DeletedUser
Guest
Achich, achich. Jsem tak sama, sama, samotinká. Já nebohá Gorgona Medusa, nepřemožitelná, nejmocnější titán na celém světě a jsem tak osamělá od společnosti odloučená. Žiju v ošklivých troskách chrámu v pustém podsvětí už tisíce let. Prokleta k žití nekonečnému odloučení. Héra, má patronka, je manželkou Dia nejmocnějšího z Bohů v celém Olympu. Užívá si všech radostí svého nekonečného božského bytí, zatím co já její titán, přežívám v odporných ruinách v nekonečné samotě. Každý z lidí se mě bojí a pro mou šerednost mnou pohrdají. Nejsem schopna spočítat, kolik rádoby hrdinů jsem svým přesným lukem, či mým zkameňujícím pohledem již zabila. Stovky, určitě stovky. Na většinu z nich si vůbec nevzpomenu, některé mi připomínají kamenné sochy zdobící moji ponurou kobku. Sochy ale v rozčílení, nebo jen tak z dlouhé chvíle často rozbíjím, je uklidňující pozorovat, jak se rozpadávají na tisíce kousíčků. Na některé bojovníky, kteří se mě pokoušeli zabít, si občas vzpomenu. Kdysi tady byl takový krásný blonďáček s okřídlenými topánky, myslím, že se jmenoval Perseus, byl Diův levoboček, často o něm v noci sním, i když mě málem zabil, já ho zabít nedokázala, myslím, že to byla láska na první pohled. Radši jsem se před ním ukryla, trpělivost zřejmě nebyla jeho silnou stránkou a brzy proto odletěl na bílém Pegasovy. Škoda, že ho potom zabil Kraken… Mohli bychom tvořit nádherný páreček, polobůh a titán, oči bych mu vydrápal, aby mi můj miláček nezkameněl a žily bychom šťastně na věky věků… Co nadělám, z Krakenových střev už si ho nevydoluji a on prý stejně miloval tu smrtelnou mrchu Andromedu. Její matka o ní prohlašovala, že je krásnější, než Afrodita, ti smrtelní červy jsou rok od roku troufalejší… Nakonec ještě mohu být ráda, že je oba ta Hádova bestie zabila, alespoň mi Perseus nekazí pověst, byl by býval jediným živým tvorem, který opustil můj domov živý… Jediný kdo mě kdy miloval, byl bůh Poseidon, myslela jsem si, že naše láska bude nesmrtelná, má láska však šla ruku v ruce s mou záhubou, díky ní jsem skončila osamělá v odpudivém podsvětí.
Příležitostně napíši dopis svým sestrám Stheinó a Euryalé, ale nikdy mi neodepíšou, možná je to tím, že se jim žádný můj dopis nikdy nedostal do rukou. Poslové sem nechodí. Cháron je drahý převozník, může si to dovolit, na řece Styx žádný jiný převozník nepůsobí, mosty přes ni nevedou. Poslové jsou chudobní, asi nemohou si drahý převoz zaplatit a já si, kvůli hamižnému Cháronovi, nemohu ve své nekonečné samotě ani dopisovat se svými sestrami. Ach, já nešťastná, vůbec netuším, jak se daří krvi mé krve, krve neskutečné moci, krve, z jejichž jediné kapky se zrodí nesmrtelný jedovatý had. Vlastně ani nevím, zda jsou mé sestry ještě na živu.
Kdo se to opovažuje rušit mé nekonečné hloubání?! Vida další kašpárci pokoušející se mě zabít, už jsem myslela, že na mě lidé pomalu zapomínají. Je jich jen deset, věří si chlapci. Jsem nejlepší lukostřelkyně na celém světě. Jedna střela, jeden mrtvý. Zbývá už jen jeden, nějaký nesympatický svalovec s krátkými černými vlasy, asi jejich vůdce. Zkameněla jsem ho. Vždy prohledávám mrtvé, občas najdu nějaké hezké udělátko, kterým si o pár let zkrátím svou nekončící samotu. Své krásné ruce jsem si umazala od krve, když jsem prohledával, tohoto zkrvaveného špinavce. Samé neužitečné krámy, štíty a meče, stejně jim nikdy k ničemu nejsou. Co to ale vidím? Takový nádherný měch na vodu, bílý a krásně kulatý, hned jsem to zvedla, abych si měch prohlédla zblízka. Na měch se obtiskla, má krví ušpiněná ruka. Obtisk vypadá překrásně, úplně jako obličejíček s háďátky, místo vlasů. Taková spanilá tvář, vypadá úplně jako děťátko, je divukrásný, bude výborným společníkem, pro mou osamělou duši. Myslím, že mu dám jméno pan Willson.
Příležitostně napíši dopis svým sestrám Stheinó a Euryalé, ale nikdy mi neodepíšou, možná je to tím, že se jim žádný můj dopis nikdy nedostal do rukou. Poslové sem nechodí. Cháron je drahý převozník, může si to dovolit, na řece Styx žádný jiný převozník nepůsobí, mosty přes ni nevedou. Poslové jsou chudobní, asi nemohou si drahý převoz zaplatit a já si, kvůli hamižnému Cháronovi, nemohu ve své nekonečné samotě ani dopisovat se svými sestrami. Ach, já nešťastná, vůbec netuším, jak se daří krvi mé krve, krve neskutečné moci, krve, z jejichž jediné kapky se zrodí nesmrtelný jedovatý had. Vlastně ani nevím, zda jsou mé sestry ještě na živu.
Kdo se to opovažuje rušit mé nekonečné hloubání?! Vida další kašpárci pokoušející se mě zabít, už jsem myslela, že na mě lidé pomalu zapomínají. Je jich jen deset, věří si chlapci. Jsem nejlepší lukostřelkyně na celém světě. Jedna střela, jeden mrtvý. Zbývá už jen jeden, nějaký nesympatický svalovec s krátkými černými vlasy, asi jejich vůdce. Zkameněla jsem ho. Vždy prohledávám mrtvé, občas najdu nějaké hezké udělátko, kterým si o pár let zkrátím svou nekončící samotu. Své krásné ruce jsem si umazala od krve, když jsem prohledával, tohoto zkrvaveného špinavce. Samé neužitečné krámy, štíty a meče, stejně jim nikdy k ničemu nejsou. Co to ale vidím? Takový nádherný měch na vodu, bílý a krásně kulatý, hned jsem to zvedla, abych si měch prohlédla zblízka. Na měch se obtiskla, má krví ušpiněná ruka. Obtisk vypadá překrásně, úplně jako obličejíček s háďátky, místo vlasů. Taková spanilá tvář, vypadá úplně jako děťátko, je divukrásný, bude výborným společníkem, pro mou osamělou duši. Myslím, že mu dám jméno pan Willson.
Naposledy upraveno moderátorem:
