• Vážení hráči, Dne 1.02.2023 (středa) bude hra aktualizována na verzi 2.280. V důsledku toho se do hry nebudete moci po určitou dobu přihlásit. Níže naleznete podrobný seznam změn. Děkujeme za pochopení. Více informací najdete na herním fóru
  • Vážení hráči, vyslyšte volání Nike, bohyně vítězství - hledá nejlepší atlety pro účast na zimní Grepolympiádě! Více informací najdete na herním fóru

Bidacek a.s.

  • Zakladatel vlákna DeletedUser7941
  • Vytvořeno

DeletedUser7941

Guest
Snad se vam to bude líbit


Podíval jsem se z okna. Byl sychravý podzimní den, mlha byla hustá, že by se dala krájet. Pode mnou ubíhaly koleje. Jel jsem od babičky, která bydlela v Praze. Vlak se pomalu blížil k cíli, malému městečku v Jeseníkách. Před rokem záhadně zemřel můj nejlepší kamarád Jirka a já mu chtěl zapálit svíčku. Proto jsem se rozhodl, že se cestou zastavím na hřbitově.
Vystoupil jsem z vlaku. Prošel jsem špatně osvětlenou nádražní halou a vydal jsem se na cestu. Už se stmívalo a po kapuci mi stékaly kapky deště. Odbočil jsem na polní cestu, kterou protékala voda a byla značně rozbahněná. V dáli se rýsoval hřbitov. Byl to malý a starý hřbitov, na který skoro žádní lidé už nechodili, a mnoho hrobů porostlo břečťanem.
Došel jsem ke kovové bráně a hlasitě jsem zaklel, když jsem si všiml, že na ní visí kovový zámek. Napadlo mě, že se otočím a půjdu domů, ale Jirkovi jsem svíčku zapálit vážně chtěl. Rozhlédl jsem se kolem a rychle jsem přeskočil plot. Pořádně jsem se lekl, když jsem přistál v hluboké vrstvě listí. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem našel hrob, který jsem hledal. Chvíli jsem jen stál a vzpomínal na dávné časy, než jsem zapálil svíčku a rychle ji přikryl, aby ji sílící déšť nezhasl. Vzhlédl jsem, abych si naposled prohlédl Jirkův obrázek na náhrobku. Srdce se mi zastavilo, když jsem mu uviděl po tváři stékat krvavou slzu. Zděšeně jsem udělal dva kroky vzad a v tu chvíli jsem ztratil půdu pod nohama.
Když jsem se probral, ležel jsem na zemi. Dírou, kterou jsem se propadl do hrobky, na mě svítil měsíc a do tváře mi padal déšť. Kolem byla černočerná tma, vzduch byl plný zatuchliny a zla. Dostal jsem strašlivý strach. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem tu ležel. Když jsem přišel, měsíc ještě nesvítil. Nemohl jsem tam zůstat už ani o vteřinu déle. Vyskočil jsem a začal se drápat ven. Stěny byly rozbahněné a šlo to ztěžka. Rukou jsem nahmatal kořen nějakého stromu a táhl jsem se nahoru.
Někdo mě popadl za nohu. Když jsem se otočil, hleděl jsem do tváře nějakého starce. Cenil na mě pár svých žluto-černých zubů a ze smradu, který z něj byl cítit, se mi chtělo zvracet. Mé sevření kořenu povolilo a já se zřítil přímo na něj. Zoufale jsem se snažil dostat ven, ale stařec se na mě pořád sápal. Podařilo se mi ho setřást a už jsem byl skoro venku, když se mi jeho nehty zaryly do lýtka a zase mě stáhl dolů. Snažil jsem se chytat výhonků v zemi, ale bylo to beznadějné. Sletěl jsem zpět do hrobky a praštil se hlavou o stěnu. Tiskl jsem se ke zdi a už jsem se smiřoval s tím, že se odsud nikdy nedostanu, když jsem za zády nahmatal cihlu. Pevně jsem ji sevřel a praštil jsem ho do obličeje. Z pusy mu vylétly prohnilé zuby a svalil se na záda. Vzápětí se začal zvedat, jako by se mu nic nestalo. Na nic jsem nečekal, chytil jsem kořen a vylezl jsem ven.
Brodil jsem se mokrým listím, nohavice jsem měl promočené, ale na nic jsem nedbal. Najednou se přede mnou mihl stín, uslyšel jsem rychlé kroky, ale když jsem se otočil, nic jsem neviděl. Do zad se mi zavrtával něčí pohled. Křoví vedle mě zašustilo, ale to už jsem skákal přes plot. Bunda se mi zachytila a roztrhla se. Přistál jsem v kaluži a do bot se mi nalila voda. Rozběhl jsem se, ale uklouzl jsem a přistál obličejem přímo v blátě. Ohlédl jsem se na hřbitov. Všude byl klid. Celý hřbitov byl zahalený v mlze a kolem profukoval ledový vichr. Utíkal jsem. Utíkal a nezastavoval.
Pomyslel jsem na tu slzu na Jirkově obrázku. Nebyla to kapka deště? V duchu jsem si ale byl jist, že to byla slza. Vzpomněl jsem si na Jirkovu smrt. Vlastně to pro mě byla záhada. Tenkrát jsme se domluvili, že se půjdeme koupat do lomu. Ujel mi ale autobus a nemohl jsem přijet včas. Když jsem přijel, Jirku jsem nikde neviděl. Později jsem ho našel vznášet se těsně pod hladinou. Nikdy jsem nepochopil, jak se mohl utopit. Vždy byl daleko lepší plavec než já.
Běžel jsem. Do obličeje mi stékaly kapky deště a potu. Když jsem doběhl domů, zjistil jsem, že je po půlnoci. Musel jsem tam ležet celé hodiny! Rychle jsem se umyl a šel si lehnout. Dlouho jsem nemohl usnout a v noci jsem měl příšerné sny. Několikrát jsem se probudil se zpoceným čelem a dlouho mi trvalo, než jsem zase usnul.
Ráno, cestou do školy jsem se rozhodl, že musím zjistit, co se včera stalo. Prošel jsem branou a opatrně vyšel směrem k hrobu. Teď mi to tu nepřipadalo tak strašidelné jako včera večer. Došel jsem k hrobu a hledal jsem vstup do hrobky, kterým jsem se včera zřítil. Nic jsem nemohl najít. Jako by se uzavřel. Chvíli jsem si prohlížel Jirkův obrázek, ale po slzách ani stopy. Pohled mi sjel ke svíčce, kterou jsem tu včera položil. Zachvěl jsem se vzrušením. Pod kelímkem ležel bílý složený papír. Opatrně jsem ho sebral a rozložil. Po zádech mi přeběhl mráz a zachvěl jsem se vzrušením. Dopis byl napsán Jirkovým písmem. Stály tam dvě slova: „Pomoz mi.“
 

DeletedUser

Guest
Mě se to četlo dobře ,řekla bych větší pocit strachu ,bych měla kdyby jsem to musela prožít .
 
Nahoru