DeletedUser
Guest
Upozornuji, ze to neni pribeh pro prilis slabe povahy. Je to krapet morbidni, tak kdo pribehy tohohle typu nema rad, at to necte. Dekuju
Nad malou vesnicí se začalo rozednívat. Paprsky, vycházející ze zářícího Héliova vozu, občas pronikly skrze mraky, které nebesa halily do svého hávu již šestým dnem. Obyvatelé se pozvolna začali trousit ze svých domovů vstříc práci na polích, olivových či vinných sadech, nebo do obchůdků a stánků na agoře, která tvořila centrum vesnice a nejrušnější místo vesničky, jako ostatně skoro v každém uskupení hliněných domů. Lidé zde byli hrdí, ale mírumilovní a bohabojní. Na vrcholku blízkého kopce se skvěla mramorová stavba, chrám zasvěcený bohyni Deméter.
Dva nevolníci, Achionas a Terodos, táhnoucí bryčku, vyrazili posbírat nyní již uzrálé plody olivovníků, které patřily jejich pánu. Nikdo, včetně jich samotných netušil, že jsou velkými oblíbenci božského Pantheonu. Proč, to věděli jen samotní bohové. Za bryčkou na oslíku jel dráb, místní tyran Giorgos. Drábova minulost byla vskutku pozoruhodná. Sloužil v armádě krále Théb, než jej pro jeho nadměrnou lásku k vínu zbavili funkce a prodali do otroctví, ze kterého jej vykoupil jeho nynější pán, který vlastnil i oba otroky. Mladíci vytáhli nyní prázdnou bryčku na kopeček, kde byly olivovníky, jejichž větve se skláněly k zemi pod vahou plodů. Oba tiše složili modlitbu Deméter a začali se sběrem. Giorgos na nich ranami za lenost nešetřil.
Na Olympu to vřelo. Afrodita, hladící Áreovu vyholenou hlavu vykřikovala nenávistné poznámky vůči Giorgosovi. Naštěstí pro ni Hefaistos nebyl přítomen, takže byli všichni ušetřeni jeho žárlivé scény, které se již staly pravidlem každého setkání.
„Už toho mám dost! Ta bestie s bičem je utýrá k smrti!” durdila se krásná bohyně, „Musíme konečně s tím neznabohem něco udělat.”
„Klid Afrodito. Tvůj otec mi dovolil podniknout příslušné kroky k jeho potrestání” konejšila ji Héra, královna bohů.
„No, bylo by načase, abys něco udělala, Héro. Těch dvou krasavců by byla škoda” zabručela Afrodita a vzdychla. Héra se jen pousmála a přikývla.
Vzpomínám si jako by to bylo včera. Letěly jsme nad pohořím Parnas a směřovaly k cíli. Héra opět evidentně dostala záchvat vzteku a odvolala nás z lovu Kalydonského kance, abychom potrestaly nějakého smrtelníka. Krajina pod námi se pozvolna měnila. Přeletěly jsme Egejské moře, kde právě zuřil Poseidon, přes bažinatou krajinu posetou malými jezírky, velké plochy vody, zalesněné kopce a nížiny, až jsme nakonec dorazily na místo určení, kde se pod námi rozkládala políčka, obdělávaná trpělivými a pečlivými smrtelníky. Na kopcích se skvěly olivové háje, hned vedle vinných strání. Úroda byla tento rok velice hojná, pravděpodobně díky Deméter, která měla tento rok dobrou a rozdavačnou náladu. Naše stíny se staly zřetelné, protože již nebylo mraků, kam bychom svá napůl havraní těla schovaly. Naším cílem byl ten vypasený neznaboh s bičem. Héra nám neřekla, že v jeho blízkosti budou další, ale nenaznačila, že bychom měly mít slitování, což se obyčejně bralo jako její tichý souhlas.
Snesly jsme se trochu níž a pozvolna nabíraly větší rychlost. Ten oplácaný smrtelník právě bičoval jednoho ze dvou otroků, kteří sklízeli olivy. Opravdu to bylo sadistické monstrum. Kdokoli zahynul naším přičiněním, tomu byla odepřena cesta do Hádovy říše. Znamenalo to věčné zatracení. Bohové byli někdy nemilosrdní, škodolibí, ale spravedliví.
Byla radost pohledět na blednoucí tváře všech tří, když jejich slabé oči uviděly, ostatně jako vždy. Toto mě na lovu vždy bavilo. Ta beznaděj v očích naší kořisti. Naše drápy se zasekly hluboko do vypasencova těla a trhaly jsme maso přímo z jeho kostry. Příšerný řev, který vydával, by probudil i mrtvého. Byl to krátký proces. Oba otroci byli na kolenou, hlavy opřené o kmen olivovníku a mumlali tichou modlitbu Diovi. Sestry se začaly prát o drábova játra, nejchutnější část každé kořisti. Moje oči, které byly upřeny na modlící se nevolníky, pozorovaly viditelnou úlevu, že byli ušetřeni ran drábova biče a našich drápů. Prozatím.
Mé hlasivky vydaly skřek, charakteristický jen pro nás. Sestry se přestaly prát a játra s plesknutím přistály na prašné cestičce vedle oslíka, který pošel hrůzou z masakru, který se odehrál v jeho blízkosti. Všechny tři jsme se jako na povel zvedly do vzduchu a chtěly zaútočit na třesoucí se nevolníky. Neutekli. Pravděpodobně proto, že jim nohy vypověděly službu. Nebýt Dia, který se do všeho míchal a cítil potřebu prosadit si svou, bylo by po nich. Vládce bohů nás ale varoval. Jeho blesk rozčísl zataženou oblohu, znamení, že se máme stáhnout. Evidentně na něj ani Héřin vliv nezapůsobil.
Vznesly jsme se do větší výšky, ale než jsme odletěly, kývla jsem na otroky. Pochopili. Brzy si je opět najdeme a dokonáme dílo. Nikdo neunikl našim drápům. Nikdo nikdy neunikl nám, harpiím.
Nad malou vesnicí se začalo rozednívat. Paprsky, vycházející ze zářícího Héliova vozu, občas pronikly skrze mraky, které nebesa halily do svého hávu již šestým dnem. Obyvatelé se pozvolna začali trousit ze svých domovů vstříc práci na polích, olivových či vinných sadech, nebo do obchůdků a stánků na agoře, která tvořila centrum vesnice a nejrušnější místo vesničky, jako ostatně skoro v každém uskupení hliněných domů. Lidé zde byli hrdí, ale mírumilovní a bohabojní. Na vrcholku blízkého kopce se skvěla mramorová stavba, chrám zasvěcený bohyni Deméter.
Dva nevolníci, Achionas a Terodos, táhnoucí bryčku, vyrazili posbírat nyní již uzrálé plody olivovníků, které patřily jejich pánu. Nikdo, včetně jich samotných netušil, že jsou velkými oblíbenci božského Pantheonu. Proč, to věděli jen samotní bohové. Za bryčkou na oslíku jel dráb, místní tyran Giorgos. Drábova minulost byla vskutku pozoruhodná. Sloužil v armádě krále Théb, než jej pro jeho nadměrnou lásku k vínu zbavili funkce a prodali do otroctví, ze kterého jej vykoupil jeho nynější pán, který vlastnil i oba otroky. Mladíci vytáhli nyní prázdnou bryčku na kopeček, kde byly olivovníky, jejichž větve se skláněly k zemi pod vahou plodů. Oba tiše složili modlitbu Deméter a začali se sběrem. Giorgos na nich ranami za lenost nešetřil.
Na Olympu to vřelo. Afrodita, hladící Áreovu vyholenou hlavu vykřikovala nenávistné poznámky vůči Giorgosovi. Naštěstí pro ni Hefaistos nebyl přítomen, takže byli všichni ušetřeni jeho žárlivé scény, které se již staly pravidlem každého setkání.
„Už toho mám dost! Ta bestie s bičem je utýrá k smrti!” durdila se krásná bohyně, „Musíme konečně s tím neznabohem něco udělat.”
„Klid Afrodito. Tvůj otec mi dovolil podniknout příslušné kroky k jeho potrestání” konejšila ji Héra, královna bohů.
„No, bylo by načase, abys něco udělala, Héro. Těch dvou krasavců by byla škoda” zabručela Afrodita a vzdychla. Héra se jen pousmála a přikývla.
Vzpomínám si jako by to bylo včera. Letěly jsme nad pohořím Parnas a směřovaly k cíli. Héra opět evidentně dostala záchvat vzteku a odvolala nás z lovu Kalydonského kance, abychom potrestaly nějakého smrtelníka. Krajina pod námi se pozvolna měnila. Přeletěly jsme Egejské moře, kde právě zuřil Poseidon, přes bažinatou krajinu posetou malými jezírky, velké plochy vody, zalesněné kopce a nížiny, až jsme nakonec dorazily na místo určení, kde se pod námi rozkládala políčka, obdělávaná trpělivými a pečlivými smrtelníky. Na kopcích se skvěly olivové háje, hned vedle vinných strání. Úroda byla tento rok velice hojná, pravděpodobně díky Deméter, která měla tento rok dobrou a rozdavačnou náladu. Naše stíny se staly zřetelné, protože již nebylo mraků, kam bychom svá napůl havraní těla schovaly. Naším cílem byl ten vypasený neznaboh s bičem. Héra nám neřekla, že v jeho blízkosti budou další, ale nenaznačila, že bychom měly mít slitování, což se obyčejně bralo jako její tichý souhlas.
Snesly jsme se trochu níž a pozvolna nabíraly větší rychlost. Ten oplácaný smrtelník právě bičoval jednoho ze dvou otroků, kteří sklízeli olivy. Opravdu to bylo sadistické monstrum. Kdokoli zahynul naším přičiněním, tomu byla odepřena cesta do Hádovy říše. Znamenalo to věčné zatracení. Bohové byli někdy nemilosrdní, škodolibí, ale spravedliví.
Byla radost pohledět na blednoucí tváře všech tří, když jejich slabé oči uviděly, ostatně jako vždy. Toto mě na lovu vždy bavilo. Ta beznaděj v očích naší kořisti. Naše drápy se zasekly hluboko do vypasencova těla a trhaly jsme maso přímo z jeho kostry. Příšerný řev, který vydával, by probudil i mrtvého. Byl to krátký proces. Oba otroci byli na kolenou, hlavy opřené o kmen olivovníku a mumlali tichou modlitbu Diovi. Sestry se začaly prát o drábova játra, nejchutnější část každé kořisti. Moje oči, které byly upřeny na modlící se nevolníky, pozorovaly viditelnou úlevu, že byli ušetřeni ran drábova biče a našich drápů. Prozatím.
Mé hlasivky vydaly skřek, charakteristický jen pro nás. Sestry se přestaly prát a játra s plesknutím přistály na prašné cestičce vedle oslíka, který pošel hrůzou z masakru, který se odehrál v jeho blízkosti. Všechny tři jsme se jako na povel zvedly do vzduchu a chtěly zaútočit na třesoucí se nevolníky. Neutekli. Pravděpodobně proto, že jim nohy vypověděly službu. Nebýt Dia, který se do všeho míchal a cítil potřebu prosadit si svou, bylo by po nich. Vládce bohů nás ale varoval. Jeho blesk rozčísl zataženou oblohu, znamení, že se máme stáhnout. Evidentně na něj ani Héřin vliv nezapůsobil.
Vznesly jsme se do větší výšky, ale než jsme odletěly, kývla jsem na otroky. Pochopili. Brzy si je opět najdeme a dokonáme dílo. Nikdo neunikl našim drápům. Nikdo nikdy neunikl nám, harpiím.
Naposledy upraveno moderátorem: