DeletedUser
Guest
Slunce se pomalu sunulo po obloze a sužovalo zemi svými horkými paprsky. Ve stínu nevysokého stromu seděl mladík. Byl vysoké, svalnaté postavy, jeho mohutné paže dávaly znát jeho sílu. Pomalu přežvýkávaje krajíc chleba pozoroval pasoucí se ovce a přemýšlel o svém životě. Nikdy nepoznal rodiče a to jej občas nutilo přemýšlet, kdo mu nadělil takový osud. I dnes v horkém dni sklonil hlavu a zadumaně usnul. Ze spánku ho však zanedlouho vyrušil dusot koňských kopyt. Zvedl hlavu a uviděl jezdce mířícího k němu. Znal jej, byl to Áren, syn kováře ze vsi.
„Zdravím tě, Árene, kam ten spěch?“
„I já tebe, Daelee, všude tě hledám“, odpověděl Áren.
„Copak se děje, příteli?“ tázavě na něj pohlédl Daeleus.
„Do vesnice dorazil náborář. Král vyhlásil nové tažení a sbírá vojska. Všichni muži starší 17 let jsou povinni sloužit vlasti. Pospěšme si.“
Daeleus tedy zvedl svou pasteveckou hůl a oba se vydali na cestu do vesnice.
„Už jsi někdy sloužil v armádě?“ zeptal se náhle Áren.
„Ještě ne“ odvětil Daeleus.
„Já ano. Bojoval jsem u Marathonu pod samotným Miltiadem, kde jsme dosáhli velkého vítězství. “
Áren, i když jen o tři roky starší, byl ostřílený válečník. Prošel řadou bitev, které na něm zanechaly viditelné šrámy, jako byla dlouhá jizva na pravé tváři způsobená zbloudilým perským šípem.
„Zapsal jsem se již k hoplítům,“ pokračoval Áren „Otec mi ukoval krásnou korintskou helmu, jestli budeš chtít, za čtyřicet drachem ji budeš mít také.“
„Bohužel tolik peněz nemám, jsem rád za kus chleba.“
Za chvíli dorazili do vesnice a zamířili rovnou do taverny. V tmavém koutu místnosti seděl postarší muž u džbánu vína a zvědavě si prohlížel nově příchozí. Podle ošuntělé helmice a plného měšce u pasu poznal Daeleus náboráře. Po chvíli váhání vykročil k muži.
„Potřebujete něco, mladíku?“ zeptal se muž.
„Slyšel jsem, že se chystá tažení. Chci se k vám přidat.“ opáčil Daeleus.
„Jak se jmenuješ?“
„Daeleus, pane.“
„A s mečem zacházet umíš?“
„Jen tak někdo mě neporazí. A s oštěpem trefím kozí hlavu na padesát kroků.“
„Výborně. Takové jako ty zoufale potřebujeme. Do dvou dnů se hlas ve městě u kapitána Telise.“
Druhého dne se tedy vydal Daeleus spolu s Árenem na cestu do města. Na jediné cestě z vesnice do města byl rušný provoz. Míjeli je chodci, jezdci i povozy, občas se kolem mihnul rychlý posel, div se nesrazil s jiným. Jinak ale cesta plynula klidně. Když se slunce již sklánělo k obzoru, zahlédli městské hradby. Zanedlouho prošly branou a ocitli u strážnice. Vešli dovnitř a přihlásili se u kapitána Telise. Po chvíli byli opět venku, a jelikož měli do zítřka čas, rozhodli se navštívit místní krčmu. Město leželo na významné kupecké cestě, boháčské čtvrti střídaly chudinské, všude vládl shon. Vešli do první krčmy, kterou spatřili. Uvnitř byla spousta vojáků stahujících se do města z celého okolí jako roj kobylek.
Vysávali všechny krčmy ve městě, až se místní obyvatelé začali obávat o dostatek piva a vína.
Od staršího vojáka se Daeleus dozvěděl, že nazítří potáhnou proti Peršanům do vzbouřené provincie.
Celou noc propili v hospodě. Nic však nemělo trvat věčně.
Následujícího dne ráno se přiřadili ke svým jednotkám a vyrazili vstříc nepříteli. Když Daeleus opouštěl město, pomyslil si, zda se sem ještě někdy s Árenem vrátí. Nemohl tušit, kam jej zavede osud. Po třech hodinách pochodu byl vyhlášen odpočinek a několik tisíc vojáku v plné výstroji ztěžka dosedlo na rozpálenou zem. Dali se mezi sebou do řeči o nadcházejícím střetnutí. Jedni tvrdili, že to bude hračka, druzí zase mluvili o těžkém boji.
„Jsi nějak nervózní“ přitočil se k Daeleovi velitel jednotky.
„Ještě nikdy jsem v bitvě nebojoval,“ odpověděl Daeleus.
„Poprvé jsem se také bál, až zabiješ pár nepřátel, strach z tebe opadne. Už brzy se střetneme s nepřítelem. Drž se blízko mě a uč se.“
Po půl hodině se dalo vojsko znovu do pohybu. V horkém dni z vojáků stékaly potoky potu, nikdo si ale nestěžoval. Cestou míjeli vypálené vesnice a města, neklamné známky přítomnosti nepřítele.
Znenadání se na cestě objevil prchající stařec.
„Kam tak pospícháš, starče?“ ozvalo se z davu.
„Zachraň se, kdo můžeš“ vykřikoval stařec „Peršané pochodují vašim směrem, utečte nebo zemřete. “
„Kolik jich je?“
„Tisíce, tisíce, jsou blízko.“
Vojskem projela vlna neklidu. Všichni cítili, že nadcházející střetnutí rozhodne o osudu Řecka.
Po chvíli dorazili špehové, kteří starcova slova potvrdili. Ve světle nových informací se rozhodli na noc utábořit. Jakmile tma přikryla okolní krajinu, oblohu ozářily tisíce ohňů. Nebyly to však ohně Řeků, neboť ti měli přísný zákaz oheň rozdělat, a neupozorňovat tak na svou přítomnost. Daeleus se spolu s Árenem vydal na okraj pláně. To co viděl, v něm vzbudilo obavy. Ve slabém světle se míhaly stíny postav chystajících se na blízkou bitvu. Z pohybů se dalo vypozorovat, že jde o zkušené válečníky a ne o obyčejné brance. I když byla dávno půlnoc, v táboře panoval čilý ruch. Noční oblohu náhle pročísla padající hvězda.
„Znamení bohyně Athény, zítra dosáhneme velkého vítězství“ poznamenal Áren.
Slunce pomalu vycházelo nad obzor a celé ležení již bylo na nohou. Všichni se připravovali na nadcházející bitvu. Jedni si leštili přilby, druzí zase brousili ostří mečů. Zazněl povel a vojáci se začali řadit do šiků. Těžká pěchota, hoplíti, ve středu, lehká pěchota po stranách. To byla staletími prověřená strategie a Řekové na ni znovu spoléhali. Vždyť s řeckými hoplíty se nemohl nikdo srovnávat, jejich řady nebylo snadné prorazit. Jisti si vítězstvím nikam nespěchali.
Naproti tomu pod dopady „perského biče“, ještě neseřazeni, se vojáci spěšně vydávali na planinu, na místo rozhodujícího střetu. Když se obě strany dostaly na dohled, ihned byla jasná perská početní převaha. Řeků bylo třikrát méně, o to více ale byli přesvědčeni o vítězství. Daeleus vše pozoroval z druhé linie, překvapen z toho, co ještě nikdy neviděl. Na povel vytvořili falangu-ježka, jehož dlouhá kopí trčící daleko dopředu poskytovala dostatečnou ochranu před každým, kdo by se snad pokusil přiblížit. Zazněla polnice a vojska sedala do pohybu. Rozpoutala se zuřivá bitva. Perští lučištníci stříleli jednu salvu za druhou, a řecké řady začaly řídnout. Nejprve zaútočila perská jízda. Stovky jezdců se řítily kupředu vstříc řeckým kopím. Další a další vlny se tříštily o hradbu kopí, těla zůstávala bezvládně viset napíchnutá, nebo se povalovala po zemi, další koně o ně klopýtající se řítili vstříc smrti.
Po celé linii se do sebe zuřivě zaklesávala těla a kopí mužů snažících se zabít jeden druhého. Perský nápor byl rychlý a zuřivý. Snažící se využít početní převahy se znovu a znovu vrhali vpřed, máchali meči a zabíjeli Řeka za Řekem. Když už se zdálo, že se řecké linie pod náporem zhroutí, nastoupili zálohy včetně Daelea. Byl to jeho první kontakt s nepřítelem, ruce a nohy se mu rázem roztřásly, avšak dotírající muži mu nedali na výběr. Napřáhl se a vší silou bodl kopí do hrudi protivníka, jež se okamžitě zhroutil k zemi. Na jeho místo ihned nastoupil nový Peršan snažící se Daelea zabít. Takto to pokračovalo celé hodiny. I přes velké řecké odhodlání se nedařilo nápor Peršanů zastavit. Za každých sto zabitých Peršanů nastoupilo dvě stě nových. Ztráty na obou stranách byly obrovské. Jediný, kdo z těchto jatek mohl mít radost, byli supi kroužící nad hlavami bojovníků, těšící se na bohatou hostinu.
Situace se pro Daelea nevyvíjela vůbec dobře. Řady Řeků byly proraženy a teď bojoval muž proti muži. Daeleus, ač sám raněn, se zuřivě bránil se skupinou svých druhů. Byl mezi nimi i Áren. Daeleus stál proti obrovitému Peršanovi. Úder střídal úder, až z ostří mečů odletovaly kousky železa. Daeleus byl však proti obrovi téměř bez šance, avšak byl se jako lev. Zakopl ale o padlého spolubojovníka a to se mu mělo stát osudným. Peršan se již napřahoval ke konečnému úderu, ale jeho hruď náhle protlo kopí. V naplé ruce ho držel Áren, s úšklebkem ve tváři. Zachránil Daeleovi život. Ten mu však již nestihl poděkovat. Vzduchem zasvištěl šíp a proťal Árenovi srdce. Áren ze zbytku sil vrhl kopí po nepříteli a zhroutil se do náruče Daelea. Jeho hruď zalily Daeleovy slzy mísící se s proudem krve. Áren zemřel. Daeleus chtěl pomstít smrt přítele a bojoval do posledního dechu. Sám byl těžce raněn, ale v boji neustával. O vítězství Peršanů již nikdo nepochyboval. Perský král Karksos se chtěl osobně zúčastnit vítězné bitvy a připojil se se svými válečníky k boji. To ho ale stálo život. Daeleus, již spíše polomrtvý, ještě jednou zvedl své kopí, a vrhl jej na Karksose. Karksos sebou několikrát škubl a padl k zemi. Jeho smrt znamenala zlom. Když Peršané viděli smrt svého krále, dávali se houfně na útěk a zahodili tak jisté vítězství. Výsledek bitvy byl děsivý. Tisíce padlých mužů na obou stranách, padli také oba králové. Nezbylo moc Řeků, kteří by se mohli radovat ze zázračného vítězství.
Když se Daeleus probudil, překvapivě zjistil, že není v říši mrtvých, ale žije, i když ho mnozí za mrtvého považovali. Co bylo ale překvapivější, když zjistil, že on, Daeleus, je spolu s Árenem nevlastní syn řeckého krále! V dětství byli odvezeni z královského dvora do pustiny, a měli upadnou v zapomnění.
Osud tomu chtěl však jinak. Král neměl vlastního potomka, a tak byl Daeleus dědicem trůnu. Po slavnostním pohřbu Árena, při kterém se s ním naposledy rozloučil, se stal právoplatným králem celého Řecka. To už je ale jiný příběh ……..
„Zdravím tě, Árene, kam ten spěch?“
„I já tebe, Daelee, všude tě hledám“, odpověděl Áren.
„Copak se děje, příteli?“ tázavě na něj pohlédl Daeleus.
„Do vesnice dorazil náborář. Král vyhlásil nové tažení a sbírá vojska. Všichni muži starší 17 let jsou povinni sloužit vlasti. Pospěšme si.“
Daeleus tedy zvedl svou pasteveckou hůl a oba se vydali na cestu do vesnice.
„Už jsi někdy sloužil v armádě?“ zeptal se náhle Áren.
„Ještě ne“ odvětil Daeleus.
„Já ano. Bojoval jsem u Marathonu pod samotným Miltiadem, kde jsme dosáhli velkého vítězství. “
Áren, i když jen o tři roky starší, byl ostřílený válečník. Prošel řadou bitev, které na něm zanechaly viditelné šrámy, jako byla dlouhá jizva na pravé tváři způsobená zbloudilým perským šípem.
„Zapsal jsem se již k hoplítům,“ pokračoval Áren „Otec mi ukoval krásnou korintskou helmu, jestli budeš chtít, za čtyřicet drachem ji budeš mít také.“
„Bohužel tolik peněz nemám, jsem rád za kus chleba.“
Za chvíli dorazili do vesnice a zamířili rovnou do taverny. V tmavém koutu místnosti seděl postarší muž u džbánu vína a zvědavě si prohlížel nově příchozí. Podle ošuntělé helmice a plného měšce u pasu poznal Daeleus náboráře. Po chvíli váhání vykročil k muži.
„Potřebujete něco, mladíku?“ zeptal se muž.
„Slyšel jsem, že se chystá tažení. Chci se k vám přidat.“ opáčil Daeleus.
„Jak se jmenuješ?“
„Daeleus, pane.“
„A s mečem zacházet umíš?“
„Jen tak někdo mě neporazí. A s oštěpem trefím kozí hlavu na padesát kroků.“
„Výborně. Takové jako ty zoufale potřebujeme. Do dvou dnů se hlas ve městě u kapitána Telise.“
Druhého dne se tedy vydal Daeleus spolu s Árenem na cestu do města. Na jediné cestě z vesnice do města byl rušný provoz. Míjeli je chodci, jezdci i povozy, občas se kolem mihnul rychlý posel, div se nesrazil s jiným. Jinak ale cesta plynula klidně. Když se slunce již sklánělo k obzoru, zahlédli městské hradby. Zanedlouho prošly branou a ocitli u strážnice. Vešli dovnitř a přihlásili se u kapitána Telise. Po chvíli byli opět venku, a jelikož měli do zítřka čas, rozhodli se navštívit místní krčmu. Město leželo na významné kupecké cestě, boháčské čtvrti střídaly chudinské, všude vládl shon. Vešli do první krčmy, kterou spatřili. Uvnitř byla spousta vojáků stahujících se do města z celého okolí jako roj kobylek.
Vysávali všechny krčmy ve městě, až se místní obyvatelé začali obávat o dostatek piva a vína.
Od staršího vojáka se Daeleus dozvěděl, že nazítří potáhnou proti Peršanům do vzbouřené provincie.
Celou noc propili v hospodě. Nic však nemělo trvat věčně.
Následujícího dne ráno se přiřadili ke svým jednotkám a vyrazili vstříc nepříteli. Když Daeleus opouštěl město, pomyslil si, zda se sem ještě někdy s Árenem vrátí. Nemohl tušit, kam jej zavede osud. Po třech hodinách pochodu byl vyhlášen odpočinek a několik tisíc vojáku v plné výstroji ztěžka dosedlo na rozpálenou zem. Dali se mezi sebou do řeči o nadcházejícím střetnutí. Jedni tvrdili, že to bude hračka, druzí zase mluvili o těžkém boji.
„Jsi nějak nervózní“ přitočil se k Daeleovi velitel jednotky.
„Ještě nikdy jsem v bitvě nebojoval,“ odpověděl Daeleus.
„Poprvé jsem se také bál, až zabiješ pár nepřátel, strach z tebe opadne. Už brzy se střetneme s nepřítelem. Drž se blízko mě a uč se.“
Po půl hodině se dalo vojsko znovu do pohybu. V horkém dni z vojáků stékaly potoky potu, nikdo si ale nestěžoval. Cestou míjeli vypálené vesnice a města, neklamné známky přítomnosti nepřítele.
Znenadání se na cestě objevil prchající stařec.
„Kam tak pospícháš, starče?“ ozvalo se z davu.
„Zachraň se, kdo můžeš“ vykřikoval stařec „Peršané pochodují vašim směrem, utečte nebo zemřete. “
„Kolik jich je?“
„Tisíce, tisíce, jsou blízko.“
Vojskem projela vlna neklidu. Všichni cítili, že nadcházející střetnutí rozhodne o osudu Řecka.
Po chvíli dorazili špehové, kteří starcova slova potvrdili. Ve světle nových informací se rozhodli na noc utábořit. Jakmile tma přikryla okolní krajinu, oblohu ozářily tisíce ohňů. Nebyly to však ohně Řeků, neboť ti měli přísný zákaz oheň rozdělat, a neupozorňovat tak na svou přítomnost. Daeleus se spolu s Árenem vydal na okraj pláně. To co viděl, v něm vzbudilo obavy. Ve slabém světle se míhaly stíny postav chystajících se na blízkou bitvu. Z pohybů se dalo vypozorovat, že jde o zkušené válečníky a ne o obyčejné brance. I když byla dávno půlnoc, v táboře panoval čilý ruch. Noční oblohu náhle pročísla padající hvězda.
„Znamení bohyně Athény, zítra dosáhneme velkého vítězství“ poznamenal Áren.
Slunce pomalu vycházelo nad obzor a celé ležení již bylo na nohou. Všichni se připravovali na nadcházející bitvu. Jedni si leštili přilby, druzí zase brousili ostří mečů. Zazněl povel a vojáci se začali řadit do šiků. Těžká pěchota, hoplíti, ve středu, lehká pěchota po stranách. To byla staletími prověřená strategie a Řekové na ni znovu spoléhali. Vždyť s řeckými hoplíty se nemohl nikdo srovnávat, jejich řady nebylo snadné prorazit. Jisti si vítězstvím nikam nespěchali.
Naproti tomu pod dopady „perského biče“, ještě neseřazeni, se vojáci spěšně vydávali na planinu, na místo rozhodujícího střetu. Když se obě strany dostaly na dohled, ihned byla jasná perská početní převaha. Řeků bylo třikrát méně, o to více ale byli přesvědčeni o vítězství. Daeleus vše pozoroval z druhé linie, překvapen z toho, co ještě nikdy neviděl. Na povel vytvořili falangu-ježka, jehož dlouhá kopí trčící daleko dopředu poskytovala dostatečnou ochranu před každým, kdo by se snad pokusil přiblížit. Zazněla polnice a vojska sedala do pohybu. Rozpoutala se zuřivá bitva. Perští lučištníci stříleli jednu salvu za druhou, a řecké řady začaly řídnout. Nejprve zaútočila perská jízda. Stovky jezdců se řítily kupředu vstříc řeckým kopím. Další a další vlny se tříštily o hradbu kopí, těla zůstávala bezvládně viset napíchnutá, nebo se povalovala po zemi, další koně o ně klopýtající se řítili vstříc smrti.
Po celé linii se do sebe zuřivě zaklesávala těla a kopí mužů snažících se zabít jeden druhého. Perský nápor byl rychlý a zuřivý. Snažící se využít početní převahy se znovu a znovu vrhali vpřed, máchali meči a zabíjeli Řeka za Řekem. Když už se zdálo, že se řecké linie pod náporem zhroutí, nastoupili zálohy včetně Daelea. Byl to jeho první kontakt s nepřítelem, ruce a nohy se mu rázem roztřásly, avšak dotírající muži mu nedali na výběr. Napřáhl se a vší silou bodl kopí do hrudi protivníka, jež se okamžitě zhroutil k zemi. Na jeho místo ihned nastoupil nový Peršan snažící se Daelea zabít. Takto to pokračovalo celé hodiny. I přes velké řecké odhodlání se nedařilo nápor Peršanů zastavit. Za každých sto zabitých Peršanů nastoupilo dvě stě nových. Ztráty na obou stranách byly obrovské. Jediný, kdo z těchto jatek mohl mít radost, byli supi kroužící nad hlavami bojovníků, těšící se na bohatou hostinu.
Situace se pro Daelea nevyvíjela vůbec dobře. Řady Řeků byly proraženy a teď bojoval muž proti muži. Daeleus, ač sám raněn, se zuřivě bránil se skupinou svých druhů. Byl mezi nimi i Áren. Daeleus stál proti obrovitému Peršanovi. Úder střídal úder, až z ostří mečů odletovaly kousky železa. Daeleus byl však proti obrovi téměř bez šance, avšak byl se jako lev. Zakopl ale o padlého spolubojovníka a to se mu mělo stát osudným. Peršan se již napřahoval ke konečnému úderu, ale jeho hruď náhle protlo kopí. V naplé ruce ho držel Áren, s úšklebkem ve tváři. Zachránil Daeleovi život. Ten mu však již nestihl poděkovat. Vzduchem zasvištěl šíp a proťal Árenovi srdce. Áren ze zbytku sil vrhl kopí po nepříteli a zhroutil se do náruče Daelea. Jeho hruď zalily Daeleovy slzy mísící se s proudem krve. Áren zemřel. Daeleus chtěl pomstít smrt přítele a bojoval do posledního dechu. Sám byl těžce raněn, ale v boji neustával. O vítězství Peršanů již nikdo nepochyboval. Perský král Karksos se chtěl osobně zúčastnit vítězné bitvy a připojil se se svými válečníky k boji. To ho ale stálo život. Daeleus, již spíše polomrtvý, ještě jednou zvedl své kopí, a vrhl jej na Karksose. Karksos sebou několikrát škubl a padl k zemi. Jeho smrt znamenala zlom. Když Peršané viděli smrt svého krále, dávali se houfně na útěk a zahodili tak jisté vítězství. Výsledek bitvy byl děsivý. Tisíce padlých mužů na obou stranách, padli také oba králové. Nezbylo moc Řeků, kteří by se mohli radovat ze zázračného vítězství.
Když se Daeleus probudil, překvapivě zjistil, že není v říši mrtvých, ale žije, i když ho mnozí za mrtvého považovali. Co bylo ale překvapivější, když zjistil, že on, Daeleus, je spolu s Árenem nevlastní syn řeckého krále! V dětství byli odvezeni z královského dvora do pustiny, a měli upadnou v zapomnění.
Osud tomu chtěl však jinak. Král neměl vlastního potomka, a tak byl Daeleus dědicem trůnu. Po slavnostním pohřbu Árena, při kterém se s ním naposledy rozloučil, se stal právoplatným králem celého Řecka. To už je ale jiný příběh ……..
