DeletedUser
Guest
Přemýšlím, o čem bych měl začít. Asi tím, že se jmenuji Frederick Krupp a jsem německý vrah a kápo. V roce 1940-1945 jsem prožil největší peklo v mém životě a možná i ve světě. Doufám, že peklo, kam půjdu, až zemřu, nebude mít podobu toho pekla, které jsem prožil. Ale měl bych začít od začátku. Abyste poznali to peklo!
Já Frederick Krupp jsem zavřen ve věznici v Berlíně, protože jsem zavraždil starou cikánku. Z úplně pitomého důvodu. Předpověděla mi mou budoucnost a chtěla za to 50 marek, cenu si řekla až potom. Proto jsem ji zabil. Když jsem byl ve vězení asi tak 3 měsíce, poslali mě do Osvětimi v Polsku. Prý do vězení. Ale hned, jak jsem přijel vlakem, mně bylo jasné, že začalo to největší peklo. Do tábora jsem přijel 20. Května 1940. Jak jsem vystoupil, tak si mě hned dal zavolat místní ředitel tábora Rudolf Höss. Řekl: „Potřebujeme kápa, prostě někoho, kdo se nebojí mlátit lidi. Jestli odmítneš, budeš to mít horší než kápo.“ Vzal jsem to, protože jsem si vzpomněl na tu starou cikánku. Tak jsem se stal kápem v Osvětimi.
Do tohoto tábora přijížděli vězni z celé Evropy- Poláci, Němci, Rusové, Češi, Židi a Rumuni. Každý den ráno nastoupili vězni z 28 bloků na hlavní cestu, kde se počítali. Za doprovodu kapely odcházeli na 12 hodin do práce. My jsme šli s nimi a mlátili je obušky, aby si pohnuli. Jestli někdo spadl v práci, musel jsem ho zmlátit nebo skopat, aby vstal. Ze začátku se mi to líbilo, ale potom mi to začalo vadit. Museli jsme je mlátit za samé hovadiny. Jdeš pomalu? Dostaneš obuškem. Spadl jsi? Dostaneš obuškem. Jak jsme je mlátili, někteří přitom zemřeli. Ty mrtvé museli vězni brát brát s sebou kvůli počítání. Několik jich uteklo. To bude zase průšvih. Odcházeli jsme po 12 hodinách. Všichni unavení, někteří mrtví a mě bolela ruka. Zase jsem se musel podívat na nápis na bráně Arbeit mach fei- práce osvobozuje. Spíš by tam mělo být Arbeit tötet - práce zabíjí. Počítáme. Počet nevychází. Chybí čtyři vězni. Šéf se naštval, jako vždy. Vybírá náhodně deset vězňů z jednoho bloku. Dává je postavit je zdi. Já zavírám oči, jako vždy. Zastřelili těch 10 vězňů pro výstrahu ostatním. Kdo se provinil, musel jít do vězení a měl soud. Já jsem však věděl, že ten soud je jen tak. Buď je potom postavili ke zdi a zastřelili, nebo jim svázali zezadu ruce. Pověsili je za ty ruce na sloup s hákem. Vlastní tíhou si vykloubili ramena. Až po dvou nebo třech dnech je sundali, ale protože měli vykloubená ramena, tak nemohli pracovat. Zastřelili je. Byl tady ještě jeden trest. Čtyři nebo i šest vězňů šli do místnosti 90x90 cm. Po noci strávené v této místnosti se museli vrátit do práce a pak zpátky do této místnosti. Byli tam tak dlouho, dokud nezemřeli vyčerpáním. Mrtvá těla spalovali v krematoriu, které bylo u plynových komor. U takových událostí jsem byl až do roku 1945 do 25. dubna.
Teď mě čeká Norimberský proces. Doufám, že dostanu málo let. Mám deprese, noční můry. Nakonec měla stará cikánka pravdu. Předpověděla mi totiž, že skončím v Osvětimi!
Já Frederick Krupp jsem zavřen ve věznici v Berlíně, protože jsem zavraždil starou cikánku. Z úplně pitomého důvodu. Předpověděla mi mou budoucnost a chtěla za to 50 marek, cenu si řekla až potom. Proto jsem ji zabil. Když jsem byl ve vězení asi tak 3 měsíce, poslali mě do Osvětimi v Polsku. Prý do vězení. Ale hned, jak jsem přijel vlakem, mně bylo jasné, že začalo to největší peklo. Do tábora jsem přijel 20. Května 1940. Jak jsem vystoupil, tak si mě hned dal zavolat místní ředitel tábora Rudolf Höss. Řekl: „Potřebujeme kápa, prostě někoho, kdo se nebojí mlátit lidi. Jestli odmítneš, budeš to mít horší než kápo.“ Vzal jsem to, protože jsem si vzpomněl na tu starou cikánku. Tak jsem se stal kápem v Osvětimi.
Do tohoto tábora přijížděli vězni z celé Evropy- Poláci, Němci, Rusové, Češi, Židi a Rumuni. Každý den ráno nastoupili vězni z 28 bloků na hlavní cestu, kde se počítali. Za doprovodu kapely odcházeli na 12 hodin do práce. My jsme šli s nimi a mlátili je obušky, aby si pohnuli. Jestli někdo spadl v práci, musel jsem ho zmlátit nebo skopat, aby vstal. Ze začátku se mi to líbilo, ale potom mi to začalo vadit. Museli jsme je mlátit za samé hovadiny. Jdeš pomalu? Dostaneš obuškem. Spadl jsi? Dostaneš obuškem. Jak jsme je mlátili, někteří přitom zemřeli. Ty mrtvé museli vězni brát brát s sebou kvůli počítání. Několik jich uteklo. To bude zase průšvih. Odcházeli jsme po 12 hodinách. Všichni unavení, někteří mrtví a mě bolela ruka. Zase jsem se musel podívat na nápis na bráně Arbeit mach fei- práce osvobozuje. Spíš by tam mělo být Arbeit tötet - práce zabíjí. Počítáme. Počet nevychází. Chybí čtyři vězni. Šéf se naštval, jako vždy. Vybírá náhodně deset vězňů z jednoho bloku. Dává je postavit je zdi. Já zavírám oči, jako vždy. Zastřelili těch 10 vězňů pro výstrahu ostatním. Kdo se provinil, musel jít do vězení a měl soud. Já jsem však věděl, že ten soud je jen tak. Buď je potom postavili ke zdi a zastřelili, nebo jim svázali zezadu ruce. Pověsili je za ty ruce na sloup s hákem. Vlastní tíhou si vykloubili ramena. Až po dvou nebo třech dnech je sundali, ale protože měli vykloubená ramena, tak nemohli pracovat. Zastřelili je. Byl tady ještě jeden trest. Čtyři nebo i šest vězňů šli do místnosti 90x90 cm. Po noci strávené v této místnosti se museli vrátit do práce a pak zpátky do této místnosti. Byli tam tak dlouho, dokud nezemřeli vyčerpáním. Mrtvá těla spalovali v krematoriu, které bylo u plynových komor. U takových událostí jsem byl až do roku 1945 do 25. dubna.
Teď mě čeká Norimberský proces. Doufám, že dostanu málo let. Mám deprese, noční můry. Nakonec měla stará cikánka pravdu. Předpověděla mi totiž, že skončím v Osvětimi!
dúfam ,že bude pokračovanie