DeletedUser
Guest
Nejsem zbabělá, nikdy jsem nebyla. Ale stávají se mi věci, ze kterých mě mrazí. Nevím proč, asi přitahuju neznámé síly, které se mi zjevují. Nevím, jak si to vysvětlit, ale je to tak. Tento příběh se odehrál, když jsem jezdila na tábory jako vedoucí s dětmi. Bylo to vždy pohodových 14 dní v přírodě, krásné počasí, prostě jsme si to užívali. Jedno ráno, jak už to tak bývá, jsme se vydali na nákupy do blízkého městečka. Jeli jsme samozřejmě autem, protože těch zásob, které musíte přivést pro 60 dětí a 10 vedoucích, je hodně. A co si budem povídat, děcka jak jsou venku, tak jim chutná víc jak u maminek. Do městečka jsme dojeli v pohodě, nakoupili všechno co jsme potřebovali a jeli zpět. Najednou kde se vzal, tu se vzal, u cesty stojí děda. Vypadá jako z pohádky – maličký, sehnutý, s hůlkou. Zamával na nás a my jsme zastavili. V autě jsme jeli 3 a vedle kamaráda na zadním sedadle byly naskládány ještě bedýnky s pečivem. Vystoupili jsme z auta, pozdravili jsme a zeptali se dědy, co potřebuje. „Nesvezli byste mě do Vísky?“ zeptal se děda. „Nohy už mi nějak neslouží, mám kus cesty za sebou, tak bych byl rád, kdybych se kousek s váma svezl.“ Podívali jsme se na sebe. „No jo, pane, rádi vás svezeme, ale nevím, jak se tam vejdete“ zareagoval po chvilce kamarád. „S tím si nedělejte starosti“, říkal děda. A najednou – jako by byl střih, posun v čase. Před vteřinou jsme stáli na silnici a teď jsme všichni v autě i s dědou na předním sedadle. Nákup je záhadně přeskládaný, všichni jsme usazení a jedeme. Bylo to jako ve snách. Děda byl hovorný, celou cestu nám vyprávěl příběhy. Ale jaké! Všechno, co se odehrálo ve Vísce a okolí jsme se od něj dozvěděli. Kdo kdy umřel, kdo se narodil, kdo byl největší sedlák ve vesnici, kdo byl zrádce, kdo paktoval s němci ve válce, prostě celý příběh Vísky dopodrobna, jak ho mohl znát jen velice dobrý pamětník. Ani jsme nemukali a poslouchali jsme příběh o tom, jak ve druhé světové válce ve Vísce začali němci stavět takzvanou Hitlerovu dálnici. Vedle loučky, kde teď stojí náš tábor, bývaly baráky, ve kterých bydleli dělníci co tu dálnici stavěli. Ještě kousek od tábora jsou vidět zbytky stavby. Povídá se, že všichni dělníci a zajatci, co tam tvrdě dřeli, v těch barácích umřeli na tyfus. Však také kousek nad táborem je postavený pomník, na kterém je 143 jmen. A kousek dál je lesní hřbitov…..
Když jsme dorazili na náves, děda si vystoupil a my pokračovali dál do tábora. Celou cestu jsme mlčeli. Byli jsme z toho zážitku docela vyjevení…. Až když jsme dojeli do tábora a začali řešit provozní věci, pomalu jsme se rozmluvili. Ale v hlavách nám to pořád šrotovalo. Stalo se to vůbec?
Večer jsme vyrazili na pivko do místní hospody. Bylo léto, vedro, děti měli hru, u které jsme nemuseli být, tak jsme se šli osvěžit. V hospodě seděli místní. Kamarádovi to nedalo a začal se vyptávat na dědu. Že jsme ho svezli z Jevíčka a zajímá nás, kdo to vlastně je. Ale nikdo nevěděl. Až jeden opravdu starousedlík si vzpomněl, že někdo takový tu žil. Je to ale už dávno, několik let je po smrti....
Ano, je to tajemné místo…. Když jdu za slunečného dne lesem, sama, široko daleko nikdo nikde, všude ticho…. A přece vím, že tam někdo je….. něco…. cítím to….. občas mám pocit, že když se ohlédnu, uvidím to….
Když jsme dorazili na náves, děda si vystoupil a my pokračovali dál do tábora. Celou cestu jsme mlčeli. Byli jsme z toho zážitku docela vyjevení…. Až když jsme dojeli do tábora a začali řešit provozní věci, pomalu jsme se rozmluvili. Ale v hlavách nám to pořád šrotovalo. Stalo se to vůbec?
Večer jsme vyrazili na pivko do místní hospody. Bylo léto, vedro, děti měli hru, u které jsme nemuseli být, tak jsme se šli osvěžit. V hospodě seděli místní. Kamarádovi to nedalo a začal se vyptávat na dědu. Že jsme ho svezli z Jevíčka a zajímá nás, kdo to vlastně je. Ale nikdo nevěděl. Až jeden opravdu starousedlík si vzpomněl, že někdo takový tu žil. Je to ale už dávno, několik let je po smrti....
Ano, je to tajemné místo…. Když jdu za slunečného dne lesem, sama, široko daleko nikdo nikde, všude ticho…. A přece vím, že tam někdo je….. něco…. cítím to….. občas mám pocit, že když se ohlédnu, uvidím to….