• Vážení hráči, v úterý 24. dubna proběhne aktualizace hry na verzi 2.263. Níže naleznete podrobný seznam změn. Děkujeme za pochopení. Více informací najdete na herním fóru
  • Vážení hráči, Kolo štěstí bohyně Týché je zbrusu nová událost, která vám nabízí jedinečný způsob, jak vyhrát fantastické ceny. Více informací najdete na herním fóru

Příběh-legenda-Jasper.19

Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

Jasper.19

Guest
Legenda o Aeopolis

Dříve, než Zeus přišel na svět, všechna města světa neustále válčila. Lidé se stavěli proti krutému panování jejich bohů a snažili se bok po boku odporovat jejich požadavkům. Úranos, první bůh nebes, který nenáviděl všechny své potomky, se zmocnil vlády nad světem. Drancování vznikajících měst, oběti vykonané pro potěšení tohoto nelítostného boha a neveliká úroda vedli k první celosvětové vzpouře.

Vesničané jedné zapadlé dědiny pozorovali toto dění z povzdálí, tak jako ostatní lidská pokolení. Po generace museli snášet tyranii a utlačování ze strany všemocných bohů. Jejich povinnosti začínaly modlitbami a končily odváděním dávek surovin pro obveselení velkého Úrana. Úranos se svou chotí Gaiou splodil Titány, mocné bohy. Své další potomky, Hekatoncheiry, uvrhl do železného Tartaru. Až konečně povstal Kronos, který svého otce na popud Gaie porazil. Osvobodil Hekatoncheiry a vyprostil svět z otroctví. Dědiny vzkvétaly za spravedlivé Kronovy vlády a rostly v malé vesnice a osady, které chovaly ovce a krávy.

Ovšem toto nemělo trvat dlouho. Lidské prokletí pokračovalo, když Kronos spolknul své potomky a znovu uvěznil Hekatoncheiry, kteří se pro něj staly příliš velkou hrozbou. V té době se jedna vesnice značně odlišovala od ostatních. Byla jí vesnice Ae, ležící v samém středu světa, v moři Zatracení. Tato oblast byla velmi často pustošena Kronovými posluhovači a nezbývaly jí žádné suroviny pro stavbu. Na radě, která zasedala každý měsíc a vynášela důležitá rozhodnutí, byla jednoho dne vyřknuta poznámka o nalezení dlouho ztraceného Dia. V každé vesnici se šuškaly zvěsti o tom, že poslední Kronův potomek žije a může zarazit krutovládu svého otce. Jen on může sjednotit národy a na svět znovu přinést mír. Jenže kde ho najít? Nejstarší člen rady poté pronesl třesoucím se hlasem: „Povídá se, že v horách žije stará vědma. Měla prý vidění. V naší vesnici žije mladík, který je schopen Dia najít, ovšem s její drobnou pomocí. Aby mohla zjistit, který z nich je vyvolený, musíme do její chatrče přivést všechny muže, kteří v naší vesnici žijí.“ Ostatní radní nadšeně souhlasili. Malý výšlap do hor je to nejmenší zlo, které by je mohlo potkat. Bylo rozhodnuto. Další den se třicetičlenná výprava v čele se starým radním vydala za stařenou. Dorazili chvíli po poledni a vědma je již čekala na zápraží. Než jejich vůdce stačil promluvit, 28 mladíků se bez hlásky skácelo k zemi. Jediný z nich, Istos, stál uprostřed nedýchajících těl. Radní vytřeštil oči a dal se okamžitě na útěk. Istos se s neurčitým výrazem ve tváři rozhlížel po svých bratrech a přátelích. Zatnul ruce v pěsti a chtěl se šarlatánce za vše pomstít. Ta ho však zastavila se slovy: „Jsi vyvolený. Ty jediný máš dost síly na to, abys na vzdálené Krétě našel Dia. Bude to náročná cesta a žádný z nich,“ ukázala na rychle se rozkládající mrtvoly, „si nezasloužil nést na svých ramenou tak důležitý úkol. Nebyli by schopni jej dokončit.“ V širokém úsměvu, který odhaloval její plesnivý a rozkládající se chrup, naznačila Istovi, aby ji následoval. Mezitím starý radní dorazil zpět do vesnice, kvapně vyhrkl, jaké neskutečné kouzlo vědma provedla, a když svou řeč dokončil, v témže okamžiku se mu zastavilo jeho staré srdce. Ve vesnici propukla panika. Všichni muži jsou mrtví, kdo je nyní bude ochraňovat? Ženám se po tvářích kutálely obrovské slzy ze ztráty svých milovaných a také ze strachu z toho, co přijde.

Po pár týdnech se rozneslo, že vesnice je nechráněna, je plna zásob a surovin, žen a dětí. Ze všech světových stran se sjížděla vojska k rabování ubohých vesničanů. Ae se stala hlavním zdrojem stavebního materiálu a potravin. Jako jedna z mála vesnic se rozprostírala u moře, a proto poskytovala skvělý přístup. Cizí vojáci si kromě jiného brali i vesnické ženy. Jejich touha po rozptýlení vyústila ve znásilňování a mučení nebohých žen. Z těchto ohavných skutků vzešla generace dětí, která byla po svých otcích velmi nadaná. Děvčata rostla do krásy, jako žádná jiná a hoši se rychle učili loveckému umění. Byli schopni vesnici zajistit obživu, i když jen malou, stačilo to k přežití. Jak rostli, stávali se čím dál silnějšími. Toho si brzy všiml i generál, který se svými bojovníky tuto vesnici často plenil. Rozhodl se mladíky odvézt s sebou a vycvičit z nich pravé vojáky. Ovšem ženy nechtěly přijít o celé mužské pokolení podruhé. Postavily se generálovi i celé jeho družině a jejich děti, nyní již dospělí muži, se postavili po jejich boku. „Pokud nepojedete s námi, zemřete všichni.“ Zasmál se generál oděný v těžké zbroji. Muži na nic nečekali a pustili se proti němu. S holýma rukama a polonahými těly lámali vojákům vaz, jako by byli z papíru. Nepřítel se vrhl vpřed a podřízl jednomu z mužů hrdlo. Tento krutý čin si vysloužil odpověď ve formě zloby zbývajících vesničanů. Ženy začaly po vojácích házet kamení a onomu násilníkovi, jež zabil jednoho muže z jejich řad, se dostalo taktéž nelítostné smrti. Bojovníci krváceli za svého vůdce, potupně umírali vycvičenou rukou obyčejných vesničanů. Generálova sebejistota byla ta tam a jeho oči těkaly po rychle se zmenšující armády. Přesto měl v záloze několik silnějších a mnohem zkušenějších bojovníků. Povolal je a ti se jako stádo býků rozběhli proti nepříteli. Chráněni silným brněním se pohybovali velmi nemotorně a pomalu. Mládenci pokryti potem, který je štípal v očích, neměli slitování ani s těmito bojovníky. Vynikali v rychlosti a síle a bylo pro ně snadné je porazit. Nadutý generál se stáhl s poslední hrozbou: „Sešlu na vás Kronovu zlobu!“ Toho už si ale nikdo nevšímal, všichni slavili veliké vítězství a okamžitě začali obdělávat pole, stavět silnější a odolnější budovy a také nízké hradby, které by odrazily všechny jejich nepřátele. Měsíce plynuly a vesnici se dařilo velmi dobře. Všichni byli spokojeni, na svět přišly další děti.

Jedno poklidné poledne však oblohu rozčísla bílá záře doprovázená ohromným duněním. Nic takového předtím neviděli. Začali se bát, že generálova výhrůžka se nakonec opravdu naplnila. Ženy se modlily a nově vytvořená rada rozhodla učinit oběť, kterou by rozzuřeného Kronose uklidnili. Pět nejkrásnějších děvčat muselo padnout. S tím ale ostatní vesničané nesouhlasili. Ve vesnici propukl zmatek a chaos. Lidé se navzájem napadali a snažili se svrhnout všechny radní. Nebe se zčistajasna zbarvilo do ruda. „Podívejte! Nebe krvácí!“ Vykřiklo jedno z děvčat. Všechny rvačky ustaly a vesničané bok po boku sledovali pozoruhodnou, a přesto hrůzu nahánějící podívanou. Třásli se při pohledu na rychle se kupící zarudlá mračna, která místy prosvítil světlý pás, táhnoucí se až k obzoru. Věděli, že tohle jsou jejich poslední okamžiky. Na moři se objevila flotila Trirém doprovázená několika ohnivými loděmi. To se vracel generál společně se svou armádou těch nejzvrhlejších chlapů, které cestou posbíral. Už z dálky byl vidět jeho vítězoslavný úsměv. Vysmíval se slabým dřevěným hradbám, kterými se vesnice snažila bránit jeho útoku. Ještě z paluby své lodi křičel: „Mám za zády samotného Krona! Vážně si myslíte, že z toho vyváznete?“ Za ním se objevila skupina hrdlořezů, která se brousila své železné zbraně. Flotila bezpečně zakotvila, ale s první nohou, která vstoupila na zemskou půdu, z nebe vyšlehl jeden z bílých pásů a spálil vojáka na popel. Všichni se zastavili uprostřed pohybu. Rozlehlo se naprosté ticho. Tak nerušené a klidné, až nahánělo strach. Generál zavelel, aby šli dále. A vojáci poslechli. Další tři lehli popelem. Dalších šest začalo hořet, když se přiblížili k osadě. Následující zářící pruhy s sebou přinesly i něco jiného, než jen ohlušující hromové zvuky. Z nebes se směrem k vesnici rozjely dva tucty válečných vozů a okamžitě se hnaly proti generálovi. Úsměv mu na tváři doslova zmrzl. Ale nehodlal se jen tak vzdát. Poslal do boje všechny své vojáky a sledoval dění na pevnině. S každým vojákem, který na ni vstoupil, přijely další dva vozy. Neuvěřitelná kouzla doprovázela tyto božské posly. Když se nad hlavou ohnali svým bičem, který rozseknul vzduch, vytvořili tak tornádo, jež pohltilo ještě na nohou stojící bojovníky. Tornáda, tvořící obrovskou masu vířícího vzduchu, se postupně spojovala v jedno větší, které odneslo Trirémy daleko na moře. Pod nimi se voda rozevřela a vytvořila vodní vír, ve kterém lodě navěky zmizely. Generál nevěřícně zíral na tu spoušť. Jeho vojsko bylo rozprášeno a vesničané pro to nemuseli hnout ani prstem. „Proklínám tě, Krone! Slyšíš mě? Proklínáááám!“ Zařval z plných plic. Jakoby v odpověď se stále rudé mraky rozestoupily a daly tak průchod jasně zářícímu slunci. Jediná paprsky osvětlená postava sestoupila z nebeské klenby až k smrti vyděšenému generálovi. Hrubý hlas se mu s každým vyřknutým slovem zasekával do hlavy tak, jako sekyra do dřeva.

„JÁ JSEM ZEUS. PORAZIL JSEM KRONA A JSEM VÁŠ JEDINÝ PRAVÝ BŮH. TY JSI BEZDŮVODNĚ ÚTOČIL NA VESNICI, JEJÍŽ ZÁSLUHOU JSEM PO LETECH MOHL VYKONAT SVOU POMSTU. TY JSI POSLUHOVAL MÉMU OTCI, A KDYŽ TĚ ZRADIL, OTOČIL SES K NĚMU ZÁDY. TY NEJSI HODEN MÉHO HNĚVU, ALE ANI MÉ LÁSKY.“

S těmito burácejícími slovy nechal generála na pokoji a pomalu se snesl k vesničanům, kteří stáli bez hnutí a celou dobu pozorovali muže s plnovousem. Za ním se najednou objevil stařec. Opíral se o jednu hůl, záda shrbená, ale s úsměvem na tváři. „Vím, že si mne nejspíš nepamatujete, ale já…“ „Ty jsi přece Istos!“ Přerušila ho jedna z žen. Stařec se naoplátku pouze usmál. Zeus již nemusel říkat nic. Tato zemědělská vesnice si prošla všeličím, poznamenalo to jak lidi, tak i zem. Avšak svítalo jim na nové začátky. Zeus na znamení díků a své vděčnosti seslal na vesnici několik kouzel, která zvýšila úrodnost půdy a učinil z ní plnohodnotné, prosperující a kvetoucí město Aeopolis.
 
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru