DeletedUser
Guest
Jak jsem šel rybařit - Lyndwinna
Dnešní den plný převážení ztracených duší na druhou stranu řeky Styx bylo úmorné. Denně se prosím Hádese o nový motorový člun. Pche – prý si musím vystačit s tím starým. Zakotvím tedy svou malou loďku, do které se vyjdou jen dva lidi – Já a ztracená duše, kterou převážím.
S povzdechem otočím kartičku na ZAVŘENO u dvou malých sloupků a zamířím na své oblíbené místo na konci zátoky.Vytáhnu si svou milovanou židličku na rybaření a nahodím prut.
Přemýšlím o svém životě. Jak jsem se jen dostal do tohoto bodu? Žena a děti požadují jen peníze na tohle, na tamto, na toto a on jen aby pracoval od nevidím do nevidím. I když vidět tu toho taky moc není – pomyslel si smutně.
Otevře si oblíbenou láhev tmavého piva, když v tom – uvidí jak někdo kráčí po břehu a Matko noci div se, byl to člověk.
„Hezký večer,“ kývl mi na pozdrav. „Berou?“
„Hezký, dnes je můj den.“ odpovím. „přidáte se?“
Chlapík ve středních letech s tmavou kšticí na hlavě a tmavý skoro až černýma očima přikývl a sedl si vedle mě. Z batohu si vytáhl prut, nahodil a podíval se zpátky na mě. Zrovna mi zabrala. Chvíli jsem s trojhlavým kaprem zápasil, ale nakonec se mi podařilo ho vytáhnout. Strčil jsem si ho do kádě s vodou a nahodil znova.
„Chodíte sem často?“ Ptám se cizince, jelikož si sem naprosto jistý, že jsem ho tu nikdy neviděl. I když všechny ty obličeje mi splývají v jedno – každý den jich několik desítek převezu na druhou stranu – kdo by si to taky pamatoval.
„Ano, občas.“ přikývne. „mám to tu rád. Je tu takový krásný klid.“ Rozhlednu se okolo sebe. Ano – klid tu tedy rozhodně je, jen kdyby to tu nebylo tak depresivní. Všude jen černo, šedivo a tmavo. Jemně jsem si zajel pod kápi a pohladil svou krásnou barevnou košili od Armaniho.
Udička mi zabrala znovu – vytáhl jsem dalšího tříhlavýho kapra a přidal ho k tomu předchozímu. Cizince vedle mě se zachmuřil. Asi nebyl zvyklý, aby ho někdo jen tak porazil. Sedíme, posloucháme šumění Styxu a já popíjím své pivo. Myšlenky se mi stáčí nevídaným směrem – přemýšlím, že opustím manželku.
Udička zabere dnes už po třetí a mě hřeje u srdce – aspoň něco mi jde líp. Na oko zápasím s rybou, abych cizinci dokázal, jak velký jsem silák. Hodím rybu k předchozím dvěma a sotva se otočím k cizinci zády ucítím na krku řezavou bolest. Snažím se uvolnit z pevného sevření a na svém krku nahmatám smyčku z vlasce. Je pevná. Nemám vzduch. Ta temnota okolo mě se stahuje a stahuje a stahuje do černé tečky, který mi mizí před očima. Moje poslední myšlenka patří mé manželce – No aspoň, neutratím za právníky.
Ocitám se mimo mé tělo mezi davy bílých téměř až průsvitných těl stojících před dvěma sloupky s nápisem ZAVŘENO a dojde mi, co se stalo. Umřel jsem.
No, potěš Hádes.
Sedím na kamení a koukám na ty množící se lidi okolo mě. Čekají – čekají na mě. Koukám na pohybující se kriminalisty okolo mého pracoviště. Mé tělo nenašli – ten cizinec byl tak prozíravý, že ho hodil do řeky. Kéž by mě aspoň ti lidští červi viděli, nebo slyšeli. Modlím se k bohům, aby mi poslali nějakého polo-krevného a ten na všechno přišel – protože takhle nám tu bude brzo těsno Hodně, hodně velký těsno!
Pospěšte si – mumlám v duchu.
Dnešní den plný převážení ztracených duší na druhou stranu řeky Styx bylo úmorné. Denně se prosím Hádese o nový motorový člun. Pche – prý si musím vystačit s tím starým. Zakotvím tedy svou malou loďku, do které se vyjdou jen dva lidi – Já a ztracená duše, kterou převážím.
S povzdechem otočím kartičku na ZAVŘENO u dvou malých sloupků a zamířím na své oblíbené místo na konci zátoky.Vytáhnu si svou milovanou židličku na rybaření a nahodím prut.
Přemýšlím o svém životě. Jak jsem se jen dostal do tohoto bodu? Žena a děti požadují jen peníze na tohle, na tamto, na toto a on jen aby pracoval od nevidím do nevidím. I když vidět tu toho taky moc není – pomyslel si smutně.
Otevře si oblíbenou láhev tmavého piva, když v tom – uvidí jak někdo kráčí po břehu a Matko noci div se, byl to člověk.
„Hezký večer,“ kývl mi na pozdrav. „Berou?“
„Hezký, dnes je můj den.“ odpovím. „přidáte se?“
Chlapík ve středních letech s tmavou kšticí na hlavě a tmavý skoro až černýma očima přikývl a sedl si vedle mě. Z batohu si vytáhl prut, nahodil a podíval se zpátky na mě. Zrovna mi zabrala. Chvíli jsem s trojhlavým kaprem zápasil, ale nakonec se mi podařilo ho vytáhnout. Strčil jsem si ho do kádě s vodou a nahodil znova.
„Chodíte sem často?“ Ptám se cizince, jelikož si sem naprosto jistý, že jsem ho tu nikdy neviděl. I když všechny ty obličeje mi splývají v jedno – každý den jich několik desítek převezu na druhou stranu – kdo by si to taky pamatoval.
„Ano, občas.“ přikývne. „mám to tu rád. Je tu takový krásný klid.“ Rozhlednu se okolo sebe. Ano – klid tu tedy rozhodně je, jen kdyby to tu nebylo tak depresivní. Všude jen černo, šedivo a tmavo. Jemně jsem si zajel pod kápi a pohladil svou krásnou barevnou košili od Armaniho.
Udička mi zabrala znovu – vytáhl jsem dalšího tříhlavýho kapra a přidal ho k tomu předchozímu. Cizince vedle mě se zachmuřil. Asi nebyl zvyklý, aby ho někdo jen tak porazil. Sedíme, posloucháme šumění Styxu a já popíjím své pivo. Myšlenky se mi stáčí nevídaným směrem – přemýšlím, že opustím manželku.
Udička zabere dnes už po třetí a mě hřeje u srdce – aspoň něco mi jde líp. Na oko zápasím s rybou, abych cizinci dokázal, jak velký jsem silák. Hodím rybu k předchozím dvěma a sotva se otočím k cizinci zády ucítím na krku řezavou bolest. Snažím se uvolnit z pevného sevření a na svém krku nahmatám smyčku z vlasce. Je pevná. Nemám vzduch. Ta temnota okolo mě se stahuje a stahuje a stahuje do černé tečky, který mi mizí před očima. Moje poslední myšlenka patří mé manželce – No aspoň, neutratím za právníky.
Ocitám se mimo mé tělo mezi davy bílých téměř až průsvitných těl stojících před dvěma sloupky s nápisem ZAVŘENO a dojde mi, co se stalo. Umřel jsem.
No, potěš Hádes.
Sedím na kamení a koukám na ty množící se lidi okolo mě. Čekají – čekají na mě. Koukám na pohybující se kriminalisty okolo mého pracoviště. Mé tělo nenašli – ten cizinec byl tak prozíravý, že ho hodil do řeky. Kéž by mě aspoň ti lidští červi viděli, nebo slyšeli. Modlím se k bohům, aby mi poslali nějakého polo-krevného a ten na všechno přišel – protože takhle nám tu bude brzo těsno Hodně, hodně velký těsno!
Pospěšte si – mumlám v duchu.