DeletedUser9109
Guest
Báje o nemocném králi, zvědavém princi, mrtvolách a jiných pamětihodnostech
„Když bouře v dáli zaduní,
blesk zalomí se nad obzor,
když vlny přístav pustoší
a vichr zaburácí z hor,
hleď, synu, moudré svitky číst,
v nich najít svého žití vzor.
Já, král, jsem sláb a churavím,
nepřátel šiky obklopen,
kteří nám muže zabíjí,
kteří nám kradou naši zem.
Snad v svitcích moudrost ukryta,
snad lze temnotu změnit v den.
Rod náš z dob dávných shromáždil,
však víš, těch svitků na tisíc.
Však, žel, ani z nás nejstarší
nemohou rozluštit je víc,
neb mrtvá řeč ta, a neznámé
znaky nám z nich hledí vstříc.“
„Vím, moudrý že kdo předků svých
pečlivě činy prozkoumá.
Jen moudrý ví , jsa poučen,
kde leží cesta vítězná.
Však kdo, můj otče převzácný,
kdo dávný text ten přečíst zná?“
„Snad žije muž ten, synu můj.
On o samotě přebývá,
tam na hoře nad městem
z darů v jeskyni přežívá.
Snad pomůže ti poustevník,
jenž se zvěří jen mluvívá.“
Tu vydal se princ zvídavý
až na vrch hory vysoké,
kde svatý kněz žil v ústraní,
sám, vedle zvěře divoké,
ten přetajemný poustevník,
znalosti jehož jsou hluboké.
„Ó moudrý starče vážený“,
uctivě pak hoch kmetu děl,
„Pověz, zda umíš svitky číst,
tak že bych já jim rozuměl,
vítězný bych z nich slyšel smích,
žal proher bych z nich uslyšel?“
„Moudrý to, chlapče, záměr máš“,
řek’ mudrc hlasem dojatým,
„Že slova dávná slyšet chceš
z dob temných, jež zastírá dým,
v hloubi věků klíč nalézt chceš
k budoucím dobám mlhavým.
Nuž , tedy, hochu, poslyš teď
zvuk řeči nám dnes vzdálené.
Dávné ti přečtu osudy,
jež mnohý má za ztracené.
Uhlídáš bohy vítězství
z víru porážek zrozené.
Jak víš, v pustinách vesmírných
svět náš není tím jediným.
Tisíce jemu podobných
letí prostorem nevlídným.
Mnoho jich vstalo z prachu hvězd
vstříc osudům svým nadějným.
Z těch cizích světů přemnohých
dnes mnoho, žel, již nezbývá.
Národy četné, jež žily v nich
posedla pýcha svárlivá.
A výsledek? Kosti práchnivé,
puch mrtvol, zkáza červivá.
Z těch světů smrtí zmítaných
osudu jiných se vymyká
jen Theta , kde z božích úradků
(a příčiny, jež nám uniká)
bůh válek spoutal přátelstvím
hrdiny DAARa a Mulíka.
Z prachu bitev se objevil,
snad zase v něm i zmizet měl.
Zradu střídaly úklady,
mor, jezdců vpád a deště střel.
Však svazek bojem kalený
ta protivenství vydržel.
Ti dva v čase pak nedlouhém
ostrov dobyli v držení,
přátele v bojích získali
a zvětšili své území.
Tak zrodili se Titáni ,
jež slují Neohrožení.
Titáni v časech válečných
mnoha dosáhli úspěchů.
Nejeden slavný bojovník
bil se ku jejich prospěchu,
nejeden silný protivník
zbaběle prchal v posměchu.
K samotným branám Olympu
sláva Titánů dosáhla,
když Roule, Žoldnéř, Vyhnanec
v boj přidali se znenáhla.
Potupně zrádci zmírali,
Silloperg když je zasáhla.
Však nejen zbraně smrtící,
válečných vozů dunění,
ale i pomoc nezištná,
útok za útěk vymění.
Meč v smrti plamen , v skálu štít,
v blesk síla vůle promění.
Pravice tvá když mine cíl,
tělo když v boji umdlívá,
ten pak, kdo svojí levicí
drží štít, jenž tě zakrývá,
ten pak je přítel skutečný,
jichž člověk mnoho nemívá.
Meč v ruce jedné, ve druhé štít
srdce do boje vložili.
Prošli svět Theta tam a sem,
ruce v klín aniž složili.
Až pod samotný světa trůn
praporce své položili.
Když pak čas divů světových
zachvátil kraje široké,
vír zmatků, spolků nepevných
i zrady přátel hluboké,
Titáni až zde našli hráz,
hradby až příliš vysoké.
Ač Titáni jak jeden muž
konali činů obrovských,
v klokotu divů stavění,
v průběhu prací kyklopských,
porážku přiřkli jim bohové
vítězný jiným patřil smích.
Svět Theta zvolna umíral
a boj už beze smyslu byl.
Vtom nový život všem byl dán
a nový svět se narodil,
To svět hrdinů , Achilles,
vlídnou tvář k rekům naklonil.
A zas jak v časech pradávných,
se silou lvů a odvahou
na světě tomto ukrutném
do bitev nelítostných jdou,
když vladko, ivan, necris, fík
řež nejprudší jim ukážou.
Tu zmlkl stařec a přestal číst,
a potom svitek odložil.
„ Proč, princi, v tváři údiv máš,
proč , rci, zrak tvůj se zamlžil?
Proč duše tvá se zachvívá,
proč nedostává se ti sil?“
„ Ach kněže, starče!“, hlesl princ,
„tvá slova znám, jim rozumím.
Ač v písmu dávném příběh psán,
jak přečíst je, to dobře vím.
Řeč mrtvá v mé mysli ožívá,
však proč, to říci neumím.“
Utichli oba mužové
do očí sobě hledíce,
v tichu tom jak by se vznášeli
hodiny, dny a měsíce,
princ udatný a poustevník,
let desítky, stovky, tisíce.
A pak svět náhle projasnil
to ticho věky ztemnělé,
když princ poselství pochopil
a pravil tiše, nesměle:
„Už vím, už vím, už rozumím“
a kněz se usmál vesele.
„Já vím, že víš - žes pochopil.
Žádný div, princi vznešený.
Prorokován byl příchod tvůj,
tys dědic předpovězený.
Tys potomek lidí statečných,
tys Titán Neohrožený.
A světem tvým je Achilles,
kde žiješ a budeš dlouho žít.
Ty zbroj svou zlatou pozvedneš,
lid svůj naučíš vítězit.
A dál pro slávu Titánů,
pro jejich čest budeš se bít.“
Když princ pak z hory sestoupil
v hradě jej vladař uvítal.
Pak syn se s otcem obejmul
a hrdý král se rozplakal,
když novinu se dozvěděl,
že dávná moudrost žije dál.
Princ slovo skutkem učinil,
a ve svůj štít pak udeřil,
tisíce věrných povolal,
v tisíc pluků je seřadil,
oře pak války osedlal
a pro čest Titánů se bil.
„Když bouře v dáli zaduní,
blesk zalomí se nad obzor,
když vlny přístav pustoší
a vichr zaburácí z hor,
hleď, synu, moudré svitky číst,
v nich najít svého žití vzor.
Já, král, jsem sláb a churavím,
nepřátel šiky obklopen,
kteří nám muže zabíjí,
kteří nám kradou naši zem.
Snad v svitcích moudrost ukryta,
snad lze temnotu změnit v den.
Rod náš z dob dávných shromáždil,
však víš, těch svitků na tisíc.
Však, žel, ani z nás nejstarší
nemohou rozluštit je víc,
neb mrtvá řeč ta, a neznámé
znaky nám z nich hledí vstříc.“
„Vím, moudrý že kdo předků svých
pečlivě činy prozkoumá.
Jen moudrý ví , jsa poučen,
kde leží cesta vítězná.
Však kdo, můj otče převzácný,
kdo dávný text ten přečíst zná?“
„Snad žije muž ten, synu můj.
On o samotě přebývá,
tam na hoře nad městem
z darů v jeskyni přežívá.
Snad pomůže ti poustevník,
jenž se zvěří jen mluvívá.“
Tu vydal se princ zvídavý
až na vrch hory vysoké,
kde svatý kněz žil v ústraní,
sám, vedle zvěře divoké,
ten přetajemný poustevník,
znalosti jehož jsou hluboké.
„Ó moudrý starče vážený“,
uctivě pak hoch kmetu děl,
„Pověz, zda umíš svitky číst,
tak že bych já jim rozuměl,
vítězný bych z nich slyšel smích,
žal proher bych z nich uslyšel?“
„Moudrý to, chlapče, záměr máš“,
řek’ mudrc hlasem dojatým,
„Že slova dávná slyšet chceš
z dob temných, jež zastírá dým,
v hloubi věků klíč nalézt chceš
k budoucím dobám mlhavým.
Nuž , tedy, hochu, poslyš teď
zvuk řeči nám dnes vzdálené.
Dávné ti přečtu osudy,
jež mnohý má za ztracené.
Uhlídáš bohy vítězství
z víru porážek zrozené.
Jak víš, v pustinách vesmírných
svět náš není tím jediným.
Tisíce jemu podobných
letí prostorem nevlídným.
Mnoho jich vstalo z prachu hvězd
vstříc osudům svým nadějným.
Z těch cizích světů přemnohých
dnes mnoho, žel, již nezbývá.
Národy četné, jež žily v nich
posedla pýcha svárlivá.
A výsledek? Kosti práchnivé,
puch mrtvol, zkáza červivá.
Z těch světů smrtí zmítaných
osudu jiných se vymyká
jen Theta , kde z božích úradků
(a příčiny, jež nám uniká)
bůh válek spoutal přátelstvím
hrdiny DAARa a Mulíka.
Z prachu bitev se objevil,
snad zase v něm i zmizet měl.
Zradu střídaly úklady,
mor, jezdců vpád a deště střel.
Však svazek bojem kalený
ta protivenství vydržel.
Ti dva v čase pak nedlouhém
ostrov dobyli v držení,
přátele v bojích získali
a zvětšili své území.
Tak zrodili se Titáni ,
jež slují Neohrožení.
Titáni v časech válečných
mnoha dosáhli úspěchů.
Nejeden slavný bojovník
bil se ku jejich prospěchu,
nejeden silný protivník
zbaběle prchal v posměchu.
K samotným branám Olympu
sláva Titánů dosáhla,
když Roule, Žoldnéř, Vyhnanec
v boj přidali se znenáhla.
Potupně zrádci zmírali,
Silloperg když je zasáhla.
Však nejen zbraně smrtící,
válečných vozů dunění,
ale i pomoc nezištná,
útok za útěk vymění.
Meč v smrti plamen , v skálu štít,
v blesk síla vůle promění.
Pravice tvá když mine cíl,
tělo když v boji umdlívá,
ten pak, kdo svojí levicí
drží štít, jenž tě zakrývá,
ten pak je přítel skutečný,
jichž člověk mnoho nemívá.
Meč v ruce jedné, ve druhé štít
srdce do boje vložili.
Prošli svět Theta tam a sem,
ruce v klín aniž složili.
Až pod samotný světa trůn
praporce své položili.
Když pak čas divů světových
zachvátil kraje široké,
vír zmatků, spolků nepevných
i zrady přátel hluboké,
Titáni až zde našli hráz,
hradby až příliš vysoké.
Ač Titáni jak jeden muž
konali činů obrovských,
v klokotu divů stavění,
v průběhu prací kyklopských,
porážku přiřkli jim bohové
vítězný jiným patřil smích.
Svět Theta zvolna umíral
a boj už beze smyslu byl.
Vtom nový život všem byl dán
a nový svět se narodil,
To svět hrdinů , Achilles,
vlídnou tvář k rekům naklonil.
A zas jak v časech pradávných,
se silou lvů a odvahou
na světě tomto ukrutném
do bitev nelítostných jdou,
když vladko, ivan, necris, fík
řež nejprudší jim ukážou.
Tu zmlkl stařec a přestal číst,
a potom svitek odložil.
„ Proč, princi, v tváři údiv máš,
proč , rci, zrak tvůj se zamlžil?
Proč duše tvá se zachvívá,
proč nedostává se ti sil?“
„ Ach kněže, starče!“, hlesl princ,
„tvá slova znám, jim rozumím.
Ač v písmu dávném příběh psán,
jak přečíst je, to dobře vím.
Řeč mrtvá v mé mysli ožívá,
však proč, to říci neumím.“
Utichli oba mužové
do očí sobě hledíce,
v tichu tom jak by se vznášeli
hodiny, dny a měsíce,
princ udatný a poustevník,
let desítky, stovky, tisíce.
A pak svět náhle projasnil
to ticho věky ztemnělé,
když princ poselství pochopil
a pravil tiše, nesměle:
„Už vím, už vím, už rozumím“
a kněz se usmál vesele.
„Já vím, že víš - žes pochopil.
Žádný div, princi vznešený.
Prorokován byl příchod tvůj,
tys dědic předpovězený.
Tys potomek lidí statečných,
tys Titán Neohrožený.
A světem tvým je Achilles,
kde žiješ a budeš dlouho žít.
Ty zbroj svou zlatou pozvedneš,
lid svůj naučíš vítězit.
A dál pro slávu Titánů,
pro jejich čest budeš se bít.“
Když princ pak z hory sestoupil
v hradě jej vladař uvítal.
Pak syn se s otcem obejmul
a hrdý král se rozplakal,
když novinu se dozvěděl,
že dávná moudrost žije dál.
Princ slovo skutkem učinil,
a ve svůj štít pak udeřil,
tisíce věrných povolal,
v tisíc pluků je seřadil,
oře pak války osedlal
a pro čest Titánů se bil.
