DeletedUser9109
Guest
Celá věc s domovníkem a dalšími dvěma muži, kteří zemřeli, mi samozřejmě nešla z hlavy. Avšak ať jsem se snažil sebevíc, žádné vodítko jsem neobjevil. Studoval jsem chemické vzorce i lékařské příručky - marně. Metanol se prostě rozloží na kyselinu mravenčí a ta zničí oční nerv, to je nevyvratitelný fakt. Přečetl jsem snad všechny knihy o cestování časem – zase nic. Několik týdnů jsem také strávil hloubáním nad mýty starých národů. Přečetl jsem snad všechny - ty v próze i ty ve verších - přestože mne mnozí učenci nabádali, že ty veršované, ty rýmovánky, nemají žádnou hodnotu, poněvadž to nejsou žádné mýty. Některé detaily mne zaujaly, chvíli jsem věřil, že mám nějakou stopu, byly to ale jen útržky bez souvislostí, které mi v ničem nepomohly. A tak se můj život postupně vracel do obvyklých kolejí a na celou příhodu jsem téměř zapomněl..
Zanedlouho všechny vzrušila zpráva o dopadení a nadcházejícím soudu s překupníky, kteří otrávené nápoje prodávali. Zavinili smrt nebo oslepnutí mnoha lidí a všichni jim přáli nejpřísnější trest. Soudní síň byla přeplněna veřejností i žurnalisty, kteří si nechtěli nechat ujít soudní proces roku. Ve večerních zprávách pak bylo možno sledovat celé líčení téměř minutu po minutě. První reportáže jsem vůbec neviděl, moje práce mě zavedla do zahraničí, kde o naší lihové aféře neměli ani tušení. Třetí večer jsem dorazil domů, otevřel si pivo a pustil televizi.
Hlavní zpráva dne byla od soudu. Přivedli obžalované překupníky. Oba dva odpovídali na dotazy soudce velmi neochotně. Tvrdili, že s otráveným lihem nemají nic společného, obchodují s ojetými auty a pančovaný alkohol prodávali jen z obav o svůj život. Jakýsi cizinec je, údajně pod pohrůžkou smrti, donutil, aby od něj odebírali barely s lihem. Ten pak obarvovali a přidávali k němu různé příchutě, čímž získali libovolný nápoj - rum, vodku, becherovku nebo fernet. Výsledné patoky pak stáčeli do lahví a prodávali natěšeným konzumentům. Kvůli tomu všemu, prý opět z donucení, museli vystavět rozsáhlé skladiště s obrovskými podzemními nádržemi. Sem vozili barely, zde vše barvili a ochucovali, odsud vyjížděli distribuovat svůj jedovatý náklad. Sklad byl, jak vypověděl policejní znalec, neuvěřitelně rozsáhlý a byl vybaven nejmodernějším zařízením, jehož cena vysoce převyšovala jednu miliardu korun. Zjistilo se, že oba překupníci si na stavbu skladu vzali úvěry u bank, aniž by splatili jedinou splátku. Bylo jen otázkou času, kdy na jejich majetek bude uvalena exekuce.
Až sem se výpovědi obou obžalovaných shodovaly. Pak jakoby se oba překupníci zasekli a na další otázky odpovídali zmateně, každý jinak a někdy úplně protichůdně. Kdo vlastně byl jejich dodavatel a skutečný pachatel všech otrav, který do nezávadného lihu přidával metanol a vyráběl smrtící směs, to nechtěli nebo nemohli říct. První z nich ho popisoval jako starého muže s bílým plnovousem, druhý tvrdil , že šlo naopak o mohutného muže středních let s černými kudrnatými vousy. První vypověděl, že sklad, kde vyzvedával barely, byl na severní Moravě, mezi Ostravou a Bohumínem, druhý přísahal, že tento sklad se nachází u Břeclavi.
Soudce jim evidentně nevěřil, když se ironicky ptal, čím tedy je tajemný cizinec nutil vystavět sklad, vyzvedávat nekolkovaný líh a dále jej distribuovat. Ani jeden z obžalovaných nedokázal smysluplně odpovědět. Nejprve hovořili o tajemné hrozbě, spojené se strašnými mukami, o nekonečných nucených pracech v jakýchsi pracovních táborech, o prokletí, kouzelnících a šamanech… „Nesmysly, tomu přece sami nemůžete věřit, vše jste vymysleli!“ uzavřel jejich výpovědi soudce a na následující den ohlásil vynesení rozsudku.
V noci jsem téměř nespal a nazítří jsem vyrazil k soudu drahnou dobu před zahájením jednání. Čekal jsem u zadního schodiště, kudy měli přivést obžalované, chtěl jsem je vidět zblízka, chtěl jsem se pokusit s nimi promluvit a zeptat se na tisíc otázek. Je možné, že by jejich výpověď opravdu mohla mít něco společného s tím, co jsem slyšel od tří mužů, kteří zemřeli podivnou smrtí, vždyť to oni jim dodali nápoj, který měl tak krutý dopad na jejich životy, to oni zavinili jejich smrt...
Když vězeňská stráž přivedla obžalované, zničeho nic se jeden z nich vrhl na zem, křečovitě se zmítal, tloukl hlavou o zem a z úst mu vycházela pěna. Vypukla panika. Všichni se k němu vrhli, strkali se navzájem, volali o pomoc, šlapali si na nohy, poráželi se navzájem a celou vřavu korunoval strážný u vchodu, který omylem stiskl tlačítko alarmu. V tu chvíli do vstupní haly vtrhlo komando těžkooděnců, kteří se začali rozhánět obušky a, hlava nehlava, tloukli všechny bez rozdílu, obžalovaný nebo soudce… Sledoval jsem v úžasu celou scénu od okraje schodiště, když tu najednou se ke mně vrhl druhý z obžalovaných s výkřikem: „ Konečně, člověče, kde jste byl celou dobu!“ a vsunul mi do ruky zmuchlaný papír. „Jak to, že mne znáte? Co mi to dáváte? A proč jste, proboha, ten metanol míchali do lihu, proč jste ho prodávali? Copak jste nevěděli, že lidé zemřou anebo oslepnou? A co znamenají ty pracovní tábory, ti šamani….“, vyhrkl jsem jedním dechem.
„Když ne my, pak někdo jiný, neměli jsme na výběr, donutili nás; ten sklad - bůhví, k čemu má sloužit, stejně ho budeme splácet nejmíň tisíc let, a vězení? Aťsi nás odsoudí třeba na dvacet let, všechno je lepší, než…..“, nestačil už doříct; strážný s ním hrubě smýkl zpět a já jsem zachytil jen jeho úpěnlivý pohled.
Vzápětí se celá situace , jakoby zázrakem, zklidnila. Vypadalo to jako zinscenovaná scénka: Druhý překupník vstal jakoby nic , otřel si oblek a všichni pokračovali do soudní síně. Zůstal jsem stát, jako zmrazený. Šel jsem rovnou domů, otřesen prožitým šokem, aniž bych čekal na rozsudek. Mimochodem, dostali oba dvacet let vězení bez možnosti propuštění a jejich sklad týž den koupila v dražbě firma se sídlem na Kajmanských ostrovech. Tím celá záležitost pro veřejnost skončila. Bohužel, nikoli pro mne…
Jak je možné, že mne ten člověk znal, proč stavěl sklad za stamiliony, když barely mohl přelévat v garáži, proč mu je lhostejné, že ho zavřou na dvacet let do žaláře, a proč, u všech všudy, je vězení lepší, než…. Než co vlastně? Co je tak hrozné, že je to horší, než vězení, horší než ztráta majetku a dobrého jména… Jsou to opravdu obyčejní kriminálníci, anebo je za tím něco víc? Takové otázky mi vířily hlavou jako splašené. Možná proto jsem si vzpomněl na papírek ve své ruce až doma.
Rozbalil jsem jej a četl archaickým rukopisem psaný text:
„Vykopeš jámu dvěstě loktů zdéli a sto loktů zšíře. Budiž tato jáma loktů hluboká padesáte. Vrstvou tenkou na loket dno jámy vyleješ směsí, jež vyrobena takto býti musí : Aj, hornina sopečná od Nového Města a hlína mazlavá do pece vraženy buďtež, přičemž před tím topiti pod pecí touto otroci tví celou noc natolik budou, že prut bronzový ráno do pece vložený roztaje jak jarní sníh. Následný rozemeleš výpalek na prach , aj smíchán prach tento s vodou a třemi díly písku jest výsledek , jehož dosíci máš. Ztuhnouti směs tuto ponecháš, aniž míchati s ní jakkoli budeš. Stěny jámy pak rovněž směsí touto potáhneš, že na půli lokte široké budou. Aj, stropem tato jáma zastřešena budiž, nezapomeň, že, před směsi vylitím, desky nejprve položiti musíš, na podložení desek brvna použij. Stavba pak sama dvou pater dosáhnouti musí, z deseti loktů každé budiž vysoké. Aj mechanismy složité do každého z pater ustaveny budou, návod na výrobu a sestavení jejich dodán bude tobě v čase bohy určeném. Aj, smrtelníče, pak pravím tobě, ať duši živé o návodu tomto se nezmíníš, sice trest nezměrný stihne tebe na časy nekonečné, ukrutenství nezměrná a hněv bohů věčný oplátkou tobě budou.“
Další text byl nečitelný, na druhé straně pak bylo připsáno spěšně: „ Dva muži, donutili nás, museli jsme si vzít úvěr u banky a postavit to prokleté skladiště, i když jsme věděli, že úvěr nikdy nebudeme moci splatit, bůhví, k čemu ten sklad potřebují……. Pak nás donutili vypít ten nápoj. něco se s námi stalo a my jsme se ocitli v nějaké jiné době, na jiném světě, těžko si to vysvětlit…. Doprovázel nás velitel v starodávném brnění a kouzelník. Nesrozumitelným jazykem nám něco vysvětlovali, velitel nás dostrkal na vysokou horu, odkud bylo vidět, že jsme na rozlehlém ostrově, na němž probíhala horečná stavební aktivita. Viděli jsme stovky otroků, pracující v hrozných podmínkách, co chvíli některý z nich padl vysílením, ti kteří umdlévali, byli krutě bičováni dozorci. V tu chvíli jsme nevěděli, co si o tom myslet, pak kouzelník postupně každého z nás uchopil za hlavu a do ucha nám pošeptal, nevím už jakou řečí, ale najednou jsem všemu rozuměl: „To co jsi viděl je tvým břemenem, od teď až po věky věků, budeš sloužit bohům a břemenu tomuto, rozkazy plnit musíš a živé duši o ničem se nezmíníš, když neuposlechneš, oči tvé odebrány ti budou, tělo tvé na prach se rozpadne a muka věčná Týfón ti přichystá. Před tím však, jako otroci , jež vidíš, pracovati budeš, až do těla strhání.“ Pak udělal rukou nějaké gesto, a my jsme omdleli.
Když jsem se probudili jako ze zlého snu - jako ze společného hrozného snu, vedle nás ležel na zemi tento papír. Ze strachu jsme začali podle těchto příkazů jednat, pak se objevil ten muž, byl to nejspíš ten velitel. Přijel k nám jednoho dne v drahém autě, oblečený v drahém obleku a přikázal nám, abychom od něj brali barely s nápojem, který jsme měli zadarmo dávat lidem… přísahám, že jsme nevěděli, že je to nějak otrávené, každopádně myslím, že ti lidé, kteří jej vypili nezemřeli, jsou z nich ti otroci, které jsme viděli na tom ostrově, pracují tam a zemřou teprve, když je dozorci zabijí. Vypadá to, jako kdyby tady, u nás, byli oslepení anebo jsou v komatu v nemocnicích, ale vždy v noci se ocitají tam, tam, kde jsou otroky….. Zapřísahám vás, nevěděli jsme o tom, co chystají a pak, když jsme se to dověděli, už jsme se báli o svůj život, toho nápoje už jsou jsou mezi lidmi miliony lahví, a to jen v naší zemi. Nikdo to nemůže zastavit, nikdo se nemůže vzepřít, jen snad vy, snažně vás prosím, ve jménu utrpení všech zotročených, zasáhněte, zastavte tu hrůzu…“
Zíral jsem na ten papír drahnou dobu.. Nevím jak dlouho jsem tak seděl, překvapila mě až úplná tma za okny. Ta pozoruhodná shoda všech příběhů, ten požadavek všech nešťastníků, že já, já jediný mám čemusi zabránit, cosi zastavit. Proč já, a proboha – jak to mám zastavit, co vlastně mám zastavit, co mám učinit.. Nic nebylo méně jasné. Co bylo však jasné, bylo to, že jestli je na všech těch podivuhodných historkách byť jen zrnko pravdy, děje se spoustě lidí něco hrozivého, přičemž to vypadá, že tím to nemá skončit, práce tisíců otroků přece musí mít nějaký smysl, nějaký cíl. Ale jaký, pro všechny svaté, jaký, to jsem také netušil.
Na druhý den jsem v rádiu uslyšel žhavou novinu: Oba odsouzení překupníci během noci záhadně ve vězení zemřeli. Mnoho lidí to bralo jako spravedlivou odplatu, já však tušil, že věci nejsou takové, jak vypadají. V tu chvíli jsem se rozhodl. Uvařil jsem si silnou kávu, vzal znovu do ruky papír, který mi dal včera u soudu překupník a znovu - tentokrát velmi pečlivě - jsem ho začal pečlivě číst...
Zanedlouho všechny vzrušila zpráva o dopadení a nadcházejícím soudu s překupníky, kteří otrávené nápoje prodávali. Zavinili smrt nebo oslepnutí mnoha lidí a všichni jim přáli nejpřísnější trest. Soudní síň byla přeplněna veřejností i žurnalisty, kteří si nechtěli nechat ujít soudní proces roku. Ve večerních zprávách pak bylo možno sledovat celé líčení téměř minutu po minutě. První reportáže jsem vůbec neviděl, moje práce mě zavedla do zahraničí, kde o naší lihové aféře neměli ani tušení. Třetí večer jsem dorazil domů, otevřel si pivo a pustil televizi.
Hlavní zpráva dne byla od soudu. Přivedli obžalované překupníky. Oba dva odpovídali na dotazy soudce velmi neochotně. Tvrdili, že s otráveným lihem nemají nic společného, obchodují s ojetými auty a pančovaný alkohol prodávali jen z obav o svůj život. Jakýsi cizinec je, údajně pod pohrůžkou smrti, donutil, aby od něj odebírali barely s lihem. Ten pak obarvovali a přidávali k němu různé příchutě, čímž získali libovolný nápoj - rum, vodku, becherovku nebo fernet. Výsledné patoky pak stáčeli do lahví a prodávali natěšeným konzumentům. Kvůli tomu všemu, prý opět z donucení, museli vystavět rozsáhlé skladiště s obrovskými podzemními nádržemi. Sem vozili barely, zde vše barvili a ochucovali, odsud vyjížděli distribuovat svůj jedovatý náklad. Sklad byl, jak vypověděl policejní znalec, neuvěřitelně rozsáhlý a byl vybaven nejmodernějším zařízením, jehož cena vysoce převyšovala jednu miliardu korun. Zjistilo se, že oba překupníci si na stavbu skladu vzali úvěry u bank, aniž by splatili jedinou splátku. Bylo jen otázkou času, kdy na jejich majetek bude uvalena exekuce.
Až sem se výpovědi obou obžalovaných shodovaly. Pak jakoby se oba překupníci zasekli a na další otázky odpovídali zmateně, každý jinak a někdy úplně protichůdně. Kdo vlastně byl jejich dodavatel a skutečný pachatel všech otrav, který do nezávadného lihu přidával metanol a vyráběl smrtící směs, to nechtěli nebo nemohli říct. První z nich ho popisoval jako starého muže s bílým plnovousem, druhý tvrdil , že šlo naopak o mohutného muže středních let s černými kudrnatými vousy. První vypověděl, že sklad, kde vyzvedával barely, byl na severní Moravě, mezi Ostravou a Bohumínem, druhý přísahal, že tento sklad se nachází u Břeclavi.
Soudce jim evidentně nevěřil, když se ironicky ptal, čím tedy je tajemný cizinec nutil vystavět sklad, vyzvedávat nekolkovaný líh a dále jej distribuovat. Ani jeden z obžalovaných nedokázal smysluplně odpovědět. Nejprve hovořili o tajemné hrozbě, spojené se strašnými mukami, o nekonečných nucených pracech v jakýchsi pracovních táborech, o prokletí, kouzelnících a šamanech… „Nesmysly, tomu přece sami nemůžete věřit, vše jste vymysleli!“ uzavřel jejich výpovědi soudce a na následující den ohlásil vynesení rozsudku.
V noci jsem téměř nespal a nazítří jsem vyrazil k soudu drahnou dobu před zahájením jednání. Čekal jsem u zadního schodiště, kudy měli přivést obžalované, chtěl jsem je vidět zblízka, chtěl jsem se pokusit s nimi promluvit a zeptat se na tisíc otázek. Je možné, že by jejich výpověď opravdu mohla mít něco společného s tím, co jsem slyšel od tří mužů, kteří zemřeli podivnou smrtí, vždyť to oni jim dodali nápoj, který měl tak krutý dopad na jejich životy, to oni zavinili jejich smrt...
Když vězeňská stráž přivedla obžalované, zničeho nic se jeden z nich vrhl na zem, křečovitě se zmítal, tloukl hlavou o zem a z úst mu vycházela pěna. Vypukla panika. Všichni se k němu vrhli, strkali se navzájem, volali o pomoc, šlapali si na nohy, poráželi se navzájem a celou vřavu korunoval strážný u vchodu, který omylem stiskl tlačítko alarmu. V tu chvíli do vstupní haly vtrhlo komando těžkooděnců, kteří se začali rozhánět obušky a, hlava nehlava, tloukli všechny bez rozdílu, obžalovaný nebo soudce… Sledoval jsem v úžasu celou scénu od okraje schodiště, když tu najednou se ke mně vrhl druhý z obžalovaných s výkřikem: „ Konečně, člověče, kde jste byl celou dobu!“ a vsunul mi do ruky zmuchlaný papír. „Jak to, že mne znáte? Co mi to dáváte? A proč jste, proboha, ten metanol míchali do lihu, proč jste ho prodávali? Copak jste nevěděli, že lidé zemřou anebo oslepnou? A co znamenají ty pracovní tábory, ti šamani….“, vyhrkl jsem jedním dechem.
„Když ne my, pak někdo jiný, neměli jsme na výběr, donutili nás; ten sklad - bůhví, k čemu má sloužit, stejně ho budeme splácet nejmíň tisíc let, a vězení? Aťsi nás odsoudí třeba na dvacet let, všechno je lepší, než…..“, nestačil už doříct; strážný s ním hrubě smýkl zpět a já jsem zachytil jen jeho úpěnlivý pohled.
Vzápětí se celá situace , jakoby zázrakem, zklidnila. Vypadalo to jako zinscenovaná scénka: Druhý překupník vstal jakoby nic , otřel si oblek a všichni pokračovali do soudní síně. Zůstal jsem stát, jako zmrazený. Šel jsem rovnou domů, otřesen prožitým šokem, aniž bych čekal na rozsudek. Mimochodem, dostali oba dvacet let vězení bez možnosti propuštění a jejich sklad týž den koupila v dražbě firma se sídlem na Kajmanských ostrovech. Tím celá záležitost pro veřejnost skončila. Bohužel, nikoli pro mne…
Jak je možné, že mne ten člověk znal, proč stavěl sklad za stamiliony, když barely mohl přelévat v garáži, proč mu je lhostejné, že ho zavřou na dvacet let do žaláře, a proč, u všech všudy, je vězení lepší, než…. Než co vlastně? Co je tak hrozné, že je to horší, než vězení, horší než ztráta majetku a dobrého jména… Jsou to opravdu obyčejní kriminálníci, anebo je za tím něco víc? Takové otázky mi vířily hlavou jako splašené. Možná proto jsem si vzpomněl na papírek ve své ruce až doma.
Rozbalil jsem jej a četl archaickým rukopisem psaný text:
„Vykopeš jámu dvěstě loktů zdéli a sto loktů zšíře. Budiž tato jáma loktů hluboká padesáte. Vrstvou tenkou na loket dno jámy vyleješ směsí, jež vyrobena takto býti musí : Aj, hornina sopečná od Nového Města a hlína mazlavá do pece vraženy buďtež, přičemž před tím topiti pod pecí touto otroci tví celou noc natolik budou, že prut bronzový ráno do pece vložený roztaje jak jarní sníh. Následný rozemeleš výpalek na prach , aj smíchán prach tento s vodou a třemi díly písku jest výsledek , jehož dosíci máš. Ztuhnouti směs tuto ponecháš, aniž míchati s ní jakkoli budeš. Stěny jámy pak rovněž směsí touto potáhneš, že na půli lokte široké budou. Aj, stropem tato jáma zastřešena budiž, nezapomeň, že, před směsi vylitím, desky nejprve položiti musíš, na podložení desek brvna použij. Stavba pak sama dvou pater dosáhnouti musí, z deseti loktů každé budiž vysoké. Aj mechanismy složité do každého z pater ustaveny budou, návod na výrobu a sestavení jejich dodán bude tobě v čase bohy určeném. Aj, smrtelníče, pak pravím tobě, ať duši živé o návodu tomto se nezmíníš, sice trest nezměrný stihne tebe na časy nekonečné, ukrutenství nezměrná a hněv bohů věčný oplátkou tobě budou.“
Další text byl nečitelný, na druhé straně pak bylo připsáno spěšně: „ Dva muži, donutili nás, museli jsme si vzít úvěr u banky a postavit to prokleté skladiště, i když jsme věděli, že úvěr nikdy nebudeme moci splatit, bůhví, k čemu ten sklad potřebují……. Pak nás donutili vypít ten nápoj. něco se s námi stalo a my jsme se ocitli v nějaké jiné době, na jiném světě, těžko si to vysvětlit…. Doprovázel nás velitel v starodávném brnění a kouzelník. Nesrozumitelným jazykem nám něco vysvětlovali, velitel nás dostrkal na vysokou horu, odkud bylo vidět, že jsme na rozlehlém ostrově, na němž probíhala horečná stavební aktivita. Viděli jsme stovky otroků, pracující v hrozných podmínkách, co chvíli některý z nich padl vysílením, ti kteří umdlévali, byli krutě bičováni dozorci. V tu chvíli jsme nevěděli, co si o tom myslet, pak kouzelník postupně každého z nás uchopil za hlavu a do ucha nám pošeptal, nevím už jakou řečí, ale najednou jsem všemu rozuměl: „To co jsi viděl je tvým břemenem, od teď až po věky věků, budeš sloužit bohům a břemenu tomuto, rozkazy plnit musíš a živé duši o ničem se nezmíníš, když neuposlechneš, oči tvé odebrány ti budou, tělo tvé na prach se rozpadne a muka věčná Týfón ti přichystá. Před tím však, jako otroci , jež vidíš, pracovati budeš, až do těla strhání.“ Pak udělal rukou nějaké gesto, a my jsme omdleli.
Když jsem se probudili jako ze zlého snu - jako ze společného hrozného snu, vedle nás ležel na zemi tento papír. Ze strachu jsme začali podle těchto příkazů jednat, pak se objevil ten muž, byl to nejspíš ten velitel. Přijel k nám jednoho dne v drahém autě, oblečený v drahém obleku a přikázal nám, abychom od něj brali barely s nápojem, který jsme měli zadarmo dávat lidem… přísahám, že jsme nevěděli, že je to nějak otrávené, každopádně myslím, že ti lidé, kteří jej vypili nezemřeli, jsou z nich ti otroci, které jsme viděli na tom ostrově, pracují tam a zemřou teprve, když je dozorci zabijí. Vypadá to, jako kdyby tady, u nás, byli oslepení anebo jsou v komatu v nemocnicích, ale vždy v noci se ocitají tam, tam, kde jsou otroky….. Zapřísahám vás, nevěděli jsme o tom, co chystají a pak, když jsme se to dověděli, už jsme se báli o svůj život, toho nápoje už jsou jsou mezi lidmi miliony lahví, a to jen v naší zemi. Nikdo to nemůže zastavit, nikdo se nemůže vzepřít, jen snad vy, snažně vás prosím, ve jménu utrpení všech zotročených, zasáhněte, zastavte tu hrůzu…“
Zíral jsem na ten papír drahnou dobu.. Nevím jak dlouho jsem tak seděl, překvapila mě až úplná tma za okny. Ta pozoruhodná shoda všech příběhů, ten požadavek všech nešťastníků, že já, já jediný mám čemusi zabránit, cosi zastavit. Proč já, a proboha – jak to mám zastavit, co vlastně mám zastavit, co mám učinit.. Nic nebylo méně jasné. Co bylo však jasné, bylo to, že jestli je na všech těch podivuhodných historkách byť jen zrnko pravdy, děje se spoustě lidí něco hrozivého, přičemž to vypadá, že tím to nemá skončit, práce tisíců otroků přece musí mít nějaký smysl, nějaký cíl. Ale jaký, pro všechny svaté, jaký, to jsem také netušil.
Na druhý den jsem v rádiu uslyšel žhavou novinu: Oba odsouzení překupníci během noci záhadně ve vězení zemřeli. Mnoho lidí to bralo jako spravedlivou odplatu, já však tušil, že věci nejsou takové, jak vypadají. V tu chvíli jsem se rozhodl. Uvařil jsem si silnou kávu, vzal znovu do ruky papír, který mi dal včera u soudu překupník a znovu - tentokrát velmi pečlivě - jsem ho začal pečlivě číst...
Naposledy upraveno moderátorem:
Ale kurnik, já myslel, že stavíme město a zatím máme doly a teď sklad