• Vážení hráči, Dne 20.3.2024 (středa) bude hra aktualizována na verzi 2.308. V důsledku toho se do hry nebudete moci po určitou dobu přihlásit. Níže naleznete podrobný seznam změn. Děkujeme za pochopení. Více informací najdete na herním fóru
  • Vážení hráči, v úterý 2. dubna v 10:00 hodin (serverového času) nás navštíví speciální host: vybíravá a stále hladová mýtická slepice z podsvětí. Nakrmte ji a získejte odměny pro svou říši! Najít krmení pro slepici je snadné. Obyčejnými akcemi ve hře: stavba budov, útočení/bránění, zkoumání, cvičení jednotek a sesílání kouzel můžete získat různé ingredience. Více informací najdete na herním fóru

Historie - Tasmánie

Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

DeletedUser

Guest
„Dědo vyprávěj nám o svém mládí“, prosily děti.
„Ale vždyť jste to slyšely už mnohokrát.“
„Prosím.“
„No dobře.“
„Když jsem byl malý, vedla naše země válku se svými sousedy. Nutili našeho krále, aby se jim podrobil, jinak prý zničí naše města a zotročí naše obyvatelstvo. Ale král se nenechal zastrašit a rozhodl se bojovat za naši svobodu. I přesto, že naši sousedé byli mnohem větší a byli jsme na tento boj sami, protože všichni ostatní se jich báli natolik, že se k našemu boji odmítli ze strachu přidat. A já jsem vyrůstal v době, kdy bylo chlapcům předurčeno, že se stanou vojáky, aby mohli přispět k obraně naší země. Už jako malý jsem se učil doma s otcem boji, odvaze. Také jak potlačit strach a slitování, protože ty do války nepatří. Když jsem dorostl do věku 12 let, odvedli mě od rodičů do výcvikové tábora, kde mé dovednosti rozvíjeli. Jak nedat najevo bolest, jak porazit silnějšího, bojovat hlavou, přelstít nepřítele. To bylo umění, které jsem zde získal. Tento výcvik trval dalších 8 let. Pak nastal čas mé první bitvy a já byl ve svých 20 letech poprvé poslán do boje.“
„Dědo, dědo a jak to bylo dál? Přidělili tě do pěchoty, jízdy nebo loďstva?“
„Nebuďte netrpělivé, všechno se dozvíte, když budete mlčet a poslouchat“
„Přidělili mě do loďstva jako pěšáka. A pak jsme další ráno za východu slunce vypluli. Naši sousedé, ač jsme jim tak říkali byli za mořem a nám cesta trvala několik dní. Byl to odvetný útok, proto jsme pluli mi k nim. Cesta to byla těžká, protože počasí nám nepřálo a polovinu času nás provázely silné bouřky a obrovské vlny. Několik mužů dokonce spadlo přes palubu. I ty neotrlejší přemohla mořská nemoc. Byly to krušné dny. Ale nakonec jsme dopluli k našemu vytouženému cíli. Sice nás čekal boj, ale všichni jsme byli vděční za suchou pevnou zem. Tábořiště byla zřízena na břehu, kde nás čekala noc. Ráno byly vydány rozkazy, přeskupili jsme se a vyrazili do vnitrozemí. Po dalších dvou dnech putování jsme našli ideální místo na boj. Z jedné strany silné skály, kterými nevedla žádná cesta do našich zad. Z dalších dvou stran stromy, za nimiž se schovala část našeho vojska. A část čekala uprostřed toho všeho na náraz prvního útoku. Špehy našeho nepřítele se podařilo zabít nebo podplatit, takže byl předpoklad, že nepřítel nemá přesné informace o našich počtech. Proto když uviděl tu hrstku vojáků, kteří proti němu stáli, zajásal. Měl obrovskou přesilu. Alespoň zdánlivě. Jenže když nás napadl, vyhrnuly se z lesa schované jednotky a obklíčily ho a také rozdělily. Najednou byla převaha naše, i když nás bylo méně.“
„Vyhráli jste, dědo?“
„Ano vyhráli. Bohužel se pořád nepodařilo vylákat jejich krále do boje. A bez jeho smrti válka pokračovala.“
„V duchu podobných malých bitev to pokračovalo až do zimy, kdy se obě strany stáhly na svá území. Aby se mohly postarat o své rodiny.“
„Když přišlo jaro, přidalo se k nám dalších několik zemí, které naši sousedé zotročili. Měli malou armádu na to, aby ho byly schopné porazit sami. A naše malá vítězství a hlavně fakt, že jsme byli schopni udržet nepřítele za branami hlavního města, jim dodal odvahu. Naše počty tedy vzrostly. A to už donutilo sousedního krále, aby vytáhl s celou svojí armádou do boje. Jeho vojáci totiž ztráceli morálku a pokud by do boje nešel i on, k žádnému by nedošlo.“
„Bojovalo se tentokrát na našem území. A díky skvělému opevnění a zvýšeným počtům vojáků se nám povedlo zvítězit.“
„Nepřátelského krále jsme zajali. Dostal nabídku. Buď se vzdá své vlády, jeho zemi si rovným dílem podle podílu na vítězství rozdělíme mi a on odejde ze své teď už minulé země jako tulák. Může někde začít znovu a žít jako obyčejný člověk. A nebo se tomuto nepodvolí a proto mu bude sťata hlava, aby už nemohl vyvolávat další rozbroje.“
„Přijal“
„A taky, kdo by to neudělal, když mu byl ponechán život, i když proti poměrům na jaké byl zvyklý, relativně chudobný.“
„Jeho země byla rozdělena a byly tam dosazeni správci, kteří ji ve jménu našich králů spravovali.“
„Dědo, dědo a co se dělo s tebou?“
„Se mnou?“
„Já jsem se v boji osvědčil natolik, že jsem se dostal až na pozici jednoho z generálů. I přes mé mládí, jsem byl dosazen na místo správce naší části vybojované země. Stalo se tak, díky mému citu pro politiku a udržení morálky vojáků a míru mezi nimi a také umění smířlivě řešit rozbroje mezi veliteli.“
„Přestěhoval jsem se se svou ženou a dětmi a začal zemi řídit. Povedlo se mi zažehnat hrozbu občanské války a zajistit dostatek jídla a peněz pro chudé. Moje nová země začala znovu prosperovat. Lidé mě přijali. Nakonec mé děti vyrostly, oženily se, vdaly se a nerodily jste se vy.“
„Dědo, dědo, vyprávěj nám ještě nějakou historku za svého života“
„Dnes už ne, už je čas jít spát. Zase až zítra.“
„A o čem nám budeš povídat?“
„To si ještě musím rozmyslet. Nechte se překvapit.“
„A teď už dobrou noc.“
„Dobrou noc dědo.“
 
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru