DeletedUser8956
Guest
Slunce a sůl ničily původní tvary jeho rtů. Vlasy měl od písku, který zakrýval tržnou ránu na temeni jeho hlavy. Zřejmě ho příboj nahnal na skaliska členitého pobřeží. Avšak kde je teď? Na pláži jen trosky, vidí kusy lodi roztroušené až na konec pláže. Ptá se Poseidona: „proč? Tvůj chrám jsme ochránili, proč si nás nedopravil do bezpečí?!“.
„Byl to boj ...“ vzpomíná, jak napadli jeho město. Neustále se snaží objevit ve své mysli nové a nové vzpomínky. „Napadli nás, ale kdo? A proč? Hradby držely, nepřátele byli zatlačování k ústupu. Tehdy to přišlo. Blesk z nebes udeřil rovnou do místa, kde nejpočetnější hroudy nepřátel naráželi do hradeb a jako vlny při příboji se od nich odráželi na zpět. A pak zeď, ta chlouba našeho města, byla zničena. Zavelel jsem k ústupu, všichni do přístavu, proti přesile jsme bez hradeb neměli šanci. K mému překvapení již velká část obyvatel města trávila chvíle bránění zbabělé v lodích. Aspoň se zachrání,“ pomyslel si tehdy.
Byl si jistý, že i zbytek města do lodí dorazil. V jeho vzpomínkách se zaryl i pohled na hořící město, které pak již z paluby své birémy pozoroval. Dým dosahující až do výše Olympu se však pomalu ztrácel a on majíc před sebou jen Poseidonovu říší netušil, co říct svým lidem. „Nebojte, je to vůle bohů“ snažil se povzbudit své druhy doufaje, že je to podnítí k modlitbám a bohové je uchrání. Avšak sám si říkal neustále „proč? Die, to tvůj blesk zničil naší domovinu, čím jsme si to zasloužili?“
„Už i Poseidonovi jsme se zprotivili“ nechápe, když si uvědomí jak mocná bouře je ve vlnách oceánu zastihla. Pomáhal se stěžněm, poté už si nic nepamatuje. Až nyní, je na pláži a sám, kde jsou ostatní netuší. Avšak uslyší hlas, jenž ho vyruší v úvahách, otočí se a spatří některé své druhy. „Králi našli jsme Vás, díky bohům. Pojďte prosím s námi, v lesích jsou další,“ slyšel a vydal se tak za dalšími přeživšími. Radost z nalezení ostatních mu však neustále kalily myšlenky „díky bohům se nalezli? Plete se přátelé, díky bohům jsme přišli o vše a jsme zde, v cizí zemi, bez domova.“ Jak zjistil, zachránila se nakonec velká část jeho lidu, avšak lodě jsou zničeny, zásoby žádné a navíc, jsou na ostrově. Nevěděl jak začít, co říct svým krajanům, nevěděl co si myslet o vůli bohů. „Ráno bude shromáždění a rozhodneme co dál“ s posledních sil oznámil ostatním a unaven padl.
„Nehněvej se na mě králi. Můj blesk a bratrová smršť, jež vás na moři zastihla, nebyla způsobená naší nenávistí, naopak. Snažili jsme se, aby se lidé tvého města zachránili a dopluli právě na toto místo. Zde totiž vybuduješ město, které bude vládnout spravedlivě tomuto světu, jen ty jsi toho hodny. Vzali jsme vám moc, vzali jsme vám vše. Avšak ráno, na shromáždění, vem svůj lid za kopce a najdete tam začátek příběhu, jenž z vás udělá ochránce a vládce veškerého lidu tohoto věku.“
„Králi jste v pořádku?“ vzbudil jej jeho nejvěrnější generál. „Ano, ale měl jsem sen, přiveď náš lid a ukáže se, zda jsou bohové opravdu při nás,“ oznámil král nevěříce svému snu. Avšak poté, co se jeho krajané shromáždili a očekávali královy pokyny k novým počátkům, se vydali dle jeho snu za kopce ...
... král ani jeho lidé nemohli uvěřit svým očím. Bohyně Démétér srovnala louky a pastviny a úroda na nich rostla, jakoby je lidé již měsíce obdělávali. Již nebudou mít nouze o jídlo. Jaké však bylo jejich další překvapení, když prošli poli dále blíže ke kopcům. Již s dáli uviděli chrám boha Héfaista a za ním nalezli kovárny tak majestátní, že ani ti nejstarší z nich za svého života nic takového nespatřili. Jejich překvapení pak dosáhlo vrcholu, když za těmito stavbami nalezli doly. Doly hornin a nerostů, které se nikde na Zemi snad nevyskytují. Doly tak hluboké a bohaté, že několik věků z nich mohou celé národy bude čerpat. To Héfaistos jim vše přichystal.
Nový začátek je tady a bohové jsou s námi...
„Byl to boj ...“ vzpomíná, jak napadli jeho město. Neustále se snaží objevit ve své mysli nové a nové vzpomínky. „Napadli nás, ale kdo? A proč? Hradby držely, nepřátele byli zatlačování k ústupu. Tehdy to přišlo. Blesk z nebes udeřil rovnou do místa, kde nejpočetnější hroudy nepřátel naráželi do hradeb a jako vlny při příboji se od nich odráželi na zpět. A pak zeď, ta chlouba našeho města, byla zničena. Zavelel jsem k ústupu, všichni do přístavu, proti přesile jsme bez hradeb neměli šanci. K mému překvapení již velká část obyvatel města trávila chvíle bránění zbabělé v lodích. Aspoň se zachrání,“ pomyslel si tehdy.
Byl si jistý, že i zbytek města do lodí dorazil. V jeho vzpomínkách se zaryl i pohled na hořící město, které pak již z paluby své birémy pozoroval. Dým dosahující až do výše Olympu se však pomalu ztrácel a on majíc před sebou jen Poseidonovu říší netušil, co říct svým lidem. „Nebojte, je to vůle bohů“ snažil se povzbudit své druhy doufaje, že je to podnítí k modlitbám a bohové je uchrání. Avšak sám si říkal neustále „proč? Die, to tvůj blesk zničil naší domovinu, čím jsme si to zasloužili?“
„Už i Poseidonovi jsme se zprotivili“ nechápe, když si uvědomí jak mocná bouře je ve vlnách oceánu zastihla. Pomáhal se stěžněm, poté už si nic nepamatuje. Až nyní, je na pláži a sám, kde jsou ostatní netuší. Avšak uslyší hlas, jenž ho vyruší v úvahách, otočí se a spatří některé své druhy. „Králi našli jsme Vás, díky bohům. Pojďte prosím s námi, v lesích jsou další,“ slyšel a vydal se tak za dalšími přeživšími. Radost z nalezení ostatních mu však neustále kalily myšlenky „díky bohům se nalezli? Plete se přátelé, díky bohům jsme přišli o vše a jsme zde, v cizí zemi, bez domova.“ Jak zjistil, zachránila se nakonec velká část jeho lidu, avšak lodě jsou zničeny, zásoby žádné a navíc, jsou na ostrově. Nevěděl jak začít, co říct svým krajanům, nevěděl co si myslet o vůli bohů. „Ráno bude shromáždění a rozhodneme co dál“ s posledních sil oznámil ostatním a unaven padl.
„Nehněvej se na mě králi. Můj blesk a bratrová smršť, jež vás na moři zastihla, nebyla způsobená naší nenávistí, naopak. Snažili jsme se, aby se lidé tvého města zachránili a dopluli právě na toto místo. Zde totiž vybuduješ město, které bude vládnout spravedlivě tomuto světu, jen ty jsi toho hodny. Vzali jsme vám moc, vzali jsme vám vše. Avšak ráno, na shromáždění, vem svůj lid za kopce a najdete tam začátek příběhu, jenž z vás udělá ochránce a vládce veškerého lidu tohoto věku.“
„Králi jste v pořádku?“ vzbudil jej jeho nejvěrnější generál. „Ano, ale měl jsem sen, přiveď náš lid a ukáže se, zda jsou bohové opravdu při nás,“ oznámil král nevěříce svému snu. Avšak poté, co se jeho krajané shromáždili a očekávali královy pokyny k novým počátkům, se vydali dle jeho snu za kopce ...
... král ani jeho lidé nemohli uvěřit svým očím. Bohyně Démétér srovnala louky a pastviny a úroda na nich rostla, jakoby je lidé již měsíce obdělávali. Již nebudou mít nouze o jídlo. Jaké však bylo jejich další překvapení, když prošli poli dále blíže ke kopcům. Již s dáli uviděli chrám boha Héfaista a za ním nalezli kovárny tak majestátní, že ani ti nejstarší z nich za svého života nic takového nespatřili. Jejich překvapení pak dosáhlo vrcholu, když za těmito stavbami nalezli doly. Doly hornin a nerostů, které se nikde na Zemi snad nevyskytují. Doly tak hluboké a bohaté, že několik věků z nich mohou celé národy bude čerpat. To Héfaistos jim vše přichystal.
Nový začátek je tady a bohové jsou s námi...
Naposledy upraveno moderátorem: