DeletedUser
Guest
Jmenuji se Jan Novák a řeknu Vám svůj příběh, jak jsem unikl smrti.
Je rok 1942, probíhá II. Světová válka, v čele stál Hittler proti Spojencům, u nás v Protektorátu Čechy a Morava vládl holocaust. Pro mě tohle období bylo nejhorší. Holocaust znamenal vybíjení Židů, já mezi ně patřil. Nacisté nás nejen potupili nošením hvězd, nesměli jsme do obchodů, chodit po chodníku. Chovali se k nám jako ke zvířatům. I když mám pocit, že zvířata nikdo neposílal do pracovních táborů, teda říkali tomu tak, ale spíše to byly vyhlazovací tábory. V jednom takovém jsem bohužel skončil i já. Nějaký den mi přišla pozvánka na vlakové nádraží s odjezdem do pracovního tábora v Osvětimi. I když jsem nechtěl, musel jsem přijmout. Vyrazil jsem za deště na vlakové nádraží. Přišel jsem tam. Stálo tam několik stovek Židů malých, velkých, starých a mladých. Nastupovali do dobytčích vagonů. Do vagonů, kde se vozil dobytek na porážku. Připadal jsem si jako vůl na porážku. Nastoupil jsem a vlak vyrazil. Po několika hodinách vlak zastavil. Vystupovali jsme. Jakmile jsem vystoupil, zavál vánek plný bolesti, smutku, smrti, strachu. Byl to hrozný pocit a mně se dělalo zle.
Viděl jsem zástup starých vězňů, kteří se vraceli z práce, na plotech v kterých byla mrtvá těla, buď byla uškvařena, nebo zastřelena. V tu chvíli jsem věděl, že nemohu tu být jako vězeň. Usmálo se na mně štěstí v neštěstí. Dostal jsem místo jako „spešl“ dozorce, říkalo se mu kápo. Musel jsem trestat, mučit. Byla to příšerná práce, ale zachránila mi život. Jako jediný jsem byl velice mírný kápo a vězni si mě oblíbili, ale já jsem nebyl rád. Tato práce se mi znelíbila velmi rychle. Když jsme trestali, mučili nebo zabíjeli povinně vězně, viděl jsem v jejich očích strach, bolest a ještě něco,nemohu to popsat. Tuto činnost jsem vykonával do roku 1945, kdy jsme hromadně opouštěli Osvětim-Březinku. Rusové nás přišli osvobodit. Němci stihli zničit několik budov a dokumentů avšak přece jen se něco dochovalo.
Po pár měsících začal Norimberský proces proti vojenským a politickým němcům, kteří byly pro nacistické Německo. Byl jsem obžalován za skutky, které jsem spáchal v koncentračním táboře Osvětim. Udělili mi trest smrti. Díky bohu! Jsem zproštěn všech obvinění. Přimluvili se za mě přeživší vězni z tábora, na které jsem byl hodný. Pro mě skončil tento Norimberský proces šťastně.
Dnes je mi 90 let a mívám občas noční můry, což je můj trest. Každý rok jezdím do Osvětimi na srazy přeživších vězňů a kde jsem vždy vítán.
Je rok 1942, probíhá II. Světová válka, v čele stál Hittler proti Spojencům, u nás v Protektorátu Čechy a Morava vládl holocaust. Pro mě tohle období bylo nejhorší. Holocaust znamenal vybíjení Židů, já mezi ně patřil. Nacisté nás nejen potupili nošením hvězd, nesměli jsme do obchodů, chodit po chodníku. Chovali se k nám jako ke zvířatům. I když mám pocit, že zvířata nikdo neposílal do pracovních táborů, teda říkali tomu tak, ale spíše to byly vyhlazovací tábory. V jednom takovém jsem bohužel skončil i já. Nějaký den mi přišla pozvánka na vlakové nádraží s odjezdem do pracovního tábora v Osvětimi. I když jsem nechtěl, musel jsem přijmout. Vyrazil jsem za deště na vlakové nádraží. Přišel jsem tam. Stálo tam několik stovek Židů malých, velkých, starých a mladých. Nastupovali do dobytčích vagonů. Do vagonů, kde se vozil dobytek na porážku. Připadal jsem si jako vůl na porážku. Nastoupil jsem a vlak vyrazil. Po několika hodinách vlak zastavil. Vystupovali jsme. Jakmile jsem vystoupil, zavál vánek plný bolesti, smutku, smrti, strachu. Byl to hrozný pocit a mně se dělalo zle.
Viděl jsem zástup starých vězňů, kteří se vraceli z práce, na plotech v kterých byla mrtvá těla, buď byla uškvařena, nebo zastřelena. V tu chvíli jsem věděl, že nemohu tu být jako vězeň. Usmálo se na mně štěstí v neštěstí. Dostal jsem místo jako „spešl“ dozorce, říkalo se mu kápo. Musel jsem trestat, mučit. Byla to příšerná práce, ale zachránila mi život. Jako jediný jsem byl velice mírný kápo a vězni si mě oblíbili, ale já jsem nebyl rád. Tato práce se mi znelíbila velmi rychle. Když jsme trestali, mučili nebo zabíjeli povinně vězně, viděl jsem v jejich očích strach, bolest a ještě něco,nemohu to popsat. Tuto činnost jsem vykonával do roku 1945, kdy jsme hromadně opouštěli Osvětim-Březinku. Rusové nás přišli osvobodit. Němci stihli zničit několik budov a dokumentů avšak přece jen se něco dochovalo.
Po pár měsících začal Norimberský proces proti vojenským a politickým němcům, kteří byly pro nacistické Německo. Byl jsem obžalován za skutky, které jsem spáchal v koncentračním táboře Osvětim. Udělili mi trest smrti. Díky bohu! Jsem zproštěn všech obvinění. Přimluvili se za mě přeživší vězni z tábora, na které jsem byl hodný. Pro mě skončil tento Norimberský proces šťastně.
Dnes je mi 90 let a mívám občas noční můry, což je můj trest. Každý rok jezdím do Osvětimi na srazy přeživších vězňů a kde jsem vždy vítán.
Naposledy upraveno moderátorem: