• Vážení hráči, Dne 20.3.2024 (středa) bude hra aktualizována na verzi 2.308. V důsledku toho se do hry nebudete moci po určitou dobu přihlásit. Níže naleznete podrobný seznam změn. Děkujeme za pochopení. Více informací najdete na herním fóru
  • Vážení hráči, v úterý 2. dubna v 10:00 hodin (serverového času) nás navštíví speciální host: vybíravá a stále hladová mýtická slepice z podsvětí. Nakrmte ji a získejte odměny pro svou říši! Najít krmení pro slepici je snadné. Obyčejnými akcemi ve hře: stavba budov, útočení/bránění, zkoumání, cvičení jednotek a sesílání kouzel můžete získat různé ingredience. Více informací najdete na herním fóru

Krvavý úsvit - Darkboy

Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

DeletedUser

Guest
"Poplach, poplááách, stávejte hovada líná!!! Po celém polis se rozezněli varovné zvuky rohů. "Okamžitě mazejte na hradby, nepřítel se blíží, seberte své vybavení a zaujměte svoje pozice, lučištníci nechť se přesunou ke střílnám!!!"

Sakra palice mne ještě bolí z noci, kdy jsme nasávali spolu s Eriadem a ostatníma medovinu a víno. To vše jsme dostali od velitele jako vděk za úspěšný útok minulý týden na vedlejší méně rozvinutou polis, no spíše osadu dle té velikosti, na naši velikost a slávu tamta polis nepřítele rozhodně zdaleka neměla. No a už je tu zase další poplach, navíc ještě takhle brzo k ráno, ksakru. Jako by toho nebylo dost, píchá mně v boku od práce místního felčara, který mi zašil ránu po ostří od kopí, o pár čísel vedle a má palanda už patřila někomu jinému. Možná to štěstí bylo i nakloněním si našich bohů, kdy kněží v našich chrámech se neustále modlí, nikdy jsem tyhle fanatiky nepochopil, pro mne byla a je vždy jen krása oceli a její chladné ostří.
Však jsme to moje štěstí taky s Eriadem pořádně zapili. Kde vůbec je? "Hej Eriade!" Koukám na postavu u zídky opřenou o sloup, jak venku před naší kasárnou zvrací, Eriad asi včera přebral více než já. "Si v pořádku, už jsme mezi posledními, pohni si." Eriad se na mne podíval a stačil jen zamumlat "jo včerejší skopové je ze mne všechno pryč."

"Tak jdeme, musíme zaujmout svá místa, dneska to bude perný den. Co jsem zaslechl ve větru, tak nějaká vzdálenější polis směrem na východ si vybavila naši rozlézavost po svém a najednou se ocitla před našimi branamy. Prej je to spolek nějakých Temných. Dokonce se nevrátila jednotka špehů, která jejich směrem vyjela před dvěma dny." Najednou se na mne Eriad obrátil "víš co ti řeknu Kleóne, nikdo a nic mne už snad nevystraší, po těch měsících služby už jsme si myslím zažili dost a dost a myslím si že nás už máloco překvapí."

Dorazili jsme na ochoz u hradeb a jen co jsme si oblékly zbroj a nachystali zbraně, podívali jsme se každý průzorem pro střelce na pláň pod námi, pohled to byl velkolepý. Stovky připravených bojovníků na které pokřikovali jejich velitelé, neustálé pobíhání sem a tam, šikování jednotek do falang a kousek za hlavním vojem se stavěli katapulty do pozic ze kterých budou moci lépe střílet na naše hradby. Což o to tento výjev jsme viděli už hodněkrát, ale nikdy né v takovéto síle. Najednou k nám došel Salias, bodrý chlapík, veterán o mnoho let starší a zkušenější než my, který hlídal na jižní straně naší polis, kde je výhled na náš přístav, "nazdar chlapi, asi tu špatnou novinku ještě nevíte že, jak tak koukám na Eriada, tak se nedivím že jste došli až teď, no ale k věci, Spolek Temných, jak si nechají říkat prorazil naši námořní obranu. Ztráty jsme způsobili docela velké, leč naše loďstvo bylo rozdrceno. Díky tomu že prorazili naši námořní obranu, tak jejich vojsko sem došlo téměř v plné síle."

Znenadání jsem ucítil zápach síry a oleje, poté se zachvěla zem na několika místech na hradbách. Nepřítel začal obstřelovat hradby zápalnými i průraznými střelami. Salias se ztratil z dohledu, jen jsem viděl jak spěchá na svoji pozici. Dole kousek od vnitřních hradeb začala hořet stáj po zásahu jedné hořící střely, během chvilky naši lidé začali pobíhat s vědry vody a snažit se uhasit rozlézající se plameny. Podíval jsem se směrem k vnějším hradbám a nalevo od nás jsem uviděl trosky a válející se postavy na zemi. Mezi nimi pobíhali felčaři a snažili se je dát dohromady a odtáhnout pryč z hradeb. Jeden si držel hlavu v dlaních a chodil sem a tam, ohnivá sprcha z hořící koule ho musela zasáhnout přímo na hlavu, byl bez vlasů, které byli spečené a z hlavy se mu kouřilo, byl v takovém šoku že ani nekřičel. Druhý ležel na zemi a na jeho noze přistál snad tunový kámen, voják měl nohu rozdrcenou a nemohl se z pod toho kusu kamene dostat, jen kouskem oka jsem viděl jak felčar vytahuje z vaku nějakou čepel, která se zaleskla na slunci, dál už jsem se ani neodvážil domýšlet co bude následovat. Jak jsem utíkal k naší pozici, slyšel jsem už jen řev. Docela mne to rozhodilo, už jen proto že s těmito chlapíky jsme se včera předháněli kdo rychleji vypije džbán vína, no ten večer měli větší štěstí.

"Eriade viděl jsi to? Viděl, nemysli na to, víš že to nemá cenu, musíme se soustředit na naši pozici, máme teď zabezpečit i tu vedlejší. Koukni se opatrně přes střílny." Nakouknul jsem a viděl jak se nepřátelské vojsko dalo do pohybu, byli tam formace které nad sebou drželi dřevěné štíty pobité plechy. Naši lučištníci do nich stříleli zbytečně, vše se minulo účinkem. Snažili se dostat nalevo k hradbám, kde před chvílí dopadly jejich střely z katapultů, tam už totiž byli hradby snížené a dalo se tam bez problémů dostat s žebříky. Jak se přiblížily k našim hradbám, začali z jejich formací vylétat háky. Hned jak se háky zachytili, vyjeli po nich žebříky. Nebylo možné tyto háky oddělat, jejich práčata nás drželi v uctivé vzdálenosti. Mezitím už ale naše obrana mohla na útočníky začít házet kamení a lít horký olej. Jejich ztráty na životech, začali narůstat jako ty naše. Byl jsem tak zabraný do sledování že jen tak tak jsem stačil uhnout, když kolem mé hlavy prosvištěl nepřátelský šíp. Podíval jsem se napravo a voják vedle mne takové štěstí neměl, šíp mu proletěl tak blízko že mu roztrhnul kus tváře a odťal levé ucho. Sedl si a čekal, felčaři totiž měli práce více než dost. Když si otřel obličej od krve, poznal jsem v něm Orestese, takový pohodový, ale roztěkaný a nezkušený mladík, dnes za tu nezkušenost zaplatil více než dost.

Najednou jsem za sebou uslyšel několik kroků, otočil se a uviděl velitele s posilou ze zálohy. "Seberte se chlapy, nic není tak jak se zdá, máme stále výhodu a to naše hradby a naši zkušenost zocelenou desítkami bitev. Nesmějí proniknout přes hradby, držte je i za cenu vlastního života!!! Do boje za naši POLIS a za naše životy, nechť nás bohové doprovázejí!!!"

Začali jsme s Eriadem odstrkovat žebříky háky, naši spolubojovníci nás chránili štíty a vždy jsme jen kouskem oka viděli jak některý žebřík padá i s majiteli dolů do hořícího oleje. Žebříků bylo ovšem tolik, že i přes veškerou snahu, byli nepřátelé za pár okamžiků na hradbách. Nechali jsme háky na pokoji a vzali si voje meče, kopí a štíty. Eriad se na mne podíval "Kleóne, kamaráde, drž se, věř že pokud padneme se ctí, bohové si nás povolají k sobě, pokud přežijeme, tak to zase pořádně zapijeme" na jeho tváři se vytvořil šibalský smích. Ihned se obrátil směrem ke hradbám a hodil své kopí, neminul. Jeho kopí prolétlo kolem našich dvou vojáků a zasáhlo zrovna vstoupivšího nepřítele na hradby, kopí mu projelo koženou vestou do útrob, voják se zaklonil a spadnul hluboko pod hradby. Eriad vytáhl svůj meč a vrhnul se na dalšího nepřítele s křikem na rtech, svím štítem narazil do dalšího, který zavrávoral a sesunul se z hradeb směrem dolů. Dále už jsem nečekal a vrhnul se do víru bitvy také, mezitím už se na ochozu bojovalo v plné síle. V dáli jsem slyšel křik velitele a sténání raněných. Hledal jsem narychlo štít, boužel jej zavalila suť z hradeb. Hodil jsem tedy svůj oštěp na dorážející nepřátele směrem kde bojoval Eriad, neměl jsem však takové štěstí jako on, kopí našlo jen štít nepřítele, zabodlo se a projelo skrz něj, zastavilo se tesně před koženou vestou. Voják štít odhodil a vrhnul se na mne stečí, první výpad jsem vykryl a rovnou sekl ze spoda nahoru, čekal to, vykryl jej také. Přetočil jsem se kolem něj, přikrčil a silným mávnutím sekl z prava do leva, přetnul jsem mu jedno stehno. Voják zavrávoral a najednou měl pravou nohu celou od krve, která tekla silným proudem z jeho rány. Jeho osud byl zpečetěn. Několika silnými výpady jsem mu vyrazil meč z rukou a nakonec jsem mu projel čepelí skrz krkavici. Tělo se z chroptěním sesypalo na zem a zůstalo bezvládné. Boj pokračoval ve zběsilejším tempu, můj obličej byl zkrvavený od nepřátelské krve, Eriad se bil jako fúrie. Občas jsme na sebe narazili a dokonce jak jsme byli zvyklí stáli i zádami k sobě, když jsme se potřebovali zrovna navzájem krýt. I přes veškerou snahu to však pro nás vypadalo špatně, rány na mém těle přibývali a síly ubývali.

Když už jsem si nejen já myslel že asi bude vše ztraceno, tu se stalo něco neuvěřitelného. Nad našimi hlavami se rozzářila obloha a přímo nad naší polis začala svítit kuželovitá záře. Nepřítel byl úplně oslepen a co bylo zvláštní, nám ta záře vůbec nevadila a viděli jsme jak nepřítel si mne oči či si je snaží krýt. Najednou jsem pocítil novou sílu v celém svém těle, jako bych ty rány co jsem utržil ani neměl. Podíval jsem se po ochozu a viděl že to nejsem jen já, ale všichni moji spolubojovníci. Z kužele se nejadnou oddělil jeden paprsek a zamířil směrem k jeskyni k naší kasárně. Po chvíli z jeskyně vylétli nějaké okřídlené postavy, jejich nesnesitelný vřískot, který trhal uši a vzezření mne neuvedli v pochybnost, ano byli to mýtická stvoření Harpyje, které nám letěli na pomoc proti obléhatelům. Od některých vojáků kolem jsem slyšel několikrát vyřknout jméno Héra, hned mi to bylo jasné. Kněží které jsem považoval za fanatiky, nám nejspíše dnes zachránily životy i samotnou polis. Koukli jsme se na sebe s Eriadem a na nic nečekali, vrhnuli se znovu do boje s ostatnímy spolubojovníky, nepřátelé začali padat pod našimi meči a kopími jako stromy pod sekyrkami dřevorubců. Harpyje nalétávali na nepřátele a poté co je nabrali do svích obrovských pařátů, je shazovali na ostatní nepřátele pod hradbami. Statečně vzdorovali ještě notnou chvíly, ale nakonec pod nálety Harpyjí, našemu odhodlanému útoku a střel našich lukostřelců se začali pomalu obracet na útěk i ti jejich nejotrlejší veteráni. Po otevření naší brány se vydalo ještě naše jezdectvo s kroužícími Harpyjemi nad hlavami rozprášit zbytek prchajících jednotek a rozbít poslední skupinky odporu.

Byli jsme s Eriadem tak vyčerpaní, že jsme se zmohli jen na úšklebky a poplácání se po ramenou. Z dálky k nám přišel Salias. Podívali jsme se na něj a měl ovázanou část hlavy směrem přes oko, obvaz byl zalitý krví. "Toho si nevšímejte, už nejsem holt tak rychlý jako vy, nestačil jsem zavčas vykrýt jeden výpad s dýkou, každopádně útočníkovo tělo teď budou okusovat havrani. Důležité je že Temní ustoupily a jejich lodě míří zpět do jejich domoviny. Z tohohle výprasku se budou vzpamatovávat ještě dlouho." Eriad se na nás vyzývavě kouknul "pojďte se mnou, mám ještě jeden malý soudek vína schovaný pod palandou, tohle musíme pořádně zapít, v puse mi vyprahlo jak kdybych týden nepil". Kouknul jsem na něj, viditelně jsem se pousmál, přikývnul a všichni tři společně, jsme se vydali zpět ke kasárnám.
 
Naposledy upraveno moderátorem:

DeletedUser

Guest
Verze byla dnes trochu pozměněna, řekl bych, že je tohle už finální verze. Jestli se vám příběh líbí, či máte někdo kritiku nebo nějaké podněty, nebojte se sem napsat :) Rád si je vyslechnu.
 

DeletedUser9818

Guest
moc pěkný příběh, myslím, že tenhle to vyhraje, jenom se mi nelíbilo, že ses bránil harpyjema:)
 

DeletedUser

Guest
moc pěkný příběh, myslím, že tenhle to vyhraje, jenom se mi nelíbilo, že ses bránil harpyjema:)

Harpyje se přidali i k útoku (ke konci s jezdci), takže nebránili. Navíc když útočilo cizí vojsko a ony přilétli jakožto božská pomoc, vzlétly spíše do útoku a napadali útočící vojsko.
 
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru