DeletedUser9109
Guest
Jmenuji se Zlatan Kralikovič Zajcev. Nevím, jestli tuto zprávu bude někdo někdy číst. Musím ji ale napsat, buď jak buď. Musím začít od samého počátku a musím psát rychle, dokud ještě vidím. Oni už o mně vědí. A přijdou si i pro mě, není pochyb....
Všechno začalo docela nenápadně. Loni na podzim proběhly v televizi zprávy o hromadných otravách pančovaným alkoholem. Nic nového. Někdo se opět rozhodl namastit si kapsu na hlouposti jiných. Je to skoro až k smíchu, jak lidé pořád a opakovaně popíjejí prapodivné patoky nevábné barvy a chuti z podezřelých zdrojů a pak se diví, že jim je špatně, a to v tom lepším případě. V horším případě oslepnou. A v tom nejhorším zemřou a nestěžují si vůbec... Tentokrát se aféra lišila tím, že původcem otrav nebyl obvyklý denaturovaný líh, ale metanol, původně určený do ostřikovačů. Ale jinak – podvodníci a hlupáci - jak říkám, nic nového.
Celou věc bych brzy pustil z hlavy. Koncem ledna ale vypil otrávenou láhev i náš domovník. V kiosku si koupil rum a udělal si z něj pořádný grog. Ráno už ležel na ARO a doktoři bojovali o jeho život. Když se pak probral z komatu, zjistilo se, že oslepl. Všichni z našeho domu jsme domovníka měli rádi, protože byl vždy ochotný pomoci s prasklou žárovkou i rozbitou pračkou. Uprostřed noci jste ho mohli vzbudit a bez reptání šel utěsnit tekoucí výlevku. Uměl všechno opravit , se vším rád poradil, zkrátka - všeuměl. A tak jsme ho chodili do nemocnice navštěvovat, abychom mu dodali chuti do dalšího, nelehkého života. Jednoho dne přišla řada i na mě. Byl jsem trochu nervózní, nevěděl jsem co říct a jak takového člověka povzbudit.... Dokonce jsem tam ani nechtěl jít. Kolikrát jsem si pak vyčítal, že jsme své předtuchy neuposlechl!
Nakonec jsem ale na návštěvu šel. Zprvu rozhovor vázl, postupně jsme ale našli společnou nit a brzy jsme spřádali plány, jak i nadále využívat jeho zkušeností a šikovných rukou pro blaho našeho domu.
Při druhé návštěvě jsme navázali na plány , jak domovníka i bez zraku zapojit do údržby našeho domu. Oba jsme vesele vtipkovali, že pro svou práci vlastně oči nepotřebuje. Když slečna Nováková z prvního patra každý pátek vyhodí svou starou pračkou jističe v celém domě, je třeba stejně proud nahodit potmě a i v případě protékajícího odpadu pana Lederera ze třetího je také nutno najít otvor v prorezavělé trubce pouze hmatem. Natolik jsme se zabrali do našeho hovoru, že jsme si až po chvíli povšimli, že postarší muž ležící na sousední posteli, také oslepený falešným rumem, potichu sténá. !Mám zavolat sestru, pane?“ otázal jsem se účastně a hledal jsem zvonek . „Ne, ne , nikoho nevolejte, za chvíli to stejně přejde. „ „A co vás vlastně bolí?“ „ Ruce, ruce a záda.“ Muž ale už nic neříkal, jen potichu sténal. Zato jsem ucítil, jak mi domovník stiskl pevně rukou zápěstí. „Neptejte se, stejně vám nic neřekne, nesmí.....“ zašeptal. „Co.. co...cože? „vykoktal jsem. „Vy o tom něco víte? Tak řekněte, naléhal jsem.“ „Nesmím ,nemohu o tom mluvit, navíc jsou to jen odřené ruce a záda, tenhle je na tom ještě dobře“ „. Cože, jak to můžete vědět, ptal jsem se udiveně, vždyť nevidíte....“ „ Ale ano, pravil domovník, nevidím, TADY nevidím, ale TAM...... ne , nesmím .... nesmím .... nesmím nic říct. Kdyby se to dověděli, pak.............“ Byl jsem úplně zmatený. Co to znamená - tenhle je na tom dobře, co znamená - kdyby se to dověděli? Kdo a co se nemá dovědět? Domovník byl ale neoblomný, nic mi již neřekl a já odcházel domů zmatený.
Celou noc jsem nemohl usnout. Ráno jsem znovu šel do nemocnice. Znovu jsem na domovníka naléhal a on znovu zatvrzele mlčel. Rozešli jsme se téměř ve zlém. Nazítří se vše opakovalo a další den rovněž. Urazil jsem se, ani se mi pak do nemocnice nechtělo na další návštěvu a celý týden jsem domovníka neviděl.
