• Vážení hráči, Dne 20.3.2024 (středa) bude hra aktualizována na verzi 2.308. V důsledku toho se do hry nebudete moci po určitou dobu přihlásit. Níže naleznete podrobný seznam změn. Děkujeme za pochopení. Více informací najdete na herním fóru
  • Vážení hráči, v úterý 2. dubna v 10:00 hodin (serverového času) nás navštíví speciální host: vybíravá a stále hladová mýtická slepice z podsvětí. Nakrmte ji a získejte odměny pro svou říši! Najít krmení pro slepici je snadné. Obyčejnými akcemi ve hře: stavba budov, útočení/bránění, zkoumání, cvičení jednotek a sesílání kouzel můžete získat různé ingredience. Více informací najdete na herním fóru

Charonovo zmizení - Someone

  • Zakladatel vlákna DeletedUser10264
  • Vytvořeno
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

DeletedUser10264

Guest
„Háde! Můj pane!” Thanatos, mladík s černými křídly a vyhasínající pochodní, ještě za běhu poklekl na jedno koleno a k Hádovu trůnu doklouzal po podlaze.
„Co se děje, Thanate?! Cožpak se rozpadá Olymp, že tak spěcháš?!” obořil se na nebožáka Hádes a zlostně se postavil. Jeho přilbice se ve světle zhasínající pochodně leskla a silně kontrastovala s jeho uhlově černými vlasy.
„M- můj pane,” Thanatos namohl popadnout dech, „Stalo se… něco příšerného! Charon zmizel!”
Celá místnost ztichla, dokonce i Kerberos přestal žvýkat kosti ovcí, které dostal k pozdní večeři. Hádovi přejel mráz po zádech a zlostně se otočil na svou ženu Persefonu. Postupně se nasupeně podíval na všechny přítomné a poté se zrakem vrátil k nově příchozímu. „Jak to že ZMIZEL?!”
V Hádových očích plál hněv a nikdo by si v tuto chvíli nedovolil ani kýchnout, natožpak promluvit. Mladý okřídlenec však neměl na výběr: „To nevím, pane, naposledy jsem ho viděl za včerejšího soumraku, když jsem mu přinesl několik dalších smrtelníků,” zřetelně polkl, v ústech měl vyprahlo jako ještě nikdy, „Nyní jsem mu přinesl pár dalších, ale ti původní tam stále byli. Čekali a stěžovali si, že se Charon již půl dne neukázal… Letěl jsem rovnou za vámi, můj pane.”
Bůh podsvětí stál jako opařený. Charon zmizel. Ten bídník! Hádes cítil, jak mu na čele vyráží pot. Byl nehorázně rozčilený. Charon, převozník přes řeku Styx, byl v jeho službách necelých sto let a tohle se zatím nikdy nestalo. Ani žádný z jeho předchůdců nikdy takto nezmizel. „Není možné, aby zmizel! Dělejte, najděte ho! V říši mrtvých určitě není, to bych věděl. Jděte! Jděte do světa lidí a koukejte ho do soumraku najít!!”
„Ale, pane…”
„Žádné ale!” utnul ho Hádes, „Prostě ho najděte! Jinak bude novým převozníkem někdo z vás!”
Všichni se zvedli a zamířili ke dveřím. Museli Charona prostě najít, nikdo z nich nechtěl být dalším převodníkem. Když za sebou zavírali dveře, ozvalo se ještě: „A koukejte povolat Erínye! Ty ho určitě brzy objeví! A ať mu neubližují… musí vykonávat své řemeslo!!”
Dveře se zavřely a na chodbě zavládlo ticho. „Tak… kde začneme?” zeptal se Thanatosův bratr Hypnos, který měl taktéž křídla, avšak pouze malá na spáncích.
„Začněme tím, že se zeptáme těch, kteří čekají na převoz. Mohli něco vidět,” ozval se ženský hlas.

***

Po necelé hodině se opět všichni pátrači sešli na druhém břehu řeky. Všichni se shodli pouze na jediném: Charon byl naposledy spatřen, jak za soumraku rybaří. To odpovídalo Thanatosově verzi, ale také to potvrzovalo, že nemohl projít kolem čekajících. Chvilku všichni zamyšleně dumali, než se Hekaté, patronka cest, odvážila promluvit: „Vím ještě o jedné cestě do světa lidí, kterou mohl uniknout. Není však příliš bezpečná, ba je dokonce nebezpečná.”
„Neboj, Hekaté, my nejsme nešikovní jako tvoji mazlíci!” poškádlil ji Hypnos a všichni se zasmáli.
„Jen aby!” oplatila mu Hekaté stejnou kartou, „Pohněte, nemáme na to celý den! Nechci se vracet jako stařena.”
Všichni se dali do pohybu a následovali světaznalou čarodějnici. Ta je zavedla k temné jeskyni, která dle jejího tvrzení stoupala do světa lidí. „Já tudy jít nemohu,” prohlásila, „je to tam příliš stísněné a má tři těla potřebují prostor. Hledejte jakékoli stopy! Já musím zůstat tady.”
Hekaté se tedy vrátila a ostatní se vydali na nebezpečnou cestu temnou jeskyní. Celá jeskyně příšerně páchla shnilým masem, které se sem muselo dostat, když se někdo snažil dostat do podsvětí či naopak z něj. Cesta se nejdříve zdála jako jednoduchá zkouška odvahy a trpělivosti, pak však pátrací tým dorazil k místu, kde hluboko pod nimi protékala žhavá láva, a jedinou cestu představovaly kluzké skalní výběžky. Bylo však jisté, že právě tudy Charon šel, jelikož na výčnělcích byly čerstvé stopy a před propastí na ostrém kameni útržek jeho černé kápě.
„Určitě šel tudy! Jsme na správné stopě!”
To všem pozvedlo morálku. Možnost, že se jeden z nich stane novým převozníkem, právě výrazně poklesla. Bratři Thanatos a Hypnos použili svá křídla, aby propast přeletěli, přičemž nehleděli na Lamiu s hadím tělem ani na Empúsu s měděnýma nohama, která byla dcerou Hekaté. Erínye již přece byly někde v lidském světě a pátraly po Charonovi! Nesměli je nechat zvítězit!

***

Z pěti pátračů tak zbyli dva, kteří neúnavně soutěžili proti Erínyím. Během své cesty jeskyní museli bratři překonat ještě dvě další zkoušky: podplavat rozsáhlé a hluboké podzemní jezero ledově studené vody plné nebezpečných stvoření a projít kolem obrovského hladového pavouka.
S projitím okolo pavouka problém neměli, protože ho Hypnos odeslal do říše spánku, ale při průplavu jezerem si oba bratři namočili svá křídla a nemohli tudíž létat, dokud neoschla. Když se tedy dostali do světa lidí, byl už téměř soumrak. Časový úsek pro nalezení Charona se blížil ke konci a oni teprve prošli cestu, kudy utekl. Díky tomu však zjistili užitečnou informaci: Charon nemůže mít velký náskok, protože na rozdíl od nich nemohl propast a většinu jezera, z něhož se dalo dostat pouze podvodním tunelem, přeletět a nebezpečného pavouka uspat.
Přesto neměli času nazbyt, museli uprchlíka za každou cenu nalézt, protože pokud by ho našly Erínye, stále hrozilo, že se jeden z nich stane Charonovým nástupcem, nebo hůř: rovnou převezme celé jeho řemeslo.
„Musel se vydat do lesa! Tam by se nejlépe ukryl!”
„Ne! Určitě mu došlo, že si to budeme myslet. Musel jít do města, třeba si, když ještě žil mezi lidmi, našel nějakého přítele. Někoho, kdo by ho mohl schovat.”
„A co když si myslel, že si právě tohle budeme myslet, Thanate?! Mysli!”
„Ty mysli! Klidně si jdi do lesa, ale já ho budu hledat ve městě. Určitě bude tam!”
Tak se tedy i poslední dva pátrači rozdělili: jeden se vydal do hlubokého temného lesa, který se hemžil pozemskými i nadpřirozenými tvory, a druhý se vydal do lidského města.

***

Thanates se svými velkými černými křídly přivolával mnoho pozornosti. Vychrtlý, kostnatý muž v černém hábitu, jakým byl Charon, však musel být stejně nápadný, takže se co chvíli náhodného pocestného zeptal, zda ho neviděl. Každý z pocestných se podivoval nad jeho křídly, žádný mu však nedokázal říci, kde by se převozník mohl nacházet.
Zklamaný, že nejspíše udělal chybu a jeho bratr měl pravdu, zašel si Thanates do blízké krčmy a objednal si něco k pití. V tom ho však uviděl. Charon! Celou dobu všem přímo na očích. Hrál ve stejné krčmě v nejtemnějším rohu karty se smrtelníky.
„Charone!” vykřikl mladík překvapeně. Charon zvedl hlavu od karet, ale jakmile zahlédl Hádova přisluhovače, dal se na útěk. „Charone, stůj!”
V krčmě zavládl zmatek. Vyzáblý stařec se rozběhl k východu následován mladým, hbitým mužem, který mnohým připomínal anděla. Cestou převraceli stoly a židle, jak se Charon snažil Thanatovi zabránit v jeho sledování a Thanates se snažil uvolnit si přímou cestu.
„Stůj, Charone! Nemáš šanci!”
Lidé jim vyděšeně uhýbali z cesty, jak se hnali ulicemi města dál a dál od vstupu do říše mrtvých. „Nemáš šanci, převozníku! Nemáš naději na útěk!!” vykřikoval stále hlasitěji pronásledující, čímž se snažil upozornit ostatní. Chvílemi běžel a chvílemi letěl. Když mu čas od času Charon zmizel v úzké ulici za některým z domů, mladík vždy vzletěl a chvíli sledoval, kde se vynoří, jen aby ho mohl opět zběsile nahánět městem. Převozník se na starce pohyboval překvapivě rychle a mrštně, takže i mladičký Thanates měl potíže s jeho pronásledováním.
„Hypnee! Hypnee! Přestaň si hrát v lese se zvířaty a pojď mi, u Dia, pomoci! Ubývá nám času!” křičel zběsile okřídlenec, kdykoli se přiblížili ke hranicím lesa. Po několika minutách usilovného volání se konečně Hypnos objevil.
„Nadběhni mu! Dělej, bratře!” křičel udýchaný pronásledovatel.
Hypnos tedy vzlétl nad střechy a očima pátral po uprchlíkovi. Brzy ho spatřil, vychrtlý stařec v černém oděvu se v barevném městě hledal snadno. Rozletěl se k němu tedy nejrychleji, jak uměl. Brzy ho předstihl, protože, na rozdíl od svého bratra, nebyl vyčerpaný hloupými honičkami po městě.
Letěl přímo nad ním, když mu z kapsy vypadl roh s omamným spánkem. Mladík ho zachytil, pár kapek však dopadlo na Charonovu hlavu. Pronásledování skončilo.
„Chvíli se prospí,” konstatoval vesele Hypnos, když ukládal roh se spánkem zpět do příslušné kapsy.

***

Když se Charon probudil, nacházel se přímo v žaláři boha podsvětí Háda. Po chvíli nesnesitelného ticha se začaly ozývat hlasité kroky. Jak zvuk sílil, Charon si více a více uvědomoval, jak strašně se zmýlil, když si myslel, že Hádovi unikne a bude žít ve světě lidí.
Dveře cely se se zavrzáním otevřely a před starcem se jako sloupy tyčili dva strážní. „Hádes s tebou chce mluvit, dědku!” řekl jeden z nich pohrdavým tónem, popadl Charona za kápi a táhl ho dlouhými temnými chodbami přímo k Hádovu trůnu. Druhý strážný je následoval. Celou cestu neřekl nikdo ani slovo, až do doby, než se zastavili před velikými těžkými dveřmi, které se samy otevřely.
„Padej!” křikl muž, který dosud nepromluvil a druhý ho nešetrně strčil do místnosti.
„Charone,” ozval se chladný Hádův hlas, „očekávám vysvětlení.”
Starý převozník mlčel.
„Charone!!!” rozkřikl se bůh, „To vysvětlení!!”
Nic.
„Řekl sis o to,” vydechl Hádes.
Charon zděšeně pozoroval svého pána – boha podsvětí. Čekal, jaký trest si pro něj Hádes vymyslel. Nechá ho věčně se péci v ohních, nebo navěky otáčet kolem, které zajišťuje rovnováhu života a smrti? Čekala ho muka za to, že utekl, ale hlavně za to, že se nechal chytit. Zleva vedle trůnu jej sledovali jeho polapitelné – všech pět pátračů. Zprava ho nemilosrdně sledovala Persefona, Hádova žena, jejíž ruka spočívala na hlavě hladového Kerbera. Nedá snad Hádes nebohého Charona předhodit svému trojhlavému psovi? Nadešla chvíle rozhodnutí.
„Charone! Od této chvíle budeš navěky převážet zemřelé přes řeku Styx, kdybys neutekl, čekaly by tě už pouze tři staletí, ale takhle!”
Hádovy oči žhnuly vzteky a nebohému převozníkovi bylo zcela jasné, že se tohoto trestu již nikdy nezbaví. Dva strážci, kteří ho přivedli, ho každý drapl za jednu ruku a vlekli ho k jeho loďce. Postupně smutně pohlédl na každého v místnosti a poté zmizel za dveřmi.
Od té doby Charon stále převáží mrtvé. Vinil Thanata ze své situace a kdykoli mohl, pohádal se s ním. Každým dnem byl nevlídnější a nevlídnější a marně čekal na záchranu. Čekal, až mu někdo prozradí, že jedinou nadějí na útěk je předat veslo některému z těch, které převáží…
 
Nádherné. Podle mě nejlepší příběh
1371833038a25.gif
 
Naposledy upraveno:
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru