvním patře bydlel Ben s otcem Markusem, matkou Jolanou a strýčkem Morganem. Byla to ta větší část domu. Měla pět místností a to ložnici Markuse a Jolany, pokoj kde bydlel Ben se strýčkem Morganem, který v jednom kuse pil. V jejich pokoji byl neustálý nepořádek (ne že by bylo jinak v celém bytě čisto). Povalovali se zde flašky, ale také sáčky, když dostal strýček chuť. V pokoji byly dvě pohovky na kterých přespávali a skříň ve které byli převážně Morganovy věci. Ben moc oblečení neměl, ale měl jednu věc které si moc vážil. Byla to soška moderního mrakodrapu který se nacházel ve větších městech. Přivezl mu ji Vokoun když byl na návštěvě u příbuzných v New yorku. Byla to drobnost za pár dolarů, ale Ben věděl že je to z přátelství. Další místnost byl takový obývák s malou televizí, pár obrazy a velkým jídelním stole. Většinou se zde jedly nakoupené nebo nakradené věci jako jsou těstoviny, pizza a podobné věci. Padala zde omítka ze zdí a Morgan se rozhodl že to opraví. Zatím se do toho nepustil a nikdo nečeká že by to udělal. Většinu času trávil u televize nebo na ulici kde se rval s ostatními pobudy. Strýček Morgan byl jednoduše nervák. Naštval se i kvůli úplné pitomině která by normálního člověka moc nezaujala. Strýček Morgan byl zvídavé povahy, chtěl všechno vědět a všechno znát, jenže mu nikdy nikdo nevyhověl. Proč taky. Stejně by se nalil a do rána by měl v hlavě akorát opici s činelkama. Jeho pravidelnou stravou a samozřejmou součástí každého dne byli prášky proti bolení hlavy a nevolnosti. Těmito příznaky kocoviny trpěl každé ráno. Po letech už si toho přestal všímat a instinktivě ještě z půlky ve spánku šel ke kuchyňskému pultu a zhltnul prášek jako malinu.
Poslední místností v části bytu Bena a jeho nejbližší rodiny byla malá komora s nepotřebnými krámy. Bylo tam většinou to co se rozbilo nebo to co se potřebuje opravit a odkládalo se to tam na příště. Do druhé části, která se nacházela hned nad první, se chodilo po únikovém schodišti které se nacházelo na pravé straně domu. Byly to malé mramorové schody s kovovým zábradlím, které bylo na konci zatočené. Byl to menší byt, ale byl lépe udržován. Nedrolila se zde omítka a bylo uklizeno. Nikde se nic nepovalovalo a byla to nejpříjemnější část domu. Je pravda že křiklvá oranžová na zdech nebyla moc příjemná do očí, ale mohli jste se dívat do černého koberce. V této části domu bydlela Benova babička Anna a dědeček Klargus. Oba byli staří a drogy již nebrali. Ben k nim chodil, když doma nebyla moc dobrá atmosféra. Klargus se snažil aby si Ben vybral správnou cestu a nebral drogy ani nebyl závislý na alkoholu. Ben mu rád naslouchal a řídil se jeho radami. Spolu s babičkou Annou a Vokounem byli jeho největší opora. Komukoliv z nich se mohl důvěrně svěřit a nemusel se bát toho, že by mu něco zakázali nebo neporadili.
U nich se nikdy nemusel bát opovržení a toho že by mu nadávali. Dědeček Klargus se s Vokounem znal a oba byli moc dobří přátelé. Rozuměli si ve všech směrech. Klargus nebyl vždy tak hodný a milý jako teď. Měl celkem pestrou kriminální minulost. Byl hledaný v celé Americe za krádež dvou milionů dolarů, které potom dal na drogy. A měl zásobu na celý život. Nevydrželo mu to moc dlouho. Nakonec ho dostihli, zabavili mu všechnu extázy (nebo jak říká děděček éčko). Navíc ho zavřeli na deset let a poslali ho zpátky na Ukrajinu odkud přitáhl. O však zase utekl a vrátil se zpátky do Bakersfieldu. No a pokud by se mělo mluvit o babičce tak ta byla členkou AB a svůj "obchůdek" měla v Ann Arbor v Michiganu. Společenství AB opustila kvůli dětem a čekala dlouhých dvanáct let na Klarguse až se vrátí z Ukrajiny. Tomuto páru vystačil byteček se dvěma místnostmi. První byla kuchyňka, kde Anna připravovala jídlo pro Klarguse, ale častým zákazníkem byl i Ben a pár jeho kamarádů. Annu těšilo že ostatním jídlo chutná. A byla ráda že Ben není v nebezpečném prostředí jeho bytu. Markus byl její syn a měla ho ráda. Svým způsobem ho ale také nenáviděla, proto jak se choval k Benovi a vlastně ke všem. Přišlo jí že její syn dělá ostudu.
Anna už se s tím že nemá dokonalého syna vyrovnala, a taky se vyrovnala s tím že jde v jejích stopách, ale to nikdy nechtěla. Jenže její syn byl vážený muž, tedy v této části města, a alespoň za to byla ráda, když si na Bena nikdo nedovoloval. Věděla že Ben je rychlý a dokáže utéct, ovšem se sílou to bylo horší. Nutila ho jíst, prý aby z něho nebylo "tintítko". Ben chápal že moc síly nemá a svěřil se s tím Vokounovi. Ten ho pochopil a daroval mu boxovací pytel, samozřejmě ho nechal u Vokouna, protože kdyby se Benův otec dozvěděl že je to od něj, okamžitě by ho Benovi zabavil.
Kuchyňka byla spojená s hezkým útulným obýváčkem, který měl šedivou pohovku uprostřed a před ní celkem velkou televizi, která v jednom kuse běžela. Klargus si věčně pouštěl fotbal a jiné sporty. Vždycky když se na fotbal díval spolu s Benem, vyprávěl mu že se chtěl stát také fotbalistou, a že by vydělával nekřesťanské peníze. Ben se v pěti letech také toužil stát fotbalistou, ale pak toho nechal, protože měl spousty jiné práce, než aby se mohl ve fotbale zdokonalovat.
Druhou místností byla úhledná ložnice s pomerančově oranžovými zdmi a světle zeleným kobercem, který připomínal trávu. Celá místnost působila dojmem, východu nebo západu sluce. Muselo se tu velmi dobře spát, protože místnost byla příjemná a útulná. Bylo tu poměrně čisto. Po obou stranách velké postele pro dva, která se roztahovala téměr po celém pokoji, byly dva dřevěné noční stolky, na kterých nejčastěji ležela sklenice s vodou nebo pivem, a tu a tam nějaká kniha. Dědeček Klargus nebyl nadšeným čtenářem a jediné co v životě přečetl byli snad jen dopisy od ostatních. Za to Anna četla velmi ráda, byla nadšenec pro detektivní případy, do kterých se vždy dokázala vžít a žila život hlavní postavy. Když si chtěla číst, musela zapínat lampičku i ve dne, protože tu nebylo moc světla. Dům byl v ulici a naproti stál další dům, který se stavěl světlu do cesty a vrhal stín na jejich dům. Takže tu bylo šero. Stejná situace byla i na druhé straně domu, kde byl zadní vchod a další ulice. I když tohle byl dům patrový, stejně byl jeden z těch menších. Obyvatelům domu to moc nevadilo, protože s tím nemohli nic udělat. Poslední částí bytu, která byla stejně veliká jako ta pod ní, byla obytnou částí pro Markusovi kumpány. Byt měl jednu velikou místnost a to ložnici se čtyřmi postelemi a jednou televizí, kde se většinu času sledovali přímé přenosy ze sportovních událostí. Lidé kteří pro Markuse pracovali, Vladimir, Yury, Zakhar a Igor tu stejně moc času nestrávili. Byli často pryč společně s jejich šéfem. Nebyli jediní kdo byl s Markusem v partě. O kus dál ve staré ubytovně bydleli další tři, Alexei, Boris a Dmitry. Společně dělali nekalé věci a to nejen tady v Šedém Světě ale také v celé Kalifornii. Byla to známá firma a každý se jim snažil vyhnout. Všichni věděli, že nemají rádi, když jim někdo kříží cestu. Když se to nějakému nešťastníkovi povedlo, nečekalo ho nic dobrého.
Když Ben otevřel dvěře od domu, aby se vydal trénovat k Vokounovi, nikdo venku nebyl. ,, Oni se nás snad opravdu všichni bojí," zamumlal si pro sebe Ben. Pamatoval si časy, když byl menší. To tu bylo hodně lidí. Znal spoustu sousedů, kteří již zemřeli na předávkování, a nebo stářím. Někteří také byli zabiti některým z místních gangů. Ben se nikdy do žádného gangu dostat nechtěl, protože věděl co všechno v dělají a nehodlal se k tomu přidat. Měl by pocit, že se pohoršil. Už několikrát se mu nabízelo místo v gangu Bolsroil ale odmítl. Hlava celého gangu byl teprve patnáctiletý Jack Stensley. Ostatní členové byli starší něž on, ale měli k němu respekt. Byl samý sval a uměl se prát. Nikdo se mu nepokusil odporovat, a proto všichni z Bangers Bena obdivovali že dokázal odmítnout nabídku od Stenleyho. Stenley si nechával říkat Keppa nebo Kolter. Nikdo nevěděl proč.