Jednoho dne jsem pode dveřmi jsem našel zastrčený lístek papíru. Bylo na něm roztřesenou rukou napsáno: PŘIJĎTE ZA MNOU RYCHLE DO NEMOCNICE. IHNED. DOMOVNÍK. Ještě ten večer jsem za ním zašel. To, co mi pak řekl, změnilo celý můj život. Kéž se to nikdy nestalo.....
„Poslyšte,“ řekl mi chraptivě domovník, „podejte mi nejdřív trochu vody. Všiml jsem si, že má zavázané obě dlaně a obklady na zádech..... Nekoukejte tak vyjeveně, člověče, sedněte si blíž a dobře poslouchejte. Něco vám řeknu a zapamatujte si to bedlivě. Jestli se dovědí, že jsem mluvil, bude po mně veta. Ale musím, musím to někomu říct, zašlo to příliš daleko .... Poslouchejte pořádně, druhou příležitost už mít nebudeme. Sedl jsem si blíž, až se jeho vyprahlé rty dotýkaly mého ucha. A zapište si za uši, ža od teď nejen já, ale ani vy už nikdy nebudete v bezpečí..... . Chcete to přes to slyšet?“ Byl jsem jako fascinován „Ano,“ vyhrkl jsem , Ano, CHCI to slyšet, všechno a hned teď!!!
„Vidíte tu postel vedle mě,“ začal domovník, „ten chlap už tam není. Je po něm. A je i po dalších šesti z tohohle pokoje. Co je s nimi? Jsou v pánu, natáhli bačkory, čichají ke kytkám zespodu, říkejte si tomu jak chcete. Podstatné je proč jsou mrtví. ONI je zabili, ONI je ztrhali do úmoru ONI je udřeli k smrti. Já už taky dlouho nevydržím a se mnou všichni v naší skupině. Jim je to jedno, my padneme ONI si najdou nové otroky, JE takovéhle drobnosti netrápí. Takhle umřely už tisíce lidí a nikdy to neskončí.......
Cože, co neskončí a kdo jsou ONI? Dejte mi ještě napít. Díky. Takže, olízl sy rty, věc je docela prostá. Nebyl jsem otráven. Po vypití grogu jsem okamžitě omdlel. Po procitnutí jsem se ocitl spolu se spoustou dalších lidí ve velké dřevěné ohradě. Kolem dokola vojáci ozbrojení meči a kopími. Bylo to jak zlý sen. Po jednom nás vyháněli z ohrady. Sebrali nám naše šaty, boty a všechny věci. Dali nám jen kus hadru jako bederní roušku. Rozdělili nás do tří skupin a každou z nich zahnali do samostatné ohrady. Pořád nás tloukli dřevěnými tyčemi a křičeli povely neznámou řečí. Po chvíli každou skupinu odehnali jiným směrem. Naše odešla hluboko do lesa. Tam nám rozdali sekery z oranžového kovu, musela to být měď anebo bronz. . Každou skupinu měl na starosti jeden dozorce. Dozorce naší skupinu bitím a křikem dohnal k vysokému stromu. Křičel na nás v nesrozumitelné řeči a posunky naznačil, že máme strom pokácet. Ve chvíli už jsme všichni bušili sekyrami do tvrdého dřeva. Brzy mi vyrazily na obou rukou obrovské puchýře. Nemohl jsem skoro udržet sekeru v rukou. Na chvíli jsem si chtěl odpočinout, jakmile se má sekera zastavila, okamžitě mě bodl kopím do boku a přetáhla palicí přes hlavu. Ze všech sil jsem začal znovu pracovat. Za chvíli jsem znovu začal umdlévat. Viděl jsem, že ostatní jsou na tom stejně. Brzy se všichni zhroutíme vysílením, pomyslel jsem si chmurně. Strom se najednou naklonil a začal se kácet k zemi. Několik mužů bylo natolik vysíleno, že nestačili uhnout. Třicetimetrový kmen je rozdrtil...... Náš dozorce jako by si toho ani nevšiml. Nařídil nám, abychom zdvihli pokácený kmen a na ramenou jej odnesli k nedalekému skladišti. Tam jsme ho celý museli rozřezat na dlouhá prkna. Po dlouhém čase jsme úkol splnili. Padali jsme vysílením a polovina z nás byla mrtvá. Bez jakéhokoli odpočinku nás vojáci nahnali zpět do ohrady, z které jsme původně vyrazili. Pak ke každému z nás přistoupil muž, který byl spíše šamanem či kouzelníkem než vojákem. Každému z mužů pošeptal pár slov do ucha a položil mu svou ruku na oči. Pronesl slovo, nejspíš nějaké zaklínadlo a muž zmizel. Když došla řada na mne, uslyšel jsem: ve jménu bohů olympských, ve jménu stínů smrtelných, odebírám ti tvoje oči, odebírám ti je pro všechny časy a odebírám ti je pro všechny místa , kromě tohoto, kdy budeš sloužit spravedlivému boji. Jestli o tomto úkolu promluvíš s živou duší , zahyneš. Položil mi ruku na oči a pronesl slovo,k terému jsme nerozuměl. Když jsem se znovu probudil, ležel jsem v nemocnici a nic jsem neviděl. Jinak mi nebylo nic, až na veliké puchýře na rukou a strašné vysílení...... Vůbec nic nechápu, je to jako zlý sen. Od té doby se bojím noci. Kdykoli usnu, probudím se znovu v té ohradě a znovu všichni musíme porazit veliký strom. Ať pracujeme jak dlouho pracujeme, zdá se, že odsud, z nemocnice, nejsme nikdy déle než pár minut, takže si naší nepřítomnosti nikdo ani nevšimne. Myslím, že ti všichni kolem mě jsou na tom stejně. Všichni se ale bojí promluvit, všichni nevím jak dlouho to ještě vydržím, je to, je to opravdu nelidské.“
Vůbec nic jsem nechápal. Celou noc jsem se snažil vybavit si každé domovníkovo slovo. Marně .Jako by mi něco stále unikalo...
Nazítří jsem vyrazil do nemocnice. Domovník tam ale už nebyl. Byl mrtev...... Seděl jsem na jeho posteli, na a nedokázal si srovnat myšlenky v hlavě.
Pojednou mě někdo uchopil za rukáv kabátu. Byla to sestra.„Pane, chce s vámi mluvit váš bratranec , leží ve vedlejším pokoji.“ „ Můj bratranec? Vždyť já nemám.....“ „ Ale ano, říká, že vás zná, jste jeho bratranec a má pro vás velice důležitou zprávu...“
Muž ležel ve vedlejším pokoji. Byl, jak jinak slepý. Dotkl jsem se jeho ruky. “ Tak jste přišel.“ , řekl tiše. „ Váš přítel domovník mi o vás řekl.“
„Kdo jste. Jak víte o domovníkovi, jak víte o mně?“ vyhrkl jsem okamžitě. „Vždyť on je.......“ „ Ano, je mrtvý. A je mrtvý proto, že s vámi včera mluvil. Včera ho kouzelník v ohradě proklel a on zemřel. Zdá se, že v ten okamžik zemřel i zde, v nemocnici. Ale nevyčítejte si nic. Mluvi s vámi úmyslně. Vy jediný nám můžete pomoci.....“
„Já, proč zrovna já?“, vylétla ze mě otázka. „Nevím“, řekl muž, „ale on tomu věřil. A věřím tomu i já. Proto , když budete chtít, svěřím vám i já svůj příběh. I když za to i já zaplatím cenu nejvyšší...“
Němě jsem přikývl, přesvědčen, že se mi to vše jen zdá. „Jsem známý vašeho domovníka“, začal tiše muž, „ a falešný fernet jsem vypil před týdnem. I já jsem se probral v ohradě s ostatními nešťastníky. I já jsem přišel o oči a dosud jsem váhal mezi životem v tomto světě, protože, chápejte dobře, já věřím, že tento svět, kdy s vámi mluvím a držím vás za ruku, je jiný svět, než ten, kde se ocitáme, když se probereme z komatu po vypití falešného nápoje, tedy váhám, mezi životem v tomto světě, bez očí bez nadějě a mezi životem v tom jiném světě, kde mám oči a mohu vidět jako dřív, ale ten svět znamená otroctví a příšernou dřinu do úpadu....“ „Jiný svět, ale to snad...“ vykoktal jsem. „ Jestli mě budete přerušovat, nikam se nedostaneme“, přeruši mě muž, „ Chci vám vyprávět svůj příběh, protože vy, jenom vy to můžete a musíte zastavit“ „Ale co zastavit a jak zastavit?“ „Nevím jak , ale vím proč. Každý den unesou, a neptejte se kdo jsou a proč to dělají, každý den unesou spousty lidí z našeho světa, a ti pro ně musí do úmoru otrocky dřít. Každý, kdo se vzepře, každý kdo o tom promluví je bez milosti zabit. Mě to nejspíš čeká také. Budiž, jsem připraven. Předtím ale vám vypovím vše co vím. A jestli zemřu,“ přitáhl si mé ucho těsně k svým ústům, „ A jestli zemřu, zajděte za tím starcem, co leží naproti u dveří. Ten vám poví svou část příběhu. ..“
„ Nuže,“ pokračoval“ mne odvedli do jiné části toho ostrova, protože jsem museli být na ostrově, víte - slyšel jsem zřetelně křičet racky a albatrosy a vždy večer přinášel do naší ohrady vátr pach zetlelých řas. Naší skupině dali do rukou brouznovou palic a dláto a museli jsme tesat chodbu hluboko do trvrdé skály. Bez jakýchkoli moderních pomůcek jsme se protesávali milimetr po milimetru dál a dál. Mnoho z nás zemřelo vyčerpáním, protože jsme museli pracovat bez jakýchkoli přestávek. Když jsme vyhloubili metr chodby, dozorce vždy sestoupil k čelbě a ve svitu kahanu zkoumal horninu. Pokaždé pak udeřil zklamaně