DeletedUser
Guest
Milovice 11. 5. 2009
Byla tma a já šel po betonové ranveji, z které před
dvaceti lety startovaly ruský migy. Bágl byl těžší
každým krokem a kvér mi mě chladil v rukou. V dálce
občas probleskovala světla a byla slyšet hudba,
rachot motorů a hlasitý smích. Tým, s kterým jsem
šel začal projevovat nervozitu. Koneckonců dalo se
předpokládat, že na tom starým ruským letišti
narazíme na nějakej ten sraz vyznavačů silných motorů,
ale přece, minule nás tam v noci naháněla ochranka
nějakých filmařů, co tam natáčely nějakej válečnej
film, tak jsme radši byly ve střehu. Tuneři tam měli
stánek s pivem, tak jsme se rozhodli toho využít a
na chvíli jsme tam sedli a dali si jedno. Při té příležitosti
jsme se chtěli dohodnout na dalším postupu.
Za letištěm bylo město. Starý, po Rusech opuštěný město,
bylo tam kino, nemocnice panelový domy a spousta
podzemních krytů a chodeb. Mrtvé město, tak tomu
místní přezdívali. Plán byl jít ke staré škole a tam vybudovat
základnu z které máme podnikat další akce.
Když už byla řeč o staré ruské škole, ujal se slova Svan...
vyprávěl mi příhodu pár let starou, kter se mu stala v
podzemí pod školou při jedný softový bitvě. Vyprávěl,
jak chtěli překvapit nepřítele nečekaným přesunem pod
zemí a proběhla tam kolem nich věc černá jak sama noc,
odhodila je na zem a zmizela. Jednoho z tý skupiny z
podzemí nemohli nějakou dobu vůbec najít, ale pak ho
našli někde v rohu a on normálně spal a nic si nepamatoval.
Nepřikládal jsem tomu tenkrát velký význam a ani mi
nedošlo že míříme k tý samý škole o jaký on zrovna vyprávěl.
Sbalili jsme se a šli jsme přímo k městu z kterého přímo
sálalo neznámo. Ve městě většinou pobíhá spousta
softovejch grup, který na sebe občas narazej a občas
při tom i dojde k přestřelce, takže když jsme zahlíhli v
dálce oheň rozhodli jsme se to pro jistotu prozkoumat.
Vyklubala se z toho skupinka pár vedoucích s asi 13letými
airsofťáky, kteří furt brblali, že noční hlídky jsou na nic.
Dali jsme s vedoucíma řeč a dohodli se s nima, že
někdy v noci na ně uděláme přepad a ukážem jim,
že hlídky potřeba jsou.
Šel jsem s ostatníma po asfaltové silnici a viděl jsem
odbočku… takovou po které by jste se v noci jenom
těžko odvážil jít, naneštěstí svan zavelel „padesát
metrů po týhle odbočce a jsme tam, a dávejte si pozor
na díry do podzemí, jsou na cestě ale některé jsou
zakryté a nejsou vidět a dá se do nich propadnout.
Šel jsem tedy po tý temný cestě a začal jsem myslet
na tu historku…„vždyť je to přece blbost“ řek jsem si,
ale pak mi přišlo na mysl… co kdyby?? Zamyšlenej
jsem šel po té cestě, až jsem si všiml, že stojím v
kruhovým asfaltovým placu. Zvedl jsem pohled a uviděl
jsem ji… dvoupatrová šedivá stavba, která na mě zírala
svými prázdnými okny před ní byly trosky dřevěného
přístřešku a okolo se válely barely a spousta svinstva.
Na tom place byla spousta do země zejících betonových
šachet a okolo se sápaly k nebi holé mrtvé stromy.
Zvedl jsem ze země papír, co se tam povaloval, byl
psán v azbuce, byly to noviny, který Rusáci používali
místo tapet na zdi.
Šel jsem s pár lidma prozkoumat tu betonovou nádheru,
jestli v té budově někdo už není. První patro bylo v
pohodě, ale druhý mě překvapilo. Ve škole bych čekal
dveře, ale tam… všude kam jsem se podíval tak byly
zrezivělí mříže a v místnostech které ještě nikdo nestačil
vyrabovat byly zrezivělé zbytky přístrojů přišroubovaných
ke stěnám, které ve mně v tom osvětlení, atmosféry a
ticha vzbuzovali hrůzu.
Mezitím někdo venku rozdělal oheň a někdy okolo
půlnoci nám vedoucí té skupiny, co jsme s nimi měli
domluvený ten přepad, dali signál vysílačkou, že
můžeme zaútočit. Avšak měli jsme u té školy vybalený
bágly a rozloženej drahej proviant… tak tady někdo
musel zůstat, aby to pohlídal. Já nevím proč jsem ten
úkol přijal, ale za chvíli už jsem jenom koukal, jak řady
mejch spoluhráčů opouští náš tábor. Když ještě
procházeli kolem toho rohu na křižovatce, slyšel jsem
řeč a zvuky došlapujících kanad. Ale jak zahnuli za ten
roh tak nastalo tíživé ticho přerušované praskáním
ohně a z velké dálky doléhající techno z tunerského
srazu na letišti. Koukal jsem do ohně a přemýšlel o tom
co řekl svan…“ byl jsem v tom podzemí, když kolem
proběhlo něco, bylo to černý jako sama noc“.
Došlo mi, že zůstat sedět u ohně není to nejlepší řešení,
kdyby někdo přišel tak jsem jako první na ráně a tak
jsem se vytrhl z temných myšlenek a vlezl do trosek před
školou a snažil se splynout se stíny. Mohl jsem odtamtud
pohodově pokrýt celý náš tábor. Horší bylo, že jsem
přímo za zády měl vchod do té proklaté školy, ale měl
jsem zase před sebou ty jámy do podzemí. Psychika dělá
hodně věcí, ale já viděl, jak se z těch otvorů valí tma,
kterou ani světlo z ohně nepronikne. Celou atmosféru
dotvářely holé stromy, na kterých se mihotaly odlesky
od ohně. S hrůzou jsem to pozoroval, ale pak mou
pozornost zaujalo něco jiného… skřípění… pomalé skřípění
mříží a pak rána. Do toho nějaké pazvuky… něco jako
křupnutí… ale tak trochu jinak. Jsem zvyklý v těchto
chvílích úplně vypnout strach a city, ale tohle bylo
něco jiného… naprostá koncentrace… vteřina byla dlouhá
jak rok… nevím jak dlouho jsem tam seděl, v jedné ruce
kvér a v druhý bowie nůž… ale najednou všechno ztichlo…
viděl jsem stíny… jak se oddělují od ostatních a zase se
spojují na místě, které by mělo bejt osvětlený od ohně…
V tom tichu jsem najednou slyšel zapraskat moji vysílačku…
nejdřív nějaký nesrozumitelný slovo, ale pak jsem v tom
začínal rozlišovat povely, bylo to asi na hranici
dosahu vysílaček, tak jsem toho rozuměl málo ale ze slov…
“zadržte je u další budovy, nebo snažte se přeskupit u…“
bitka se nejspíš nevyvíjela v náš prospěch a za pár minut
byla útočná jednotka na dohled od tábora. Všechno
najednou bylo jak dřív, ale ve mně to zanechalo nesmazatelný
vzpomínky… příště až tam pojedu, tak beru lana a výbavu…
chci vědět co v tom podzemí je.
Pokus o sepsání na vlastní kůži prožitého a zážitku...tak, teď se do mě pusťte
Byla tma a já šel po betonové ranveji, z které před
dvaceti lety startovaly ruský migy. Bágl byl těžší
každým krokem a kvér mi mě chladil v rukou. V dálce
občas probleskovala světla a byla slyšet hudba,
rachot motorů a hlasitý smích. Tým, s kterým jsem
šel začal projevovat nervozitu. Koneckonců dalo se
předpokládat, že na tom starým ruským letišti
narazíme na nějakej ten sraz vyznavačů silných motorů,
ale přece, minule nás tam v noci naháněla ochranka
nějakých filmařů, co tam natáčely nějakej válečnej
film, tak jsme radši byly ve střehu. Tuneři tam měli
stánek s pivem, tak jsme se rozhodli toho využít a
na chvíli jsme tam sedli a dali si jedno. Při té příležitosti
jsme se chtěli dohodnout na dalším postupu.
Za letištěm bylo město. Starý, po Rusech opuštěný město,
bylo tam kino, nemocnice panelový domy a spousta
podzemních krytů a chodeb. Mrtvé město, tak tomu
místní přezdívali. Plán byl jít ke staré škole a tam vybudovat
základnu z které máme podnikat další akce.
Když už byla řeč o staré ruské škole, ujal se slova Svan...
vyprávěl mi příhodu pár let starou, kter se mu stala v
podzemí pod školou při jedný softový bitvě. Vyprávěl,
jak chtěli překvapit nepřítele nečekaným přesunem pod
zemí a proběhla tam kolem nich věc černá jak sama noc,
odhodila je na zem a zmizela. Jednoho z tý skupiny z
podzemí nemohli nějakou dobu vůbec najít, ale pak ho
našli někde v rohu a on normálně spal a nic si nepamatoval.
Nepřikládal jsem tomu tenkrát velký význam a ani mi
nedošlo že míříme k tý samý škole o jaký on zrovna vyprávěl.
Sbalili jsme se a šli jsme přímo k městu z kterého přímo
sálalo neznámo. Ve městě většinou pobíhá spousta
softovejch grup, který na sebe občas narazej a občas
při tom i dojde k přestřelce, takže když jsme zahlíhli v
dálce oheň rozhodli jsme se to pro jistotu prozkoumat.
Vyklubala se z toho skupinka pár vedoucích s asi 13letými
airsofťáky, kteří furt brblali, že noční hlídky jsou na nic.
Dali jsme s vedoucíma řeč a dohodli se s nima, že
někdy v noci na ně uděláme přepad a ukážem jim,
že hlídky potřeba jsou.
Šel jsem s ostatníma po asfaltové silnici a viděl jsem
odbočku… takovou po které by jste se v noci jenom
těžko odvážil jít, naneštěstí svan zavelel „padesát
metrů po týhle odbočce a jsme tam, a dávejte si pozor
na díry do podzemí, jsou na cestě ale některé jsou
zakryté a nejsou vidět a dá se do nich propadnout.
Šel jsem tedy po tý temný cestě a začal jsem myslet
na tu historku…„vždyť je to přece blbost“ řek jsem si,
ale pak mi přišlo na mysl… co kdyby?? Zamyšlenej
jsem šel po té cestě, až jsem si všiml, že stojím v
kruhovým asfaltovým placu. Zvedl jsem pohled a uviděl
jsem ji… dvoupatrová šedivá stavba, která na mě zírala
svými prázdnými okny před ní byly trosky dřevěného
přístřešku a okolo se válely barely a spousta svinstva.
Na tom place byla spousta do země zejících betonových
šachet a okolo se sápaly k nebi holé mrtvé stromy.
Zvedl jsem ze země papír, co se tam povaloval, byl
psán v azbuce, byly to noviny, který Rusáci používali
místo tapet na zdi.
Šel jsem s pár lidma prozkoumat tu betonovou nádheru,
jestli v té budově někdo už není. První patro bylo v
pohodě, ale druhý mě překvapilo. Ve škole bych čekal
dveře, ale tam… všude kam jsem se podíval tak byly
zrezivělí mříže a v místnostech které ještě nikdo nestačil
vyrabovat byly zrezivělé zbytky přístrojů přišroubovaných
ke stěnám, které ve mně v tom osvětlení, atmosféry a
ticha vzbuzovali hrůzu.
Mezitím někdo venku rozdělal oheň a někdy okolo
půlnoci nám vedoucí té skupiny, co jsme s nimi měli
domluvený ten přepad, dali signál vysílačkou, že
můžeme zaútočit. Avšak měli jsme u té školy vybalený
bágly a rozloženej drahej proviant… tak tady někdo
musel zůstat, aby to pohlídal. Já nevím proč jsem ten
úkol přijal, ale za chvíli už jsem jenom koukal, jak řady
mejch spoluhráčů opouští náš tábor. Když ještě
procházeli kolem toho rohu na křižovatce, slyšel jsem
řeč a zvuky došlapujících kanad. Ale jak zahnuli za ten
roh tak nastalo tíživé ticho přerušované praskáním
ohně a z velké dálky doléhající techno z tunerského
srazu na letišti. Koukal jsem do ohně a přemýšlel o tom
co řekl svan…“ byl jsem v tom podzemí, když kolem
proběhlo něco, bylo to černý jako sama noc“.
Došlo mi, že zůstat sedět u ohně není to nejlepší řešení,
kdyby někdo přišel tak jsem jako první na ráně a tak
jsem se vytrhl z temných myšlenek a vlezl do trosek před
školou a snažil se splynout se stíny. Mohl jsem odtamtud
pohodově pokrýt celý náš tábor. Horší bylo, že jsem
přímo za zády měl vchod do té proklaté školy, ale měl
jsem zase před sebou ty jámy do podzemí. Psychika dělá
hodně věcí, ale já viděl, jak se z těch otvorů valí tma,
kterou ani světlo z ohně nepronikne. Celou atmosféru
dotvářely holé stromy, na kterých se mihotaly odlesky
od ohně. S hrůzou jsem to pozoroval, ale pak mou
pozornost zaujalo něco jiného… skřípění… pomalé skřípění
mříží a pak rána. Do toho nějaké pazvuky… něco jako
křupnutí… ale tak trochu jinak. Jsem zvyklý v těchto
chvílích úplně vypnout strach a city, ale tohle bylo
něco jiného… naprostá koncentrace… vteřina byla dlouhá
jak rok… nevím jak dlouho jsem tam seděl, v jedné ruce
kvér a v druhý bowie nůž… ale najednou všechno ztichlo…
viděl jsem stíny… jak se oddělují od ostatních a zase se
spojují na místě, které by mělo bejt osvětlený od ohně…
V tom tichu jsem najednou slyšel zapraskat moji vysílačku…
nejdřív nějaký nesrozumitelný slovo, ale pak jsem v tom
začínal rozlišovat povely, bylo to asi na hranici
dosahu vysílaček, tak jsem toho rozuměl málo ale ze slov…
“zadržte je u další budovy, nebo snažte se přeskupit u…“
bitka se nejspíš nevyvíjela v náš prospěch a za pár minut
byla útočná jednotka na dohled od tábora. Všechno
najednou bylo jak dřív, ale ve mně to zanechalo nesmazatelný
vzpomínky… příště až tam pojedu, tak beru lana a výbavu…
chci vědět co v tom podzemí je.
Pokus o sepsání na vlastní kůži prožitého a zážitku...tak, teď se do mě pusťte
Naposledy upraveno moderátorem: