DeletedUser5504
Guest
Každé ráno jsem se scházel se svým kamarádem ze sídliště. Znám ho již od raného dětství, kdy jsme si hrávali na pískovišti. Naše schůzky neměli jiný důvod než to, jít společně do školy. V našem sídlišti se hromadili bezdomovci, feťáci a jiná všelijaká havěť. Byl jsem rád že jsem nemusel jít do školy sám, a že alespoň mám někoho s kým mohu debatovat co se bude ve škole dít a co nebude. Tenhle kluk byl zvláštní. Vyzařovalo z něj něco zlého ale navenek byl milý a hodný. Ke všem se choval slušně, všem pomohl. Ale přece jenom bylo něco špatně. Pozoruji ho už nějakou dobu a přestává se mi to čím dál tím méně.
Jednoho dne pršelo a já čekal před Petrovým panelákem. Nikdo dlouho nevycházel a já nevěděl zda je nemocný nebo zaspal. Nečekal jsem na něj protože za deset minut jsem musel být ve škole a kvůli němu nepřijdu pozdě. Ve škole jsem měl takový divný pocit. Nedokázal jsem se pořádně soustředit a většinou, i když jsem slyšel co učitelka povídá, jsem prostě nevěděl o čem mluví. Zvláštně naší paní učitelce na matematiku vadí když někdo nedává pozor. Ale já ho dával, a ani tak jsem měl v hlavě vymazáno. Sledoval jsem střídavě tabuli a učitelku. Nepřemýšlel jsem nad mocninami a odmocninami ale nad něčím úplně jiným. Opravdu urputně jsem přemýšlel proč kluk, který snad nikdy nechyběl zrovna teď onemocní. Ale už mě opravdu otravovali mé vlastní myšlenky a zapomněl jsem na to.
Když jsem šel ze školy domů, přestalo pršet. Hezky se vyjasnilo a v dálce jsem viděl duhu. Jako vždy takhle v létě pršelo a poté se vyjasnilo. Měl jsem chuť vyjet si na kole ale chtěl jsem sledovat Petra. Do školy jsem to neměl daleko prošel jsem pouze starou částí sídliště. To byly staré domky, v uctivé vzdálenosti od paneláků. Oproti okolí paneláků tu bylo všude čisto. Kolem byl malý parčík a prostředkem vedla dlážděná cesta. Vypadalo to jako na vesnici a také se tu všichni znali, zdravili a dělali jiné vesnické zvyky. Líbilo se mi tam a tak jsem vždy sedával na lavičce naproti kostelu do kterého jsme chodili vždy o Vánocích. Rozhlížel jsem se stále kolem sebe když jsem si vzpomněl na Petra. Šla kolem paní a protože jsem jí neznal tak jsem jí ani nezdravil. Na to, jak se ukázalo nebyla zvyklá a už vůbec od mládeže. Pokárala mě a já se jí omluvil. Poté naštvaně odcupitala s hrncem který měla v ruce zpátky do malého domečku. Podíval jsem se směrem k panelákovému sídlišti a uviděl Petra, jak běhá kolem sběrny papíru. Zvedl jsem se a pomalu připlížil k keři. Sledoval jsem ho. Vypadalo to jako kdyby něco uctíval a tancoval při tom nějaký orientální tanec. Vypadalo to jako zvláštní rituál. Vytál z batohu flašku. V ní byla nějaká tmavě červená tekutina. Dal si do vody asi moc sirupu. Otevřel ji a nalil si trochu do malinkého porcelánového hrnku. Poté ji zavřel a odhodil. Zvedl ruce a klekl si. Přišlo mi jako kdyby se zbláznil. Šel jsem k němu, ale musím říct že trochu vystrašeně. Zastavil jsem se asi tři metry od něho a čekal kdy si mě všimne. Myslím že o mě věděl ale chtěl dodělat to co dělal. Párkrát se ještě zatočil a znovu se napil šťávy. Když dokončil tanec, zeptal jsem se ho: ,, Co to tady děláš?" Podíval se na mě jako kdybych byl absolutně hloupý a nevěděl co dělá. Odpověděl: ,, To je rituál, uctívám tím největší dar." ,, Jaký dar? A od koho?" vyptával jsem se stále s nejasnou představou o tom proč to dělá. ,, Tohle přeci!" ukázal na flašku. ,, Na, napij se" Vzal jsem flašku a ochutnal tmavou šťávu. Jakmile jsem to nalil do pusy, vyprskl jsem to. Nebylo to sladké. Vůbec. Mělo to hořkou až kovovou chuť. Netušil jsem jak to může pít. Pak mi to došlo. To není šťáva ani čaj. To je krev...............
Doufám že se líbí a zanedlouho vyjde druhý díl
Jednoho dne pršelo a já čekal před Petrovým panelákem. Nikdo dlouho nevycházel a já nevěděl zda je nemocný nebo zaspal. Nečekal jsem na něj protože za deset minut jsem musel být ve škole a kvůli němu nepřijdu pozdě. Ve škole jsem měl takový divný pocit. Nedokázal jsem se pořádně soustředit a většinou, i když jsem slyšel co učitelka povídá, jsem prostě nevěděl o čem mluví. Zvláštně naší paní učitelce na matematiku vadí když někdo nedává pozor. Ale já ho dával, a ani tak jsem měl v hlavě vymazáno. Sledoval jsem střídavě tabuli a učitelku. Nepřemýšlel jsem nad mocninami a odmocninami ale nad něčím úplně jiným. Opravdu urputně jsem přemýšlel proč kluk, který snad nikdy nechyběl zrovna teď onemocní. Ale už mě opravdu otravovali mé vlastní myšlenky a zapomněl jsem na to.
Když jsem šel ze školy domů, přestalo pršet. Hezky se vyjasnilo a v dálce jsem viděl duhu. Jako vždy takhle v létě pršelo a poté se vyjasnilo. Měl jsem chuť vyjet si na kole ale chtěl jsem sledovat Petra. Do školy jsem to neměl daleko prošel jsem pouze starou částí sídliště. To byly staré domky, v uctivé vzdálenosti od paneláků. Oproti okolí paneláků tu bylo všude čisto. Kolem byl malý parčík a prostředkem vedla dlážděná cesta. Vypadalo to jako na vesnici a také se tu všichni znali, zdravili a dělali jiné vesnické zvyky. Líbilo se mi tam a tak jsem vždy sedával na lavičce naproti kostelu do kterého jsme chodili vždy o Vánocích. Rozhlížel jsem se stále kolem sebe když jsem si vzpomněl na Petra. Šla kolem paní a protože jsem jí neznal tak jsem jí ani nezdravil. Na to, jak se ukázalo nebyla zvyklá a už vůbec od mládeže. Pokárala mě a já se jí omluvil. Poté naštvaně odcupitala s hrncem který měla v ruce zpátky do malého domečku. Podíval jsem se směrem k panelákovému sídlišti a uviděl Petra, jak běhá kolem sběrny papíru. Zvedl jsem se a pomalu připlížil k keři. Sledoval jsem ho. Vypadalo to jako kdyby něco uctíval a tancoval při tom nějaký orientální tanec. Vypadalo to jako zvláštní rituál. Vytál z batohu flašku. V ní byla nějaká tmavě červená tekutina. Dal si do vody asi moc sirupu. Otevřel ji a nalil si trochu do malinkého porcelánového hrnku. Poté ji zavřel a odhodil. Zvedl ruce a klekl si. Přišlo mi jako kdyby se zbláznil. Šel jsem k němu, ale musím říct že trochu vystrašeně. Zastavil jsem se asi tři metry od něho a čekal kdy si mě všimne. Myslím že o mě věděl ale chtěl dodělat to co dělal. Párkrát se ještě zatočil a znovu se napil šťávy. Když dokončil tanec, zeptal jsem se ho: ,, Co to tady děláš?" Podíval se na mě jako kdybych byl absolutně hloupý a nevěděl co dělá. Odpověděl: ,, To je rituál, uctívám tím největší dar." ,, Jaký dar? A od koho?" vyptával jsem se stále s nejasnou představou o tom proč to dělá. ,, Tohle přeci!" ukázal na flašku. ,, Na, napij se" Vzal jsem flašku a ochutnal tmavou šťávu. Jakmile jsem to nalil do pusy, vyprskl jsem to. Nebylo to sladké. Vůbec. Mělo to hořkou až kovovou chuť. Netušil jsem jak to může pít. Pak mi to došlo. To není šťáva ani čaj. To je krev...............
Doufám že se líbí a zanedlouho vyjde druhý díl
Doufám, že vydržíš 
