DeletedUser
Guest
Stála u okna a jen tak koukala. Byla strašně unavená. Tak hrozně, že neměla ani sílu řvát. Ten zážitek u doktorky ji dnes pořádně rozhodil. Netušila, co se stalo. Bylo to zvláštní, neobvyklé, zmatené. Dnes byla objednaná na pravidelnou lékařskou prohlídku. Uvolnila se v práci a vydala se na středisko. Vyrazila z práce s předstihem a proto měla dost času se rozhlížet po cestě kolem sebe. Vzala to přes park, bylo krásně. A najednou to uviděla. Takové zvláštní světlo, Někteří lidé, které potkávala, tak zvláštně zářili. Ne všichni, to ne. Jen někteří. Bylo to zvláštní. Když je prosvítily jarní sluneční paprsky, byli jakoby…. no jakoby průsvitní, a přitom ne. Nedokázala to popsat. Když takového člověka poprvé potkala, myslela si, že se přehlídla, že je to odraz, klam. Ale když potkala dalšího, zarazilo ji to.
Když jsem dorazila do čekárny, byla prázdná. Stoupla jsem si ke dveřím. Když jsem chtěla zaklepat, samy se otevřely. Vzala jsem za kliku a vešla. „Dobrý den, paní doktorko“ . Doktorka seděla za stolem, koukala do prázdna a nereagovala. Chvíli jsem stála a čekala. Najednou se doktorka otočila a podívala se na mě: „Dobrý den paní Koutná“. „Dobrý den“, odpověděla jsem znovu. „A, paní Koutná, co si přejete?“ zeptala se doktorka. Udiveně jsem jí odpověděla, že jdu na preventivní prohlídku. Zadívala se na mě nechápavě, ale za chvíli ji v očích svitlo poznání. „Promiňte, starosti“, omluvila se. „Sestra musela nečekaně odejít domů, měla jsem toho dnes moc. Naštěstí jste poslední“.
Když řekla, že jsem poslední, myslela jsem, že dnes, u ní poslední. Jak hluboce jsem se mýlila. Ale to jsem pochopila až později.
„Tak, paní Koutná“, řekla pomalu doktorka, „dnes to bude jen očkování“. Máme tu speciální očkovací látku na celoplošné celosvětové očkování proti chřipce. A vy jste opravdu poslední“. Zase se na mě tak zvláštně podívala. „Tak mě naočkujte, paní doktorko, já se nebojím“, řekla jsem. Nachystala si injekci, a vpíchla mi ji do ramene. „Tak a je to hotové, můžete jít, nashledanou“. „To je všechno?“ zeptala jsem se. „Tak vám děkuju a nashledanou“. Odešla jsem domů.
Doma jsem si musela chvilku lehnout, přišla na mě strašná, ale opravdu strašná únava a bezmoc. Vůbec jsem nechápala, kde se vzala. Zavřela jsem oči, že si chvíli zdřímnu, a pak jsem uslyšela ten hlas. „Dnes zemřeš“. Vytřeštila jsem oči a vykřikla jsem. „Co? Já? Proč?“ A hlas se ozval znovu. Zněl z mé hlavy, jako by tam na mě někdo mluvil. Jako bych mluvila sama na sebe. „Ano, ty. A nejen ty, ale všichni lidé na této planetě. Jsme vesmírní lidé, kteří žili v míru na planetě, která je milióny let vzdálená od té vaší. Ale bohužel naše planeta se postupně stala neobyvatelnou. Vyčerpali jsme všechny zdroje, energetické i potravinové a pomalu jsme vymírali. Zároveň jsme ale hledali místo, kde bychom mohli naši civilizaci zachránit. Našli jsme ho na vaší planetě, ale potřebovali jsme se zbavit vás, původních obyvatel. Nevyhovujete nám. Jste sobečtí, líní, zlí, jen válčíte a ničíte vše kolem sebe. Tak jsme vymysleli taktiku. Přenos našich duší do vašich těl. Stali jste se našimi hostiteli. To očkování dnes, opravdu jsi byla poslední vybraná. Zbytek lidí už je naočkovaný našimi lidmi. Teda lidmi, abys za ně nepovažovala něco podobného tomu, co jste vy. My jsme jiní. Chtěli jsme přijít v míru, ale vy byste nás vyhubili. Tak jsme to vymysleli takto. Jen ty, protože jsi poslední z rodu lidí, který tebou zanikne, máš právo znát svůj úděl. A teď – máš poslední hodinu. Přesně ve 20:00 vyšleme z naší planety signál. Bude tak silný, že okamžitě přestanete existovat a zůstaneme jen my. Budeme tu žít. V míru, v klidu, bez válek“.
Tak tu teď stojím u okna a čekám. Najednou se na obloze objevil záblesk. Pozoruju ho rozšířenýma očima….
Když jsem dorazila do čekárny, byla prázdná. Stoupla jsem si ke dveřím. Když jsem chtěla zaklepat, samy se otevřely. Vzala jsem za kliku a vešla. „Dobrý den, paní doktorko“ . Doktorka seděla za stolem, koukala do prázdna a nereagovala. Chvíli jsem stála a čekala. Najednou se doktorka otočila a podívala se na mě: „Dobrý den paní Koutná“. „Dobrý den“, odpověděla jsem znovu. „A, paní Koutná, co si přejete?“ zeptala se doktorka. Udiveně jsem jí odpověděla, že jdu na preventivní prohlídku. Zadívala se na mě nechápavě, ale za chvíli ji v očích svitlo poznání. „Promiňte, starosti“, omluvila se. „Sestra musela nečekaně odejít domů, měla jsem toho dnes moc. Naštěstí jste poslední“.
Když řekla, že jsem poslední, myslela jsem, že dnes, u ní poslední. Jak hluboce jsem se mýlila. Ale to jsem pochopila až později.
„Tak, paní Koutná“, řekla pomalu doktorka, „dnes to bude jen očkování“. Máme tu speciální očkovací látku na celoplošné celosvětové očkování proti chřipce. A vy jste opravdu poslední“. Zase se na mě tak zvláštně podívala. „Tak mě naočkujte, paní doktorko, já se nebojím“, řekla jsem. Nachystala si injekci, a vpíchla mi ji do ramene. „Tak a je to hotové, můžete jít, nashledanou“. „To je všechno?“ zeptala jsem se. „Tak vám děkuju a nashledanou“. Odešla jsem domů.
Doma jsem si musela chvilku lehnout, přišla na mě strašná, ale opravdu strašná únava a bezmoc. Vůbec jsem nechápala, kde se vzala. Zavřela jsem oči, že si chvíli zdřímnu, a pak jsem uslyšela ten hlas. „Dnes zemřeš“. Vytřeštila jsem oči a vykřikla jsem. „Co? Já? Proč?“ A hlas se ozval znovu. Zněl z mé hlavy, jako by tam na mě někdo mluvil. Jako bych mluvila sama na sebe. „Ano, ty. A nejen ty, ale všichni lidé na této planetě. Jsme vesmírní lidé, kteří žili v míru na planetě, která je milióny let vzdálená od té vaší. Ale bohužel naše planeta se postupně stala neobyvatelnou. Vyčerpali jsme všechny zdroje, energetické i potravinové a pomalu jsme vymírali. Zároveň jsme ale hledali místo, kde bychom mohli naši civilizaci zachránit. Našli jsme ho na vaší planetě, ale potřebovali jsme se zbavit vás, původních obyvatel. Nevyhovujete nám. Jste sobečtí, líní, zlí, jen válčíte a ničíte vše kolem sebe. Tak jsme vymysleli taktiku. Přenos našich duší do vašich těl. Stali jste se našimi hostiteli. To očkování dnes, opravdu jsi byla poslední vybraná. Zbytek lidí už je naočkovaný našimi lidmi. Teda lidmi, abys za ně nepovažovala něco podobného tomu, co jste vy. My jsme jiní. Chtěli jsme přijít v míru, ale vy byste nás vyhubili. Tak jsme to vymysleli takto. Jen ty, protože jsi poslední z rodu lidí, který tebou zanikne, máš právo znát svůj úděl. A teď – máš poslední hodinu. Přesně ve 20:00 vyšleme z naší planety signál. Bude tak silný, že okamžitě přestanete existovat a zůstaneme jen my. Budeme tu žít. V míru, v klidu, bez válek“.
Tak tu teď stojím u okna a čekám. Najednou se na obloze objevil záblesk. Pozoruju ho rozšířenýma očima….
