DeletedUser
Guest
Po tmavém nádvoří přeběhl stín.
Strážný se znuděně opřel o halapartnu, víčka mu klesala. Noc se dnes oděla do neobvyklé temnoty, narušené jen plápolající loučí dva kroky od něj, a on se cítil pod noční peřinou v bezpečí. Neviděl ani pět metrů před sebe, jak by něco mohlo vidět jej?
Stín se odlepil od zdi a plížil se k usínajícímu muži. Tiché cvakání drápků nebylo na kamenné dlažbě téměř slyšet. Vtiskl se do výklenku kousek od stanoviště stráže, jako by se bál světla ohně. Zavrčel. Prudký poryv větru zhasl plamen. Muž se s cuknutím probral. Oběma rukama sevřel halapartnu. Jakýsi šestý smysl mu říkal, že v té tmě něco je. Stín vystoupil ze svého úkrytu, chráněn rouškou tmy.
„Kdo je tam?“ vykřikl muž a hlas mu o přeskočil oktávu výš. Nic. Jen ticho. Téměř neslyšitelné křupnutí větvičky. Začal kolem sebe máchat halapartnou v zoufalé snaze odehnat neviditelného nepřítele. Něco mu vytrhlo zbraň z rukou. Couval. Skočil ke zvonici a ruka šmátrala po provaze od zvonu na vyhlášení poplachu. Chytil provázek mezi prsty. Cuknout s ním už nestačil. Kolem krku jej chytly pařáty s černými drápy a stáhly jej do tmy. Tlumený výkřik utišily ostré zuby zarývající se do jeho hrdla. Tenký potůček krve si hledal cestu mezi kameny. Tiché cinknutí zvonu nikdo neslyšel.
Rozrazil jsem dveře a rázným krokem jsem kráčel ke svému otci, který stál v blyštivém brnění vedle lorda zdejšího kraje.
„Já prostě odmítám bojovat s tímhle,“ zvedal jsem již za chůze meč překroucený jako vývrtka na víno.
„Teď s tebou nehodlám diskutovat,“ odsekl otec.
„Ale…“ vzteky jsem zafuněl. To mi dělal pořád. Ale že se s mým mečem dají otevírat leda lahve (fajn, nedají, to už jsem taky zkoušel), si ani nevšiml.
„Dnes v noci došlo k dalšímu útoku,“ pronesl lord hlasem měkkým jak pampeliščí chmýří. Můj vztek se ve vteřině proměnil v úzkost.
„Kde?“ dokázal jsem donutit své rty se pohnout.
„Na nádvoří,“ odvětil, „Opět to připomínalo nějaké zvíře, jen otisky zubů byly jiné.“
„Je jich víc,“ zamumlal jsem, otočil se na patě a utíkal po schodech do svého pokoje ve věži. Ztěžka jsem dosedl na postel a odhodil vývrtkomeč do kouta. Musím zjistit, co jsou ta monstra zač a jak se dají zabít. Nic jsme o nich nevěděli. Jen to, že se plíží jako stíny, mají zvířecí tesáky a zabíjejí. Přehodil jsem přes sebe šedý plášť, vylovil zpod polštáře dýku, pod postelí jsem nahmatal těžký obouručák a hodil si ho na záda. Bylo načase zjistit, kde mají naši nepřátelé slabinu.
Držel jsem louč tak, aby vrhala v houstnoucí temnotě co nejvíc světla. Noc přicházela neobvykle brzy, hustá mračna nedovolila paprskům proniknout a zemi zahalil stín. Zleva jsem zaslechl jemné křupnutí větviček. Bez rozmyšlení jsem tasil meč a mával pochodní ve snaze zahlédnout to, co zvuk způsobilo. Nikde nic. Rychle jsem dýchal.
„No tak ,vylez,“ zavrčel jsem, převládala ve mně ale ta část, která si přála, aby to tam hezky zůstalo. Větve nízkého keříku se tiše zakývaly. Zhluboka jsem se nadechl, odhodil louč a s bojovým řevem zaútočil na keř. Poslal jsem meč obloukem dolů. Narazil na jiné ostří.
„Nemáš vodu na mozku?“ zasyčel ironicky známý hlas. Sklonil jsem zbraň.
„Ty?“ vydal jsem ze sebe přiškrceným hlasem.
„Jo, já a Jevan, Hril, Kadran a Meiles. Pokud se ale chceš nechat zabít, my nebudeme rušit,“ ušklíbl se Treim, kamarád z bojové školy, vstal a oprášil si kolena. Spolu s novými společníky jsme utvořili ochrannou zeď před dveřmi do pevnosti. Louče vrhaly teplé světlo. Pohodlně jsem se opřel o menší kamennou zídku a zívl. Hodiny odbily dvanáctou hodinu a nikde se nepohnul ani lísteček.
„Třeba dneska nepřijdou,“ poznamenal s nadějí v hlase Meiles. Kadran se usmál a unaveně si protřel oči.
Prudký nápor větru zhasl naše louče. Ztuhli jsme. Ze tmy se ozývalo zlověstné vrčení. Mé srdce nabralo dvojnásobné tempo. Spatřil jsem pár očí s krvavými duhovkami. O vteřinu později další. A další.
„Je jich nejmíň osm,“ zajíkl se Jevan. Jedna z nestvůr po něm skočila. Spadl z ní plášť. Držela tělo jako člověk, ale vypadala jako zvíře.Odstrčil jsem jej stranou, vší silou se rozmáchl a ťal do jejího břicha. Zavyla a skácela se.
„Pryč!“ zařval jsem a utíkal k nízké kamenné věži sloužící jako rozhledna. Slyšel jsem za sebou dusot pater bot. Zvuk rozřízlo ledové zavytí. Další zařval jako rozzuřený lev. Vpadl jsem dovnitř a držel dveře připraven je zabouchnout. Meiles a Kadran rychle vběhli do útrob budovy. Jevan táhl Treima ztuhlého hrůzou a za nimi pelášil Hril. Zakopl o dlažební kostku. Padl k zemi. Rychle se snažil postavit na nohy. Kolem kotníku jej chytla ohromná tlapa a stáhla jej do temnoty.
„Hrile!“ chtěl jsem se za ním rozeběhnout. Jevan mě chytil za rameno a zatáhl dovnitř. Rychle zabezpečil dveře zpuchřelou závorou. Ze tmy se ozval Hrilův bolestný výkřik, hlasité zavrčení a pak vše ustalo a vzduchem se rozneslo ticho. Téměř neslyšitelné tlapkání mířilo k naší skrýši.
„Rychle, přineste něco, čím zajistíme dveře, tohle je neudrží,“ zakřičel Jevan a opřel se o hnijící dřevo. Zapřel jsem se z druhé strany. Prkna se zatřásla. Drápy trhaly třísky. Škvírou uprostřed se protáhly pařáty a šmátraly uvnitř. Sekl jsem dýkou. Tvor zaskučel a stáhl se. Další rána otřásla dveřmi.
„Už moc dlouho nevydrží,“ zasupěl Jevan. Udýchaně jsem přikývl, košile nasáklá studeným potem se mi lepila na záda. Tlapa se prorvala další dírou a zaryla se mi do paže. Vykřikl jsem. Trhla se mnou a přimáčkla mě ke dveřím. Jevan se rozmáchl a malou kudličku vrazil do netvorova zápěstí. Zvenku se ozval vzteklý řev a černé drápy mě pustily. Poděkoval jsem mírným pohybem hlavy. Kývl. Cítil jsem teplý proud krve stékající po mé paži.
Tři páry bot s dusotem sbíhaly schody. Kluci přinesli stůl, pár prken a starou skříňku. Zajistili jsme chatrný vchod barikádou. Znovu se otřásl. Vypadalo to, že to chvíli vydrží.
„Pojďme nahoru,“ nabídl šeptem Treima, „Je tam dříví na podpal, můžeme je ze shora odstřelovat ohněm, toho se přece bojí.“
Vystoupali jsme do hořejší místnosti po kamenných schodech a usadili se na plesnivých dekách. Podrbal jsem si ránu – svědila mě. Kamarádi se snažili rozdělat oheň.
„No tak, hoř,“ mumlal Meiles a točil bez úspěchu klacíkem. Ani jiskřička. Před očima mi přejely červené pruhy, mé tělo sebou škublo v divné křeči. Z dřevěné podložky začal stoupat dým. Kadran k němu rychle přiložil kousek lišejníku a foukal do malé jiskřičky. Po pár vteřinách uhasla. Zanadával. Zvenku se ozvalo podivné škrábání a syčení.
„Oni… šplhají nahoru…“ vydechl Treima, vyskočil na nohy a zvedl meč.
Mé vidění se najednou začalo zaostřovat, viděl jsem jasně každý detail pokoje. Snažil jsem se posbírat myšlenky. Já jsem syn velitele hradní stráže, mé jméno je… já jsem… jsem… jsem lovec. Zavrčel jsem.
„Co to…“ zasípal Jevan. Pohlédl jsem na ně krvavě červenýma očima, napjal zadní končetiny připraven ke skoku. Jsem lovec. Jsem bytost noci. A mám hlad. Je třeba hlad utišit. Máchl jsem ladným kočičím ocasem.
„Ne, čekej!“ vykřikl úzkostně Treima. Zarazil jsem se. Co znamenala ta slova? Jen zvuk, ze kterého bylo cítit, že se bojí. Nedávala mi smysl, nerozuměl jsem. Co jsou zač? Nepoznával jsem ty tváře. Byly mi něčím povědomé, přesto neznámé. Neznal jsem přátelství. Já jsem lovec. Jsem hladový. A oni jsou moje kořist. Zavyl jsem a skočil po prvním chlapci.
Strážný se znuděně opřel o halapartnu, víčka mu klesala. Noc se dnes oděla do neobvyklé temnoty, narušené jen plápolající loučí dva kroky od něj, a on se cítil pod noční peřinou v bezpečí. Neviděl ani pět metrů před sebe, jak by něco mohlo vidět jej?
Stín se odlepil od zdi a plížil se k usínajícímu muži. Tiché cvakání drápků nebylo na kamenné dlažbě téměř slyšet. Vtiskl se do výklenku kousek od stanoviště stráže, jako by se bál světla ohně. Zavrčel. Prudký poryv větru zhasl plamen. Muž se s cuknutím probral. Oběma rukama sevřel halapartnu. Jakýsi šestý smysl mu říkal, že v té tmě něco je. Stín vystoupil ze svého úkrytu, chráněn rouškou tmy.
„Kdo je tam?“ vykřikl muž a hlas mu o přeskočil oktávu výš. Nic. Jen ticho. Téměř neslyšitelné křupnutí větvičky. Začal kolem sebe máchat halapartnou v zoufalé snaze odehnat neviditelného nepřítele. Něco mu vytrhlo zbraň z rukou. Couval. Skočil ke zvonici a ruka šmátrala po provaze od zvonu na vyhlášení poplachu. Chytil provázek mezi prsty. Cuknout s ním už nestačil. Kolem krku jej chytly pařáty s černými drápy a stáhly jej do tmy. Tlumený výkřik utišily ostré zuby zarývající se do jeho hrdla. Tenký potůček krve si hledal cestu mezi kameny. Tiché cinknutí zvonu nikdo neslyšel.
Rozrazil jsem dveře a rázným krokem jsem kráčel ke svému otci, který stál v blyštivém brnění vedle lorda zdejšího kraje.
„Já prostě odmítám bojovat s tímhle,“ zvedal jsem již za chůze meč překroucený jako vývrtka na víno.
„Teď s tebou nehodlám diskutovat,“ odsekl otec.
„Ale…“ vzteky jsem zafuněl. To mi dělal pořád. Ale že se s mým mečem dají otevírat leda lahve (fajn, nedají, to už jsem taky zkoušel), si ani nevšiml.
„Dnes v noci došlo k dalšímu útoku,“ pronesl lord hlasem měkkým jak pampeliščí chmýří. Můj vztek se ve vteřině proměnil v úzkost.
„Kde?“ dokázal jsem donutit své rty se pohnout.
„Na nádvoří,“ odvětil, „Opět to připomínalo nějaké zvíře, jen otisky zubů byly jiné.“
„Je jich víc,“ zamumlal jsem, otočil se na patě a utíkal po schodech do svého pokoje ve věži. Ztěžka jsem dosedl na postel a odhodil vývrtkomeč do kouta. Musím zjistit, co jsou ta monstra zač a jak se dají zabít. Nic jsme o nich nevěděli. Jen to, že se plíží jako stíny, mají zvířecí tesáky a zabíjejí. Přehodil jsem přes sebe šedý plášť, vylovil zpod polštáře dýku, pod postelí jsem nahmatal těžký obouručák a hodil si ho na záda. Bylo načase zjistit, kde mají naši nepřátelé slabinu.
Držel jsem louč tak, aby vrhala v houstnoucí temnotě co nejvíc světla. Noc přicházela neobvykle brzy, hustá mračna nedovolila paprskům proniknout a zemi zahalil stín. Zleva jsem zaslechl jemné křupnutí větviček. Bez rozmyšlení jsem tasil meč a mával pochodní ve snaze zahlédnout to, co zvuk způsobilo. Nikde nic. Rychle jsem dýchal.
„No tak ,vylez,“ zavrčel jsem, převládala ve mně ale ta část, která si přála, aby to tam hezky zůstalo. Větve nízkého keříku se tiše zakývaly. Zhluboka jsem se nadechl, odhodil louč a s bojovým řevem zaútočil na keř. Poslal jsem meč obloukem dolů. Narazil na jiné ostří.
„Nemáš vodu na mozku?“ zasyčel ironicky známý hlas. Sklonil jsem zbraň.
„Ty?“ vydal jsem ze sebe přiškrceným hlasem.
„Jo, já a Jevan, Hril, Kadran a Meiles. Pokud se ale chceš nechat zabít, my nebudeme rušit,“ ušklíbl se Treim, kamarád z bojové školy, vstal a oprášil si kolena. Spolu s novými společníky jsme utvořili ochrannou zeď před dveřmi do pevnosti. Louče vrhaly teplé světlo. Pohodlně jsem se opřel o menší kamennou zídku a zívl. Hodiny odbily dvanáctou hodinu a nikde se nepohnul ani lísteček.
„Třeba dneska nepřijdou,“ poznamenal s nadějí v hlase Meiles. Kadran se usmál a unaveně si protřel oči.
Prudký nápor větru zhasl naše louče. Ztuhli jsme. Ze tmy se ozývalo zlověstné vrčení. Mé srdce nabralo dvojnásobné tempo. Spatřil jsem pár očí s krvavými duhovkami. O vteřinu později další. A další.
„Je jich nejmíň osm,“ zajíkl se Jevan. Jedna z nestvůr po něm skočila. Spadl z ní plášť. Držela tělo jako člověk, ale vypadala jako zvíře.Odstrčil jsem jej stranou, vší silou se rozmáchl a ťal do jejího břicha. Zavyla a skácela se.
„Pryč!“ zařval jsem a utíkal k nízké kamenné věži sloužící jako rozhledna. Slyšel jsem za sebou dusot pater bot. Zvuk rozřízlo ledové zavytí. Další zařval jako rozzuřený lev. Vpadl jsem dovnitř a držel dveře připraven je zabouchnout. Meiles a Kadran rychle vběhli do útrob budovy. Jevan táhl Treima ztuhlého hrůzou a za nimi pelášil Hril. Zakopl o dlažební kostku. Padl k zemi. Rychle se snažil postavit na nohy. Kolem kotníku jej chytla ohromná tlapa a stáhla jej do temnoty.
„Hrile!“ chtěl jsem se za ním rozeběhnout. Jevan mě chytil za rameno a zatáhl dovnitř. Rychle zabezpečil dveře zpuchřelou závorou. Ze tmy se ozval Hrilův bolestný výkřik, hlasité zavrčení a pak vše ustalo a vzduchem se rozneslo ticho. Téměř neslyšitelné tlapkání mířilo k naší skrýši.
„Rychle, přineste něco, čím zajistíme dveře, tohle je neudrží,“ zakřičel Jevan a opřel se o hnijící dřevo. Zapřel jsem se z druhé strany. Prkna se zatřásla. Drápy trhaly třísky. Škvírou uprostřed se protáhly pařáty a šmátraly uvnitř. Sekl jsem dýkou. Tvor zaskučel a stáhl se. Další rána otřásla dveřmi.
„Už moc dlouho nevydrží,“ zasupěl Jevan. Udýchaně jsem přikývl, košile nasáklá studeným potem se mi lepila na záda. Tlapa se prorvala další dírou a zaryla se mi do paže. Vykřikl jsem. Trhla se mnou a přimáčkla mě ke dveřím. Jevan se rozmáchl a malou kudličku vrazil do netvorova zápěstí. Zvenku se ozval vzteklý řev a černé drápy mě pustily. Poděkoval jsem mírným pohybem hlavy. Kývl. Cítil jsem teplý proud krve stékající po mé paži.
Tři páry bot s dusotem sbíhaly schody. Kluci přinesli stůl, pár prken a starou skříňku. Zajistili jsme chatrný vchod barikádou. Znovu se otřásl. Vypadalo to, že to chvíli vydrží.
„Pojďme nahoru,“ nabídl šeptem Treima, „Je tam dříví na podpal, můžeme je ze shora odstřelovat ohněm, toho se přece bojí.“
Vystoupali jsme do hořejší místnosti po kamenných schodech a usadili se na plesnivých dekách. Podrbal jsem si ránu – svědila mě. Kamarádi se snažili rozdělat oheň.
„No tak, hoř,“ mumlal Meiles a točil bez úspěchu klacíkem. Ani jiskřička. Před očima mi přejely červené pruhy, mé tělo sebou škublo v divné křeči. Z dřevěné podložky začal stoupat dým. Kadran k němu rychle přiložil kousek lišejníku a foukal do malé jiskřičky. Po pár vteřinách uhasla. Zanadával. Zvenku se ozvalo podivné škrábání a syčení.
„Oni… šplhají nahoru…“ vydechl Treima, vyskočil na nohy a zvedl meč.
Mé vidění se najednou začalo zaostřovat, viděl jsem jasně každý detail pokoje. Snažil jsem se posbírat myšlenky. Já jsem syn velitele hradní stráže, mé jméno je… já jsem… jsem… jsem lovec. Zavrčel jsem.
„Co to…“ zasípal Jevan. Pohlédl jsem na ně krvavě červenýma očima, napjal zadní končetiny připraven ke skoku. Jsem lovec. Jsem bytost noci. A mám hlad. Je třeba hlad utišit. Máchl jsem ladným kočičím ocasem.
„Ne, čekej!“ vykřikl úzkostně Treima. Zarazil jsem se. Co znamenala ta slova? Jen zvuk, ze kterého bylo cítit, že se bojí. Nedávala mi smysl, nerozuměl jsem. Co jsou zač? Nepoznával jsem ty tváře. Byly mi něčím povědomé, přesto neznámé. Neznal jsem přátelství. Já jsem lovec. Jsem hladový. A oni jsou moje kořist. Zavyl jsem a skočil po prvním chlapci.