DeletedUser
Guest
Jak jsem slíbil, tak činím, zde máte další příběh o osudech a životě Kaista.....příběh jak odcházel z domova na cestu neznámou. Není to akční počtení, spíše popisné a jemné, vycházím z jeho rozpoložení, ale nebojte v budoucnu dojde i na boje, dobrodružství a napětí....
Užívejte..... váš Limubay
Loučení
Po smrti Euchtona, jsem probděl mnoho nocí, stesk a rostoucí hněv vůči otci mě nenechali spočinout. Všechno kolem mne jakoby ztratilo barvu a nic mi nepřinášeno toužený klid na duši. Otec se ani slovem nezmínil o oné události, pouze mi věnoval nového hřebce a otroka…jako by někdo mohl nahradit mého přítele! Jedinou oporou v těchto těžkých chvíli mi byl můj učitel Polybios. Nelitoval mě, ale učil, jak přijmout ztrátu a neúspěch i nenávist se stoickým klidem jemu vlastním.
Moje rozhodnutí opustit Řecko a rodinu nebylo náhlé….přijal jsem za své co mě učil Polybios a nejdříve se důkladně připravil. Nashromáždil jsem slušnou zásobu talentů stříbra a podplatil několik strážných vojáků, jak v přístavu, tak ty, kteří sloužili mému otci. Polybios ač nerad, souhlasil s mým plánem odcestovat na dvůr Ptolemaia I. A vyslal několik mírně lživých zpráv, že je to přáním mého otce, abych načerpal zkušenosti, jak vojenské, tak mocenské. Byl jsem mu velmi vděčný, ale zároveň jsem věděl, že Řek, nikdy nic nedělá jen tak a určitě ne pro dobrotu. Jistě v budoucnu přijde čas, kdy si stanoví svou cenu za tuto pomoc a já se toho okamžiku obávám…přesto ho nyní potřebuji. Přistihl jsem sám sebe, že myslím na onu dobu a myslím na jeho odstranění….a právě tyto okamžiky mě děsí, jak moc se podobám otci?
Konečně nastal den, kdy odejdu. Najednou je mi líto opustit rodinu. Sestru, matku a domov i mé Řecko. Není vyhnutí, život zde je moc bolestný. V noci odcházíme. Vše je připraveno.
Opět se navracím k zápisům. Plujeme na obchodní lodi do Alexandrie, odchod proběhl hladce, jen má malá sestřička vytušila, ani nevím jak, můj plán a když jsme se s mým učitelem plížili noční zahradou, najednou se mi objevila za zády a darovala mi větvičku našeho nejstaršího olivovníku….neřekla ani slova. Opatruji tu větévku jako oko v hlavě a v duši si nesu obraz jejich hnědých očí, jako nejsladší připomínku domova.
Cesta je neblahá, trpím pobytem na moři a neudržím pražádnou stravu, Polybios tomu říká výsměch Poseidonův, trápí prý tak nezkušené mořeplavce pro svůj rozmar. Věřím mu, jelikož mi je, jak nikdy nebylo. Ochodní kapitán lodi je neurvalý a pijan levného, nedobrého vína. Posmívá se mi a já nemám sil ho odkázat do patřičných mezí. Zůstávám tedy v kajutě a jediné na co mám sil, je psaní deníků. Uklidňuje to mou rozbouřenou mysl i vnitřnosti.
Poprvé jsem viděl hon, pořádaný na vodě. Kapitán, byť je pijanem, má jakýsi prazvláštní smysl vytušit, kde se nacházejí obrovská hejna lososů. Nikdy jsem neviděl takovou hojnost, voda v okolí lodi, se jakoby vařila životem. Sítě plné ryb zaplavovali loď. A najednou v tom všem shonu a zmatku, vůni ryb a moře, pachu lodi i námořníků, byla jen tato chvíle, jen tento okamžik, lemovaný sluncem a mořem….poprvé jsem cítil život celým svým tělem.
Za dva dny budeme v Alexandrii, největším přístavu i městě našeho věku….námořníci mi vyprávějí neskutečné historky o tomto místě, plné hýření, žen, rvaček a bohatství. Můj učitel Polybios, mě však drží při zemi a udílí moudré rady o mém chování na dvoře, seznamuje mne s mytologií a dvorní etiketou. Jsem napjatý jak vlasec, na kterém je chycena ryba…a Řecko, otec, matka, sestra i Euchtonos zůstávají najednou někde v dáli……
Užívejte..... váš Limubay
Loučení
Po smrti Euchtona, jsem probděl mnoho nocí, stesk a rostoucí hněv vůči otci mě nenechali spočinout. Všechno kolem mne jakoby ztratilo barvu a nic mi nepřinášeno toužený klid na duši. Otec se ani slovem nezmínil o oné události, pouze mi věnoval nového hřebce a otroka…jako by někdo mohl nahradit mého přítele! Jedinou oporou v těchto těžkých chvíli mi byl můj učitel Polybios. Nelitoval mě, ale učil, jak přijmout ztrátu a neúspěch i nenávist se stoickým klidem jemu vlastním.
Moje rozhodnutí opustit Řecko a rodinu nebylo náhlé….přijal jsem za své co mě učil Polybios a nejdříve se důkladně připravil. Nashromáždil jsem slušnou zásobu talentů stříbra a podplatil několik strážných vojáků, jak v přístavu, tak ty, kteří sloužili mému otci. Polybios ač nerad, souhlasil s mým plánem odcestovat na dvůr Ptolemaia I. A vyslal několik mírně lživých zpráv, že je to přáním mého otce, abych načerpal zkušenosti, jak vojenské, tak mocenské. Byl jsem mu velmi vděčný, ale zároveň jsem věděl, že Řek, nikdy nic nedělá jen tak a určitě ne pro dobrotu. Jistě v budoucnu přijde čas, kdy si stanoví svou cenu za tuto pomoc a já se toho okamžiku obávám…přesto ho nyní potřebuji. Přistihl jsem sám sebe, že myslím na onu dobu a myslím na jeho odstranění….a právě tyto okamžiky mě děsí, jak moc se podobám otci?
Konečně nastal den, kdy odejdu. Najednou je mi líto opustit rodinu. Sestru, matku a domov i mé Řecko. Není vyhnutí, život zde je moc bolestný. V noci odcházíme. Vše je připraveno.
Opět se navracím k zápisům. Plujeme na obchodní lodi do Alexandrie, odchod proběhl hladce, jen má malá sestřička vytušila, ani nevím jak, můj plán a když jsme se s mým učitelem plížili noční zahradou, najednou se mi objevila za zády a darovala mi větvičku našeho nejstaršího olivovníku….neřekla ani slova. Opatruji tu větévku jako oko v hlavě a v duši si nesu obraz jejich hnědých očí, jako nejsladší připomínku domova.
Cesta je neblahá, trpím pobytem na moři a neudržím pražádnou stravu, Polybios tomu říká výsměch Poseidonův, trápí prý tak nezkušené mořeplavce pro svůj rozmar. Věřím mu, jelikož mi je, jak nikdy nebylo. Ochodní kapitán lodi je neurvalý a pijan levného, nedobrého vína. Posmívá se mi a já nemám sil ho odkázat do patřičných mezí. Zůstávám tedy v kajutě a jediné na co mám sil, je psaní deníků. Uklidňuje to mou rozbouřenou mysl i vnitřnosti.
Poprvé jsem viděl hon, pořádaný na vodě. Kapitán, byť je pijanem, má jakýsi prazvláštní smysl vytušit, kde se nacházejí obrovská hejna lososů. Nikdy jsem neviděl takovou hojnost, voda v okolí lodi, se jakoby vařila životem. Sítě plné ryb zaplavovali loď. A najednou v tom všem shonu a zmatku, vůni ryb a moře, pachu lodi i námořníků, byla jen tato chvíle, jen tento okamžik, lemovaný sluncem a mořem….poprvé jsem cítil život celým svým tělem.
Za dva dny budeme v Alexandrii, největším přístavu i městě našeho věku….námořníci mi vyprávějí neskutečné historky o tomto místě, plné hýření, žen, rvaček a bohatství. Můj učitel Polybios, mě však drží při zemi a udílí moudré rady o mém chování na dvoře, seznamuje mne s mytologií a dvorní etiketou. Jsem napjatý jak vlasec, na kterém je chycena ryba…a Řecko, otec, matka, sestra i Euchtonos zůstávají najednou někde v dáli……
Naposledy upraveno moderátorem:
