• Vážení hráči, Dne 1.02.2023 (středa) bude hra aktualizována na verzi 2.280. V důsledku toho se do hry nebudete moci po určitou dobu přihlásit. Níže naleznete podrobný seznam změn. Děkujeme za pochopení. Více informací najdete na herním fóru
  • Vážení hráči, vyslyšte volání Nike, bohyně vítězství - hledá nejlepší atlety pro účast na zimní Grepolympiádě! Více informací najdete na herním fóru

Gabriel

DeletedUser

Guest
Náš příběh se neodehrává ve Starověkém Řecku ani v Římě, ale ve středověké Evropě. Doufám, že tím nikoho moc nezklamu. Užijte si vyprávění :)
Severní Anglie na hranici se Skotskem, rybářská osada, léta Páně 1573. Zde se odehrává život našich hrdinů, které zanedlouho poznáte i s jejich osudem.
Za deštivého a chladného večera posedávají v místní hospodě prácí unavení dva rybáři, Sigfried vyšší svalnaté postavy s malým otylím Rodrigem, popíjejí ze svých skleniček. Když v tu ránu, člověk zahalený v nepromokavém plášti rozrazí dveře s křikem: „Další! Dalšího zavraždili! Nějakou holku. Krk má podřezanej.“ Rybáři hnedka vyskočili ze židlí a běželi na místo činu. Nad tělem oběti se už skláněl hlouček lidí a hlasitě až hystericky diskutovali. Kolem dokola poletoval majestátný krkavec, nehorázně krákal. Přišel i kněz. Dívce dal poslední pomazání, přes tělo hodili plachtu a nesli ji směrem ke hřbitovu. Hřbitov. Dokonce i otrlým a ostříleným mužům naskočila husí kůže. Aniž by tušili proč. Hrobníkem byl starý muž, i když byl slabé postavy, zvládal svou práci velice dobře. Jak se tělo ukrylo, dostal ose k tématu „kdo“ , jako vždy po vraždě. Kdo to asi tak mohl být, avšak sem ruce práva nedosáhli, tak nezbývalo nic jiného než se vražedníka dopídit bez profesionální pomoci. Všichni žili ve strachu a nervozitě.
Na pár podezřelých se přišlo, avšak ještě než mohli být jejich domněnky potvrzeny, stala se další vražda. Stávalo se, že pokaždé ty podezřelé osoby se nacházeli buď mimo ves, někde daleko na moři, nebo se stali sami obětí. Takže snaha zastavit toto řádění skončila opět na samém počátku.
Rodrigo se Sigfriedem se právě vraceli z pláže z úspěšného rybolovu. Sluce již dávno zapadlo za obzor a na obloze svítil jasný měsíc. Byl úplněk. Na ramenou si nesli rybářské sítě, kráčeli pěšinkou do kopce podél okraje lesa. „To prodáme za hotovej balík,“ prohodil Sigried, „budem si žít jak ti králové.“ Rukávem si utřel nos. „Však taky..Pozor!“ Stihl Rodriga odstrčit stranou, když mu kolem hlavy proletěla násada od krumpáče a poškrábala mu ucho. Postava, co právě vyšla ze stínů lesa, se znovu napřáhla, ale oba rybáři utíkali zpátky k pláži, ještě tam pár dalších kamarádů bude, kteří jim budou schopni pomoci. Když se otočili a pořádně si prohlédli postavu, došlo jim, jak křehce a celkem i staře jim přijde. Neváhali, kývli na sebe a do rukou vzali své hole. Útočník si toho všiml a dal se na útěk sám, pronásledován. Došli až k útesu, velice prudkému, kde dole na konci čekala smrt. Vrah neměl dál kam utéct. Sigfried se pomalu přibližoval, muž s krumpáčem taky, až neměl pod sebou pevnou zem. Ještě se po nich ohnal, ale bez výsledku. S křikem padal dolů. Rodrigo koukl dolů. Viděl mrtvé tělo, jak leží v divné poloze. Další strašný křik se ozval. Rybářům ztuhla krev žilách, rozhlíželi se, ale vanul jen teplý vítr od moře a větve šustily. V tu ránu se prudce sehli, neboť nad hlavami jim cossi proletělo. Ulevilo se jim dost a šli rovnou do místní hospody, kde zprávu o zastavení útočníka hrdě pronesli. Ihned jak se všichni přítomní usadili s radostnými tvářemi z návratu od místa útesu, začalo se ve velkém hodovat a pít.
Sigfried zatřásl Rodrigem: „Vstávej člověče, prospali jsme celej den, vždyť je už večer. Pojd. Musíme jít domů. Zejtra máme plno práce.“ Rodrigo však jen zasténal. Po chvilce povolil a už oba stáli venku. Svěží vánek je akorát povzbudil. Prošli kolem stodoli, když uslyšeli náraz, křik a rychle se vzdalující kroky pryč. Vzpamatovali se celkem brzo. Doběhli k onomu místu. Hleděli jako omráčení. Byla to hrůza. Tělo. Mrtvé tělo starce poseté ranami, s nožem zabodnutým ještě v těle. Padli před ním na kolena, snažíc se mu pomoci. Ale zbytečně. Alespoň se vydali za pachatelem.
Po pár vteřinách ho uzřeli, jak utíká do lesa. Nasadili co nejvyšší tempo. Větve je šlehaly do obličeje, dělali jim lehké škrábance. Nad hlavami jim poletoval pták, vydával všelijaké zvuky, jenom ne příjemné. Uslyšeli výkřik. Vrah neutíkal dál, stál na místě a křičel. Jeho hlas se rozprostíral po veliké ploše. Pak si Rodrigo všiml, že se propadá. Už byl po pás v bahně. Chtěli mu pomoci, i přesto, co má na svědomí, ale nedalo se již. „Krkav..Pomo..Hééé..,“ muž mával rukama a zoufale se snažil vyprostit. Se slovem „krkavec“ na rtech skončil pod masou bahna. Rybáři chvíli pozorovali bahno, jako kdyby čekali, že se z něj ta osoba opět vynoří. Nakonec se obrátili k odchodu. Opět zase vypověděli všem, co se přihodilo, ale tentokrát bez oslav. Jak se zjistilo, ten zavraždění byl všechen přítel, uznávaný člověk, staral se o místní kapličku, velice pobožný. Rodrigo se Sigfriedem se odebrali domů.

V noci s sebou jeden z rybářů trhl, všechno mu došlo. Kdo za tím celou dobu stojí, kdo je stvůrcem. Vzbudil Rodriga a pověděl mu to. „Vezmeme si pistolem nabité a půjdem k tomu hřbitovi. Však ono se ukáže.“ Tak se také stalo. Pohledem pátrali po korunách stromů a zahlédli to. Krkvace. Toho, kdo zvláštním způsobem nutil člověka, aby byl schopný vraždy. Namířili oba pistolí a stiskli kohoute. Ozvala se hlasitá rána. K zemi se sneslo pár krvavých peří. Tělo sice nenašli, stejně byla veliká tma, peří jako důkaz jim bohatě stačilo. Ulehli a tvrdě usnuli.
Seděl na posteli a koukal kam si do neznáma. V ruce držel křečovitě nůž. Od krve. Z údolí mu doléhal k uším krkavčí křik.
 
Nahoru