DeletedUser11372
Guest
Zdravím, taky jsem se rozhodl něco napsat. Snad se bude líbit
Bylo právě začátkem jara, když se celým krajem roznesla ta zpráva, překvapivá i hrozivá zároveň. Příroda se probouzela po nezvykle dlouhé zimě a vše v Kaledonii se zelenalo. Letošní jaro však bylo trochu jiné. Rolníci se zbytečně báli útoků kaledonského kance, žádný nepřišel. Až kněží z Artemisina chrámu potvrdili domněnky ostatních. Kaledonský kanec se ztratil. Mnoho hrdinů i hrdinek z celé Kaledonie zlákala vidina vysoké odměny za jeho nalezení. Mnohé však odradily řeči kněží, varující před strašlivou kletbou, který má postihnout ty, co selžou.
Tou dobou krajem procházel Tuaki, zatím neznámý mladík snící o tom, jak se jednoho dne stane hrdinou. Navštívil Artemisin chrám a zde se dozvěděl o ztraceném kanci. „Tohle je přesně ta příležitost, kterou celý život hledám,“ pomyslel si a vyrazil na výpravu.
Zamířil na venkov, směrem k lesům na jihu. Jak šel, krajina byla čím dále pustší a divočejší. Původně kamenné cesty nahradila jen vyšlapané stezky porostlé trávou, z měst se stávaly vesnice a rozlehlé lány pšenice mizeli pod houstnoucími lesy. Tuaki týden sledoval stopu kance, až k městečku Leng, kde byl kanec viděn naposledy.
Leng bylo malé přístavní město, ležící téměř u hranic Kaledonie. Z východu sem přes Egejské moře připlouvaly lodě bohatých kupců z Fénicie a přivážely vzácné zboží, pro běžné Řeky neznámé.
Tuaki si dal pivo v přístavní krčmě U Sirény a zjišťoval další informace o kanci. „Jo toho kance nám byl čert dlužnej,“ odsekl hospodský, „jednou se ztratí a hned se nikdo nezajímá o nic jiného. Ale nikdo tady o něm nic neví. A vůbec, nemám čas se tady vykecávat a štamgasti se sami neobslouží,“ ukončil rozhovor hostinský. Tuaki v zamyšlení opustil krčmu a chtěl se jít zeptat někam, kde panuje lepší nálada, když ho najednou zastavil vousatý stařík.
„Pssst, šéfe, slyšel jsem jak se ptal po tom kanci.“ „A ?“ znechuceně utrousil Tuaki. „No něco bych o něm věděl, pokračoval stařík, ale nebylo by to zadarmo.“ Teprve teď si Tuaki pořádně všiml, s kým mluví. Děda vypadal jako žebrák a byl silně cítit lihem. Asi nějaký rybář, možná jenom místní zloděj. „Stačilo by tohle ?“ řekl a z měšce do ruky vysypal několik měďáků. Stařec je rychle sebral a začal vypravovat:
„Asi tak před měsícem sem přišli nějaký divný lidi a hledali kance. Jenže na rozdíl od tebe se nemuseli vyptávat, stačilo jim jít do lesa a dřív nebo později by na něj narazili. V noci sem šel do lesa, nalíčit nějaký pasti. Najednou kus přede mnou proběhl kanec a oni za ním. Nevím, co se tam stalo, ale každopádně od tý doby kance nikdo neviděl.“ Tuaki měl neodbytný pocit, že je někdo sleduje. Když ale spatřil střelce, bylo už příliš pozdě. „Měl jsem pocit, že mi sou ňáký povědomý, a myslím, že vím, jak je … .“
Vzduchem zasvištěla šipka, přerušila starcova slova a ten se bezhlasně skácel k zemi. „Sakra,“ zaklel Tuaki a začal hledat, kam tajemný střelec zmizel. Párkrát ho spatřil, ale hned mu zase zmizel v davu.
Střelec prošel temnou uličkou až k polorozpadlé boudě, třikrát zaťukal na dveře a řekl smluvené heslo. Ty zavrzaly v pantech a pomalu se otevřely. „Tak co, bylo všechno v pořádku ?“ zeptal se hlas zevnitř. „Jasan, šéfe, jenom jeden žebrák se tu moc vykecával s ňákym cizákem. Ale už to má za sebou.“ „No doufej, že tě při tom nikdo neviděl,“ pohrozil Šéf. „Klídek, ten ňouma, co s ním kecal, vůbec nic netuší.“ Střelec vešel dovnitř a s třísknutím zabouchl dveře.
„Ťuk ťuk ťuk,“ ozvalo se za chvíli, a krátce na to i tajné heslo. „Kdo to zase otravuje,“ zaklel Střelec a otevřel dveře.
„Tady je ten ňouma, co vůbec nic netuší,“ prohlásil Tuaki a instinktivně se vyhnul dýce, která prolétla vzduchem v místě, kde měl ještě před okamžikem obličej. Vytáhl meč, vykryl střelcův další útok a plynulým sekem pomstil Starcovu smrt.
„Co se to tady děje ?“ Zaburácel z vedlejší místnosti Šéf, ale než to stihl zjistit, už měl meč na krku.
„Tak a teď koukej zpívat,“ řekl Tuaki a přitlačil na meč. „Neslyšel´s ? Mluv !“ „A-a-ale já nic nevím,“ vykoktal Šéf. „Já za nic nemůžu, oni si mě jen najali, zaplatili mi za to!“
„Kdo ?“ „Za co ?“
„Oni ! Přišli sem, a zajímali se jen o toho kance ! Chtěli, aby se nikdo nic nedozvěděl a ať se o to postaráme. Ostatní že prej zařídí sami.“ Na důkaz svých slov ukázal na stůl, kde se válelo několik zlaťáků. Tuaki ho pustil a pořádně si je prohlédl. Byly z pravého zlata, stejně jako několik dalších v truhle vedle. „Něco takového si mohl dovolit jen opravdový boháč,“ přemýšlel.
„Ano, ano, určitě někdo z hlavního města. Podle přízvuku by to sedělo ,“ pokračoval Šéf.
Tuaki pochopil, že z něj víc nedostane, a nechal ho být. Vyrazil na zpáteční cestu do hlavního města Kaledonie a cestou přemýšlel, co to všechno znamená. Podezřelých z toho hrozivého činu nebylo málo. Například rolníci na kaledonského kance nadávali v jednom kuse. Stejně tak i král, jemuž klesaly příjmy z daní i popularita. A krom toho se mnoho lovců chtělo ulovením kance proslavit.
Zabrán do myšlenek, Tuaki byl náhle překvapen neobvyklým výjevem. Z lesa napravo od něj najednou vyběhla bílá laň, přeběhla přes cestu a snažila se najít cestu po skalnatém svahu nalevo. Za ní se z lesa vyřítil ohromný vlk s doširoka rozevřenou tlamou, plnou zubů ostrých jako břitvy. Laň se snažila marně, nedařilo se jí vydrápat se přes kameny, a vlk už byl téměř u ní.
Než jí však stačil dostihnout, Tuaki zakročil. Tasil meč a dvěma rychlými kroky byl u vlka. Ten už si však Tuakiho všiml a sápal se na něj. Přikrčil se, aby se hned na to vymrštil a dlouhým skokem ho přeskočil. Tuaki udělal krok zpátky a málem narazil do skály. Teď byl on v pasti a neměl kam utéct, nezbývalo mu než bojovat. Hbitými údery meče se kryl proti vlkovým útokům, a přesnými výpady se jej snažil držet co nejdále od sebe. Vlk však najednou zaútočil s překvapivou razancí, dlouhými drápy Tuakiho zasáhl do ramene a vyrazil mu meč z ruky. Tuaki klesl na zem a snažil se dosáhnout na meč. V poslední chvíli se mu to podařilo a zvedl jej právě včas na to, aby s ním rozpáral lebku právě se na něj řítícího vlka, od tlamy až po zátylek.
Náhle ucítil jemný, jakoby nezemský vánek. Vstal a otočil se tím směrem, kde před chvílí stála bílá laň. Ta už tam ale nebyla. Místo ní tam stála sama Artemis, bohyně lovu a ochránkyně zvěře.
„Dnes jsi ukázal svou odvahu, sílu v boji a ochotu nezištně pomáhat druhým. Tuto zkoušku jsi však nepodstoupil náhodou, neboť vím že brzy přijde čas, kdy ty sám budeš potřebovat pomoc. V té chvíli se na mne obrať, a dočkáš se jí. Ať tě provází štěstí olympských bohů !“
Tuaki chtěl poděkovat, ale bohyně byla ta tam, stejně jako tělo vlka. Pln sebevědomí se tak znovu vydal na cestu, která probíhala klidně a bez dalších zvláštních událostí.
Když se vrátil do hlavního města, jaro již bylo v plném proudu. Ve městě se objevila spousta stánků trhovců, kteří se teď hlasitě překřikovali ve snaze prodat co nejvýhodněji. Tuakiho pozornost však přilákalo něco jiného, a sice hospoda U Kance. Museli ji otevřít někdy během doby, kdy tu nebyl. Zde se pravidelně scházelo mnoho zkušených lovců, žoldáků či všech možných hrdinů, kteří pátrání po kanci ještě nevzdali, a sdělovali si nejrůznější novinky z pátrání. Ovšem byla tu ještě jeden důvod. Na stěně naproti vchodu vysel seznam s nápisem : „Na památku všem zahynuvším tragickou smrtí při pátrání po kanci kvůli té strašlivé kletbě.“ Pod těmito slovy se tísnilo mnoho jmen, známých i neznámých, hrdinů i zbabělců. Tuaki si přisedl ke skupince zálesáků, vyptával se, jak se daří a tak podobně. Po pár hodinách a několika pivech se rozloučil a protože už bylo kolem půlnoci, vydal se najít nocleh.
Cestou temnými uličkami hlavního města cítil, jako by ho někdo sledoval. V měsíčním světle vypadal každý stín podezřele. Kus před ním se objevil podivný chodec, pravděpodobně další z mnoha hledačů kance. Když tu najednou …
„Pozor !“ Zakřičel Tuaki, ale chodec ho již neslyšel. Záhadná postava se vyplížila ze stínů, jedním plynulým pohybem napřáhla dýku a udeřila. Chodec padl mrtvý k zemi. Tuaki se podíval za sebe, a spatřil dalšího. Zpod kápě mu koukal jenom ostře řezaný obličej, přes který se táhla klikatá jizva. V napřažené ruce držel dřevěný kyj, ale to už si Tuaki nestihl uvědomit.
Ale Artemis, bohyně Měsíce a měsíčního svitu, nad ním držela svou ochrannou ruku. Silou jejích léčivých schopností se zastavilo krvácení, kosti znovu srostly a zranění se zahojila.
Ráno se Tuaki vzbudil na ulici a matně vzpomínal na události předešlé noci. Nicméně si pamatoval, že ho někdo málem zabil, a také, kdo ho zachránil. Z vděčnosti se rozhodl navštívit Artemidin chrám a obětovat bohům.
Ačkoli se zdálo, že celý chrám upadá, stále působil majestátně. Dvě řady sloupů z vnějšku podpíraly mohutnou střechu s trojúhelníkovým průčelím, které zobrazovalo výjevy z dávných mýtů. Tuaki se posadil dovnitř a v motlitbách děkoval Artemis a dalším bohům. Rozhodl se přispět skromným darem na chod chrámu, a tak zamířil směrem k dveřím do svatině, kde se modlili kněží.
Ve svatyni panovalo neobvyklé ticho, takže ho tu hned zaujalo tiché cinknutí. Tajemný muž stál u protější stěny a zrovna hovořil s veleknězem. V jeho dlani znovu zacinkalo několik zlatých mincí. Asi chtěl také přispět na chrám, nicméně určitě daleko větší sumou, pomyslel si Tuaki. Ale rozhodl se ho chvíli nenápadně pozorovat, protože se spíše zdálo, jako by peníze od velekněze dostával.
Tajemný muž s veleknězem zamířili do vnitřní svatyně, kam normálně směli vstoupit jen hlavní kněží. Tuaki opatrně nahlédl dovnitř, ale nevšiml si ničeho zvláštního. Avšak tajemný muž se náhle otočil.
To je on ! problesklo Tuakimu hlavou, když spatřil tvář s rozeklanou jizvou. Náhle si vzpomněl na události minulé noci a okamžitě poznal muže, který se ho pokusil zavraždit. Rychle zamířil ke dveřím, rozhodnutý pomstít se tomu zlosynovi. Ten už však také pochopil, oč jde, a rychle zavíral dveře. Pozdě. Tuaki se do nich prudce opřel a vrazil do vnitřní svatyně.
V tu ránu by se v něm krve nedořezal. Po oltáři se ledabyle válely truhlice s penězi. Po zdech vysely atributy cizího, falešného boha. V koutě u stolu seděla partička lupičů. A v ohromné kleci u pravé zdi se tísnil mohutné zvíře. Kdo jiný než kaledonský kanec.
Teď už Tuaki pochopil všechno. Kdo si najal žoldáky na chycení kance, aby se tí zavděčil cizím, falešným bohům. Kdo se snažil odradit hrdiny před hledáním kance a kdo platil vrahy jež měly dokázat jeho vymyšlené kletby a umlčet každého, kdo by se odvážil mu odporovat !
Nepřátelé již tasili své zbraně. Chladný vzduch vnitřní svatyně prořízl letící nůž, mířící k Tuakimu. Nebezpečí se k němu blížilo ze všech stran.
Vyhnul se noži. Tasil meč, a ocel zajiskřila a první zlosyn se hroutil k zemi. Tuaki se připravil k dalšímu úderu, a náhle to ucítil. Ten jemný, jakoby nebeský vánek. Měl pocit, jako by znovu stál tam na cestě, mezi lesem a skalami.
„Jestli mi můžeš někdy pomoci, učiň tak právě teď,“ zašeptal, zvedl ruce k nebesům a zakřičel: „ Zástup nepřátel se zpronevěřil své víře a podvedl tě zde, ve tvém vlastním chrámu ! Dokonce zajal kalednoského kance, symbol tvé síly a moci ! Slavná Artemis, obrať svůj hněv proti těm, kdož ti ublížili, a ušetři ty, kdož t pokorně slouží !“
Kruh nepřátel kolem něj s vítězným pokřikem podvedl své zbraně. Avšak ty nenašli svůj cíl. Z vánku se stal vichr a z vichru mocná bouře, jež všechny zrádce odvála do posledních síní podsvětí.
Jediný Tuaki zůstal nezraněn. Tu vítr ustal a před ním se objevila sama bohyně Artemis. Plynulým krokem přešla ke kleci, zámek sám od sebe praskl a kanec, konečně volný, vyběhl ven, zpět do divočiny. Potom se obrátila k Tuakimu: „Díky ti hrdino. Našel si kaledonského kance a odhalil podlé zrádce. Za to ti právem patří odměna. Vím, že nehledáš zlato ani vrtkavou slávu, mám pro tebe jiný dar. Máš právo se zúčastnit letošního velkého lovu a hostiny v sídle bohů na Olympu. Brzy na viděnou.“
Tuakimu se dostalo daru, na nějž nedosáhnou ani ti nejmocnější ze smrtelníků. Poděkoval bohyni a šel se připravit na další cestu. Na lovu na něj čekala mnohá další dobrodružství, která stojí za to slyšet. To už je, ale, zase další příběh …
PS: Případné zlaťáky prosím připsat hráči Pezot75. Děkuji
Bylo právě začátkem jara, když se celým krajem roznesla ta zpráva, překvapivá i hrozivá zároveň. Příroda se probouzela po nezvykle dlouhé zimě a vše v Kaledonii se zelenalo. Letošní jaro však bylo trochu jiné. Rolníci se zbytečně báli útoků kaledonského kance, žádný nepřišel. Až kněží z Artemisina chrámu potvrdili domněnky ostatních. Kaledonský kanec se ztratil. Mnoho hrdinů i hrdinek z celé Kaledonie zlákala vidina vysoké odměny za jeho nalezení. Mnohé však odradily řeči kněží, varující před strašlivou kletbou, který má postihnout ty, co selžou.
Tou dobou krajem procházel Tuaki, zatím neznámý mladík snící o tom, jak se jednoho dne stane hrdinou. Navštívil Artemisin chrám a zde se dozvěděl o ztraceném kanci. „Tohle je přesně ta příležitost, kterou celý život hledám,“ pomyslel si a vyrazil na výpravu.
Zamířil na venkov, směrem k lesům na jihu. Jak šel, krajina byla čím dále pustší a divočejší. Původně kamenné cesty nahradila jen vyšlapané stezky porostlé trávou, z měst se stávaly vesnice a rozlehlé lány pšenice mizeli pod houstnoucími lesy. Tuaki týden sledoval stopu kance, až k městečku Leng, kde byl kanec viděn naposledy.
Leng bylo malé přístavní město, ležící téměř u hranic Kaledonie. Z východu sem přes Egejské moře připlouvaly lodě bohatých kupců z Fénicie a přivážely vzácné zboží, pro běžné Řeky neznámé.
Tuaki si dal pivo v přístavní krčmě U Sirény a zjišťoval další informace o kanci. „Jo toho kance nám byl čert dlužnej,“ odsekl hospodský, „jednou se ztratí a hned se nikdo nezajímá o nic jiného. Ale nikdo tady o něm nic neví. A vůbec, nemám čas se tady vykecávat a štamgasti se sami neobslouží,“ ukončil rozhovor hostinský. Tuaki v zamyšlení opustil krčmu a chtěl se jít zeptat někam, kde panuje lepší nálada, když ho najednou zastavil vousatý stařík.
„Pssst, šéfe, slyšel jsem jak se ptal po tom kanci.“ „A ?“ znechuceně utrousil Tuaki. „No něco bych o něm věděl, pokračoval stařík, ale nebylo by to zadarmo.“ Teprve teď si Tuaki pořádně všiml, s kým mluví. Děda vypadal jako žebrák a byl silně cítit lihem. Asi nějaký rybář, možná jenom místní zloděj. „Stačilo by tohle ?“ řekl a z měšce do ruky vysypal několik měďáků. Stařec je rychle sebral a začal vypravovat:
„Asi tak před měsícem sem přišli nějaký divný lidi a hledali kance. Jenže na rozdíl od tebe se nemuseli vyptávat, stačilo jim jít do lesa a dřív nebo později by na něj narazili. V noci sem šel do lesa, nalíčit nějaký pasti. Najednou kus přede mnou proběhl kanec a oni za ním. Nevím, co se tam stalo, ale každopádně od tý doby kance nikdo neviděl.“ Tuaki měl neodbytný pocit, že je někdo sleduje. Když ale spatřil střelce, bylo už příliš pozdě. „Měl jsem pocit, že mi sou ňáký povědomý, a myslím, že vím, jak je … .“
Vzduchem zasvištěla šipka, přerušila starcova slova a ten se bezhlasně skácel k zemi. „Sakra,“ zaklel Tuaki a začal hledat, kam tajemný střelec zmizel. Párkrát ho spatřil, ale hned mu zase zmizel v davu.
Střelec prošel temnou uličkou až k polorozpadlé boudě, třikrát zaťukal na dveře a řekl smluvené heslo. Ty zavrzaly v pantech a pomalu se otevřely. „Tak co, bylo všechno v pořádku ?“ zeptal se hlas zevnitř. „Jasan, šéfe, jenom jeden žebrák se tu moc vykecával s ňákym cizákem. Ale už to má za sebou.“ „No doufej, že tě při tom nikdo neviděl,“ pohrozil Šéf. „Klídek, ten ňouma, co s ním kecal, vůbec nic netuší.“ Střelec vešel dovnitř a s třísknutím zabouchl dveře.
„Ťuk ťuk ťuk,“ ozvalo se za chvíli, a krátce na to i tajné heslo. „Kdo to zase otravuje,“ zaklel Střelec a otevřel dveře.
„Tady je ten ňouma, co vůbec nic netuší,“ prohlásil Tuaki a instinktivně se vyhnul dýce, která prolétla vzduchem v místě, kde měl ještě před okamžikem obličej. Vytáhl meč, vykryl střelcův další útok a plynulým sekem pomstil Starcovu smrt.
„Co se to tady děje ?“ Zaburácel z vedlejší místnosti Šéf, ale než to stihl zjistit, už měl meč na krku.
„Tak a teď koukej zpívat,“ řekl Tuaki a přitlačil na meč. „Neslyšel´s ? Mluv !“ „A-a-ale já nic nevím,“ vykoktal Šéf. „Já za nic nemůžu, oni si mě jen najali, zaplatili mi za to!“
„Kdo ?“ „Za co ?“
„Oni ! Přišli sem, a zajímali se jen o toho kance ! Chtěli, aby se nikdo nic nedozvěděl a ať se o to postaráme. Ostatní že prej zařídí sami.“ Na důkaz svých slov ukázal na stůl, kde se válelo několik zlaťáků. Tuaki ho pustil a pořádně si je prohlédl. Byly z pravého zlata, stejně jako několik dalších v truhle vedle. „Něco takového si mohl dovolit jen opravdový boháč,“ přemýšlel.
„Ano, ano, určitě někdo z hlavního města. Podle přízvuku by to sedělo ,“ pokračoval Šéf.
Tuaki pochopil, že z něj víc nedostane, a nechal ho být. Vyrazil na zpáteční cestu do hlavního města Kaledonie a cestou přemýšlel, co to všechno znamená. Podezřelých z toho hrozivého činu nebylo málo. Například rolníci na kaledonského kance nadávali v jednom kuse. Stejně tak i král, jemuž klesaly příjmy z daní i popularita. A krom toho se mnoho lovců chtělo ulovením kance proslavit.
Zabrán do myšlenek, Tuaki byl náhle překvapen neobvyklým výjevem. Z lesa napravo od něj najednou vyběhla bílá laň, přeběhla přes cestu a snažila se najít cestu po skalnatém svahu nalevo. Za ní se z lesa vyřítil ohromný vlk s doširoka rozevřenou tlamou, plnou zubů ostrých jako břitvy. Laň se snažila marně, nedařilo se jí vydrápat se přes kameny, a vlk už byl téměř u ní.
Než jí však stačil dostihnout, Tuaki zakročil. Tasil meč a dvěma rychlými kroky byl u vlka. Ten už si však Tuakiho všiml a sápal se na něj. Přikrčil se, aby se hned na to vymrštil a dlouhým skokem ho přeskočil. Tuaki udělal krok zpátky a málem narazil do skály. Teď byl on v pasti a neměl kam utéct, nezbývalo mu než bojovat. Hbitými údery meče se kryl proti vlkovým útokům, a přesnými výpady se jej snažil držet co nejdále od sebe. Vlk však najednou zaútočil s překvapivou razancí, dlouhými drápy Tuakiho zasáhl do ramene a vyrazil mu meč z ruky. Tuaki klesl na zem a snažil se dosáhnout na meč. V poslední chvíli se mu to podařilo a zvedl jej právě včas na to, aby s ním rozpáral lebku právě se na něj řítícího vlka, od tlamy až po zátylek.
Náhle ucítil jemný, jakoby nezemský vánek. Vstal a otočil se tím směrem, kde před chvílí stála bílá laň. Ta už tam ale nebyla. Místo ní tam stála sama Artemis, bohyně lovu a ochránkyně zvěře.
„Dnes jsi ukázal svou odvahu, sílu v boji a ochotu nezištně pomáhat druhým. Tuto zkoušku jsi však nepodstoupil náhodou, neboť vím že brzy přijde čas, kdy ty sám budeš potřebovat pomoc. V té chvíli se na mne obrať, a dočkáš se jí. Ať tě provází štěstí olympských bohů !“
Tuaki chtěl poděkovat, ale bohyně byla ta tam, stejně jako tělo vlka. Pln sebevědomí se tak znovu vydal na cestu, která probíhala klidně a bez dalších zvláštních událostí.
Když se vrátil do hlavního města, jaro již bylo v plném proudu. Ve městě se objevila spousta stánků trhovců, kteří se teď hlasitě překřikovali ve snaze prodat co nejvýhodněji. Tuakiho pozornost však přilákalo něco jiného, a sice hospoda U Kance. Museli ji otevřít někdy během doby, kdy tu nebyl. Zde se pravidelně scházelo mnoho zkušených lovců, žoldáků či všech možných hrdinů, kteří pátrání po kanci ještě nevzdali, a sdělovali si nejrůznější novinky z pátrání. Ovšem byla tu ještě jeden důvod. Na stěně naproti vchodu vysel seznam s nápisem : „Na památku všem zahynuvším tragickou smrtí při pátrání po kanci kvůli té strašlivé kletbě.“ Pod těmito slovy se tísnilo mnoho jmen, známých i neznámých, hrdinů i zbabělců. Tuaki si přisedl ke skupince zálesáků, vyptával se, jak se daří a tak podobně. Po pár hodinách a několika pivech se rozloučil a protože už bylo kolem půlnoci, vydal se najít nocleh.
Cestou temnými uličkami hlavního města cítil, jako by ho někdo sledoval. V měsíčním světle vypadal každý stín podezřele. Kus před ním se objevil podivný chodec, pravděpodobně další z mnoha hledačů kance. Když tu najednou …
„Pozor !“ Zakřičel Tuaki, ale chodec ho již neslyšel. Záhadná postava se vyplížila ze stínů, jedním plynulým pohybem napřáhla dýku a udeřila. Chodec padl mrtvý k zemi. Tuaki se podíval za sebe, a spatřil dalšího. Zpod kápě mu koukal jenom ostře řezaný obličej, přes který se táhla klikatá jizva. V napřažené ruce držel dřevěný kyj, ale to už si Tuaki nestihl uvědomit.
Ale Artemis, bohyně Měsíce a měsíčního svitu, nad ním držela svou ochrannou ruku. Silou jejích léčivých schopností se zastavilo krvácení, kosti znovu srostly a zranění se zahojila.
Ráno se Tuaki vzbudil na ulici a matně vzpomínal na události předešlé noci. Nicméně si pamatoval, že ho někdo málem zabil, a také, kdo ho zachránil. Z vděčnosti se rozhodl navštívit Artemidin chrám a obětovat bohům.
Ačkoli se zdálo, že celý chrám upadá, stále působil majestátně. Dvě řady sloupů z vnějšku podpíraly mohutnou střechu s trojúhelníkovým průčelím, které zobrazovalo výjevy z dávných mýtů. Tuaki se posadil dovnitř a v motlitbách děkoval Artemis a dalším bohům. Rozhodl se přispět skromným darem na chod chrámu, a tak zamířil směrem k dveřím do svatině, kde se modlili kněží.
Ve svatyni panovalo neobvyklé ticho, takže ho tu hned zaujalo tiché cinknutí. Tajemný muž stál u protější stěny a zrovna hovořil s veleknězem. V jeho dlani znovu zacinkalo několik zlatých mincí. Asi chtěl také přispět na chrám, nicméně určitě daleko větší sumou, pomyslel si Tuaki. Ale rozhodl se ho chvíli nenápadně pozorovat, protože se spíše zdálo, jako by peníze od velekněze dostával.
Tajemný muž s veleknězem zamířili do vnitřní svatyně, kam normálně směli vstoupit jen hlavní kněží. Tuaki opatrně nahlédl dovnitř, ale nevšiml si ničeho zvláštního. Avšak tajemný muž se náhle otočil.
To je on ! problesklo Tuakimu hlavou, když spatřil tvář s rozeklanou jizvou. Náhle si vzpomněl na události minulé noci a okamžitě poznal muže, který se ho pokusil zavraždit. Rychle zamířil ke dveřím, rozhodnutý pomstít se tomu zlosynovi. Ten už však také pochopil, oč jde, a rychle zavíral dveře. Pozdě. Tuaki se do nich prudce opřel a vrazil do vnitřní svatyně.
V tu ránu by se v něm krve nedořezal. Po oltáři se ledabyle válely truhlice s penězi. Po zdech vysely atributy cizího, falešného boha. V koutě u stolu seděla partička lupičů. A v ohromné kleci u pravé zdi se tísnil mohutné zvíře. Kdo jiný než kaledonský kanec.
Teď už Tuaki pochopil všechno. Kdo si najal žoldáky na chycení kance, aby se tí zavděčil cizím, falešným bohům. Kdo se snažil odradit hrdiny před hledáním kance a kdo platil vrahy jež měly dokázat jeho vymyšlené kletby a umlčet každého, kdo by se odvážil mu odporovat !
Nepřátelé již tasili své zbraně. Chladný vzduch vnitřní svatyně prořízl letící nůž, mířící k Tuakimu. Nebezpečí se k němu blížilo ze všech stran.
Vyhnul se noži. Tasil meč, a ocel zajiskřila a první zlosyn se hroutil k zemi. Tuaki se připravil k dalšímu úderu, a náhle to ucítil. Ten jemný, jakoby nebeský vánek. Měl pocit, jako by znovu stál tam na cestě, mezi lesem a skalami.
„Jestli mi můžeš někdy pomoci, učiň tak právě teď,“ zašeptal, zvedl ruce k nebesům a zakřičel: „ Zástup nepřátel se zpronevěřil své víře a podvedl tě zde, ve tvém vlastním chrámu ! Dokonce zajal kalednoského kance, symbol tvé síly a moci ! Slavná Artemis, obrať svůj hněv proti těm, kdož ti ublížili, a ušetři ty, kdož t pokorně slouží !“
Kruh nepřátel kolem něj s vítězným pokřikem podvedl své zbraně. Avšak ty nenašli svůj cíl. Z vánku se stal vichr a z vichru mocná bouře, jež všechny zrádce odvála do posledních síní podsvětí.
Jediný Tuaki zůstal nezraněn. Tu vítr ustal a před ním se objevila sama bohyně Artemis. Plynulým krokem přešla ke kleci, zámek sám od sebe praskl a kanec, konečně volný, vyběhl ven, zpět do divočiny. Potom se obrátila k Tuakimu: „Díky ti hrdino. Našel si kaledonského kance a odhalil podlé zrádce. Za to ti právem patří odměna. Vím, že nehledáš zlato ani vrtkavou slávu, mám pro tebe jiný dar. Máš právo se zúčastnit letošního velkého lovu a hostiny v sídle bohů na Olympu. Brzy na viděnou.“
Tuakimu se dostalo daru, na nějž nedosáhnou ani ti nejmocnější ze smrtelníků. Poděkoval bohyni a šel se připravit na další cestu. Na lovu na něj čekala mnohá další dobrodružství, která stojí za to slyšet. To už je, ale, zase další příběh …
PS: Případné zlaťáky prosím připsat hráči Pezot75. Děkuji
Naposledy upraveno moderátorem: