Ilian
PŘÍCHOD APOŠTOLů
Ilian
Nikdo ze smrtelníků nevěděl kdy a jak vyrostly téměř současně a ze dne na den na všech planetách Sluneční soustavy bizardní vysoké stavby, které zvěstovaly opětovný příchod Černé legie a prvního z krutých apoštolů, kterým byla temná a chladnokrevná vládkyně černé symetrie - Ilian. Dokázala ovládat černou symetrii natolik, aby skrze ní dokázala vstoupit do lidských světů a připravila živnou půdu pro příchod ostatních temných apoštolů.
Nikdo nedokázal říci, kdy to všechno začalo, ale každý věděl, že to byli právě pionýři Imperiálu, kteří i přes přísný zákaz kardinála Totha zatoužili dobývat nové světy. V den, kdy první imperiální voják vstoupil na ledovou planetu Nero, započal konec nového úsvitu lidské civilizace. Den, kdy lidská chamtivost a nepoučitelnost otevřela Pandořinu skříňku. Den, kdy černá symetrie znovu započala rozpínat svá chapadla smrti a utrpení do nejvzdálenějších koutů vesmíru. Jako zhoubný nádor si podmanila nespočet galaxií a celých světů, ten lidský nevyjímaje.
Bylo víc než povinností toho, kdo celé peklo rozpoutal, aby mu v prvních dnech jeho příchodu čelil. Tíha neodvratného osudu celého lidstva, tak padla na bedra Imperiálu. V nadcházejícím nelítostném a nerovném boji s krutým nepřítelem, stanuli v prvních liniích odporu ...
Nekonečné kilometry zákopů obepínaly prapodivně pokroucenou stavbu, jako had obtáčející svou kořist v dlouhých a těsných smyčkách. V úzkých a bahnitých zákopech se tísnili tisíce mužů imperiální pěchoty v těžkých zbrojích, jejichž lesk již dávno vybledl. Na hlavách měli podivně placaté přilby a na zádech pod dlouhými gumovými plášti veliké krosny, obtěžkané nutnou výbavou, potřebnou k přežití v nehostinných podmínkách. Plynové masky, které je chránily před jedovatými výpary nehostinného Saturnu, dodávali jejich bizardním siluetám groteskně strašlivý výraz. Standardní výstroj.
Zuřila bouře a kyselý déšť smáčel jinak prašný povrch planety a měnil jej v rozbředlé bahno s nespočetným množstvím jedovatých tůní, které se tvořily v kráterech po dělostřeleckých granátech. Rozervaná krajina, plná ostnatého drátu, příkopů, zátarasů a mrtvých tlejících těl působila z výšky jako memento smrti, které viselo jak kyvadlo nad každým, kdo dosud přežil první dny hrozného masakru.
Muži se těsnili v úzkých a přeplněných okopech jako sardinky. Nohy vázly v bahně leckomu až po kolena a s hlavami sklopenými na prsa vyčkávali dalšího osudu. Spali ve stoje, zapřeni o blátivý svah okopu, který se pod přívalem kyselého deště bortil. Fyzicky i psychicky byli na pokraji sil. Jak dlouho se dá vydržet ten šílený nápor? Skončí to někdy? A jak? To byly myšlenky, které se každému honily hlavou, během dlouhých a chladných nocí, jako byla tato. Přijde útok i tuto noc? Přežiju? Došel dopis domů? Tisíce otázek, žádná odpověď. Jen provazce vody, která už v zákopech vystoupala místy po pás. Desítky možná i stovky vyčerpaných mužů našli v její náruči smrt, když se jim únavou podlomili kolena a nenašli již síly postavit se na nohy. Proč tu musí být? Kdo za to může? Začíná peklo nanovo? Nejsou to vlastně všechno jen výčitky? Nebyl nikdo, kdo by rozehnal jejich chmury, byla tu jen povinnost, která svazovala jejich otupělou mysl. Povinnost položit život ve jménu lidstva.
Když přišel další z drtivých útoků, stalo se to v době, kdy vichřice přešla v orkán a blesků na temně fialovém nebi přibylo. Písek ostře šlehal a zuřil po pláních v obrovitých mračnech, skrze která bylo vidět sotva na muže po boku. Závoj smrti, který se v podobě bouře snesl na krajinu, byl jen předzvěst Ilianiných dětí, jejichž veliké kalně žluté oči probodávali temnotu a pátrajíc po své kořisti. Malá lysá stvoření, připomínající vychrtlé děti, jejichž tělíčka byla pokroucená a znetvořená nicotou Temnoty ze které vzešly, se vynořila odkud si z prázdnoty, jenž prýštila z citadely, a jako hejna lačných kobylek zamířila v příkrovu nepropustné bouře, která je chránila, k zákopům nic netušící pěchoty. Mířili na jisto. Běželi o život, neb ten kdo by zaostal, ztrestán by byl jejich paní. Stovky a tisíce, drali se o první pozice. Běželi po čtyřech, jak hladová zvěř, mávajíc svými chladnými zbraněmi. Prázdnota v jejich duších a pokřivené myšlenky z nich dělaly neochvějné služebníky.
Než vyšel první výstřel z výspy lidstva mnoho hrdých mužů Imperiálu zemřelo hrůzou či v šílenství, když se před jejich obličeji, náhle z opony noci vynořilo tisíce znetvořených dětských tváří, v jejichž očích se zračila mrazivá prázdnota utrpení. Hrozivě nelidský nářek a řev šílených jakoby na chvíli zastínil zuřící bouři. Po stovkách si brali životy, když jim vlákna Černé symetrie ovládla mysl. Další zas v bázni zahájili palbu do vlastních řad. Jiní sváděli s pokřiveným světem v deliriu šílenství marný boj.
Zákopy ožily v ohni palných zbraní a roji znetvořených dětí, jež přešli přes první linii jako přílivová vlna tsunami. Každý bojoval o holý život a zároveň o osud lidstva, nehledě na totální vyčerpání, které cítil každý muž. Oddíly i celé roty se formovaly ve svých zákopech, aby čelily co nejlépe hrozivému nepříteli. Semknuti ještě více než dosud ve svých pozicích odpovídali odhodlanému nepříteli svými puškami, na kterých záleželo jejich přežití. V erupci záblesků z Imperiálních zbraní padali Ilianiny děti po stovkách. Jejich těla se zmítala v příboji projektilů, avšak opředeni Černou symetrií, nebylo snadné je zabít. A tak se zohavená a krvavá tělíčka drala s ještě větší zuřivostí dál za svým cílem, pro který byla stvořena. Mnoho z nich se zamotalo do ostnatých drátů, v kterých nakonec našli smrt. Avšak jejich obět posloužila jako přemostění, přes tyto nástrahy, které je měli zastavit. Další zákopy padli a ti kteří nezemřeli v prvním náporu krvežíznivého nepřítele, našli bolestivou a trýznivou smrt v jeho náruči ostrých zubů a primitivních nástrojů, které trhaly a řezaly jejich těla.
V strouhy plné krve a lidských splašků teď zákopová linie byla. Další linie s chrabrou vytrvalostí a oddaností čelili osudu, jenž už se nedal nijak změnit. Řev, bázeň, nářek, šílená odvaha i panika - vše mísilo se v hluku bitevního pole. Nebylo úniku, nebylo záchrany. Sváděl se lítý boj na dálku i v bezprostřední blízkosti, kdy nejeden muž musel vzít život příteli, aby zachránil další dva či desítky. Armády se prolnuly a přesné a plánované velení selhalo. Již notnou chvíli to byl boj tváří v tvář, kdy Ilianiny děti měli navrch nejen svojí množstevní převahou. Pěchota obtěžkána nesmyslnou výzbrojí neměla v boji na blízko v natěsnaných zákopech pramalou šanci jak se ubránit, jakmile nepřítel prolomil jejich soustředěnou palbu. A tak se jak nákaza šířili děti Temnoty bojištěm k vítěznému cíli, jenž byl již předem napsán rukopisem samotného lidstva, které se nedokázalo poučit z vlastních chyb a jehož narcistní a sobecká touha po poznání jej přivedla až k začátku jeho konce ...
