• Vážení hráči, Dne 20.3.2024 (středa) bude hra aktualizována na verzi 2.308. V důsledku toho se do hry nebudete moci po určitou dobu přihlásit. Níže naleznete podrobný seznam změn. Děkujeme za pochopení. Více informací najdete na herním fóru
  • Vážení hráči, v úterý 2. dubna v 10:00 hodin (serverového času) nás navštíví speciální host: vybíravá a stále hladová mýtická slepice z podsvětí. Nakrmte ji a získejte odměny pro svou říši! Najít krmení pro slepici je snadné. Obyčejnými akcemi ve hře: stavba budov, útočení/bránění, zkoumání, cvičení jednotek a sesílání kouzel můžete získat různé ingredience. Více informací najdete na herním fóru

Temnota prostupující žilami přítele (Fenečka)

Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

DeletedUser

Guest
Temnota prostupující žilami přítele (Fenečka)
Jednoho dne, z rána, když se slunce pomalu sunulo nahoru k nebi, světem řeckých bohů se roznesla správa nevídaných hodnot. Kaledonský kanec bohyně Artemis zmizel v pozemských končinách. Bohyně, nevědíc si rady, očima těkala po světě a hledala svého oblíbeného přítele a mazlíčka. Byla již zoufalá, protože hledání nepřinášelo žádných výsledků. Ostatní bohové též chtěli přidat ruku k dílu. Hledali snad všichni, ale nepoštěstilo se nikomu z nich. Bohyně již byla zoufalá a tak jí zbývala jediná možnost, seslat onu žalostnou zprávu na zem a čekat co se bude dít dál. Dokonce i za nalezení slíbila odměnu…
Svět lidí začal zuřivě a většinou jen se sobeckými myšlenkami, hledat kance a snažili se o to, aby zrovna oni byli ti, kteří budou odměněni slíbeným darem od bohyně. Navzdory tomu že nevěděli, co to je.
V tu dobu v lese u neznámé vesničky v Kalydónské zemi, procházela dívka skryta pod kápí noci spolu se svým věrným vlkem, jehož výška v kohoutku dosahovala beder té dívky. Byla to dívka o výšce 168 centimetrů, s hustými, dlouhými havraními vlasy, světle modrými až azurovými oči a rudými, plnými rty. Měla na sobě lehký, tmavomodrý hábit, místy pošitý menšími zakulacenými kosočtvercovými pláty oceli, jež tvořily obrazce ještěřích šupin. Hábit měl podél páteře ostré, špičaté, trojúhelníkové výběžky. Pod hábitem měla lehkou bílou halenku se světle fialovým lemováním s Véčkovým výstřihem. Na rameni brašnu se sušeným masem, kovovou mělkou misku, dva vaky na vodu z ovčí kůže, jeden menší a druhý větší a jako poslední malý váček s penězi. Kolem pasu připnutý tmavě hnědý kožený pásek s pochvou, v níž byla postříbřená dýka. Byla z tvrzené oceli a silnější než kterékoli jiné dýky, bylo to jediné, co jí zbylo po smrti otce, posledního člena z její rodiny. Dlouhé, přilnavé, tmavomodré kalhoty a vyšší, černé, kožené boty s nízkým podpatkem a se zdobnými rytinami na lemech, u kotníků a na špičce. Vlk měl tmavou, dlouhou černou srst, nazelenalé oči s hnědým odstínem po kraji duhovek a byl naprosto oddaný své přítelkyni. Jejich příběh začal už velmi dávno, ale tím se teď nemusíme zaobírat.
Ona dívka se jmenovala Noctis jejíž jméno znamenalo Temná noc a její věrný vlk Ignis, jehož jméno znamenal Oheň.
Pomalu se brodili křovím až na mýtinu, kam svítil měsíc, pod nadvládou bohyně Artemis. Pár paprsků dopadalo i na vyvrácený, dutý kmen stromu porostlý mechem, přímo uprostřed mýtiny. Ignis pomalu klusal napřed a u vyvráceného, dutého kmene se zastavil, očichal jej a chtěl označit tekutinou, která nesla jeho ojedinělý pach. Jenže v tu chvíli se nejvyšší bod kmene rozzářil měsíčním svitem a z dutiny kmene v malém proudu začala téct zářivá tekutina. Mana. Pod kmenem se špička jejího pramene, tříštila o zem a dopadala dál do trávy. Ignis na to koukal a záře many se mu odrážela v zelenohnědých očích. Noctis zahlédla zář a hned se k ní rozběhla. Již z dálky viděla obrys Ignise, kterého též ozařovalo světlo z many. Když doběhla k Ignisovy poručila a vlk se stáhl dál. Přerušila tok pramínku svou dlaní, kterou část many nabrala a čichla k ní. Nikdy podobný úkaz neviděla. Tekutina nijak nepáchla. Nanesla jí na špičku jazyku a ochutnala. Též nijak nechutnala, všimla si však, že její nedávná ranka na ruce, se zatáhla a uzdravila. Po krátkém zamyšlení vytáhla menší vak na vodu z brašny na rameni, vypila zbývající doušek vody a dala jej pod pramen s manou. Po nabrání vzhlédla k nebi a s díky k Artemis, protože to ona byla bohyní měsíce, odcházela z mýtiny.
Pomalými ladnými kroky kráčela k lesu, když v tu chvíli se lesem prohnalo něco velkého, mohutného a chlupatého. Noctis se s Ignisem rozběhli za tím do lesa. Ve stromech byly hluboké rýhy, jako po mečích nebo parozích, ale velkých, velkých parozích. Rozběhli se za stopou toho divného cosi. Stopa je zavedla na rozlehlé pole. Blížili se k vesnici. V dáli na poli viděla obrys toho samého zvířete, co před tím v lese. Ignis zavrčel a lehce se přikrčil, Noctis nečekala a nasedla na hřbet Ignise, ten prudce vyrazil a metami doháněl obrovské pádící zvíře, to se ale otočilo a vyrazilo proti nim, Ignis to bohužel moc nevychytal. Když se pokoušel zvířeti odskočit z cesty, poranilo jej na boku. Noctis vytáhla dýku a hodila jej po tvorovy, zabodla se mu do zadní nohy. Nebyla tam však moc hluboko. Zvíře zakvičelo a s klopýtnutím běželo dál. Ale z těla mu brzy dýka vypadla a zůstala ležet na zemi. Noctis sesedla, prohlédla Ignisovu ránu a pohladila jej „Rána ráně, krev krvi, pomstíme se“ řekla s pohledem Ignisovy do očí, nasedla a rozjely se. Ignis se rozběhl po stopě, doběhl k dýce, vzal ji do tlamy a běžel po pachu krvi dál. Nezdála se mu. Páchla po temnu, po nicotě, po hnisu a moru. Myšlenka na to, že temnota se v podobě obrovského zvířete rozpíná jejich zemí, mu nedala klidu a snažil se přidat. Běžely dlouho po stopě, až se za obzorem začaly objevovat první paprsky slunce. Jeho běh zvolnil, až se nakonec úplně zastavil. Pouze oddechoval. Noctis seskočila z jeho hřbetu, vzala dýku, uklidila jí, pohladila jej po ráně „To bude dobré“ konejšila jej slovy. Vytáhla vak s vodou a misku, nalila do ní vodu a Ignis pil co to šlo. I Noctis se napila. Ignis ji po napití pozoroval. Těkaly mu oči mezi ní a okolím. Stále byl ve střehu. Ještě aby ne po tak náročném běhu. Noctis si prohlížela jeho zranění, takové to stopy v mase již znala. Od Divočáků. Zavrčela si pod vousy, vytáhla z tašky malý vak a trochu many nakapaly na dlaň a vetřela na ránu. Nic moc se nestalo. Chvíli čekala ale stále nic. Poté podala hrdlo vaku k tlamě vlka a nalila trochu do jeho tlamy a čekala dál. Brzy se rána zahojila „a je to“ usmála se na Ignise a pohladila jej. Ten jí opřel hlavu o rameno a po vlčím se pousmál.
Od rána uplynulo spousty času, Ignis s Noctis se před den prospaly a k večeru se opět začaly stahovat mračna.
Něco zakřupalo v roští a probudilo je. Ztrhaný kanec se vypotácel ven. Z nozder mu tekl zelený až černý hnis, oči měl zakalené a loupala se mu kůže. Vypadal jako nakažený morem. Noctis vytáhla dýku, ale zvíře padlo o několik metrů dál od ní. Byly zpět na palouku, do teď si toho nevšimla. Nedaleko byl onen kmen, který míjeli předtím. Ignis zavrčel. Kanec se začal zvětšovat, zrovna když slunce zapadalo a vycházel měsíc. Den se s nocí vystřídal až příliš rychle. Celý den prospaly vyčerpáním. Kancovy kli se prodloužily, jeho velikost se násobila, jeho pach byl více a více mrtvolný. Noctis poodstoupila, ale narazila do napruženého těla Ignise, který nehodlal ustoupit. Kanec krvelačně zakvičel, pohlédl do očí Ignise a zuřivě se na něj rozběhl, ten opětoval útok a zatnul mu první ránu do zátylku, prase však nezůstávalo pozadu. Mohutnými kli nabralo vlkovo tělo a odmrštilo je dál od sebe. Noctis musela odběhnut o několik metrů dál, aby se jí nic nestalo. Kanec se rozběhl na Ignise a chtěl jej nabrat. Vlk se však brzy vzpamatoval, prudce vstal a pokusil se odskočit. Těsně kolem něj pro svištěl kel rozzuřeného prasete. To se rozběhlo zpět k němu. Ignis s útoky nezůstával pozadu, zatínal zuby do prasete a taktéž kanec do něj. Kanec se ohnal hlavou a natrhnul Ignisovy hruď, dlouhá hluboká rána se táhla od levé tlapky zevnitř po střed hrudníku, Ignis po strhnutí kančí hlavy odletěl o půl metru dál od něj a než se stihl vzpamatovat, už ho kanec nabíral na silné, majestátní kli a házel daleko za sebe. Ignis tvrdě dopadl, udělal několik kotoulů, opět se pokusil postavit, vykašlal krev a zavrčel na kance. Noctis nezbývalo nic víc než jen pozorovat souboj těchto mohutných zvířat. Chtěla ale pomoci svému příteli. Vzala dýku, rozběhla se ke kanci. Ignis se na něj rozběhl z druhé strany a kanec zase proti němu, v tu chvíli Noctis přistála na hřbetě kance a zabodla dýku do jeho týlu, bohužel pro ní, minula všechny důležité tepny i hrtan s hltanem a páteř. Zabodlo se to pouze do svalstva. Kanec zakvičel, vzepnul se na zadní a pokusil se shodit Noctis, když však takto odhalil svůj krk, Ignis toho využil a zakousl své dlouhé špičáky do jeho krku. Stiskl hrdlo a všichni se skáceli na zem. Noctis odskočila s dýkou v ruce. Ignis držel čelistmi kance u země a dusil ho.
Boj trval několik hodin, i když to nikomu nepřipadalo. Dřív, než se kanec přestal vzpírat vlkovi, začalo pozvolna mezi mraky opět proplouvat hřbet slunce s paprsky, které pomalu zalévaly zem. Červánky se rozlili po nebi a kanec se ve vlkově tlamě začal pomalu zmenšovat. Ignis okamžitě povolil stisk a poodstoupil. Kanec se zmenšil d normální velikosti. Tedy normální, byl o něco větší než jiní kanci ale ne tolik co předtím. Už nesmrděl mrtvolným pachem, naopak, vypadal jako normální kanec, ale něco na něm bylo jiného. Byl obklopen divnou, tajemnou a temnou magií, která z něj čišila.
Pomalu to začalo Noctis docházet. Zpráva, jež se rozlehla po kraji o Kaledonském kanci, to byl on. Bájný kanec bohyně Artemis. Měnil se v noci, aby jej bohyně nemohla svou mocí vypátrat a přes den byl zahalen rouškou temnoty. Páchl mrtvolně, proč jí jen připadalo, že v tom má prsty Hádés. Ale proč by to dělal? Na to teď nebyl čas. Noctis poklekla ke kanci a do tlamy mu vložila hrdlo malého vaku, jež vytáhla z brašny přes rameno. Kanec začal zářivou tekutinu pozvolna pít. Ona tekutina se mu rozlévala hrdlem, každou část, kterou pokryla, se okamžitě očistila od zlé magie a zároveň se léčila. Kanec z pozvolného pití doušků začal hltavě pít. Jeho tělo zesílilo, zmohutnělo a brzy stál ve své majestátní velikosti před Noctis. Ignis zavrčel a stále přes svá zranění stál a byl ochoten nadále bojovat, bude-li to nutné. Z tlamy mu tekla krev a rána na hrudi byla otevřená a taktéž krvácela. Jeho oči byly polootevřené a jeho dech byl klokotavý, přesto vše, chtěl stále chránit svou přítelkyni před možným nebezpečím. Noctis hleděla do očí obrovského Kance a hledala v nich pochopení. Kanec jí očichal obličej a jemným pohlazením klu o její tvář jí vzdal dík. „hu….“ Noctis si oddechla a pohlédla na kance, který mířil k Ignisovi, ten přestal vrčet, vypnul roztrženou hrud a pohrdavě pohlédl na kance, tan mu však poklekl před tlapami a po svém zakvičel na dík. Ignisovy uši se napřímili vpřed, pak sklopily vzad a opět vpřed. Pokývnul hlavou a přivřel oči, jakože chápe. Kanec povstal a nedlouho trvalo, než se před nimi samotnými, zjevila Bohyně Artemis v celé své kráse „Bohyně…“ hlesla Noctis a padla v kolena. Byla to její oblíbená bohyně, protože díky ní ona a její přítel vlk nekrátkou dobu přežívaly bez okolních vlivů.
„Noctis, přítelkyně přírody, děkuji ti za pomoc při hledání mého přítele“ pohladila s těmito slovy na rtech Artemis kance po hlavě. Ten stál u ní a pozoroval, jak Ignise tak Noctis. Ignis pomalu přišel ke mně a koukal Artemis do očí. „jak bych e vám mohla odvděčit?“ řekla Artemis a lehkými krůčky došla k Ignisovi, dotkla se jej na čele a všechny jeho rány se lusknutím božských prstů uzdravilo. „děkuji Artemis, avšak nedělala jsem to pro dary, udělala jsem proto, proto že jsem tvá věrná stoupenkyně. Jsi pro mě život a nebýt tvého daru umění lovu, nikdy bych venku nepřežila.“ Řekla pokorně „Mému příteli jsi již zdraí dala, nic více nepotřebujeme…. Děkuji“ řekla a usmála se na Artemis i na Ignise. Ten zvolna pohoupl ocasem ze strany na stranu a po vlčím se lehce usmál. Otřel se o Noctis a podíval na Artemis. Ta se usmála a řekla „Noctis a Ignisi, jste věrní a skromní, nechť je váš lov vždy úspěšný a nikdy nemáte hladu, jste nyní mými svěřenci a pokud budete potřebovat pomoci, víte kde mě naleznete. Noctis, kdyby jsi si to rozmyslela, nabídla bych ti možnost být s námi na hoře Olymp mezi bohy, polobohy a stát se spolu s věrným Ignisem ochránci tamního lesa. Uvítala bych vaší přítomnost a Kaledonský kanec by též jistě ocenil kdyby jste s ním sdílely jeho les“ usmála se Artemis. V tu chvíli Noctis polil velmi příjemný hřejivý pocit „o-opravdu bych mohla“ Artemis pokývla a usmála se. Ignis rozvrtěl ocasem a pohlédl na Noctis, ta se uklonila a řekla „bylo by mi ctí bohyně Artemis“ pronesla se slzou v oku… „Říkej mi jen Artemis, od teď jste mí přátelé“ řekla a podala Noctis ruku, ona se jí lehce přichytila a vstala z pokleku. Artemis spolu s novou přítelkyní a mazlíčky, zmizely v dýmu a jediné, co se lid dozvěděl, bylo to, že záhadná dívka s vlčím ochráncem zachránili Kaledonského kance. Bhužel viníka se nepoštěstilo zjistit… což rozevírá další možnosti příběhu Noctis a Ignise….
Snad se bude líbit :) Fenečka
ps.: omlouvám se za možné chyby :p
 
Naposledy upraveno moderátorem:
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru