DeletedUser11187
Guest
Je 27. květen a to je ten den, do kdy můžu odeslat text, který právě začínám psát. Je ráno, tak to zvládnu. V pohodě. Téměř každé ráno začínám stejně. Vcházím do světa grepolisu. Nejdřív zkontroluju nová hlášení, jestli mi náhodou někde někdo nesedí, zatímco já pohodlně sedím u svého reálného stolu a jednou rukou sahám po bílém hrnku s černou kávou, druhou šátrám po nadýchané neodolatelně nezdravé sladkosti a prsty mé třetí a čtvrté ruky poskakují po klávesnici. Obě moje oči stačí snadno sledovat, co se děje na monitoru, protože tam ten děj probíhá tak pomalu, pomalinku… K zbláznění. Trvá to, než se pc rozběhne tak rychle, jak potřebuju. Spěchám. „Jde o minuty.“
Projdu osobní zprávy („Dobré jitro, pustím se dnes do yxyx připojíš se?“ „baví tě to? na mě útočit? “ „Už mě to tu nějak nebaví, asi si dám pár týdnů dovolenou…“), všechna hlášení („Město xxx útočí na město yyy“ „Ve městě ccc byl odhalen špeh z města bbb“), fórum („už žába aktovka albatros surky“), moje města, jejich města, žebříčky a mapy, mapy a grepostats. Ne vše vždy, na to jsem líná a průměrná, a vše vždy jen letmo, protože minuty, přesně ty, o které především jde, rychle letí a já jsem tu zase strávila tolik času. Čas. To je problém. Kde ten čas, kdy jsem tady, beru? Kolik jsem ho tady už zabila a co jsem během něj mohla udělat jiného? Stojí vůbec za to na to myslet?
Nestojí. Protože kdyby ano, tak bychom tu asi ani nebyli. Někdo se sem podívá na pár dnů, týdnů, někdo je tady roky. Někteří odcházíme a po měsících nebo i letech se vracíme a hrajeme si dál. Ono to člověku nedá, aspoň ne mně. Aspoň zatím. První město je tak maličké, roztomiloučké a už roste, roste rychle a krásní a mocní, pak přijde na řadu druhé město… no tak ještě třetí a skončím. Jenže mezitím se začínají ozývat lidi v sousedství a já taky nemlčím, a tak se zachytneme pár zprávami, vstupem do aliance a už to jede, pluje a běží.
Přicházejí úspěchy a průšvihy, malé, velké, kolosální. A zklamání, v lidech, v sobě. Chyby, vlastní, cizí, chyby, ze kterých můžeme my mít radost, chyby, které jsou jim k zlosti a k pláči. A pak naopak. Nebo současně. A taky radosti a starosti, ostudy a stresy a nevyspání. A klídek a pohoda, protože vlastně přece o nic nejde. Ne? A tak si tady tak žijeme a mezitím běží i náš reálný život. Ty důležité minuty a vteřiny, o které jde, rychle letí na moři, na souši i ve skutečnosti… A najednou je odpoledne, jsem tu zpátky a ještě ani nevím, jak tenhle pokus o napsání tohoto čehosi ukončím.
Nevím ani, jak dlouho ještě budu přicházet a dívat se během chvilek čekání na tu modrou hladinu, ostrovy, města, skály a na tu řeku, která tak brzy končí v moři. Doufám, že jsem teď neznejistila své spoluhráče. Ne, že bych jim byla jako setrvale neaktivní domečkářka moc co platná. Ale kdy přesně tady bude náš konec, stoprocentně neví asi víc lidí. Začínáme si hrát, trávíme tu čas, komunikujeme, chápeme víc a víc, jak je ta komunikace důležitá, ale najednou někteří odejdeme a slehne se po nás virtuální zem a zavře neskutečná voda. Snad si pak užíváme skutečného žití. Doufám. A my, kteří tu ještě jsme, na ně, na ty naše odešlé, vzpomínáme.
Šedoduchově nostalgický nádech, šest set slov podle zadání (haha, až teď jsem si všimla, že ne slov, ale šest set znaků! stačilo. No jak se já s tak mohutnou nepozorností mohu účastnit této hry…), však téma nijak zvlášť dodrženo, tímto tedy končím s psaním. Anebo ještě ne. Přišla mi totiž zpráva. Otevírám a čtu: „…… …. ……“ (pro pořádek, tečky nezakrývají vulgarismy) Co čtu, to si nechám pro sebe, nejsem bulvárnice. Ani bulvár, jak zněla jedna možnost v zadání, napsat neumím a „Novinu z antiky“ už vůbec ne. Ale to, co jsem si v té zprávě přečetla, tomu jsem se usmála a je to i jedna část toho, proč žiju (nebo přežívám, jak se to vezme) v tomhle světě dál. A čas plyne.
Kousek odtud právě rozkvétá jasmín.
Projdu osobní zprávy („Dobré jitro, pustím se dnes do yxyx připojíš se?“ „baví tě to? na mě útočit? “ „Už mě to tu nějak nebaví, asi si dám pár týdnů dovolenou…“), všechna hlášení („Město xxx útočí na město yyy“ „Ve městě ccc byl odhalen špeh z města bbb“), fórum („už žába aktovka albatros surky“), moje města, jejich města, žebříčky a mapy, mapy a grepostats. Ne vše vždy, na to jsem líná a průměrná, a vše vždy jen letmo, protože minuty, přesně ty, o které především jde, rychle letí a já jsem tu zase strávila tolik času. Čas. To je problém. Kde ten čas, kdy jsem tady, beru? Kolik jsem ho tady už zabila a co jsem během něj mohla udělat jiného? Stojí vůbec za to na to myslet?
Nestojí. Protože kdyby ano, tak bychom tu asi ani nebyli. Někdo se sem podívá na pár dnů, týdnů, někdo je tady roky. Někteří odcházíme a po měsících nebo i letech se vracíme a hrajeme si dál. Ono to člověku nedá, aspoň ne mně. Aspoň zatím. První město je tak maličké, roztomiloučké a už roste, roste rychle a krásní a mocní, pak přijde na řadu druhé město… no tak ještě třetí a skončím. Jenže mezitím se začínají ozývat lidi v sousedství a já taky nemlčím, a tak se zachytneme pár zprávami, vstupem do aliance a už to jede, pluje a běží.
Přicházejí úspěchy a průšvihy, malé, velké, kolosální. A zklamání, v lidech, v sobě. Chyby, vlastní, cizí, chyby, ze kterých můžeme my mít radost, chyby, které jsou jim k zlosti a k pláči. A pak naopak. Nebo současně. A taky radosti a starosti, ostudy a stresy a nevyspání. A klídek a pohoda, protože vlastně přece o nic nejde. Ne? A tak si tady tak žijeme a mezitím běží i náš reálný život. Ty důležité minuty a vteřiny, o které jde, rychle letí na moři, na souši i ve skutečnosti… A najednou je odpoledne, jsem tu zpátky a ještě ani nevím, jak tenhle pokus o napsání tohoto čehosi ukončím.
Nevím ani, jak dlouho ještě budu přicházet a dívat se během chvilek čekání na tu modrou hladinu, ostrovy, města, skály a na tu řeku, která tak brzy končí v moři. Doufám, že jsem teď neznejistila své spoluhráče. Ne, že bych jim byla jako setrvale neaktivní domečkářka moc co platná. Ale kdy přesně tady bude náš konec, stoprocentně neví asi víc lidí. Začínáme si hrát, trávíme tu čas, komunikujeme, chápeme víc a víc, jak je ta komunikace důležitá, ale najednou někteří odejdeme a slehne se po nás virtuální zem a zavře neskutečná voda. Snad si pak užíváme skutečného žití. Doufám. A my, kteří tu ještě jsme, na ně, na ty naše odešlé, vzpomínáme.
Šedoduchově nostalgický nádech, šest set slov podle zadání (haha, až teď jsem si všimla, že ne slov, ale šest set znaků! stačilo. No jak se já s tak mohutnou nepozorností mohu účastnit této hry…), však téma nijak zvlášť dodrženo, tímto tedy končím s psaním. Anebo ještě ne. Přišla mi totiž zpráva. Otevírám a čtu: „…… …. ……“ (pro pořádek, tečky nezakrývají vulgarismy) Co čtu, to si nechám pro sebe, nejsem bulvárnice. Ani bulvár, jak zněla jedna možnost v zadání, napsat neumím a „Novinu z antiky“ už vůbec ne. Ale to, co jsem si v té zprávě přečetla, tomu jsem se usmála a je to i jedna část toho, proč žiju (nebo přežívám, jak se to vezme) v tomhle světě dál. A čas plyne.
Kousek odtud právě rozkvétá jasmín.