• Vážení hráči, Dne 29.03.2023 (středa) bude hra aktualizována na verzi 2.284. V důsledku toho se do hry nebudete moci po určitou dobu přihlásit. Níže naleznete podrobný seznam změn. Děkujeme za pochopení. Více informací najdete na herním fóru

Hrdina - Eowyn245

DeletedUser

Guest
Noční oblohu proťala ohnivá kometa. Ticho v chladném vzduchu narušoval cvrkot hmyzu létajícím u kořenů vzrostlých stromů hlubokého hvozdu. Mezi kmeny se mihl stín. Z mlhy vystoupil obrys postavy s koňským tělem, které v pase pozvolna přecházelo v lidské. Mladá kentaurka potěžkala v ruce dlouhé dřevěné kopí. Odehnala uhlově černým ocasem otravné mouchy. Shrnula si stejně černé vlasy z tváře a přešla na téměř neviditelnou lesní cestu. Její štíhlé světle hnědé tělo se pohybovalo v lese téměř neslyšně, jen občas zazněl úder kopyta na kámen schovaný v měkké půdě. Nacválala. Tmavé rousy obrůstající její kopyta se za ní vlnily jako temné závoje. Přeskočila mělkou říčku, zadní noha jí mírně podjela na blátivém břehu. Zaklopýtala, po několika metrech však chytila ztracený rytmus, a letěla dál. Lesní podrost se změnil v dlouhou luční trávu, vlnící se jako rozbouřené moře. Kentaurka přešla do klusu, nechtěla riskovat, že v dlouhé trávě zakopne. Vystoupala na kopec uprostřed louky. Zastavila vedle grošovaného kentaura s vlasy prokvetlými šedí.
„Zdravím tě, mocný Astalkusi,“ sklonila hlavu.
„I já tebe, Artelis,“ odvětil a opět se zahleděl na oblohu.
„Pověz, moudrý astrologu, co praví hvězdy.“
Zamračil se. Prstem ukázal na seskupené bílé tečky. „Slunce se probouzí i chodí spát v krvavém oparu. Všimni si, jak Eiréné, hvězda míru, pohasíná, jak Diovo souhvězdí září jasně, jak Áres rozsvěcuje noční oblohu. Blíží se doba temna, bojů a prolité krve.“
„Hvězdopravče, co je to za hvězdu, ta, co modře světélkuje, těsně nad obzorem hor.“
„Jaká?“
„Ta u Olympu.“
„Ach, vskutku, už ji vidím. Nevím, v životě jsem ji nezpozoroval na noční obloze.“ Chvíli se na blikající hvězdu mračil, pak pokrčil rameny.
„Musíme se smířit s tím, že všechny záhady světa nikdy nevysvětlíme. Běž si najít nějaké klidné místo na odpočinek, dítě. Obávám se, že později na něj nebude moc času.“

„Vstávej,“ šeptl mladý hlas. Artelis s cuknutím rozlepila víčka.
„Co je?“ zasyčela na Jeara, mladého světlovlasého kentaura.
„Tiše, dospěláci o něčem debatují kousek odsud, a docela se při tom hádají.“
To Artelis probralo. Neslušně se zvedla z udusané hlíny a následovala svého kamaráda. Opatrně rozhrnula větvičky vysokého křoví. Kolem vysoko šlehající vatry stála téměř celá vesnice. Na vyvýšené místo vystoupil Astalkus.
„Poslouchejte,“ zahřímal, „Poslouchejte!“ Dav utichl.
„Na obloze se rozzářila hvězda Niké, bohyně vítězství. Všichni si pamatujete dávné proroctví, ve kterém máme následovat její světlo, abychom zachránili naši zemi. Proto nyní vyzývám hrdiny, aby se domluvili, kdo půjde.“
„Proslýchá se, že hvězdu první viděla Artelis, ať se tedy vydá na cestu ona,“ vykřikl někdo z davu.
„Je to ještě dítě,“ namítl další. Mezi kentaury se opět jako plameny šířila hádka.
„Nehodláš udělat zrovna tu šílenost, jakou myslím?“ špitl Jear. Krátce na něj pohlédla, pak se otočila na zadních a utíkala k místu, kde schovávala svou zbraň. Zabrzdila u vymletého břehu řeky a vytáhla z kořenů nenatažený luk a toulec se šípy. Ani na Jeara nepočkala, aby se s ním rozloučila. Zmizela ve stínu.

Zlatavý písek od slunce žhnul jak rozpálená kamna. Artelis se vlekla rozsáhlými pláněmi. Z rozpukaných kopyt jí vytékala krev a mísila se s prachem. Kentaurka zvedla unavený zrak.
A uviděla před sebou město.
Tohle viděla poprvé v životě. Vysoké zdi šplhaly k nebi. Schovávaly téměř všechny stavby kromě nádherného chrámu. Tolik sloupů, tolik nádhery…
Nejistě se zastavila, nevěděla, zda má jít dál či raději utéct. Ale horko jí vysoušelo hrdlo, a tak se rozhodla, že pokusí tamější obyvatele poprosit o trochu vody. Rozklusala se k bráně. Z hradeb se ozvaly výkřiky, horký vzduch proťalo zadrnčení tětiv a několik černých šípů se rozletělo na Artelis jako roj vzteklých včel. Prudce zabrzdila. Kolem kopyt se zvedlo mračno prachu. Couvala. Další šípy vylétaly zpoza hradeb. Z brány vyjela jízda. Artelis vykulila oči, nechápala, jak dokáží divocí koně nést na sobě takové množství kovu a látky. Pak teprve uzřela prapodivné tvory na jejich hřbetech. Tělo podobné jejímu? Jen dvě nohy? Srdce se jí zastavilo. Lidé. Za nimi vyjelo další spřežení válečných vozů. Divoce pořvávali a máchali zbraněmi. Kentaurka se rychle rozeběhla kamsi do plání. Bylo jí jedno kam, hlavně pryč. Brzy se začala svým pronásledovatelům vzdalovat. I když byla polomrtvá žízní, stále dokázala vyvinout větší rychlost než koně. Jen o vlásek ji minulo hozené kopí. Založila šíp do tětivy, pak se bleskurychle otočila a sejmula nejbližšího vozataje přesnou ranou. Ruka zajela do toulce. Muži padali ze sedel s hroty v těle. Jeden z vojáků popohnal chroptícího koně dopředu a natáhl luk. Šíp jí projel ramenem. Vykřikla bolestí. Koně ji začali dohánět, rameno se jí cukalo v křeči, nemohla nasadit plnou rychlost.
A nemohla střílet. Byla bezbranná.
Před ní se objevila možná záchrana. Přes pláň se táhla obrovská široká průrva. Má dost sil na to, aby ji přeskočila? Jen vteřinu váhala. Přivřela oči. Nedbala na zraněné rameno a rozběhla se rychleji než vítr. Muži pobízeli své koně k větší rychlosti. Posledních pár metrů…
Artelis bojovně vykřikla a skočila. Její tělo se vzneslo nad propast. Připadala si jako orel. Natáhla přední nohy a zadní složila pod sebe. První kopyto dopadlo na tvrdou zem druhého břehu. Škobrtla. Podlomovala se jí kolena. Vydechla a napřímila se. Koně na druhé straně houfně brzdili. Několik mužů se neudrželo v sedlech a spadlo do průrvy.
Artelis pohrdavě pohodila hlavou a obrátila se k nepřátelům zády. Vtom pod ní rozpraskala hlína a kentaurka se vyděšeným výkřikem se propadla do země. Ztratila vědomí.

Rozlepila víčka. Ležela na hromadě sena ve skrovném příbytku. Kousek od ní seděl člověk s kozlími rohy a kozlíma nohama.
„Satyr?“ podivila se.
„Och, nikoli má drahá,“ nabral polévku z kotlíku nad ohněm a podal jí Artelis. „Já jsem faun. S tou divočící lesní cháskou nemám nic společného.“ Přisedl si k ní: „A nyní mi pověz, proč se dítě jako ty toulá tak daleko od lesů.“
„Hledám svatyni Niké.“ Zhluboka se napila. Polévka byla vynikající. Mírně jí zabrnělo rameno. Všimla si, že ránu skrývá obvaz.
Faun sebou cukl a pohlédl na ni s neskrývaným zájmem. „Vyprávěj,“ naléhal.
Zakroužila miskou a sletovala točící se vír; nevěděla, odkud začít. Vyprávěla o modré hvězdě, o putování a o lidském městě. Faun si pohrával s bradkou a zamyšleně poslouchal.
„Víš, kdo jsem já?“ skočil jí do řeči. Pokrčila rameny.
„Strážce chrámu bohyně Niké. Mám tu být do doby, než se objeví hrdina, který bude vládnout zbraní samotných bohů. A přijdeš sem ty. Mladý kentaur. Dítě.“
„Nepodceňuj mě,“ odsekla. Postavil se a přešel k opačné stěně, na které byl vymalován obraz s bohy. Zeus na trůně, Héra vedle něj, okolo ostatní.
„Kolik lidí se jim pokusilo vzdorovat. Kolik jich bylo po své smrti spravedlivě potrestáno. V jejich srdcích však zůstala zášť. Chtěli se pomstít. A nyní se chopili šance. Hádes se vsadil s Dionýsem, kdo toho víc vypije. Jeho manželka Persefóné nebyla doma, ale se svou matkou Déméter. Hádej, jak to asi mohlo dopadnout.“
„Dionýsa nikdo nepřepije.“
„Přesně tak. A všechny zlé duše vycítily, že není bůh při smyslech, vypil přes pět sudů vína, a vydrali se z podsvětí. A podle pověsti…“
„… je má zastavit ten, kdo následuje Niké.“

Dlouhá temná chodba končila u jiskřivé hladiny podzemního jezírka. Faun jí ochotně ukázal cestu až sem, najednou však zmizel. Ušklíbla se. Věděla, co hledá. Na dně se třpytila zbraň, se kterou měla porazit nemrtvé. Váhavě namočila kopyto.
„Brrr…“ otřásla se. Voda byla odporně studená. Artelis položila svou výzbroj na břeh. Se zatnutými zuby postupovala do čím dál větší hloubky. Brzy ztratila půdu pod nohama. Rousy nasákly vodou a táhly ji ke dnu. Zadržela dech a potopila se.
Přes dno přejel stín.
Artelis se zarazila a rychle rozhlédla. Nic. Ani vlnka. Vynořila se, aby nabrala vzduch. Chapadlo obmotalo její nohu a stáhlo ji dolů.
Vodou plula obrovská zrůda. Tělo mantikory, hlava Medúsy a z ocasu na ni syčely hydří hlavy. Natáhla další chapadlo, aby jí obmotala hrdlo. Kentaurka cukla s chycenou nohou. Mokré rousy klouzaly. Podařilo se jí vysmeknout a vyškrábat se na břeh. Snažila se postavit. Netvor se dral za ní.
Máchl jednou ze svých hydřích hlav a smetla luk ze břehu. Artelis se postavila na zadní, pohodila hlavou a zkušeným pohybem zbraň chytila. Obalila špičky šípů smolou z dohasínající louče. Zamířila na jedno z netvorových očí. Zaskučel a kousek se stáhl, po tváři mu stékala černá krev. Syčel. Odrazila kopyty chapadlo a na další se vší silou dupnula. Vystřelila další šíp, mířila na srdce. Hrot však po kožiše jen sklouznul. Stáhl ji do mělčiny. Jedna z hyder po ní chňapla. Proklála jí hrdlo krátkým nožem. Další usekla hlavu. Vyskočila, že se málem dotkla stropu, pod ní zasvištěla chapadla. Netvor vztekle řval. Ohnal se po ní, rychle se skrčila a on svými drápy urval kus kamene. Ostré úlomky zasypaly její hlavu. Netvor jí podsekl nohy. Těžce dopadla na zem. Oddechovala. Naklonil se k ní, chtivý její krve. Sevřela nůž. Vykřikla a vrazila mu jej do hrdla. Její hlavu pokropila krev. Nestvůra spustila strašlivý jekot. Její tělo se stáhlo do smrtelné křeče. Zhroutila se do mělčiny.
Řev utichl. Artelis roztřeseně vstala. Setřela si z vlasů tmavou krev. Dotkla se odřeného boku a sykla. Rozhlédla se, hledala zbraň. Bylo to kopí. Leželo vyplavené na břehu vedle mrtvoly. Sevřela jej prsty.

Peklo. To teď bylo to správné slovo pro beznadějný boj na pláních. Nemrví se nedali zastavit. Nedali se zabít. Muži padali jako kuželky. Z dálky zněly rohy, každá kouzelná bytost z lesů opouštěla svůj domov a snažila se porazit nesmrtelnou armádu.
Na skálu vystoupala Artelis. Cukla sebou při pohledu na zkázu pod sebou.Několik vteřin jen omámeně zírala, pak se probrala a zvedla do výše kopí. Zalesklo se na slunci, paprsky projely diamantem a světlo zalilo bojiště. Boj se zastavil. Všichni v tichosti pozorovali mizející záři. Nemrtví se měnili v prach. Špína usedala na písek zbarvený krví.
Bylo po všem.
 

DeletedUser

Guest
shocked-smiley-9456.gif

Výborně napsáno, nic nechybí... Alespoň z mého pohledu nic. Splnilo to mé očekávání, dostatek přídavných jmen, dokonalé popsání prostředí, zápletka, co nutí člověka číst dál... Možná by to chtělo lepší popis charakteru hlavní hrdinky, ale na to je hold málo prostotu. Takže to není Tvoje chyba. Píšeš se stylem, podle mě máš postup do ankety, ve které se bude rozhodovat o vítězi na 99,9% jistý
happy-smiley-814.gif
 

DeletedUser

Guest
Skvelé, toto sa mi po 4 prečítaných príbehoch zatiaľ páči najviac :)

Len jedna malá chybička v predposlednom odstavci, v tretej vete :) Nemá tam byť namiesto "Nemrví" "nemrtví" ? :)
 
Nahoru