DeletedUser
Guest
Byla jsem pověřena sestavením skupiny odborníků na zeměpisné mapy a s jejich pomocí objevením nové země, vhodné pro vytvoření kolonií pro náš lid.
Na místech, která byla přístupná pouhou chůzí, či jízdou na koních, jsme nenašli žádná pole, která by se dala obdělávat, žádné skály, ve kterých by se daly těžit kámen a stříbro a žádné louky pro pastvu domácích zvířat. Museli jsme se tedy vydat přes moře.
Náš odjezd na objevení nových zemí byl doprovázen snad celým národem. My konečně byli připraveni vyplout. Vypluli jsme na moře, a jakmile jsme se dostali na oceán, voda byla překvapivě klidná. To měl zřejmě Poseidón dobrou náladu a my mohli v klidu pokračovat ve výpravě.
Byla to cesta dlouhá několik dní, ale my konečně dorazili na pevninu. Na pevnině byla krásná pole, silné skály, ve kterých by se dobře těžil kámen a stříbro a louky plné květin. Nicméně na pevnině byla jedna věc, která upoutala můj zrak okamžitě po vylodění. Byla to sopka s Hádovým symbolem na své severní straně. Symbol byl vytvořen z lávy a horkých uhlíků a byl obrovský. Říkala jsem si, že je znamení, že země je Hádova. Ale nijak mě to netrápilo. S Hádem nikdy problémy nebyly.
Vyslali jsme zpět část posádky pro náš lid a část nás zůstala. První noc nebyla jako jiná noc v přírodě.
Z „Hádesovy sopky“ se z ničeho nic začala valit láva a létat horké uhlíky. Všechny ten hluk probudil a vzbudil v nás strach. Hádés nám dával znamení, že ostrov je jeho. V kouři, vycházejícím ze sopky, jsme zahlédli cosi, co připomínalo tvář. Došlo nám, že to Hádés.
Najednou se nebe zatáhlo. Začaly šlehat blesky a děsivě hřmít. Báli jsme se, ale to něco zastrašilo Hádése. Hlas mluvící zhůry nám řekl: „Jsem Zeus, Hádésův bratr. Tento ostrov je nyní váš. Tvořte zde svá města a vesnice. Zde nyní můžete začít svůj nový život!“ Byli jsme z toho celkem vystrašení, ale došlo nám, že můžeme být vděčni.
Za dva dny dorazili naši lidé a my jim vše pověděli. Naše velekněžka nebyla překvapená, jako ostatní. Řekla nám jen tohle: „Je vidět, že bohové našeho světa jsou vám nyní nakloněni.“
Po nějaké době, jsme rozvinuli své osady ve vesnice a města a naše pole plodila ty nejlepší plody, pro které k nám jezdili kupci z různých konců světa. Zestárli jsme a vyprávěli svým vnoučatům, jak vznikaly osady na těhto místech a nebýt Zeuse, nikdy bychom tu nebyli. Nevěřili nám, ale my věděli, že je to tak…
Na místech, která byla přístupná pouhou chůzí, či jízdou na koních, jsme nenašli žádná pole, která by se dala obdělávat, žádné skály, ve kterých by se daly těžit kámen a stříbro a žádné louky pro pastvu domácích zvířat. Museli jsme se tedy vydat přes moře.
Náš odjezd na objevení nových zemí byl doprovázen snad celým národem. My konečně byli připraveni vyplout. Vypluli jsme na moře, a jakmile jsme se dostali na oceán, voda byla překvapivě klidná. To měl zřejmě Poseidón dobrou náladu a my mohli v klidu pokračovat ve výpravě.
Byla to cesta dlouhá několik dní, ale my konečně dorazili na pevninu. Na pevnině byla krásná pole, silné skály, ve kterých by se dobře těžil kámen a stříbro a louky plné květin. Nicméně na pevnině byla jedna věc, která upoutala můj zrak okamžitě po vylodění. Byla to sopka s Hádovým symbolem na své severní straně. Symbol byl vytvořen z lávy a horkých uhlíků a byl obrovský. Říkala jsem si, že je znamení, že země je Hádova. Ale nijak mě to netrápilo. S Hádem nikdy problémy nebyly.
Vyslali jsme zpět část posádky pro náš lid a část nás zůstala. První noc nebyla jako jiná noc v přírodě.
Z „Hádesovy sopky“ se z ničeho nic začala valit láva a létat horké uhlíky. Všechny ten hluk probudil a vzbudil v nás strach. Hádés nám dával znamení, že ostrov je jeho. V kouři, vycházejícím ze sopky, jsme zahlédli cosi, co připomínalo tvář. Došlo nám, že to Hádés.
Najednou se nebe zatáhlo. Začaly šlehat blesky a děsivě hřmít. Báli jsme se, ale to něco zastrašilo Hádése. Hlas mluvící zhůry nám řekl: „Jsem Zeus, Hádésův bratr. Tento ostrov je nyní váš. Tvořte zde svá města a vesnice. Zde nyní můžete začít svůj nový život!“ Byli jsme z toho celkem vystrašení, ale došlo nám, že můžeme být vděčni.
Za dva dny dorazili naši lidé a my jim vše pověděli. Naše velekněžka nebyla překvapená, jako ostatní. Řekla nám jen tohle: „Je vidět, že bohové našeho světa jsou vám nyní nakloněni.“
Po nějaké době, jsme rozvinuli své osady ve vesnice a města a naše pole plodila ty nejlepší plody, pro které k nám jezdili kupci z různých konců světa. Zestárli jsme a vyprávěli svým vnoučatům, jak vznikaly osady na těhto místech a nebýt Zeuse, nikdy bychom tu nebyli. Nevěřili nám, ale my věděli, že je to tak…