nejbližšího otroka do tváře a nařídil hloubit ještě rychleji. Až jednou, jednou zkoumal skálu mnohem déle než jindy. Poté potěšeně zamručel a kopím nás všechny vyhnal ven. Zřejmě jsme se prokopali k místu s vzácným minerálem, nebo něčím jiným, velmi cenným, protože jsme to nesměli vidět a museli odejít a hloubit jinou chodbu. Pokaždé to pokračovalo stejně, kopali jsme do té doby, než byl dozorce spokojen, pak nás vyhnali a na naše místo přišli jiní kopáči, ale ty nikdo nemlátil, byli dobře oblečeni, zjevně to nebyli otroci jako my.... Nevím, co to bylo za lidi, nevím také, cojsme v tom dole hloubili, protože to musel být důl, cjakou rudu jsme tam pomáhali najít, jestli to bylo zlato nebo stříbro, to se nikdo z nás nikdy nedověděl. Ale, musíte si uvědomit, že taková práce se nedá vydržet dlouho, lidé umírají vyčerpáním a někteří umírají i dobrovolně, aby se vymanili z otrocké dřiny.“
„Ale – co pro vás mám udělat, jak mohu pomoci“ stále jsem nic nechápal..... „Nevím, vskutku nevím. Víte jsem už unavený, nemám v sobě už žádnou sílu a zakrátko bude zase noc, nechte mne aspoň chvíli odpočinout.“ Opustil jsem ho tedy, s tím, že ho vyzpovídám nazítří.
Když jsem ráno přišel do nemocnice, sestra mi sdělila, že muž zemřel. „Zemřel v noci, měl před smrtí vidiny a halucinace, zdálo se že ve svých představách velmi trpěl. Věřte, jeho smrt byla pro něj vysvobozením,“ snažila se mě uklidinit sestra.
„To je ale opravdu nějaký zlý sen,“ pomyslel jsem si a podvědomě zamířil k posteli u dveří. Opravdu tam ležel stařec. Když jsem se blížil k jeho posteli, usmál se na mě smutně, a řekl: “ Tak už věříte, věříte, že se děje mnoha lidem zlá věc, kterou je nutno zastavit?“ Co, co tím myslíte,“ vykoktal jsem. „Ale však víte, ten falešný alkohol a to všechno. Oba dva, co s vámi mluvili, zemřeli, že? Máte k nim závazek.“ „Závazek, to je směšné, nic jsem neslíbil“ bránil jsem se chabě. „ Ale ano , máte, protože vy jste jediný, kdo o tom ví, jediný z těch, co nebyli uneseni“ , ztišil hlas. „ Musím vám i já říct vše co vím, a pak další a další.... nikdo z nás neví, co potřebujete slyšet, abyste nám pomohl, a tak vám musíme říct vše.. Mě odvedli z ohrady se skupinou , které dali do rukou palice a dláta a v lomu jsme museli lámat mramor a žulu. Já jsem zvyklý pracovat rukama, jsem přístavní dělník, ale ostatní měli ruce během chvíle zničené k nepoznání. Dozorce ale nikomu nepovolil odpočinek a kdo přestal vyčerpáním pracovat, prostě ho zabil. A tak pracovní tempo nepolevilo ani na minutu. Každý musí za den vylámat předepsaný počet velkých kvádrů, jsou tak velké, že z nich musí stavět nějaké kyklopské hradby, nebo tak něco.... Ta práce je ukrutná, bez jídla a pití každý den umírá spousta mužů... Já už také nemám sílu dál dřít, proto s vámi mluvím, mně není pomoci , musíte ale zachránit ostatní.... a ještě něco, těm dozorcům velí nějaký vysoký velitel, kterého se bojí jako smrti a jejich řeč mi připomíná nějaký málo známý evropský jazyk, , nedokážu ji poznat, nemůžu vám už víc pomoct..Běžte už, chce se mi spát...“ Odešel jsem tedy, zmatenější víc než dřív..
Nazítří jsem přišel do nemocnice a – samozřejmě, i tento muž zemřel...... To už bylo opravdu moc. Nejprve ta bláznivá historka mého domovníka a pak ti dva staří blázni, kteří se k němu připojili. To přece nemůže brát nikdo vážně.......
Všechno začalo docela nenápadně. Loni na podzim proběhly v televizi zprávy o hromadných otravách pančovaným alkoholem. Nic nového. Někdo se opět rozhodl namastit si kapsu na hlouposti jiných. Je to skoro až k smíchu, jak lidé pořád a opakovaně popíjejí prapodivné patoky nevábné barvy a chuti z podezřelých zdrojů a pak se diví, že jim je špatně, a to v tom lepším případě. V horším případě oslepnou. A v tom nejhorším zemřou a nestěžují si vůbec... Tentokrát se aféra lišila tím, že původcem otrav nebyl obvyklý denaturovaný líh, ale metanol, původně určený do ostřikovačů. Ale jinak – podvodníci a hlupáci - jak říkám, nic nového.
Celou věc bych brzy pustil z hlavy. Koncem ledna ale vypil otrávenou láhev i náš domovník. V kiosku si koupil rum a udělal si z něj pořádný grog. Ráno už ležel na ARO a doktoři bojovali o jeho život. Když se pak probral z komatu, zjistilo se, že oslepl. Všichni z našeho domu jsme domovníka měli rádi, protože byl vždy ochotný pomoci s prasklou žárovkou i rozbitou pračkou. Uprostřed noci jste ho mohli vzbudit a bez reptání šel utěsnit tekoucí výlevku. Uměl všechno opravit , se vším rád poradil, zkrátka - všeuměl. A tak jsme ho chodili do nemocnice navštěvovat, abychom mu dodali chuti do dalšího, nelehkého života. Jednoho dne přišla řada i na mě. Byl jsem trochu nervózní, nevěděl jsem co říct a jak takového člověka povzbudit.... Dokonce jsem tam ani nechtěl jít. Kolikrát jsem si pak vyčítal, že jsme své předtuchy neuposlechl!
Nakonec jsem ale na návštěvu šel. Zprvu rozhovor vázl, postupně jsme ale našli společnou nit a brzy jsme spřádali plány, jak i nadále využívat jeho zkušeností a šikovných rukou pro blaho našeho domu.
Při druhé návštěvě jsme navázali na plány , jak domovníka i bez zraku zapojit do údržby našeho domu. Oba jsme vesele vtipkovali, že pro svou práci vlastně oči nepotřebuje. Když slečna Nováková z prvního patra každý pátek vyhodí svou starou pračkou jističe v celém domě, je třeba stejně proud nahodit potmě a i v případě protékajícího odpadu pana Lederera ze třetího je také nutno najít otvor v prorezavělé trubce pouze hmatem. Natolik jsme se zabrali do našeho hovoru, že jsme si až po chvíli povšimli, že postarší muž ležící na sousední posteli, také oslepený falešným rumem, potichu sténá. !Mám zavolat sestru, pane?“ otázal jsem se účastně a hledal jsem zvonek . „Ne, ne , nikoho nevolejte, za chvíli to stejně přejde. „ „A co vás vlastně bolí?“ „ Ruce, ruce a záda.“ Muž ale už nic neříkal, jen potichu sténal. Zato jsem ucítil, jak mi domovník stiskl pevně rukou zápěstí. „Neptejte se, stejně vám nic neřekne, nesmí.....“ zašeptal. „Co.. co...cože? „vykoktal jsem. „Vy o tom něco víte? Tak řekněte, naléhal jsem.“ „Nesmím ,nemohu o tom mluvit, navíc jsou to jen odřené ruce a záda, tenhle je na tom ještě dobře“ „. Cože, jak to můžete vědět, ptal jsem se udiveně, vždyť nevidíte....“ „ Ale ano, pravil domovník, nevidím, TADY nevidím, ale TAM...... ne , nesmím .... nesmím .... nesmím nic říct. Kdyby se to dověděli, pak.............“ Byl jsem úplně zmatený. Co to znamená - tenhle je na tom dobře, co znamená - kdyby se to dověděli? Kdo a co se nemá dovědět? Domovník byl ale neoblomný, nic mi již neřekl a já odcházel domů zmatený.
Celou noc jsem nemohl usnout. Ráno jsem znovu šel do nemocnice. Znovu jsem na domovníka naléhal a on znovu zatvrzele mlčel. Rozešli jsme se téměř ve zlém. Nazítří se vše opakovalo a další den rovněž. Urazil jsem se, ani se mi pak do nemocnice nechtělo na další návštěvu a celý týden jsem domovníka neviděl.
Jednoho dne jsem pode dveřmi jsem našel zastrčený lístek papíru. Bylo na něm roztřesenou rukou napsáno: PŘIJĎTE ZA MNOU RYCHLE DO NEMOCNICE. IHNED. DOMOVNÍK. Ještě ten večer jsem za ním zašel. To, co mi pak řekl, změnilo celý můj život. Kéž se to nikdy nestalo.....
„Poslyšte,“ řekl mi chraptivě domovník, „podejte mi nejdřív trochu vody. Všiml jsem si, že má zavázané obě dlaně a obklady na zádech..... Nekoukejte tak vyjeveně, člověče, sedněte si blíž a dobře poslouchejte. Něco vám řeknu a zapamatujte si to bedlivě. Jestli se dovědí, že jsem mluvil, bude po mně veta. Ale musím, musím to někomu říct, zašlo to příliš daleko .... Poslouchejte pořádně, druhou příležitost už mít nebudeme. Sedl jsem si blíž, až se jeho vyprahlé rty dotýkaly mého ucha. A zapište si za uši, ža od teď nejen já, ale ani vy už nikdy nebudete v bezpečí..... . Chcete to přes to slyšet?“ Byl jsem jako fascinován „Ano,“ vyhrkl jsem , Ano, CHCI to slyšet, všechno a hned teď!!!
„Vidíte tu postel vedle mě,“ začal domovník, „ten chlap už tam není. Je po něm. A je i po dalších šesti z tohohle pokoje. Co je s nimi? Jsou v pánu, natáhli bačkory, čichají ke kytkám zespodu, říkejte si tomu jak chcete. Podstatné je proč jsou mrtví. ONI je zabili, ONI je ztrhali do úmoru ONI je udřeli k smrti. Já už taky dlouho nevydržím a se mnou všichni v naší skupině. Jim je to jedno, my padneme ONI si najdou nové otroky, JE takovéhle drobnosti netrápí. Takhle umřely už tisíce lidí a nikdy to neskončí.......
Cože, co neskončí a kdo jsou ONI? Dejte mi ještě napít. Díky. Takže, olízl sy rty, věc je docela prostá. Nebyl jsem otráven. Po vypití grogu jsem okamžitě omdlel. Po procitnutí jsem se ocitl spolu se spoustou dalších lidí ve velké dřevěné ohradě. Kolem dokola vojáci ozbrojení meči a kopími. Bylo to jak zlý sen. Po jednom nás vyháněli z ohrady. Sebrali nám naše šaty, boty a všechny věci. Dali nám jen kus hadru jako bederní roušku. Rozdělili nás do tří skupin a každou z nich zahnali do samostatné ohrady. Pořád nás tloukli dřevěnými tyčemi a křičeli povely neznámou řečí. Po chvíli každou skupinu odehnali jiným směrem. Naše odešla hluboko do lesa. Tam nám rozdali sekery z oranžového kovu, musela to být měď anebo bronz. . Každou skupinu měl na starosti jeden dozorce. Dozorce naší skupinu bitím a křikem dohnal k vysokému stromu. Křičel na nás v nesrozumitelné řeči a posunky naznačil, že máme strom pokácet. Ve chvíli už jsme všichni bušili sekyrami do tvrdého dřeva. Brzy mi vyrazily na obou rukou obrovské puchýře. Nemohl jsem skoro udržet sekeru v rukou. Na chvíli jsem si chtěl odpočinout, jakmile se má sekera zastavila, okamžitě mě bodl kopím do boku a přetáhla palicí přes hlavu. Ze všech sil jsem začal znovu pracovat. Za chvíli jsem znovu začal umdlévat. Viděl jsem, že ostatní jsou na tom stejně. Brzy se všichni zhroutíme vysílením, pomyslel jsem si chmurně. Strom se najednou naklonil a začal se kácet k zemi. Několik mužů bylo natolik vysíleno, že nestačili uhnout. Třicetimetrový kmen je rozdrtil...... Náš dozorce jako by si toho ani nevšiml. Nařídil nám, abychom zdvihli pokácený kmen a na ramenou jej odnesli k nedalekému skladišti. Tam jsme ho celý museli rozřezat na dlouhá prkna. Po dlouhém čase jsme úkol splnili. Padali jsme vysílením a polovina z nás byla mrtvá. Bez jakéhokoli odpočinku nás vojáci nahnali zpět do ohrady, z které jsme původně vyrazili. Pak ke každému z nás přistoupil muž, který byl spíše šamanem či kouzelníkem než vojákem. Každému z mužů pošeptal pár slov do ucha a položil mu svou ruku na oči. Pronesl slovo, nejspíš nějaké zaklínadlo a muž zmizel. Když došla řada na mne, uslyšel jsem: ve jménu bohů olympských, ve jménu stínů smrtelných, odebírám ti tvoje oči, odebírám ti je pro všechny časy a odebírám ti je pro všechny místa , kromě tohoto, kdy budeš sloužit spravedlivému boji. Jestli o tomto úkolu promluvíš s živou duší , zahyneš. Položil mi ruku na oči a pronesl slovo,k terému jsme nerozuměl. Když jsem se znovu probudil, ležel jsem v nemocnici a nic jsem neviděl. Jinak mi nebylo nic, až na veliké puchýře na rukou a strašné vysílení...... Vůbec nic nechápu, je to jako zlý sen. Od té doby se bojím noci. Kdykoli usnu, probudím se znovu v té ohradě a znovu všichni musíme porazit veliký strom. Ať pracujeme jak dlouho pracujeme, zdá se, že odsud, z nemocnice, nejsme nikdy déle než pár minut, takže si naší nepřítomnosti nikdo ani nevšimne. Myslím, že ti všichni kolem mě jsou na tom stejně. Všichni se ale bojí promluvit, všichni nevím jak dlouho to ještě vydržím, je to, je to opravdu nelidské.“
Vůbec nic jsem nechápal. Celou noc jsem se snažil vybavit si každé domovníkovo slovo. Marně .Jako by mi něco stále unikalo...
Nazítří jsem vyrazil do nemocnice. Domovník tam ale už nebyl. Byl mrtev...... Seděl jsem na jeho posteli, na a nedokázal si srovnat myšlenky v hlavě.
Pojednou mě někdo uchopil za rukáv kabátu. Byla to sestra.„Pane, chce s vámi mluvit váš bratranec , leží ve vedlejším pokoji.“ „ Můj bratranec? Vždyť já nemám.....“ „ Ale ano, říká, že vás zná, jste jeho bratranec a má pro vás velice důležitou zprávu...“
Muž ležel ve vedlejším pokoji. Byl, jak jinak slepý. Dotkl jsem se jeho ruky. “ Tak jste přišel.“ , řekl tiše. „ Váš přítel domovník mi o vás řekl.“
„Kdo jste. Jak víte o domovníkovi, jak víte o mně?“ vyhrkl jsem okamžitě. „Vždyť on je.......“ „ Ano, je mrtvý. A je mrtvý proto, že s vámi včera mluvil. Včera ho kouzelník v ohradě proklel a on zemřel. Zdá se, že v ten okamžik zemřel i zde, v nemocnici. Ale nevyčítejte si nic. Mluvi s vámi úmyslně. Vy jediný nám můžete pomoci.....“
„Já, proč zrovna já?“, vylétla ze mě otázka. „Nevím“, řekl muž, „ale on tomu věřil. A věřím tomu i já. Proto , když budete chtít, svěřím vám i já svůj příběh. I když za to i já zaplatím cenu nejvyšší...“
Němě jsem přikývl, přesvědčen, že se mi to vše jen zdá. „Jsem známý vašeho domovníka“, začal tiše muž, „ a falešný fernet jsem vypil před týdnem. I já jsem se probral v ohradě s ostatními nešťastníky. I já jsem přišel o oči a dosud jsem váhal mezi životem v tomto světě, protože, chápejte dobře, já věřím, že tento svět, kdy s vámi mluvím a držím vás za ruku, je jiný svět, než ten, kde se ocitáme, když se probereme z komatu po vypití falešného nápoje, tedy váhám, mezi životem v tomto světě, bez očí bez nadějě a mezi životem v tom jiném světě, kde mám oči a mohu vidět jako dřív, ale ten svět znamená otroctví a příšernou dřinu do úpadu....“ „Jiný svět, ale to snad...“ vykoktal jsem. „ Jestli mě budete přerušovat, nikam se nedostaneme“, přeruši mě muž, „ Chci vám vyprávět svůj příběh, protože vy, jenom vy to můžete a musíte zastavit“ „Ale co zastavit a jak zastavit?“ „Nevím jak , ale vím proč. Každý den unesou, a neptejte se kdo jsou a proč to dělají, každý den unesou spousty lidí z našeho světa, a ti pro ně musí do úmoru otrocky dřít. Každý, kdo se vzepře, každý kdo o tom promluví je bez milosti zabit. Mě to nejspíš čeká také. Budiž, jsem připraven. Předtím ale vám vypovím vše co vím. A jestli zemřu,“ přitáhl si mé ucho těsně k svým ústům, „ A jestli zemřu, zajděte za tím starcem, co leží naproti u dveří. Ten vám poví svou část příběhu. ..“
„ Nuže,“ pokračoval“ mne odvedli do jiné části toho ostrova, protože jsem museli být na ostrově, víte - slyšel jsem zřetelně křičet racky a albatrosy a vždy večer přinášel do naší ohrady vátr pach zetlelých řas. Naší skupině dali do rukou brouznovou palic a dláto a museli jsme tesat chodbu hluboko do trvrdé skály. Bez jakýchkoli moderních pomůcek jsme se protesávali milimetr po milimetru dál a dál. Mnoho z nás zemřelo vyčerpáním, protože jsme museli pracovat bez jakýchkoli přestávek. Když jsme vyhloubili metr chodby, dozorce vždy sestoupil k čelbě a ve svitu kahanu zkoumal horninu. Pokaždé pak udeřil zklamaně nejbližšího otroka do tváře a nařídil hloubit ještě rychleji. Až jednou, jednou zkoumal skálu mnohem déle než jindy. Poté potěšeně zamručel a kopím nás všechny vyhnal ven. Zřejmě jsme se prokopali k místu s vzácným minerálem, nebo něčím jiným, velmi cenným, protože jsme to nesměli vidět a museli odejít a hloubit jinou chodbu. Pokaždé to pokračovalo stejně, kopali jsme do té doby, než byl dozorce spokojen, pak nás vyhnali a na naše místo přišli jiní kopáči, ale ty nikdo nemlátil, byli dobře oblečeni, zjevně to nebyli otroci jako my.... Nevím, co to bylo za lidi, nevím také, cojsme v tom dole hloubili, protože to musel být důl, cjakou rudu jsme tam pomáhali najít, jestli to bylo zlato nebo stříbro, to se nikdo z nás nikdy nedověděl. Ale, musíte si uvědomit, že taková práce se nedá vydržet dlouho, lidé umírají vyčerpáním a někteří umírají i dobrovolně, aby se vymanili z otrocké dřiny.“
„Ale – co pro vás mám udělat, jak mohu pomoci“ stále jsem nic nechápal..... „Nevím, vskutku nevím. Víte jsem už unavený, nemám v sobě už žádnou sílu a zakrátko bude zase noc, nechte mne aspoň chvíli odpočinout.“ Opustil jsem ho tedy, s tím, že ho vyzpovídám nazítří.
Když jsem ráno přišel do nemocnice, sestra mi sdělila, že muž zemřel. „Zemřel v noci, měl před smrtí vidiny a halucinace, zdálo se že ve svých představách velmi trpěl. Věřte, jeho smrt byla pro něj vysvobozením,“ snažila se mě uklidinit sestra.
„To je ale opravdu nějaký zlý sen,“ pomyslel jsem si a podvědomě zamířil k posteli u dveří. Opravdu tam ležel stařec. Když jsem se blížil k jeho posteli, usmál se na mě smutně, a řekl: “ Tak už věříte, věříte, že se děje mnoha lidem zlá věc, kterou je nutno zastavit?“ Co, co tím myslíte,“ vykoktal jsem. „Ale však víte, ten falešný alkohol a to všechno. Oba dva, co s vámi mluvili, zemřeli, že? Máte k nim závazek.“ „Závazek, to je směšné, nic jsem neslíbil“ bránil jsem se chabě. „ Ale ano , máte, protože vy jste jediný, kdo o tom ví, jediný z těch, co nebyli uneseni“ , ztišil hlas. „ Musím vám i já říct vše co vím, a pak další a další.... nikdo z nás neví, co potřebujete slyšet, abyste nám pomohl, a tak vám musíme říct vše.. Mě odvedli z ohrady se skupinou , které dali do rukou palice a dláta a v lomu jsme museli lámat mramor a žulu. Já jsem zvyklý pracovat rukama, jsem přístavní dělník, ale ostatní měli ruce během chvíle zničené k nepoznání. Dozorce ale nikomu nepovolil odpočinek a kdo přestal vyčerpáním pracovat, prostě ho zabil. A tak pracovní tempo nepolevilo ani na minutu. Každý musí za den vylámat předepsaný počet velkých kvádrů, jsou tak velké, že z nich musí stavět nějaké kyklopské hradby, nebo tak něco.... Ta práce je ukrutná, bez jídla a pití každý den umírá spousta mužů... Já už také nemám sílu dál dřít, proto s vámi mluvím, mně není pomoci , musíte ale zachránit ostatní.... a ještě něco, těm dozorcům velí nějaký vysoký velitel, kterého se bojí jako smrti a jejich řeč mi připomíná nějaký málo známý evropský jazyk, , nedokážu ji poznat, nemůžu vám už víc pomoct..Běžte už, chce se mi spát...“ Odešel jsem tedy, zmatenější víc než dřív..
Nazítří jsem přišel do nemocnice a – samozřejmě, i tento muž zemřel...... To už bylo opravdu moc. Nejprve ta bláznivá historka mého domovníka a pak ti dva staří blázni, kteří se k němu připojili. To přece nemůže brát nikdo vážně.......
)))
