DeletedUser9109
Guest
Jsem starý. Jsem starý a jsem poslední z mého lidu. Sleduji svůj poslední západ slunce.
Dnes zemřu. Moje duše odlétne k rodné hvězdě a setká se s dušemi mých předků.
Vzpomínám, jako by to bylo včera - naše loď tehdy vyplula na běžnou cestu s nákladem mramoru. Tenkrát jsme mysleli, že jsme už zažili všechno. U Dia, jak jsme se mýlili!
Bohové chtěli, abychom vypluli zrovna v den, kdy došlo k zatmění slunce. Najednou nastala úplná tma a strašná zima. Poseidón zvedl silný vítr a před námi se objevil gigantický vír. Ten vtáhl naši loď, která se naklonila a začala klesat směrem k obrovské díře, která se zjevila uprostřed řvoucích vod. Z hlubin se ozval příšerný rachot a všechno kolem nás vybuchlo.
Probrali jsme se na pusté planině, která sahala kam oko dohlédlo. Na obloze nad námi zářilo obrovské cizí slunce. Okolo nás pluly malé obláčky. Z nich k nám proudila uklidňující energie, která do našich myslí vnášela obrazy, kterým jsme tehdy nerozuměli.
Tyto obláčky, jak se ukázalo, byly rozumné bytosti, obývající tento svět. Nejsou z masa a kostí, jsou stvořeny z pouhé energie. Hmotu kolem sebe ovládají pomocí energetických paprsků, které umějí vyslat na nekonečnou vzdálenost. Živí se částečkami čisté energie. Pomocí svých propojených myslí dokáží vysávat částice hmoty z prostoru kolem svého světa a změnit ji na tyto životodárné částečky. Síla jejich myslí je tak úžasná, že z její moci neunikne zpět do okolního prostoru vůbec nic.
Řekl jsem už, že jich bylo kdysi velmi mnoho? Miliony milionů. Díky svému množství však nakonec spotřebovaly všechnu okolní hmotu. Aby získaly další potravu, musely soustředit své mysli do jediného paprsku, který vyslaly až do vzdálených míst, kde hmota byla ještě dosažitelná. Tento poslední zoufalý pokus učinily v den naší plavby. Nebylo to tedy zatmění slunce, co jsme viděli, nýbrž obrovské mračno hmoty, vytržené z prostoru, které zakrylo slunce.
S touto hmotou jsme byli vrženi na tento cizí svět i my. Bytosti přizpůsobily svou energii, abychom zde mohli přežít a naučily nás mnohému - jak létat vzduchem rychlostí Diova blesku, jak procházet hmotou, jak vyrábět zbraně netušené síly.
Naši učitelé však nedokážou získat další energii. Umírají. Bez nich nepřežijeme ani my. Brzy bude tento svět pustý.
Kromě mě a mého syna jsou všichni mí Řekové dávno mrtvi. Předsevzal jsem si, že sepíšu náš příběh a zaznamenám všechny zázračné vědomosti, kterých jsme nabyli. S pomocí posledních bytostí pak vyšlu mocný paprsek energie k mému světu. V paprsku odešlu svého syna, který ponese pouzdro s mým spisem. Tak bude zachován můj rod a všem Řekům se otevře nekonečné vědění.
Aby se tyto znalosti nedostaly do nepovolaných rukou, zašifroval jsem je. Na první pohled tak mé poselství vypadá jako dva obyčejné svitky básní, dva hrdinské eposy o dobývání, lsti, smrti a šťastném návratu.
Vše je dokončeno. Paprsek byl vyslán. Kéž dají bohové a můj syn se šťastně dostane na náš svět!
Jsem starý. Jsem starý a jsem poslední z mého lidu.
Dnes zemřu. Jen pro úplnost, jmenuji se Homéros a můj syn je Aineiás.
Dnes zemřu. Moje duše odlétne k rodné hvězdě a setká se s dušemi mých předků.
Vzpomínám, jako by to bylo včera - naše loď tehdy vyplula na běžnou cestu s nákladem mramoru. Tenkrát jsme mysleli, že jsme už zažili všechno. U Dia, jak jsme se mýlili!
Bohové chtěli, abychom vypluli zrovna v den, kdy došlo k zatmění slunce. Najednou nastala úplná tma a strašná zima. Poseidón zvedl silný vítr a před námi se objevil gigantický vír. Ten vtáhl naši loď, která se naklonila a začala klesat směrem k obrovské díře, která se zjevila uprostřed řvoucích vod. Z hlubin se ozval příšerný rachot a všechno kolem nás vybuchlo.
Probrali jsme se na pusté planině, která sahala kam oko dohlédlo. Na obloze nad námi zářilo obrovské cizí slunce. Okolo nás pluly malé obláčky. Z nich k nám proudila uklidňující energie, která do našich myslí vnášela obrazy, kterým jsme tehdy nerozuměli.
Tyto obláčky, jak se ukázalo, byly rozumné bytosti, obývající tento svět. Nejsou z masa a kostí, jsou stvořeny z pouhé energie. Hmotu kolem sebe ovládají pomocí energetických paprsků, které umějí vyslat na nekonečnou vzdálenost. Živí se částečkami čisté energie. Pomocí svých propojených myslí dokáží vysávat částice hmoty z prostoru kolem svého světa a změnit ji na tyto životodárné částečky. Síla jejich myslí je tak úžasná, že z její moci neunikne zpět do okolního prostoru vůbec nic.
Řekl jsem už, že jich bylo kdysi velmi mnoho? Miliony milionů. Díky svému množství však nakonec spotřebovaly všechnu okolní hmotu. Aby získaly další potravu, musely soustředit své mysli do jediného paprsku, který vyslaly až do vzdálených míst, kde hmota byla ještě dosažitelná. Tento poslední zoufalý pokus učinily v den naší plavby. Nebylo to tedy zatmění slunce, co jsme viděli, nýbrž obrovské mračno hmoty, vytržené z prostoru, které zakrylo slunce.
S touto hmotou jsme byli vrženi na tento cizí svět i my. Bytosti přizpůsobily svou energii, abychom zde mohli přežít a naučily nás mnohému - jak létat vzduchem rychlostí Diova blesku, jak procházet hmotou, jak vyrábět zbraně netušené síly.
Naši učitelé však nedokážou získat další energii. Umírají. Bez nich nepřežijeme ani my. Brzy bude tento svět pustý.
Kromě mě a mého syna jsou všichni mí Řekové dávno mrtvi. Předsevzal jsem si, že sepíšu náš příběh a zaznamenám všechny zázračné vědomosti, kterých jsme nabyli. S pomocí posledních bytostí pak vyšlu mocný paprsek energie k mému světu. V paprsku odešlu svého syna, který ponese pouzdro s mým spisem. Tak bude zachován můj rod a všem Řekům se otevře nekonečné vědění.
Aby se tyto znalosti nedostaly do nepovolaných rukou, zašifroval jsem je. Na první pohled tak mé poselství vypadá jako dva obyčejné svitky básní, dva hrdinské eposy o dobývání, lsti, smrti a šťastném návratu.
Vše je dokončeno. Paprsek byl vyslán. Kéž dají bohové a můj syn se šťastně dostane na náš svět!
Jsem starý. Jsem starý a jsem poslední z mého lidu.
Dnes zemřu. Jen pro úplnost, jmenuji se Homéros a můj syn je Aineiás.