• Vážení hráči, Dne 1.02.2023 (středa) bude hra aktualizována na verzi 2.280. V důsledku toho se do hry nebudete moci po určitou dobu přihlásit. Níže naleznete podrobný seznam změn. Děkujeme za pochopení. Více informací najdete na herním fóru
  • Vážení hráči, vyslyšte volání Nike, bohyně vítězství - hledá nejlepší atlety pro účast na zimní Grepolympiádě! Více informací najdete na herním fóru

Grepo expedice - Nergalus

DeletedUser

Guest
Nalodili jsme se v noci. V řadách mužstva panovala pochmurná nálada. Neozvalo se zařinčení jediného štítu, meče ani kopí. Všechno bylo podivné, stejně jako podivné bylo naše poslání a cíl: bezejmenné město. Imperátor Peloponnesus se rozhodl, že sláva Říše nezná hranic a neexistuje nic, čeho by se jeho legie zalekly. Proto se naše galéry vydaly přes moře. Šířit slávu Říše. Ale popravdě, nikdo z nás to tak necítil. Všichni věděli, co se vypráví o bezejmenném městu. O městu, ležícímu hluboko v arabské poušti a ukrývající bájný poklad. O městu, z něhož se ještě nikdo nevrátil živý. Nebudu popisovat cestu, která byla plná útrap. Mnoho mužů zahynulo, mnoho dalších se ztratilo. Když jsme po nekonečném bloudění konečně spatřili budovy onoho prokletého města, z našich hrdých kohort zbyla ubohá hrstka zbědovaných bláznů. Stál jsem na písečné duně a hleděl jsem na ty starobylé kameny. Město jako by se mi vysmívalo. Pocítil jsem tíseň. Přesto jsem zavelel svým vojákům a první pronikl mezi kamenné stěny. Chtěli jsme prozkoumat chrám. Když jsme vstoupili, všechny zvuky najednou utichly. Stáli jsme pod klenbou a téměř nedýchali. Nařídil jsem rozžehnout pochodně. Jejich světlo ozářilo primitivní oltář, pokrytý spletí reliéfů. Na stěnách byly v podivných barvách vyvedeny ohyzdné kresby a pod nimi na podstavcích sošky zkroucených bytostí. Potom mi jasnější zášleh světla prozradil, že za oltářem je průchod do dalších místností. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsme zde našli schody, sestupující do nitra země. V hlavě mi vířily šílené myšlenky. Přesto jsem neváhal a začal opatrně slézat strmou chodbou, následován svými vojáky. Úzký tunel mířil nekonečně dolů. Přestal jsem vnímat čas. Když mé nohy opět ucítili rovnou půdu, zjistil jsem, že jsem v rozlehlé kryptě. Neznámé světélkování rozbíjelo tmu. U stěn od země až ke stropu byly úhledně srovnány rakve, o jejichž obsahu jsem raději ani nechtěl přemýšlet. Za mými zády se z chodby tiše vysoukali moji druhové. Přímo před námi na protilehlé straně zela obrovská propast. Pomalu a opatrně jsme se přibližovali k jámě. Byl jsem první, kdo nahlédl přes její okraj. Vykřikl jsem ohromením. V nekonečné hloubce se v přízračném světle zmítaly strašlivé, neskutečně bizardní bytosti. Ještě pořád jsme leželi na okraji propasti, když jsem za sebou uslyšel praskání dřeva. Otočil jsem se a strnul. Z rakví okolo stěn se cosi neskutečného dralo ven. Ve stejnou chvíli začali moji muži řvát. Bytostem z hlubin už nic nebránilo v cestě vzhůru. Pustili jsme se do boje s hordami ďáblů, kteří se nadali zabít. Podlaha se pokrývala krví a nepřátel neubývalo. Docházely nám síly, když jsme se s hrstkou posledních přeživších dostali k vstupnímu portálu. Klopýtali jsme vzhůru. K mému údivu nás příšery nepronásledovaly. Dodnes nevím, co je vlastně zastavilo. Když jsme vyklopýtali ven, byli jsme k smrti unavení. Podíval jsem se po svých mužích a nepoznával jsem jediného z nich. Jejich tváře byly proměněné, jejich oči prázdné, jejich ústa šeptala neslyšitelná slova. Ohlédl jsem se k chrámu. V jeho temném vchodu jako bych spatřil obrysy chvátajících běsů zkřivených nenávistí. Protentokrát jsme unikli, ale dokážeme zapomenout?
 
Nahoru