Bena to moc nepřekvapovalo že v ulici nikdo nebyl. Už je to delší doba co se tu někdo pohyboval. Občas to byli jen kluci kteří se snažili pochlapit a šli za dobrodružstvím. Ben šel vedle dlouhé cihlové budovy s rozmlácenými okny. To měli nasvědomí chlapci s kameny, a nebo flaškami od alkoholu. Dříve to sloužilo jako továrna, teď jako sídlo dalšího gangu Kristisan. Když byli uvnitř, uměli být naprosto potichu, aby se nikdo nedozvěděl že tam jsou. Ben na to přišel, když objevil vchod, který se nacházel v malé úzké uličce, kam by se sotva vešel někdo dospělý. Určitě se tam dřívější zaměstanci museli dostávat jinak, ale tohle byl pro Bena jediný známý vchod. Procházel kolem této uličky a viděl že to je pěkně zarostlé bodláčím. Ben celkem nahlas přemýšlel: ,, Už jsem tam dlouho nebyl, možná bych se mohl na chvíli zastavit." Měl u sebe nůž, který nosil pořád a všude. Byla to jeho ochrana a první pomoc. Právě teď ho využil. ,, Ááách!" potichounku zaskučel a šklebil se v obličeji, když se mu do ruky zabodl bodlák. Bolelo to jen chviličku, ale jako čert. ,, Hrom do toho!" klel šeptem. Odřízl poslední bodlák a odhodil ho stranou. Cestu měl volnou a mohl pomalu projít dovnitř. Na zemi byly střepy od lahví, iněkční stříkačky a jiné odpadky. Ben šel velmi pomalu. Jeho chůze byla téměr neslyšitelná a to on chtěl. Byl spokojený s tím, že se umí potichu pohybovat, jelikož v těchto situacích byly tyto vlastnosti darem z nebes. Uvnitř byli slyšet hlasy. Ihned poznal hlas Petera Hopkinse, což byla hlava Kristisanu. Mluvil ke svým druhům klidným hlasem protože nechtěl vzbudit pozornost někoho venku. Mluvil o krádeži auta kterou plánovali. ,, To auto má pro nás nevyčíslitelnou cenu," povídal Peter.
,, Mohli bychom si koupit dům, ve kterém bychom sídlili. Nemuseli bychom trčet v téhle staré díře a být tiše jako krysy. Už by jen stačilo aby někdo dal sýr do pastičky, která by nás rozmáčkla jak malinu a byl by všemu konec!" poslední slova chtěl zakřičet, ale věděl že nemůže. Snažil se to však co nejvíce zdůraznit. Ostatní členové se trochu zděsili při Hopkinskově úšklebku. Pouze jeden z nich stál s rukama složenýma na prsou a usmíval se. ,, Přijde ti něco k smíchu Robe?" zeptal se Hopkins a povytáhl jedno obočí. Rob byl urostlý mladík. Hopkins mu byl roven a oba si to uvědomovali. Když Rob neodpovídal a stále měl nasazený svůj pohradavý výraz, Hopkins se rozeběhl a vší silou do Roba strčil. Rob se svalil na záda a vyrazil si dech. Hekal a snažil se nadechnout, ale nedařilo se mu to. Hopkins ho chtěl ještě párkrát udeřit. Než to stačil udělat, stoupl si mu do cesty malý klučina a prosil ho : ,, Petere, nech ho. Nejseš takovej srab, abys ho mlátil, když se nemůže ani nadechnout" Hopkins ho probodl pohledem, ale dal na jeho slova. Nebylo by to dobré mlátit někoho, když se nemůže bránit. Hopkins opravdu srab nebyl.
Mezitím se Ben dostal k dvířkám a pomalinku je otevřel. Věděl že chlapci jsou blízko ale netušil že přímo na prvním dvoře. Stáli k němu zády, a tak proklouzl dovnitř. Skrčil se za pneumatikamy, které stály poblíž dveří. Sledoval průběh Hopkinsova proslovu.