DeletedUser
Guest
Zdravím a pozdravuji,
přihlásil jsem se do soutěže Grepo-expedice s povídkou Z deníků a jelikož byl projeven jistý zájem o mou tvorbu, rozhodl jsem pro takový malý soukromý románek
...to se ještě uvidí.. . Každopádně mi byla inspirací právě ta povídka, zkusím tady vždy jednou týdně, či jinak, jak to vyjde, napsat kus příběhu, který by měl vyústit koncem mého hrdiny právě v soutěžní povídce. Napsal jsem tedy konec a postupně budu dodávat průběh života a peripetií hrdiny, před jeho neblahým koncem
Doufám, že se Vám můj počin zalíbí, pokud né, stejně mi to napište, není nad dobrou kritiku, to samé platí i na gramatické, či slohové chyby, rád si je opravím.
Tedy děkuji a můj příběh o životě Kaita může začít......
Kaistos
Jako každý z našeho starého rodu, který sahá až k osvíceným vládcům Athén, mám za povinnost vést zápisy ze svého života. Překročil jsem hranici dítěte a stávám se mužem. Žijeme v neklidné době diadochů, kdy známý svět je rozdělen mezi veliké vojevůdce a obrovská říše Alexandrova se pomalu rozpadá. Kdysi z nezměrného impéria se díky lidské touze po moci a nenávisti stává svět intrik, vražd a nejistoty v jakýkoliv zítřek.
Mým mentorem a učitelem je Polybios, dějepisec a učenec, který dlouho pobýval v Alexandrii.
Moje první zkouška dospělosti se týkala boje s jedním s otroků z našeho panství. Jmenoval se Euchtonos a trávil jsem sním své šťastné dny dětských her. Můj otec však trval na souboji mezi námi. Vznešená Héro, jakkoliv k tobě vzhlížím, nepřestávám se ptát proč si vnukla toto rozhodnutí mému otci, proč…..
Euchtonos a já Kaistos jsme byli před sebe postavení v atriu a do rukou nám byly dány naše skvělé meče a štíty…shromáždil se celý početný dvůr mého otce, byli pováni členové rodů za širokého okolí, aby se podívali na soukromé gladiátorské hry velkého pána Hykomidia, mého otce.
Věděl jsem, že musím obstát v této zkoušce dospělosti a nesmím znemožnit svého otce, kterého od té doby skrytě nenávidím…byl to on kdo přivedl Euchtona do našeho domu, když jsem byl malý a učinil ho tak mým druhem ve hře i životě, byl to on kdo nám oběma daroval první koně, abychom mohli jezdit po okolních plodných sadech oliv. Byl to on, kdo nám nechal ukovat meče, které jsme v ten osudný den třímali v třesoucích se rukou a zoufale se dívali příteli do očí. Euchtona nechali několik dní hladovět, aby nebyl zas tak silný a já měl snadné vítězství…takto se prosazuje rovný boj v této republice, takto se prosazuje poctivost v tomto domě!
Stáli jsme proti sobě, obklopení smetánkou širokého okolí, která se přišla pobavit. Místností se ozýval čilý hlahol a cinkání nádobí…..díval jsem se do očí svého jediného přítele, kterého jsem v životě měl, Euchtona, otroka z Egyptu. Jinoch krásných hnědých očí, nyní plných smutku a lesku z nevyspání a hladu, jeho statné a svalnaté tělo se přede mnou netyčilo svojí typickou mohutností. Ramena měl svěšená a celý trup, jako by se prohýbal pod tíhou věcí budoucích…už v ten okamžik tušil co přijde, já však nikoliv. Celé tohle vystoupení na přání otce jsem považoval za jakousi podivnou hru, která se odehraje a vše bude jako dříve. Budeme se opět společně smát a jezdit na koni…spát po dlouhé hostině pod velkým olivovníkem….jak moc jsem se mýlil.
Nemohu doslova popsat co a jak se událo, protože smutek a bolestná ztráta mi zamlžily paměť. Při jednom z výpadů Echtanos zaklopýtal a upadl…myslel jsem, že dělá jeden ze svých triků a pozdvihl meč….ten mu projel bokem jako máslo….v hrůze jsem upustil zbraň a jal se ho zachránit, v tom však zakročil můj otec a mého jediného přítele jedním úderem zabil.
O, Die, jak nespravedlivý jsi k synům!
Takto jsem vstoupil do dospělosti, oklamán sloužícími, ponížen otcem, potřísněn přítelovou krví……Nemohu zde nadále zůstat a vypravím se svým učitelem a rádcem do daleké Alexandrie, na dvůr Ptolemaia I.
přihlásil jsem se do soutěže Grepo-expedice s povídkou Z deníků a jelikož byl projeven jistý zájem o mou tvorbu, rozhodl jsem pro takový malý soukromý románek
...to se ještě uvidí.. . Každopádně mi byla inspirací právě ta povídka, zkusím tady vždy jednou týdně, či jinak, jak to vyjde, napsat kus příběhu, který by měl vyústit koncem mého hrdiny právě v soutěžní povídce. Napsal jsem tedy konec a postupně budu dodávat průběh života a peripetií hrdiny, před jeho neblahým koncem Doufám, že se Vám můj počin zalíbí, pokud né, stejně mi to napište, není nad dobrou kritiku, to samé platí i na gramatické, či slohové chyby, rád si je opravím.
Tedy děkuji a můj příběh o životě Kaita může začít......
Kaistos
Jako každý z našeho starého rodu, který sahá až k osvíceným vládcům Athén, mám za povinnost vést zápisy ze svého života. Překročil jsem hranici dítěte a stávám se mužem. Žijeme v neklidné době diadochů, kdy známý svět je rozdělen mezi veliké vojevůdce a obrovská říše Alexandrova se pomalu rozpadá. Kdysi z nezměrného impéria se díky lidské touze po moci a nenávisti stává svět intrik, vražd a nejistoty v jakýkoliv zítřek.
Mým mentorem a učitelem je Polybios, dějepisec a učenec, který dlouho pobýval v Alexandrii.
Moje první zkouška dospělosti se týkala boje s jedním s otroků z našeho panství. Jmenoval se Euchtonos a trávil jsem sním své šťastné dny dětských her. Můj otec však trval na souboji mezi námi. Vznešená Héro, jakkoliv k tobě vzhlížím, nepřestávám se ptát proč si vnukla toto rozhodnutí mému otci, proč…..
Euchtonos a já Kaistos jsme byli před sebe postavení v atriu a do rukou nám byly dány naše skvělé meče a štíty…shromáždil se celý početný dvůr mého otce, byli pováni členové rodů za širokého okolí, aby se podívali na soukromé gladiátorské hry velkého pána Hykomidia, mého otce.
Věděl jsem, že musím obstát v této zkoušce dospělosti a nesmím znemožnit svého otce, kterého od té doby skrytě nenávidím…byl to on kdo přivedl Euchtona do našeho domu, když jsem byl malý a učinil ho tak mým druhem ve hře i životě, byl to on kdo nám oběma daroval první koně, abychom mohli jezdit po okolních plodných sadech oliv. Byl to on, kdo nám nechal ukovat meče, které jsme v ten osudný den třímali v třesoucích se rukou a zoufale se dívali příteli do očí. Euchtona nechali několik dní hladovět, aby nebyl zas tak silný a já měl snadné vítězství…takto se prosazuje rovný boj v této republice, takto se prosazuje poctivost v tomto domě!
Stáli jsme proti sobě, obklopení smetánkou širokého okolí, která se přišla pobavit. Místností se ozýval čilý hlahol a cinkání nádobí…..díval jsem se do očí svého jediného přítele, kterého jsem v životě měl, Euchtona, otroka z Egyptu. Jinoch krásných hnědých očí, nyní plných smutku a lesku z nevyspání a hladu, jeho statné a svalnaté tělo se přede mnou netyčilo svojí typickou mohutností. Ramena měl svěšená a celý trup, jako by se prohýbal pod tíhou věcí budoucích…už v ten okamžik tušil co přijde, já však nikoliv. Celé tohle vystoupení na přání otce jsem považoval za jakousi podivnou hru, která se odehraje a vše bude jako dříve. Budeme se opět společně smát a jezdit na koni…spát po dlouhé hostině pod velkým olivovníkem….jak moc jsem se mýlil.
Nemohu doslova popsat co a jak se událo, protože smutek a bolestná ztráta mi zamlžily paměť. Při jednom z výpadů Echtanos zaklopýtal a upadl…myslel jsem, že dělá jeden ze svých triků a pozdvihl meč….ten mu projel bokem jako máslo….v hrůze jsem upustil zbraň a jal se ho zachránit, v tom však zakročil můj otec a mého jediného přítele jedním úderem zabil.
O, Die, jak nespravedlivý jsi k synům!
Takto jsem vstoupil do dospělosti, oklamán sloužícími, ponížen otcem, potřísněn přítelovou krví……Nemohu zde nadále zůstat a vypravím se svým učitelem a rádcem do daleké Alexandrie, na dvůr Ptolemaia I.
Naposledy upraveno moderátorem: