Následující dílo je nesoutěžní, jeho existence při hlasování Týmu nebude brána v potaz a také Vám neukazuje směr, jak přesně má vaše dílo vypadat!
Když už jsme si dali několikatýdenní práci se sháněním všeho potřebného materiálu, možná by nebylo na škodu jej uskladnit pod jednou střechou. Ale hlavně prostě musely být ty suroviny pod zámkem. Proč? Inu, překvapivě obyvatelstvo sem tam přepadaly nenechavé nálady a práce všech tak posloužila pouze jedincům a nikoli celé polis. Nebylo tedy přípustné to řešit tak, že se to prostě někam složilo a dokud to nebylo zapotřebí, tak se na to nesáhlo. Proto jsme se celkem jednotně, odporovali zřejmě akorát oni prospěcháři, rozhodli pro stavbu skladu.
Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Jak velká ta stavba má být, z jakého materiálu ji vystavět? Nikomu se nechtělo příliš přemýšlet, takže jsme prostě začali stavět a při tom doufali, že sklad bude dostatečně velký a zároveň nespotřebujeme vše a bude tam tedy co schovávat nejen před nepřízní počasí. Nechtěli jsme však také riskovat, že ho budeme muset stále rozšiřovat (ač bylo od počátku jasné, že budeme-li se chtít rozvíjet, budeme ještě muset nastřádat spousty materiálu) jelikož se nikomu zrovna dvakrát do zbytečné práce nechtělo. Svolalo se všechno obyvatelstvo ovládajíc umění stavět, aniž by se u toho nezabili a každému dělníku byl přidělen dostatečný materiál a šlo se na věc. Stačila chvilka a ukázalo se, že každý si ulil nějaký přidělený materiál bokem a poté škemral o další se slovy: „To poleno jsem blbě seříznul, je nepoužitelný.“ Ale co se dalo dělat, no.
Brzy si každý nakradl do sytosti, takže se městem rozléhaly všelijaké zvuky a to nejen ty zapříčiněné nářadím, ale dokonce byl, a občas i častěji, slyšet nářek od převelice schopných řemeslníků, kteří si způsobovali, naštěstí, úrazy nevážného charakteru.
Zdi i základy jsme postavili z kamene, abychom neriskovali, že někde něco poblíž chytne a shoří nejen sklad, ale i jeho obsah.Poté, co se ustanovila průměrná velikost kamenných kvádrů, jelikož každému připadal ideální rozměr jiný, stavba ubíhala celkem rychle. Později jsme ale museli postavit lešení, což se ukázalo jako zjevně nemožné. Stavěli jsme ho na několikrát, protože pokaždé stačilo, aby se o něj někdo opřel, natož aby po něm lezl, a za doprovodu obrovské rány se sesunulo k zemi.
Nic jsme nevzdávali a to se vyplatilo. Jakmile jsme z něj nabyli pocitu, že již bude konečně pevně držet a ani vítr s ním nehne, byl vyslán jeden stěží nalezený dobrovolník, aby na lešení vlezl, jelikož důvěra k lešení byla velmi nízká. Ono, když z něj hned několikrát spadne, tak se není čemu divit, že jsme ho hledali velmi těžce. Naše dojmy se ukázaly jako správné a dřevěné lešení se ani nepohnulo! Teď, když jsme dostali dělníky nahoru, ještě jim tam nějakým způsobem poslat suroviny, což bylo proveditelné pouze kladkou. S tou jsme měli o dost větší štěstí a po naložení materiálu nespadla seshora k zemi až na počtvrté... ušla nám totiž skutečnost, že bude mít pouze omezenou nosnost, ale i tu jsme nějak odhadem vychytali.
Stejně jako zbytek stavby, i opěrný systém jsme vymýšleli za pochodu. Dřevorubci ochotně osekali trámy a uřízli na potřebnou velikost, dostavba opěrného systému už nebyla problém. Trámy se daly tam, kam se to zdálo nejúčinnější a mohli jsme konečně začít se zastřešením. Když si zahrál na ptáka jeden dělník, moc se to neřešilo a do druhého dne se na to zapomnělo, ale když si, sic nedobrovolně, málem zalétalo ještě pár lidí, naskládali jsme kolem dokola seno, kdyby se někoho nepodařilo zachytit.
Po týdnech těžké dřiny bylo hotovo, i přesto, že jsme v to moc nedoufali a chvílemi pro to byl i pádný důvod.
Když už jsme si dali několikatýdenní práci se sháněním všeho potřebného materiálu, možná by nebylo na škodu jej uskladnit pod jednou střechou. Ale hlavně prostě musely být ty suroviny pod zámkem. Proč? Inu, překvapivě obyvatelstvo sem tam přepadaly nenechavé nálady a práce všech tak posloužila pouze jedincům a nikoli celé polis. Nebylo tedy přípustné to řešit tak, že se to prostě někam složilo a dokud to nebylo zapotřebí, tak se na to nesáhlo. Proto jsme se celkem jednotně, odporovali zřejmě akorát oni prospěcháři, rozhodli pro stavbu skladu.
Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Jak velká ta stavba má být, z jakého materiálu ji vystavět? Nikomu se nechtělo příliš přemýšlet, takže jsme prostě začali stavět a při tom doufali, že sklad bude dostatečně velký a zároveň nespotřebujeme vše a bude tam tedy co schovávat nejen před nepřízní počasí. Nechtěli jsme však také riskovat, že ho budeme muset stále rozšiřovat (ač bylo od počátku jasné, že budeme-li se chtít rozvíjet, budeme ještě muset nastřádat spousty materiálu) jelikož se nikomu zrovna dvakrát do zbytečné práce nechtělo. Svolalo se všechno obyvatelstvo ovládajíc umění stavět, aniž by se u toho nezabili a každému dělníku byl přidělen dostatečný materiál a šlo se na věc. Stačila chvilka a ukázalo se, že každý si ulil nějaký přidělený materiál bokem a poté škemral o další se slovy: „To poleno jsem blbě seříznul, je nepoužitelný.“ Ale co se dalo dělat, no.
Brzy si každý nakradl do sytosti, takže se městem rozléhaly všelijaké zvuky a to nejen ty zapříčiněné nářadím, ale dokonce byl, a občas i častěji, slyšet nářek od převelice schopných řemeslníků, kteří si způsobovali, naštěstí, úrazy nevážného charakteru.
Zdi i základy jsme postavili z kamene, abychom neriskovali, že někde něco poblíž chytne a shoří nejen sklad, ale i jeho obsah.Poté, co se ustanovila průměrná velikost kamenných kvádrů, jelikož každému připadal ideální rozměr jiný, stavba ubíhala celkem rychle. Později jsme ale museli postavit lešení, což se ukázalo jako zjevně nemožné. Stavěli jsme ho na několikrát, protože pokaždé stačilo, aby se o něj někdo opřel, natož aby po něm lezl, a za doprovodu obrovské rány se sesunulo k zemi.
Nic jsme nevzdávali a to se vyplatilo. Jakmile jsme z něj nabyli pocitu, že již bude konečně pevně držet a ani vítr s ním nehne, byl vyslán jeden stěží nalezený dobrovolník, aby na lešení vlezl, jelikož důvěra k lešení byla velmi nízká. Ono, když z něj hned několikrát spadne, tak se není čemu divit, že jsme ho hledali velmi těžce. Naše dojmy se ukázaly jako správné a dřevěné lešení se ani nepohnulo! Teď, když jsme dostali dělníky nahoru, ještě jim tam nějakým způsobem poslat suroviny, což bylo proveditelné pouze kladkou. S tou jsme měli o dost větší štěstí a po naložení materiálu nespadla seshora k zemi až na počtvrté... ušla nám totiž skutečnost, že bude mít pouze omezenou nosnost, ale i tu jsme nějak odhadem vychytali.
Stejně jako zbytek stavby, i opěrný systém jsme vymýšleli za pochodu. Dřevorubci ochotně osekali trámy a uřízli na potřebnou velikost, dostavba opěrného systému už nebyla problém. Trámy se daly tam, kam se to zdálo nejúčinnější a mohli jsme konečně začít se zastřešením. Když si zahrál na ptáka jeden dělník, moc se to neřešilo a do druhého dne se na to zapomnělo, ale když si, sic nedobrovolně, málem zalétalo ještě pár lidí, naskládali jsme kolem dokola seno, kdyby se někoho nepodařilo zachytit.
Po týdnech těžké dřiny bylo hotovo, i přesto, že jsme v to moc nedoufali a chvílemi pro to byl i pádný důvod.
Naposledy upraveno: