• Vážení hráči, Dne 20.3.2024 (středa) bude hra aktualizována na verzi 2.308. V důsledku toho se do hry nebudete moci po určitou dobu přihlásit. Níže naleznete podrobný seznam změn. Děkujeme za pochopení. Více informací najdete na herním fóru
  • Vážení hráči, v úterý 2. dubna v 10:00 hodin (serverového času) nás navštíví speciální host: vybíravá a stále hladová mýtická slepice z podsvětí. Nakrmte ji a získejte odměny pro svou říši! Najít krmení pro slepici je snadné. Obyčejnými akcemi ve hře: stavba budov, útočení/bránění, zkoumání, cvičení jednotek a sesílání kouzel můžete získat různé ingredience. Více informací najdete na herním fóru

Tým Grepolisu - finga

Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

DeletedUser11187

Guest
To, co jsem ze svého podivného popudu psala do minulé soutěže, to nebyl bulvár, ale teď, když to bulvár nemá být, tak se to bulváru trochu blíží. Důvod? Asi postupně a dál dělám věci, na které jsem si původně netroufala. A tak jsem se nevcítila v duchu do některého ze členů týmu Grepolisu, jak jsme byli nabádáni v zadání soutěže, ale vcítila jsem se téměř ve skutečnosti do subtilního tělíčka komářice právě nasycené chutnou krví jistého sladkého a náruživého hráče této hry. Všimněte si, prosím, do již nasycené. Počkala jsem si.
Jelikož je to od tohoto nejmenovaného hráče k sídlu členů týmu Grepolisu jen pár set mávnutí komářími křídly, rozhodla jsem se toho využít a do té komáří slečny jsem se vcítila tak živě, až jsem se do ní přímo vtělila a zaletěla jsem se podívat na celý tým českého Grepolisu přebývající na polotajné adrese olymp.grepolis.cz a tam jsem nespatřena chtěla strávit celý boží den. Co z toho vzniklo? Toto:

Božský tým Grepolisu

Místo: olymp.grepolis.cz (přesnější určení: blíže než si myslíme)
Čas: letní ráno (přesnější určení: svítá)

Slunce zvolna vychází nad obzor, zem se ospale probouzí, nebe mění své barvy v blankytnou modř, vládci české odnože Grepolisu, mocní to bohové jednoho z paralelních Olympů se právě scházejí a zahajují další ze dnů svého společného vládnutí nad českým grepem.

Všichni jsou ranní ptáčata. Nebo že by někteří z nich ani neodešli do svých loží a přešli z noci přímo do dne? Ať je to tak nebo tak, taktak jsem stihla přiletět včas, abych viděla příchod dám bohyní. Přicházejí svižně a ladně, závoje za nimi vlají a podtrhují tak jejich nevšední krásu. Dámy bohyně se zdraví s přítomnými pány bohy, kteří všichni do jednoho vyhlížejí mužně, majestátně až militantně a začíná cosi, co bych si snad mohla dovolit pojmenovat poradním shromážděním.

Prostor, v němž se sešli a který pro nedostatek pozemských výrazů jednoduše nazvu obrovskou jednací síní, je zařízen ve stylu elegantní nadčasovosti a nadčasové elegance. Uprostřed, mezi vysokými štíhlými sloupy podpírajícími snad samo azurové nebe, jsou rozestavěna pohodlná křesla a křesílka, ale jsou tu také pohovky a kanapíčka s množstvím barevných polštářků a též stoly a stolky na vyšších i nižších nohách a nožkách. Na stolech spočívají nejnovější výkvěty techniky nezbytné k řízení světů. Samozřejmě jsou tu i spousty lákavých pokrmů a nápojů řeckého i českého bio původu. Kombinace starobylého a toho nejsoučasnějšího či snad dokonce budoucího je velmi působivá.

Bohové a bohyně se v rozlehlém prostoru zvolna přibližují k sobě, aby si všichni přátelsky připili na další božsky úspěšný den.

„Aaauuu!!!“ vykřikl náhle jeden člen týmu bohů. „Co to tu u Dia je?“
„Kovadlina. Co by to bylo?“ odpovídá jedna z bohyní se sotva zaslechnutelným přátelsky něžným úsměškem v hlase.
„Proč se to tady pořád válí?!“ ptá se mezi syknutím bolestí a důkladným mnutím bosého palce postižený bůh. „Jak dlouho tu ta věc ještě bude trčet?“
„Kdo ví…“
„Že by to věděli bohové?“
„Aspoň že už tu nejsou ta otravná Jásonova kuřata.“

Ze svého úkrytu na jednom z mramorových sloupů nevidím, kdo zrovna mluví, bohůmžel, ale hovor se tak živě rozproudil, že bych stejně sotva stíhala vnímat, co kdo řekl.

„Hm, kuřata ti vadila, ale vajíčka k snídani ti nevadí, viď?“
„Byla to tak roztomilá kuřátka… Nejvíc ta z těch barevných skořápek.“
„Co bylo dřív? Kuře k obědu nebo vejce k snídani?“
„Co stavět dřív? Sklad nebo akademii?“
„Nespamujte! Co s tou kovadlinou?“
„Tak ji dej pryč, když ti tak překáží.“
„Dobře víš, že ji neunese nikdo jiný než ten kovář.“
„Héfaistos…“
„Ach, ano… náš krásný, silný Héfaistos…“
„Přijde si pro ni, neboj, bude ji potřebovat.“
„No to doufám. Nechci o ni zakopávat každý den. Au, vážně to bolí.“
„Chuďátko, ale to přejde… jako každá bolest.“
„Héfaistos se vrátí, vždyť je u lidu hravého tak oblíben.“
„Určitě připraví další překvapení a zpestření hry.“
„Pojďme se věnovat vládnutí. Je tu spousta ozev od hráčů.“

Jedna z bohyní v maximálním soustředění široce a pomalu mávla rukou a bylo to. „Vyřešeno.“

Ne ovšem vše, jak sleduji, ale jen to, co lze řešit takto šmahem a automaticky. Zbyly složitosti, kterým je potřeba věnovat se jednotlivě.

„Tak, co tu máme zajímavého?“
„Jak jsi vtipný, prý co zajímavého…“
„Co naděláme…“
„Pošleme je na wiki.“
„Originální nápad. Myslíš si pořád, že to pomůže? Vždyť lid ani neví, co chce. Nejdřív tak, pak opak…“

„To je jako s těmi ztracenými soukromými zprávami. Pamatujete?“ začal jeden z týmu bohů citovat ze své božsky bezedné paměti: "„Dne 24.06.14 v 21:54 …kdyby tu aspoň netrčely ty starý zprávy... nebo kdybych je aspoň neotevírala a nečetla si.“
A za pár dní? „29.06.14 v 16:48 tyjo... tak mě někdo vyslyšel a všechny ty starý zprávy mi zmizely. zapomněla jsem, že jsem to sem napsala... mám pryč všechny zprávy, mám jen ty nejnovější. z toho, co bylo dřív, prostě nic. čisto, zbyl jen dojem. nebo to jde nějak obnovit? nevíš náhodou?“ "

„Chachá! Ono to není jen tak, vyslovit přání. Už by to mohla vědět, ne?“
„Myslíte, že se už konečně poučila?“
„Myslíte, že někdo z nich četl, dočetl a pochopil to vyjádření?“
http://forum.cz.grepolis.com/showthread.php?6681-Ztracen%C3%A9-soukrom%C3%A9-zpr%C3%A1vy
„Někdo jistě, většina ne.“

„No co, jen ať většina dál žije v blu- ehm… v mírné nevědomosti, dobře tak, vždyť tu máme demokracii…“ zaslechla jsem jen slabě, protože jeden z božských členů týmu si to mrmlal jen tak sám pro sebe mezitím, co se jako ostatní věnoval své práci pro hráče a nadbohy.

Netrvalo ale dlouho a ozval se zvučný hlas: „Inu, bohové, už budeme mít pro dnešek hotovo. Ještě rozhodíme nějaké bany a půjdeme se občerstvit.“
„Hmmm, už bych si dal trochu nektaru ze svého půllitru.“
„Vychlazený bude chutnat božsky.“
„Pohleď, co to je na tom sloupu za tebou za odpudivý hmyz?“
„Kde?“
„Tamhle, nad tím bílým oleandrem.“
„Jo, už to vidím.“
„Šéfe, hoď tam blesk.“

Na víc jsem nečekala a rychle jsem odletěla. Přece nedopustím, aby si naši božští vládci kvůli malé komářici nechali bleskem zbořit a na hlavu spadnout celé své sídlo. A co kdyby někoho napadlo poslat na mě sovu! Byla bych odhalena a dostala bych věčný ban na všechny své nicky minulé i budoucí… Ne, nesmím myslet jen na sebe, ale hlavně na náš vládnoucí božský tým, vždyť co bychom si počali bez nich a tím pádem bez své hry, na níž jsme tak trochu závislí, totiž zvyklí, stejně tak jako jsme zvyklí na dýchání nebo na malinovou zmrzlinu, na fotbal, na muziku nebo na knihy a filmy, na makrobiotickou stravu, na sluníčko, na noční košilky anebo na šampon s levandulovou vůní…
 
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru