DeletedUser231
Guest
Děj se odehrává ve starém Řecku, kdy bylo Řecko rozdrobeno do městských států.
I. Úvod
Boj o každou píď země, muž proti muži, zbraň proti zbrani. Takto vypadala scenérie kterou mohl 20letý muž jako jsem já vídat každý den. Každý den jsem musel prolévat krev nevinných, nevinných tak, že mne chodil do snů sám Zeus, kde mne den co den proklínal! Zvykl jsem si, ale i po letech válčení, kdy se už ani nevědělo proč se válčí, jsem s nelibostí slýchal křik raněných přátel i nepřátel. "Toto je válka" říkal každý den náš Velitel. "Toto je válka", slyším i teď po 30letech, kdy to zabíjení, krveprolévání skončilo.
II: Před koncem lidské války
"Na" křikl na mne můj věrný přítel Aristotelef a hodil mi meč. Ušel jsem pár metrů, pár metrů a za mnou mnoho mrtvých, raněných křičících o pomoc. Té se však nedočkají protože buďto zemřou nebo je dorazí mí spolubojovníci, bratři ve zbrani, které jsem nikdy předtím nepotkal. Nyní, bojem a krví stmelení jsme jako neoddělitelná součást těla, která nesmí za žádnou cenu zemřít! "Falangu!" křikl po nás zkušený Velitel, který měl již mnoho ran, mnoho jizev a mnoho vzpomínek, Lecidufix, jméno jeho. "Náš velitel", vzpomínal jsem při boji, "Náš velitel již dříve bojoval, snad v době samého Leonida Spartského". Tento stařík jak jsme se mu smávali nás naučil jak přežít, jak vytvořit pevnou a nepropustnou falangu. "Ano, náš velitel je moc dobrý Řek!" blesklo mi hlavou a vzpamatoval jsem se zrovna ve chvíli, kdy se ke mne zřítilo nějaké stvoření přímo z nebe. "Harpyjéééé!" ozvalo se ze zadních řad. Během pár sekund se zřítili stovky, tisíce ne-li statisíce Harpyjí a podobné božské havěti. Na svém koni přiklusal i náš Velitel Lecidufix. Začal rozdávat rozkazy, které byli nesmyslné. Otočil jsem se abych pohleděl na oblohu. Během mžiku mi však výhled zastínilo něco velkého, myslel jsem si že orel, ale hle, ona to byla Harpyje která do svých pařát chytila Lecidufixe. Odnesla ho pár metrů a pohodila o skalisko. Velitel byl mrtev! "Co teď??" začali zmatkovat vojáci. Začali ustupovat ale já vylezl na vyvýšenou zem, která mi poskytla dobrý stupínek nato, abych začal křičet : "Stát!!! Už ani krok!" křičel jsem, "Jak to tak vypadá, již nebojujeme proti Řekům ale proti samotným Řeckým bohům!" a jelikož sme bojovali proti bratrům řekům rozuměli mi každé slovo. Bylo jasně vidět, že se na sebe každý dívá s údivem. "Rebeliux, Rebeliux!!!" Začali můj přítel Aristotelef pokřikovat na všechny strany a brzy toto křičely obě armády, které proti sobě ještě před chvíli bojovali, které se ničili a zabíjeli.
III. Dva roky po začátku války proti bohům
Již mi bylo 22let. Vojáci mne začali oslovovat mnoha jmény ale nejvíce mi říkali Rebeliux I. Veliký, občas i Rebeliux NeBožský. Získal jsem mnoho přídomků z nichž mi byl jen jeden nejmilejší, byl to Rebeliux, moje vlastní jméno. Stal jsem se Velitelem obrovské armády, která čítala snad 15milionů mužů, kteří jsou připraveni zemřít protože vědí, že neumírají nadarmo. Bylo úterý, roku 456 před Kristem, tehdy nazývaný rokem Slavným. Ptáte se proč Slavným? Bylo to takhle. Bylo tedy úterý, den jako každý. To jsem si alespoň myslel. Již v ranních hodinách, hned při svítání se zatáhlo a začal obrovský déšť. Ale ne ledajaký déšť. Tento déšť nesl špatné zprávy. Bohové začali zbrojit na Konečnou bitvu. Povolali všechny stvůry, nestvůry, mrtvé i nemrtvé, padlé hrdiny a další bytosti. Asi kolem 10hodiny ranní sestoupili na Zemi sami Řečtí bohové kromě Athény, která se nechtěla zúčastnit tohoto krveprolití. Zeus a jeho bratři si sebou přivedli obrovskou armádu která čítala snad 30milionů stvoření. Byli jsme přečísleni ale hnala nás kupředu láska k domovu, vzpomínky na smích dětí a našich žen. Věděli jsme, že stojíme před armádou, která nás chce zničit. My, prostí lidé, ne žádní polobohové nic takového. My jsme byli vojáci ošlehaní bitvami, přesahující lidskou představu, v naších řadách byli Sparťané, Arkáďani, Makedonci, Athéňani a mnoho dalších. Ti všichni v čele se mnou stáli proti samotným bohům. "To zvládneme" řekl mi Aristotelef a poklepal mi přitom na rameno.
Stále hřmělo, blesky létaly všude. Nasadil jsem si helmu. To udělali všichni, všech 15milionů mužů kteří stáli za svým Velitelem. Začal Slavný boj.
Již jsme byli připraveni v útvaru falanga, když se z mé armády ozvalo hlasité volání "Rebeliux!, Rebeliux!, Rebeliux!" a znovu a znovu. Snad i bohové byli překvapeni naší odhodlaností.
IV. Boj
"Mí vojáci jsou připraveni" běhalo mi v hlavě. Božská armáda se začala rovnat do různých útvarů přičemž se země třásla jako při zemětřasu. Kameny velké jako pěst se hýbali jako kdyby byli pírka. Vojáci se pomalu rozklusávali směrem k Božské armádě. Překvapení bohů rostlo nevídanou měrou. Nebylo těžké spatřit čím dál tím větší rozrušení na tvářích bohů. Rozběhli jsme se směrem k bohům plnou rychlostí. Byli jsme už už u jejich řad a najednou boom. Jejich řady se proměnily v prach. Jediný z nich zůstal Zeus. Pokynul na mne abych šel za ním. Vyšel jsem. Stále jsem byl ve střehu! "Co po mě chce? Obalamutit mne?!" říkal jsem si. Zeus na mne vlídným tónem promluvil. "Prokázali jste velkou odvážnost i to, že dokážete bojovat bok po boku jako bratr s bratrem." dořekl a najednou se z oblohy vyklidili všechny mraky. Vysvitlo slunce a Zeus pokračoval v řeči. "Bojovali jste proti sobě, což mne rozčililo." chvilku pomlčel a pokračoval "Dávám vám na výběr, buďto přestanete válčit a prolévat lidskou krev nebo povolám svá vojska zpět a bude boj." V mé hlavě proběhlo jediné slovo a to bez rozmyšlení. Tím slovem byl Mír. Jak jsem myslel, tak jsem řekl. Zeus pokynul, zdvihl paže vysoko k nebi a hromovým hlasem řekl "Nechť tito stateční muži žijí v míru a blahobytu." Podali jsme si ruce a zmizel. Ptáčci začali zpívat a vojáci propukli ve slavnostní pokřik "Nechť žije Rebeliux!" Byli mi nesmírně zavázáni, že jsem ušetřil jejich životy.
V. Život po válce
Po válce je vždy dobře. V našem případě však bylo moc dobře. Nikdo nehladověl, nikdo neválčil. Po válce jsem odešel do krásných krajů, kde jsem v 23letech založil rodinu. Měl jsem všeho dost. V mysli dalších a dalších generací jsem byl Hrdina! Žil jsem šťastně až do smrti! Po smrti jsem šel do nebe k Bohům kteří mne přivítali s otevřenou náručí. Jak staletí plynou, někdo upadá v zapomnění ale já ne! Jsem tu pořád!
KONEC
I. Úvod
Boj o každou píď země, muž proti muži, zbraň proti zbrani. Takto vypadala scenérie kterou mohl 20letý muž jako jsem já vídat každý den. Každý den jsem musel prolévat krev nevinných, nevinných tak, že mne chodil do snů sám Zeus, kde mne den co den proklínal! Zvykl jsem si, ale i po letech válčení, kdy se už ani nevědělo proč se válčí, jsem s nelibostí slýchal křik raněných přátel i nepřátel. "Toto je válka" říkal každý den náš Velitel. "Toto je válka", slyším i teď po 30letech, kdy to zabíjení, krveprolévání skončilo.
II: Před koncem lidské války
"Na" křikl na mne můj věrný přítel Aristotelef a hodil mi meč. Ušel jsem pár metrů, pár metrů a za mnou mnoho mrtvých, raněných křičících o pomoc. Té se však nedočkají protože buďto zemřou nebo je dorazí mí spolubojovníci, bratři ve zbrani, které jsem nikdy předtím nepotkal. Nyní, bojem a krví stmelení jsme jako neoddělitelná součást těla, která nesmí za žádnou cenu zemřít! "Falangu!" křikl po nás zkušený Velitel, který měl již mnoho ran, mnoho jizev a mnoho vzpomínek, Lecidufix, jméno jeho. "Náš velitel", vzpomínal jsem při boji, "Náš velitel již dříve bojoval, snad v době samého Leonida Spartského". Tento stařík jak jsme se mu smávali nás naučil jak přežít, jak vytvořit pevnou a nepropustnou falangu. "Ano, náš velitel je moc dobrý Řek!" blesklo mi hlavou a vzpamatoval jsem se zrovna ve chvíli, kdy se ke mne zřítilo nějaké stvoření přímo z nebe. "Harpyjéééé!" ozvalo se ze zadních řad. Během pár sekund se zřítili stovky, tisíce ne-li statisíce Harpyjí a podobné božské havěti. Na svém koni přiklusal i náš Velitel Lecidufix. Začal rozdávat rozkazy, které byli nesmyslné. Otočil jsem se abych pohleděl na oblohu. Během mžiku mi však výhled zastínilo něco velkého, myslel jsem si že orel, ale hle, ona to byla Harpyje která do svých pařát chytila Lecidufixe. Odnesla ho pár metrů a pohodila o skalisko. Velitel byl mrtev! "Co teď??" začali zmatkovat vojáci. Začali ustupovat ale já vylezl na vyvýšenou zem, která mi poskytla dobrý stupínek nato, abych začal křičet : "Stát!!! Už ani krok!" křičel jsem, "Jak to tak vypadá, již nebojujeme proti Řekům ale proti samotným Řeckým bohům!" a jelikož sme bojovali proti bratrům řekům rozuměli mi každé slovo. Bylo jasně vidět, že se na sebe každý dívá s údivem. "Rebeliux, Rebeliux!!!" Začali můj přítel Aristotelef pokřikovat na všechny strany a brzy toto křičely obě armády, které proti sobě ještě před chvíli bojovali, které se ničili a zabíjeli.
III. Dva roky po začátku války proti bohům
Již mi bylo 22let. Vojáci mne začali oslovovat mnoha jmény ale nejvíce mi říkali Rebeliux I. Veliký, občas i Rebeliux NeBožský. Získal jsem mnoho přídomků z nichž mi byl jen jeden nejmilejší, byl to Rebeliux, moje vlastní jméno. Stal jsem se Velitelem obrovské armády, která čítala snad 15milionů mužů, kteří jsou připraveni zemřít protože vědí, že neumírají nadarmo. Bylo úterý, roku 456 před Kristem, tehdy nazývaný rokem Slavným. Ptáte se proč Slavným? Bylo to takhle. Bylo tedy úterý, den jako každý. To jsem si alespoň myslel. Již v ranních hodinách, hned při svítání se zatáhlo a začal obrovský déšť. Ale ne ledajaký déšť. Tento déšť nesl špatné zprávy. Bohové začali zbrojit na Konečnou bitvu. Povolali všechny stvůry, nestvůry, mrtvé i nemrtvé, padlé hrdiny a další bytosti. Asi kolem 10hodiny ranní sestoupili na Zemi sami Řečtí bohové kromě Athény, která se nechtěla zúčastnit tohoto krveprolití. Zeus a jeho bratři si sebou přivedli obrovskou armádu která čítala snad 30milionů stvoření. Byli jsme přečísleni ale hnala nás kupředu láska k domovu, vzpomínky na smích dětí a našich žen. Věděli jsme, že stojíme před armádou, která nás chce zničit. My, prostí lidé, ne žádní polobohové nic takového. My jsme byli vojáci ošlehaní bitvami, přesahující lidskou představu, v naších řadách byli Sparťané, Arkáďani, Makedonci, Athéňani a mnoho dalších. Ti všichni v čele se mnou stáli proti samotným bohům. "To zvládneme" řekl mi Aristotelef a poklepal mi přitom na rameno.
Stále hřmělo, blesky létaly všude. Nasadil jsem si helmu. To udělali všichni, všech 15milionů mužů kteří stáli za svým Velitelem. Začal Slavný boj.
Již jsme byli připraveni v útvaru falanga, když se z mé armády ozvalo hlasité volání "Rebeliux!, Rebeliux!, Rebeliux!" a znovu a znovu. Snad i bohové byli překvapeni naší odhodlaností.
IV. Boj
"Mí vojáci jsou připraveni" běhalo mi v hlavě. Božská armáda se začala rovnat do různých útvarů přičemž se země třásla jako při zemětřasu. Kameny velké jako pěst se hýbali jako kdyby byli pírka. Vojáci se pomalu rozklusávali směrem k Božské armádě. Překvapení bohů rostlo nevídanou měrou. Nebylo těžké spatřit čím dál tím větší rozrušení na tvářích bohů. Rozběhli jsme se směrem k bohům plnou rychlostí. Byli jsme už už u jejich řad a najednou boom. Jejich řady se proměnily v prach. Jediný z nich zůstal Zeus. Pokynul na mne abych šel za ním. Vyšel jsem. Stále jsem byl ve střehu! "Co po mě chce? Obalamutit mne?!" říkal jsem si. Zeus na mne vlídným tónem promluvil. "Prokázali jste velkou odvážnost i to, že dokážete bojovat bok po boku jako bratr s bratrem." dořekl a najednou se z oblohy vyklidili všechny mraky. Vysvitlo slunce a Zeus pokračoval v řeči. "Bojovali jste proti sobě, což mne rozčililo." chvilku pomlčel a pokračoval "Dávám vám na výběr, buďto přestanete válčit a prolévat lidskou krev nebo povolám svá vojska zpět a bude boj." V mé hlavě proběhlo jediné slovo a to bez rozmyšlení. Tím slovem byl Mír. Jak jsem myslel, tak jsem řekl. Zeus pokynul, zdvihl paže vysoko k nebi a hromovým hlasem řekl "Nechť tito stateční muži žijí v míru a blahobytu." Podali jsme si ruce a zmizel. Ptáčci začali zpívat a vojáci propukli ve slavnostní pokřik "Nechť žije Rebeliux!" Byli mi nesmírně zavázáni, že jsem ušetřil jejich životy.
V. Život po válce
Po válce je vždy dobře. V našem případě však bylo moc dobře. Nikdo nehladověl, nikdo neválčil. Po válce jsem odešel do krásných krajů, kde jsem v 23letech založil rodinu. Měl jsem všeho dost. V mysli dalších a dalších generací jsem byl Hrdina! Žil jsem šťastně až do smrti! Po smrti jsem šel do nebe k Bohům kteří mne přivítali s otevřenou náručí. Jak staletí plynou, někdo upadá v zapomnění ale já ne! Jsem tu pořád!
KONEC
možeš vymyslieť viaciej.