DeletedUser
Guest
Chodím jen tak ulicí,ani nevím, kam směřuji, prostě bez cíle, stejně tak i mé myšlenky - toulají se ... Je noc, hvězdy svítí i pouliční lampy, stejně tak reklamní poutače a výlohy nespočet obchodu či neony nočních baru....
Občas míjím postavy, patrně se vrací ze zábavy či tam směřuji. Nevím, ani nad tím moc nepřemýšlím. Jen má chuť se toulat, nejít nikam, prostě mne nic nenutí být někde, svoboda... Snad nebo jen bláznivý nápad, zvláště teď v noci...
Dívám se na budovy a představuji si příběhy, lidí co v nich žijí...
Ted stojím u budovy s nízkým komínem, s cihel, rudých, bez fasády, malími tybulkovými okny, asi fabrika, trochu my to připomíná film Dům v růžích.
Továrnu v které bohatý továrník držel malé děti a v otřesných podmínkách nutil pracovat. Brrr ach ta fantazie, jdu dál.
Po pár metrech či kilometrech, to druhé bude pravděpodobnější, neboť už vysvitlo slunce a je den, skřípot elektrik MHD, cinkot vozů a davy lidí proudicích do práce a já stále bez cíle, jdu...
Stojím asi u rodinného domu, dvě patra, šedá fasada, za domem tipuji zahrádku, ovšem co mne zaujalo jsou otevřené dveře a doopravdy netuším, proč mne tuze láká vstoupit.
Snad proto, že ten to můj výlet nemá cíl, jako by nic z toho co znám nebylo, jen má fantazie, mé pocity, bez pravidel, to ho co známe z domova ( většina ) i bez společenských pravidel...
Nu což, svoboda než pomyslím na návrat, tak můžu cokoli a jít kamkoli, vcházím dovnitř. Holé podlahy bílé zdi, bez nábytku, jen piáno přikryté plachtou a malá stolička. Napadá mne starožitnictvi, určitě to piano je hodně staré a zbylé cenné věci, almary, gramofony, obrazy budou schované z důvodu rekonstrukce...
A ted teprve jsem si všimla, nejsem tu sama, jsou tu dva muži středních let, v montérkách, dělníci soudě. Jeden na štaflích u stropu dělá něco s dráty, druhý si mne všiml.
Čekala bych překvapení, já jsem, chtěla jsem si dům prohlídnout sama, jen se svou fantazii. Ani se nezeptal co tu dělám, nic jen mi nabídl jablko, to jsem odmítla, že nemám jablka ráda. Tak buchtu zkusil, tu jsem si vzala, celou noc na nohách to vyhládne.
Dojedla jsem, on celou dobu mlčel, no vlastně jsem se ho zeptala na colegu, proč mlči a řekl,že je málomluvný.
Vydala jsem se ven z místnosti do uzké chodbyčky s točitými schodmi na horu. Tu mne z ničeho nic ten muž co my nabydl jídlo k snědku a stoličku k odpočinku vzal do náruče a chtěl odnest do patra. To se mi nelibilo Ja se chtěla jen procházet, toulat a fantazirovat. Vytrhla jsem se. Naštěstí se už onic nepokusil a já vyšla dvorkem na ulici.
Chvilku mi trvalo než sem se oklepala Jak zvláštní a svobodné bylo procházet se cizím domem, i přesto, že jsem nebyla sama, mne nikdo nevyhnal, jako zlodějko či blázna, ovšem mohlo to skončit všelijak...
No nic jdu dál slunce už pálí nad mou hlavou a ja se nacházím, no vždyt to nevím, nechci ani, už bych nemohla fantazirovat, kolem jsou stromi, budov ubývá aspoň komerčních určitě.
Přede mnou vjezd se závorou, je nahoře vstupuji. Zvláštní místo, pomyslné cesty od kruhu do stran, uvnitř kruhu místo na fontánu, pracuje má fantazie a naproti vyvišenné podium, snad místo pro letní koncerty. Chvilku stojím a pozoruji, na konci dlážděných cest domečky, no spíše vilky, opět fantazie trochu zkresluje, čtyři cesty, čtyři budovy, představuji si, čtyři přátelé, jak tam bydlí, ....
nazvednu zrak a zahledím se do jednoho z nich v horním patře, polo zařizená místnost, tam je ukryta krejčovska panna a na ni svatební šaty. Bude svatba, na podiu bude hrát začínajíci zpěvačka s hlasem, jako by za ni zpívala Panna maria ...
Jdu se podívat dál, na pravo restaurační zahradka, sednu a objednám si limonádu. Zaplatím rovnou. Chvilku sedím a představuji si ten svatební den, s živým koncertem...
Poté zahlednu nový objekt mé fantazie, drátěný plot, vysokou neudržovanou trávu kolem a antuku. Zvednu se od dopité limonády a bez ohledu na lidi kolem ( hosté restaurace, číšniky, dělníky zpravující dlažbu ..)
Jdu tam, přes vysokou trávu, zakopávám, ale jdu k ohrazení tenisoveho kurtu, hm tam už dlouho nikdo nehrál, pomyslím si zklamaně. Propletu se trávou a kopřivy zpět, vyjdu ven z objektu restaurace a různých objektů budov jejiž záměr neznám, naposledy podívám dovnitř a nahoru na ceduli, kde jsem to byla a kam až mne zavedla má fantazie Rustical, nikdy jsem dříve o tom názvu nikoho neslyšela mluvit...
Zamířím směrem, kudy chodí nejvíce lidí na MHD a už domů, unavená fizicky i psychicky s myšlenou zvláštního prožitého času ovšem i rizikem, nedá se žít či pohybovat bez cíle a pravidel, jednak jednak to vzrušení z pocitu svobody nás zbavuje ostražitosti a my zapomínáme na to co jsme se ve společnosti naučili, kvůli přežití a bezpečnosti ...
Občas míjím postavy, patrně se vrací ze zábavy či tam směřuji. Nevím, ani nad tím moc nepřemýšlím. Jen má chuť se toulat, nejít nikam, prostě mne nic nenutí být někde, svoboda... Snad nebo jen bláznivý nápad, zvláště teď v noci...
Dívám se na budovy a představuji si příběhy, lidí co v nich žijí...
Ted stojím u budovy s nízkým komínem, s cihel, rudých, bez fasády, malími tybulkovými okny, asi fabrika, trochu my to připomíná film Dům v růžích.
Továrnu v které bohatý továrník držel malé děti a v otřesných podmínkách nutil pracovat. Brrr ach ta fantazie, jdu dál.
Po pár metrech či kilometrech, to druhé bude pravděpodobnější, neboť už vysvitlo slunce a je den, skřípot elektrik MHD, cinkot vozů a davy lidí proudicích do práce a já stále bez cíle, jdu...
Stojím asi u rodinného domu, dvě patra, šedá fasada, za domem tipuji zahrádku, ovšem co mne zaujalo jsou otevřené dveře a doopravdy netuším, proč mne tuze láká vstoupit.
Snad proto, že ten to můj výlet nemá cíl, jako by nic z toho co znám nebylo, jen má fantazie, mé pocity, bez pravidel, to ho co známe z domova ( většina ) i bez společenských pravidel...
Nu což, svoboda než pomyslím na návrat, tak můžu cokoli a jít kamkoli, vcházím dovnitř. Holé podlahy bílé zdi, bez nábytku, jen piáno přikryté plachtou a malá stolička. Napadá mne starožitnictvi, určitě to piano je hodně staré a zbylé cenné věci, almary, gramofony, obrazy budou schované z důvodu rekonstrukce...
A ted teprve jsem si všimla, nejsem tu sama, jsou tu dva muži středních let, v montérkách, dělníci soudě. Jeden na štaflích u stropu dělá něco s dráty, druhý si mne všiml.
Čekala bych překvapení, já jsem, chtěla jsem si dům prohlídnout sama, jen se svou fantazii. Ani se nezeptal co tu dělám, nic jen mi nabídl jablko, to jsem odmítla, že nemám jablka ráda. Tak buchtu zkusil, tu jsem si vzala, celou noc na nohách to vyhládne.
Dojedla jsem, on celou dobu mlčel, no vlastně jsem se ho zeptala na colegu, proč mlči a řekl,že je málomluvný.
Vydala jsem se ven z místnosti do uzké chodbyčky s točitými schodmi na horu. Tu mne z ničeho nic ten muž co my nabydl jídlo k snědku a stoličku k odpočinku vzal do náruče a chtěl odnest do patra. To se mi nelibilo Ja se chtěla jen procházet, toulat a fantazirovat. Vytrhla jsem se. Naštěstí se už onic nepokusil a já vyšla dvorkem na ulici.
Chvilku mi trvalo než sem se oklepala Jak zvláštní a svobodné bylo procházet se cizím domem, i přesto, že jsem nebyla sama, mne nikdo nevyhnal, jako zlodějko či blázna, ovšem mohlo to skončit všelijak...
No nic jdu dál slunce už pálí nad mou hlavou a ja se nacházím, no vždyt to nevím, nechci ani, už bych nemohla fantazirovat, kolem jsou stromi, budov ubývá aspoň komerčních určitě.
Přede mnou vjezd se závorou, je nahoře vstupuji. Zvláštní místo, pomyslné cesty od kruhu do stran, uvnitř kruhu místo na fontánu, pracuje má fantazie a naproti vyvišenné podium, snad místo pro letní koncerty. Chvilku stojím a pozoruji, na konci dlážděných cest domečky, no spíše vilky, opět fantazie trochu zkresluje, čtyři cesty, čtyři budovy, představuji si, čtyři přátelé, jak tam bydlí, ....
nazvednu zrak a zahledím se do jednoho z nich v horním patře, polo zařizená místnost, tam je ukryta krejčovska panna a na ni svatební šaty. Bude svatba, na podiu bude hrát začínajíci zpěvačka s hlasem, jako by za ni zpívala Panna maria ...
Jdu se podívat dál, na pravo restaurační zahradka, sednu a objednám si limonádu. Zaplatím rovnou. Chvilku sedím a představuji si ten svatební den, s živým koncertem...
Poté zahlednu nový objekt mé fantazie, drátěný plot, vysokou neudržovanou trávu kolem a antuku. Zvednu se od dopité limonády a bez ohledu na lidi kolem ( hosté restaurace, číšniky, dělníky zpravující dlažbu ..)
Jdu tam, přes vysokou trávu, zakopávám, ale jdu k ohrazení tenisoveho kurtu, hm tam už dlouho nikdo nehrál, pomyslím si zklamaně. Propletu se trávou a kopřivy zpět, vyjdu ven z objektu restaurace a různých objektů budov jejiž záměr neznám, naposledy podívám dovnitř a nahoru na ceduli, kde jsem to byla a kam až mne zavedla má fantazie Rustical, nikdy jsem dříve o tom názvu nikoho neslyšela mluvit...
Zamířím směrem, kudy chodí nejvíce lidí na MHD a už domů, unavená fizicky i psychicky s myšlenou zvláštního prožitého času ovšem i rizikem, nedá se žít či pohybovat bez cíle a pravidel, jednak jednak to vzrušení z pocitu svobody nás zbavuje ostražitosti a my zapomínáme na to co jsme se ve společnosti naučili, kvůli přežití a bezpečnosti ...
Naposledy upraveno moderátorem: