DeletedUser6172
Guest
„Novák, říkáte….“.
Muž v bílém plášti, značkové brýle se zlatými obroučkami na nose, energickým pohybem otevřel registračku a po chvilce vytáhl objemný šanon. Zabořil se do křesla.
„A oč vám konkrétně jde? Kolego…“, dodal s neskrývanou ironií v hlase.
„Víte…“, začal jsem nesměle, „studuji psychiatrii, zajímám se mimo jiné, kognitivně-behaviorální terapii. Téma mé diplomové práce je Závislost na počítačových hrách – její vznik a prevence. Pan Novák, před tím, než se stal klientem tohoto ústavu, patřil do komunity lidí, která ve volném čase aktivně působila jako dobrovolná organizační složka jedné počítačové on-line hry. Konkrétně se jednalo o hru Grepolis.“
Mlčky si prohrábnul prošedivělé vlasy a pohledem mně vybídl, abych pokračoval.
„Byl členem support teamu…cheathunter“, navázal jsem.
„A…?“, přerušil mně netrpělivě.
„Zajímalo by mne, jak prožíval své běžné dny z pohledu…“
„Víte, že informace podobného charakteru jsou součástí lékařského tajemství?“, pronesl .
„Možná…snad…byste mohl…“, snažil jsem se dost nešikovně pokračovat.
„Že jste to vy kolego....Pan Novák, přezdívaný Kerberos….zajímavý případ. Pan Novák je velmi vážně nemocný člověk. Před pěti lety jsem se s ním seznámil poté, kdy ho pohřešovala jeho rodina. V té době se toulal po nocích v zahrádkářské kolonii na Trojském ostrově oděný pouze do tuniky a ozbrojený krátkým mečem, děsil místní zahrádkáře a návštěvníky zoologické zahrady. Tvrdil, že je Odysseus… a , že musí postavit dřevěného koně. Jeho hospitalizace tenkrát trvala skoro dva roky. Skvěle spolupracoval na léčbě. Byl nesmírně aktivní při kolektivních terapiích. Začal se intenzivně vzdělávat. Stal se pravidelným návštěvníkem ústavní knihovny. I když předmět jeho zájmu tvořila díla převážně z doby antického Řecka, zejména pak spisy historika Hérodota, nepřikládali jsme tomu větší důležitost. Rovněž jsme si tehdy nedokázali spojit s jeho diagnózou nárůst sportovních aktivit. Vynikal hlavně v běžeckých disciplínách a podařilo se mu, v krátkém období, překonat několik ústavních rekordů, zejména, na delších tratích. Když opouštěl náš ústav, nic nenasvědčovalo tomu, že se ještě uvidíme.“
Dramaticky se odmlčel a pohledem na zápěstí zkontroloval čas.
Odkašlal si… „Promiňte.“, a stisknul tlačítko telefonu stojícího na pracovním stole.
„Ano?“, ozval se s hlasitého odposlechu ženský hlas.
„Ivanko, přineste nám něco k pití, prosím.“
„Jak si přejete, pane profesore.“, opět promluvil ženský hlas.
Po krátké době vstoupila do místnosti atraktivní žena oblečená do ústavního stejnokroje. Jistými pohyby přemístila z lesklého kovového podnosu na stůl dvě sklenice, do kterých ze skleněného džbánku vzápětí nalila vodu.
"Ověřte, prosím, rezervaci hotelu, Ivanko. Připravte mi materiály na kongres. Už abych seděl v letadle, nemůžu se dočkat", pronesl zdánlivě lhostejně, ale při posledních slovech spiklenecky na asistentku zamrkal.
„Po několika měsících“, pokračoval poté, co se osvěžil, „pana Nováka přivezla záchranka. Organizátoři Pražského maratonu ji nahlásili nález zcela vyčerpaného běžce. Byl dehydratován a posádce tvrdil, že je Feidippidés a, že musí doručit zprávu. Zatím poslední rozdvojení osobnosti vyvrcholilo na Nuselském mostě. Zasahující policejní hlídce se představil jako Ikaros , že prý hledá svého otce.“
Odmlčel se.
„Jo, jo…závislost je svinstvo“, zkonstatoval zcela nevědecky podávajíc mi ruku na rozloučenou.
Za několik okamžiků jsem plný dojmů opouštěl zdánlivě liduprázdný ústav.
Asistentka Ivana, zaklepala na dveře s nápisem „Lékařský pokoj, nerušit!“. Poté, co se ozvalo rázné „Vstupte!“, vešla dovnitř . Na podlaze místnosti se válely rozházené boty, kalhoty a další svršky. Lékařský plášť visel přehozený přes paravan, stojící v rohu místnosti, za kterým svítilo tlumené světlo.
„Tak kde jste?“...ozvalo se s jistou naléhavostí vyčítavě za paravanem
„Víte, že mám absťák, proč mne necháváte tak dlouho čekat?“
Rychlými pohyby se svlékla. Z ramenou padající plášť odhalil ladné obrysy ženského těla, které těsně obepínal tmavěvínový overal. Vykročila za zástěnu. Posadila se do koženého, bohatě polstrovaného otočného křesla vedle již sedícího šéfa psychiatrického oddělení, studujícího, barevnými kontrolkami, knoflíky a tlačítky, bohatě osázený ovládací panel pod velkým monitorem.
V přítmí prázdné čekárny se z malých reproduktorů, schovaných za falešným sadrokartonovým stropem, s tichým zapraskáním ozvalo: "Tady kapitán Kirk, velitel vesmírné lodě Enterprise. Žádám všechny důstojníky, ať se okamžitě dostaví na můstek…….start za 10 minut. Cíl: planeta Titánů."
V lůžkové části ústavu se po chvilce začali nehlučně otevírat dveře pacientských pokojů.....
Muž v bílém plášti, značkové brýle se zlatými obroučkami na nose, energickým pohybem otevřel registračku a po chvilce vytáhl objemný šanon. Zabořil se do křesla.
„A oč vám konkrétně jde? Kolego…“, dodal s neskrývanou ironií v hlase.
„Víte…“, začal jsem nesměle, „studuji psychiatrii, zajímám se mimo jiné, kognitivně-behaviorální terapii. Téma mé diplomové práce je Závislost na počítačových hrách – její vznik a prevence. Pan Novák, před tím, než se stal klientem tohoto ústavu, patřil do komunity lidí, která ve volném čase aktivně působila jako dobrovolná organizační složka jedné počítačové on-line hry. Konkrétně se jednalo o hru Grepolis.“
Mlčky si prohrábnul prošedivělé vlasy a pohledem mně vybídl, abych pokračoval.
„Byl členem support teamu…cheathunter“, navázal jsem.
„A…?“, přerušil mně netrpělivě.
„Zajímalo by mne, jak prožíval své běžné dny z pohledu…“
„Víte, že informace podobného charakteru jsou součástí lékařského tajemství?“, pronesl .
„Možná…snad…byste mohl…“, snažil jsem se dost nešikovně pokračovat.
„Že jste to vy kolego....Pan Novák, přezdívaný Kerberos….zajímavý případ. Pan Novák je velmi vážně nemocný člověk. Před pěti lety jsem se s ním seznámil poté, kdy ho pohřešovala jeho rodina. V té době se toulal po nocích v zahrádkářské kolonii na Trojském ostrově oděný pouze do tuniky a ozbrojený krátkým mečem, děsil místní zahrádkáře a návštěvníky zoologické zahrady. Tvrdil, že je Odysseus… a , že musí postavit dřevěného koně. Jeho hospitalizace tenkrát trvala skoro dva roky. Skvěle spolupracoval na léčbě. Byl nesmírně aktivní při kolektivních terapiích. Začal se intenzivně vzdělávat. Stal se pravidelným návštěvníkem ústavní knihovny. I když předmět jeho zájmu tvořila díla převážně z doby antického Řecka, zejména pak spisy historika Hérodota, nepřikládali jsme tomu větší důležitost. Rovněž jsme si tehdy nedokázali spojit s jeho diagnózou nárůst sportovních aktivit. Vynikal hlavně v běžeckých disciplínách a podařilo se mu, v krátkém období, překonat několik ústavních rekordů, zejména, na delších tratích. Když opouštěl náš ústav, nic nenasvědčovalo tomu, že se ještě uvidíme.“
Dramaticky se odmlčel a pohledem na zápěstí zkontroloval čas.
Odkašlal si… „Promiňte.“, a stisknul tlačítko telefonu stojícího na pracovním stole.
„Ano?“, ozval se s hlasitého odposlechu ženský hlas.
„Ivanko, přineste nám něco k pití, prosím.“
„Jak si přejete, pane profesore.“, opět promluvil ženský hlas.
Po krátké době vstoupila do místnosti atraktivní žena oblečená do ústavního stejnokroje. Jistými pohyby přemístila z lesklého kovového podnosu na stůl dvě sklenice, do kterých ze skleněného džbánku vzápětí nalila vodu.
"Ověřte, prosím, rezervaci hotelu, Ivanko. Připravte mi materiály na kongres. Už abych seděl v letadle, nemůžu se dočkat", pronesl zdánlivě lhostejně, ale při posledních slovech spiklenecky na asistentku zamrkal.
„Po několika měsících“, pokračoval poté, co se osvěžil, „pana Nováka přivezla záchranka. Organizátoři Pražského maratonu ji nahlásili nález zcela vyčerpaného běžce. Byl dehydratován a posádce tvrdil, že je Feidippidés a, že musí doručit zprávu. Zatím poslední rozdvojení osobnosti vyvrcholilo na Nuselském mostě. Zasahující policejní hlídce se představil jako Ikaros , že prý hledá svého otce.“
Odmlčel se.
„Jo, jo…závislost je svinstvo“, zkonstatoval zcela nevědecky podávajíc mi ruku na rozloučenou.
Za několik okamžiků jsem plný dojmů opouštěl zdánlivě liduprázdný ústav.
Asistentka Ivana, zaklepala na dveře s nápisem „Lékařský pokoj, nerušit!“. Poté, co se ozvalo rázné „Vstupte!“, vešla dovnitř . Na podlaze místnosti se válely rozházené boty, kalhoty a další svršky. Lékařský plášť visel přehozený přes paravan, stojící v rohu místnosti, za kterým svítilo tlumené světlo.
„Tak kde jste?“...ozvalo se s jistou naléhavostí vyčítavě za paravanem
„Víte, že mám absťák, proč mne necháváte tak dlouho čekat?“
Rychlými pohyby se svlékla. Z ramenou padající plášť odhalil ladné obrysy ženského těla, které těsně obepínal tmavěvínový overal. Vykročila za zástěnu. Posadila se do koženého, bohatě polstrovaného otočného křesla vedle již sedícího šéfa psychiatrického oddělení, studujícího, barevnými kontrolkami, knoflíky a tlačítky, bohatě osázený ovládací panel pod velkým monitorem.
V přítmí prázdné čekárny se z malých reproduktorů, schovaných za falešným sadrokartonovým stropem, s tichým zapraskáním ozvalo: "Tady kapitán Kirk, velitel vesmírné lodě Enterprise. Žádám všechny důstojníky, ať se okamžitě dostaví na můstek…….start za 10 minut. Cíl: planeta Titánů."
V lůžkové části ústavu se po chvilce začali nehlučně otevírat dveře pacientských pokojů.....