DeletedUser
Guest
Sucho, vedro, nedostatek jídla, neustále bodající sluneční paprsky a dopadající bič od dozorců na opalené kůže pracujících otroků, k tomu občasné písečné bouře, které s sebou strhávají písečné vrcholky místních dun. Je jasné že toto se nedá jen tak vydržet. Každou chvíli někdo umírá, na nemoc, vysílení, nebo někoho v lepším případě postihne nehoda a má to rychle za sebou.
Přežívám jen díky tomu, že jsem jako válečník měl masivní postavu, jenže i já potřebuji doplňovat energii, nedivím se že z chleba a vody jsem zhubnul alespoň o 20 Kg. I tak se ale ještě dost dobře držím, jsou tu případy které schudli tak že spadli pod kámen a ten je rozdrtil, neudrželi se už ani na nohou. Skočit z nějaké stavěné budovy, nebo se jakkoliv zabít svévolně bylo trestáno popravou dalších 5 náhodně vybraných, proto někteří raději vybírali smrt v podobě náhody.
Ty krysy Arakijci místo aby nás válečníky se slávou zabili, nechají nás tady raději otročit na jejich šílených stavbách, taková potupa pro válečníka. A to ještě musíme stavět jejich chrám s jejich šílenými bohy, co nás může čekat po dokončení stavby, buď poprava, nebo další úmorné dny v otroctví. Raději na to nemyslet. Dnes máme za úkol dostat do druhé řady kamenů jeden obvzláště těžký, s těmi troskami okolo mne to bude nadlidský úkol. Tak jako vždy ti nesilnější jsme si navlíkli popruhy a tahali jsme seč se dalo, ostatní tlačili, pokládali kmeny pod kvádr a tím jsme jej rozhýbali. Vypadalo to že dnes nám to půjde, jen vypadalo. Chlápek vedle mne najednou uklouzl po navátém písku, spadl nohou pod najíždějící kvádr, který už nešlo zastavit. Kvádr se mu svezl po levé noze, bylo slyšet jak mu kosti praskají jako skořápky ořechů když se je snažíte rozlousknout, kvádr se zastavil až nad kolenem, nemohl se zpod kvádru dostat. Opatrně jsme jej posouvali směrem zpátky, kvádr se rozjel více než jsme čekali, my s popruhy jsme jej nemohli prostě zastavit, to co následovalo, byl defakto masakr. Jak se kvádr rozjížděl, nabral jednoho muže, ten spadnul a byl celý rozmačkán, druhý muž který před ním uskakoval se zachytil nohou, kvádr v nabírající rychlosti byl nemilosrdný, utrhnul mu nohu, při dopadu jen mával zbytkem pahýlu a příšerně řval. Kvádr si jel svou strvačností až narazil do nově postaveného sloupu, který se zřítil na dva muže kteří zrovna zabezpečovali jeho stabilitu. Oba byli na místě mrtví.
Kvůli něčemu za co jsme nemohli, bylo popraveno 10 náhodně vybraných lidí. Další nekonečný šílený den z mnoha za námi a plno dalších před námi.
Dny ubýhali a kila ubývala, po nějakém roce už jsm na tom byl jako ti ostatní chudáci, kteří raději volili samovolnou smrt. Zarostlý jsem byl tak že by mne snad nikdo nepoznal. Byl jsem jeden z mála, který se dočkal konce stavby a doufal že uzře jiný pohled než ten plný smrti a utrpení, doslechl jsem se že někteří co přežili stavbu byli alespoň dáni nějakým slušným pánům. Za nějaký čas bych se spravil a pak bych mohl zosnovat útěk a dostat se třeba i do své vlasti. Musím stále doufat.
Byli jsme vyhnáni na prostranství před chrám, kde stál hlavní dozorčí a za ním v lehkých pláštích tři postavy. Začal k nám mluvit "zítra bude velký den, bude otevřen chrám na kterém jste se tak všichni podíleli, všichni se shromáždíte uvnitř sálu, umytí ostříhaní a upravení". Tak přeci, možná si nás vyberou nový páni, kteří si nás odvedou. Konečně něco pro co mám žít, pro svoji věc, že budu mít šanci se dostat do svojí vlasti.
Přípravy byli v plném proudu. Celý chrám byl pompézní. Když jsme jej stavěli, ani mi to nepřišlo. Byl vysoký jako dva běžné chrámy, které jsem kolikrát viděl. Masivní sloupy z mramoru vypadali, jako by střechu drželi mramorový obři. Některé části byli ozdobeny květinami a celý chrám byl připravován pro slavnostní chvíly. Během hodiny jsme už byli v hlavním prostranství budovy, ze vnitř byla budova ještě krásnější. Různé ozdoby, koláže, koberce, motivy a pozlacené ornamenty na zdích byli úchvatné. Sochy bohů v nadživotní velikosti vám prostě vyrazili dech. Hořící louče a nádoby dodávali navíc tomu všemu tajemnou a čarovnou krásu.
Najednou zazněl gong, otevřeli se vstupní dveře a dovnitř naběhli další dozorci, vypadalo to že už dorazí někteří nový páni. Najednou se otevřel vchod před námi a všechny nás natlačili do hlavního sálu, což je docela divné, jelikož do hlavního sálu by neměli mít nikdy přístup otroci. Všude postávali různé postavy, většinou v drahých hábitech, u oltáře stáli postavy které jsem viděl poprvé venku s hlavním dozorcem. Před oltářem byla velká jáma, z které se valil ohnivý žár. Teď mi to teprve došlo a i ostatním, žádné osvobození z nekončící práce či nový pán, ale obětování do žhnoucí temnoty.
Než jsem se stačil vzpamatovat, už nás stráže strkali směrem k jámě a první muži začali padat do propasti, všechny tři postavy u oltáře se začali fanaticky kroutit a mumlat v nějakém starém zapomenutém jazyce, kterému jsem vůbec nerozuměl. Pokaždé když někoho shodili do jámy a jejich hladových ohnivých jazyků, zařvali nahlas jak oni, tak poté celé osazenstvo v hale. Poslední co bylo slyšet byl křik a pak zasyčení v plamenech. Pak jsem přišel na řadu já...
Přežívám jen díky tomu, že jsem jako válečník měl masivní postavu, jenže i já potřebuji doplňovat energii, nedivím se že z chleba a vody jsem zhubnul alespoň o 20 Kg. I tak se ale ještě dost dobře držím, jsou tu případy které schudli tak že spadli pod kámen a ten je rozdrtil, neudrželi se už ani na nohou. Skočit z nějaké stavěné budovy, nebo se jakkoliv zabít svévolně bylo trestáno popravou dalších 5 náhodně vybraných, proto někteří raději vybírali smrt v podobě náhody.
Ty krysy Arakijci místo aby nás válečníky se slávou zabili, nechají nás tady raději otročit na jejich šílených stavbách, taková potupa pro válečníka. A to ještě musíme stavět jejich chrám s jejich šílenými bohy, co nás může čekat po dokončení stavby, buď poprava, nebo další úmorné dny v otroctví. Raději na to nemyslet. Dnes máme za úkol dostat do druhé řady kamenů jeden obvzláště těžký, s těmi troskami okolo mne to bude nadlidský úkol. Tak jako vždy ti nesilnější jsme si navlíkli popruhy a tahali jsme seč se dalo, ostatní tlačili, pokládali kmeny pod kvádr a tím jsme jej rozhýbali. Vypadalo to že dnes nám to půjde, jen vypadalo. Chlápek vedle mne najednou uklouzl po navátém písku, spadl nohou pod najíždějící kvádr, který už nešlo zastavit. Kvádr se mu svezl po levé noze, bylo slyšet jak mu kosti praskají jako skořápky ořechů když se je snažíte rozlousknout, kvádr se zastavil až nad kolenem, nemohl se zpod kvádru dostat. Opatrně jsme jej posouvali směrem zpátky, kvádr se rozjel více než jsme čekali, my s popruhy jsme jej nemohli prostě zastavit, to co následovalo, byl defakto masakr. Jak se kvádr rozjížděl, nabral jednoho muže, ten spadnul a byl celý rozmačkán, druhý muž který před ním uskakoval se zachytil nohou, kvádr v nabírající rychlosti byl nemilosrdný, utrhnul mu nohu, při dopadu jen mával zbytkem pahýlu a příšerně řval. Kvádr si jel svou strvačností až narazil do nově postaveného sloupu, který se zřítil na dva muže kteří zrovna zabezpečovali jeho stabilitu. Oba byli na místě mrtví.
Kvůli něčemu za co jsme nemohli, bylo popraveno 10 náhodně vybraných lidí. Další nekonečný šílený den z mnoha za námi a plno dalších před námi.
Dny ubýhali a kila ubývala, po nějakém roce už jsm na tom byl jako ti ostatní chudáci, kteří raději volili samovolnou smrt. Zarostlý jsem byl tak že by mne snad nikdo nepoznal. Byl jsem jeden z mála, který se dočkal konce stavby a doufal že uzře jiný pohled než ten plný smrti a utrpení, doslechl jsem se že někteří co přežili stavbu byli alespoň dáni nějakým slušným pánům. Za nějaký čas bych se spravil a pak bych mohl zosnovat útěk a dostat se třeba i do své vlasti. Musím stále doufat.
Byli jsme vyhnáni na prostranství před chrám, kde stál hlavní dozorčí a za ním v lehkých pláštích tři postavy. Začal k nám mluvit "zítra bude velký den, bude otevřen chrám na kterém jste se tak všichni podíleli, všichni se shromáždíte uvnitř sálu, umytí ostříhaní a upravení". Tak přeci, možná si nás vyberou nový páni, kteří si nás odvedou. Konečně něco pro co mám žít, pro svoji věc, že budu mít šanci se dostat do svojí vlasti.
Přípravy byli v plném proudu. Celý chrám byl pompézní. Když jsme jej stavěli, ani mi to nepřišlo. Byl vysoký jako dva běžné chrámy, které jsem kolikrát viděl. Masivní sloupy z mramoru vypadali, jako by střechu drželi mramorový obři. Některé části byli ozdobeny květinami a celý chrám byl připravován pro slavnostní chvíly. Během hodiny jsme už byli v hlavním prostranství budovy, ze vnitř byla budova ještě krásnější. Různé ozdoby, koláže, koberce, motivy a pozlacené ornamenty na zdích byli úchvatné. Sochy bohů v nadživotní velikosti vám prostě vyrazili dech. Hořící louče a nádoby dodávali navíc tomu všemu tajemnou a čarovnou krásu.
Najednou zazněl gong, otevřeli se vstupní dveře a dovnitř naběhli další dozorci, vypadalo to že už dorazí někteří nový páni. Najednou se otevřel vchod před námi a všechny nás natlačili do hlavního sálu, což je docela divné, jelikož do hlavního sálu by neměli mít nikdy přístup otroci. Všude postávali různé postavy, většinou v drahých hábitech, u oltáře stáli postavy které jsem viděl poprvé venku s hlavním dozorcem. Před oltářem byla velká jáma, z které se valil ohnivý žár. Teď mi to teprve došlo a i ostatním, žádné osvobození z nekončící práce či nový pán, ale obětování do žhnoucí temnoty.
Než jsem se stačil vzpamatovat, už nás stráže strkali směrem k jámě a první muži začali padat do propasti, všechny tři postavy u oltáře se začali fanaticky kroutit a mumlat v nějakém starém zapomenutém jazyce, kterému jsem vůbec nerozuměl. Pokaždé když někoho shodili do jámy a jejich hladových ohnivých jazyků, zařvali nahlas jak oni, tak poté celé osazenstvo v hale. Poslední co bylo slyšet byl křik a pak zasyčení v plamenech. Pak jsem přišel na řadu já...
že si vyberem budovu kterou chceme