DeletedUser
Guest
Z deníků….
Vyrazili jsme k Delosu. Moje první plavba na triéře začala neblaze, vytvořili je Féničané a naši nejlepší stavitelé je dopracovali k dokonalosti. Ovšem moře a vůle Poseidona je nestálá. Po prvních hodinách mi začalo být zle a několik hodin jsem v kuse dávil hostinu, snad i hostiny předešlých dní.Všichni muži se mi smáli z plných plic. Synek z vážené rodiny je chudý zdravím i výdrží na moři.Po několika dnech jsem si já i můj žaludek zvykli, mohl jsem se konečně ponořit do studia Xenofóna.
Dopluli jsme na nejzazší kousek známého světa. Každý den přináším obětinu Poseidonovi, aby byl shovívavý a milosrdný k našim počinům na daleké a neznámé cestě, která nás čeká. Přišli jsme o dvě doprovodné lodě v hrůzné bouři, řev moře, byl řevem samotných bohů, někteří muži v hrůze skákali do moře, nevěříc, že temnota a strach budící vlnobití bouře utichne. Přežili jsme a plujeme dál.
Je stále větší zima. Ztratili jsme směr již před několika dny, nevíme kam plujeme, zásoby potravin docházejí a moře nevydává žádnou potravu...jen občas v hlubinách lze zahlédnou obrovské temné stíny, které nás sledují. Nevyplouvají však na hladinu...úzkost a strach mě budí každou noc z nestálého spánku.
Konečně jsme objevili pevnou zem. Nikde žádné slunce, Apollon do těchto krajů nezavítá, bojím se, že jsme dorazili na okraj podsvětí. Krajina bez slunce, ponořena v bílé mlze, která vychází i z úst jako kousky duše. Na obzoru se rýsují šedé obrysy vzdálených hor. Ach, jak pustá a nebarevná je Gaia kolem, jako by ztratila barvu. Jak moc se mi stýská po mé milované zelené a hnědé. Po časech sladkého klidu a očistného spánku pod olivovníkem v naší zahradě. Ztracený v nekonečné pustině bílé a šedé, myslím na milované Řecko, byl jsem k tobě nespravedlivý a moje mladistvá prchlivost a touha mě dovedli na pokraj království mrtvých….
Žijí zde lidé!!! Děkuji Héře, že zalidnila svět i v nejtemnějších zákoutích. Jsou to primitivní barbaři a nejprve pobili desítku mužů, než spatřili naši loď a padali v úžasu na kolena. V jakémsi slavnostním průvodu nás zavedli do malé vesnice, kde nás nakrmili a napojili. Jsem užaslý jak umí lovit v krajinách ledu, naučili nás vydělat kožešiny z prazvláštních zvířat, žijících pod ledem, přesto mám neutuchající a sžírající pocit strachu. Tito ledoví muži a ženy se na nás dívají s leskem v očích, který mívá jen šelma. Jejich jazyk je nesrozumitelný a připomíná vzácné opice, které jsem kdysi viděl v paláci.
Mé obavy se naplňují. Z tří stovek mužů zbyla sotva osmina a za poslední dny zmizeli tři lidé. Barbaři to připisují něčemu tajemnému z hor.
Dnes jsme našli naše mrtvé bratry zmrzlé a zakopané daleko za vesnicí ledových barbarů. Některé údy měly uřezané. Myslíme si, že nás pojídají. Zítra odcházíme do hor. Naši loď spálíme, není už nikdo kdo by ji řídil, nebo pádloval. Prosím bohy o smilování, abych neskončil jako moji druhové.
Našli jsme jeskyni a rozdělali oheň. Zbyl nás tucet……….padla noc a já v dálce vidím světla blížících se pochodní…….
Vyrazili jsme k Delosu. Moje první plavba na triéře začala neblaze, vytvořili je Féničané a naši nejlepší stavitelé je dopracovali k dokonalosti. Ovšem moře a vůle Poseidona je nestálá. Po prvních hodinách mi začalo být zle a několik hodin jsem v kuse dávil hostinu, snad i hostiny předešlých dní.Všichni muži se mi smáli z plných plic. Synek z vážené rodiny je chudý zdravím i výdrží na moři.Po několika dnech jsem si já i můj žaludek zvykli, mohl jsem se konečně ponořit do studia Xenofóna.
Dopluli jsme na nejzazší kousek známého světa. Každý den přináším obětinu Poseidonovi, aby byl shovívavý a milosrdný k našim počinům na daleké a neznámé cestě, která nás čeká. Přišli jsme o dvě doprovodné lodě v hrůzné bouři, řev moře, byl řevem samotných bohů, někteří muži v hrůze skákali do moře, nevěříc, že temnota a strach budící vlnobití bouře utichne. Přežili jsme a plujeme dál.
Je stále větší zima. Ztratili jsme směr již před několika dny, nevíme kam plujeme, zásoby potravin docházejí a moře nevydává žádnou potravu...jen občas v hlubinách lze zahlédnou obrovské temné stíny, které nás sledují. Nevyplouvají však na hladinu...úzkost a strach mě budí každou noc z nestálého spánku.
Konečně jsme objevili pevnou zem. Nikde žádné slunce, Apollon do těchto krajů nezavítá, bojím se, že jsme dorazili na okraj podsvětí. Krajina bez slunce, ponořena v bílé mlze, která vychází i z úst jako kousky duše. Na obzoru se rýsují šedé obrysy vzdálených hor. Ach, jak pustá a nebarevná je Gaia kolem, jako by ztratila barvu. Jak moc se mi stýská po mé milované zelené a hnědé. Po časech sladkého klidu a očistného spánku pod olivovníkem v naší zahradě. Ztracený v nekonečné pustině bílé a šedé, myslím na milované Řecko, byl jsem k tobě nespravedlivý a moje mladistvá prchlivost a touha mě dovedli na pokraj království mrtvých….
Žijí zde lidé!!! Děkuji Héře, že zalidnila svět i v nejtemnějších zákoutích. Jsou to primitivní barbaři a nejprve pobili desítku mužů, než spatřili naši loď a padali v úžasu na kolena. V jakémsi slavnostním průvodu nás zavedli do malé vesnice, kde nás nakrmili a napojili. Jsem užaslý jak umí lovit v krajinách ledu, naučili nás vydělat kožešiny z prazvláštních zvířat, žijících pod ledem, přesto mám neutuchající a sžírající pocit strachu. Tito ledoví muži a ženy se na nás dívají s leskem v očích, který mívá jen šelma. Jejich jazyk je nesrozumitelný a připomíná vzácné opice, které jsem kdysi viděl v paláci.
Mé obavy se naplňují. Z tří stovek mužů zbyla sotva osmina a za poslední dny zmizeli tři lidé. Barbaři to připisují něčemu tajemnému z hor.
Dnes jsme našli naše mrtvé bratry zmrzlé a zakopané daleko za vesnicí ledových barbarů. Některé údy měly uřezané. Myslíme si, že nás pojídají. Zítra odcházíme do hor. Naši loď spálíme, není už nikdo kdo by ji řídil, nebo pádloval. Prosím bohy o smilování, abych neskončil jako moji druhové.
Našli jsme jeskyni a rozdělali oheň. Zbyl nás tucet……….padla noc a já v dálce vidím světla blížících se pochodní…….
..... upřímně se mi velice líbí a řekl bych že určitě budeš jeden z kandidátů na velice dobré umístění