DeletedUser4068
Guest
KAPITOLA I.
Hustě sněžilo. Z komínů zasněžených střech kamenných baráčků a stavení v malém horském městečku Cromwellu líně stoupal k hustý dým k šedivé obloze. Lidé spěchali cestičkami vyšlapanými v závějích do svých obydlí k teplu rodinných krbů, zatím co na městských palisádách se strážní shlukli k otevřeným ohništím v kovových koších. Městečko bylo za chvíli jako po vymření, jen tu a tam zaštěkal do pozdního odpoledne toulavý pes, nebo někdo rychle přeběhl z vyhřátého domu do krčmy ...
K bráně města se blížili tři jezdci. Prvního z nich halila velká medvědí kůže, jejíž vypreparovaná hlava zakrývala jeho obličej. Na objemném hrudníku prosvítali pevně sešité vlčí kůže. Pas zdobil silný a vysoký řemen s dlouhou dýkou. Kylt z hrubě vydělané jelenice, chránil jezdce před mrazem jen do půli stehen. Nohy měl v hustých nazrzlých kožešinách pevně sešněrované koženými pásky až ke kolenům. Na levém boku jeho černého válečného oře s bílými rousy, nad velkými kopyty, který majestátně razil cestu sněhem ostatním, byl připevněn dlouhý obouruční meč, jaký vlastní jen zkušení válečníci. Za ním kráčel krásný šlachovitý hnědák v jehož bílém sedle seděl rytíř v lesklé zbroji a rudým pláštěm. Na hlavě měl prostou přilbici. U pasu pak rytířský meč ve zdobné pochvě. Bílý štít trojúhelníkovitého tvaru s obrazcem červeného kříže se pohupoval na boku jeho koně. Kousek za nimi znaveně kráčel štíhlý grošák, na kterém seděla mladá klerička, zahalena v zelený sametový plášť, pevně připnutý zdobným šperkem u krku. Z pod kapuci jí chvílemi prosvítaly zlatavé vlasy a hluboké zelené oči, které zářily na dálku i přes nepřízeň počasí, jako dva smaragdy.
„ Stůjte! Kdo jste? “ zazněl náhle hlas ze strážní věže nad branou.
Družina se zastavila.
„ Jedeme od krále Declona. Jsme jeho nejvěrnější, “ odpověděl zvučně vedoucí jezdec.
„ To může říct každý, “ zakřičel podezíravě strážný.
„ Jsem Corwin, válečník z Ledového Újezdu. Doprovází mne paladin, pan Marfushak z řádu Bílých rytířů, a klerička Bellona, vládkyně Sněžných koček, “ zahřímal Corwinův hlas na palisádu.
Na ochozech to vzrušením jen zašumělo. „ Buďte vítáni, vzácní hosté. Je nám velkou ctí a celému městu, že využijete jeho pohostinnosti, “ reagoval poplašeně strážný a těžká křídla brány se začala pozvolna otevírat.
Družina vjela na neveliké nádvoří Cromwellu. Ihned k nim přispěchali tři strážní v kroužkové zbroji, přes které měli modrobílé pláště a chopili se jejich koní.
„ Čemu vděčíme za tak vzácnou návštěvu? “ ptal se nevěřícně velitel stráží, když scházel po schodech z palisády. Byl to starší muž, nicméně pevného zdraví.
„ Putujeme daleko na sever, dobrý muži a tak potřebujeme po dlouhé cestě nabrat síly a dobře se vyspat, “ odvětil Corwin a shodil medvědí hlavu. Velitel pohlédl do větrem ošlehaného obličeje plného drobných jizev z bojů, který zarůstal neudržovaným vousem. „ Z vaší tváře soudím, že putujete zřejmě již dlouho bez pořádného odpočinku pane. “
„ Soudíš správně, starý muži. “ Corwin sesedl z koně. „ Nuže, kde můžeme nasytit naše prázdné žaludky a zahřát promrzlá těla? “
„ U Zlatého koně, támhle naproti, “ ukázal velitel na krčmu na protilehlém konci prostranství, které dělilo usedlosti od palisády.
„ Dobře se postarejte o naše koně. Ať ničím nestrádají, “ upozornil strážné paladin a podal otěže mladému muži. Pak pomohl křehké a promrzlé Belloně ze sedla. Nepatně se na něj usmála.
Všichni tři se vydali ke krčmě ...
***
V hospodě panovala veselá zábava. Prsatá šenkýřka se měla co ohánět mezi rozjařenými a podnapilými hosty, aby žádný z nich nebyl dlouho na suchu. Za výčepním pultem jí neustále jedním okem pozoroval její pupkatý muž s brunátným obličejem a mastnými vlasy, který dosti těžce snášel, když někdo z přítomných poplácal jeho ženu po zadnici nebo jí koukl do výstřihu.
Chatrné dveře knajpy se otevřeli a nejbližší sedící ofoukl studený vítr. Do dveří vešel vysoký a urostlý Corwin. Hned za ním Marfushak s Bellonou. Hospoda jako jeden muž utichla a všichni přítomní zírali na ty tři, jako na přízraky. Jako první se z úžasu vzpamatoval hospodský za pultem, “ Pojďte dál vzácní hosté a prosím zavřete dveře ať nám vítr nevynese teplo našeho krbu. “
„ Pravdu díž dobrý muži. Venku je hrozný nečas, “ potvrdil jeho slova Corwin.
Marfushak mezi tím doprovodil Bellonu ke stolu v protějším rohu krčmy, kde plápolal oheň v krbu.
„ Dva žejdlíky medoviny a něco teplého k jídlu pro pět lidí, “ poroučel Marfushak od stolu.
„ Přijde ještě někdo, urození páni? “ optal se hostinský, když sklízel ze stolu po předešlých hostech.
„ Ne, ale každý z nás má hlad za dva, “ usmál se mohutný válečník na paladina a odložil těžkou kožešinu.
„ Rozumím. Pánové mají za sebou jistě dlouhou cestu, “ uklonil se hostinský a utěrkou smetl drobky ze stolu.
„ To věru ano. Budeme potřebovat dva pokoje,“ řekl Marfushak, když si sundal helmici „ Ty nejlepší, “ dodal důrazně a protřel si promrzlý obličej.
„ Mám tu dva takové pokoje, přesně podle vašich přání. Zajisté budete spokojeni, urození pánové. “ Hostinskému zazářily oči.
„ Dobrá. Přespíme dvě noci, “ řekl Corwin a položil na stůl šest zlatých mincí. Malá očka hostinského v buclaté tváři se rozjasnila a malými tučnými prsty shrábl spěšně peníze do kapsy. Pak rychle odkráčel nalít žejdlíky a ženě poručil jít vařit jídlo do kuchyně. Krčma brzy zase ožila jásotem a bujarým veselím podnapilých ochmelků.
Když hostinský přinesl na stůl opečené maso, kus slaniny s chlebem a něco zeleniny a ovoce, které bylo v horách opravdu vzácností, pustili se Corwin s Marfushakem s chutí do jídla. Corwin trhal maso zuby až mu mastnota tekla po fousech. Naproti tomu Marfushak používal příbor i přes to, že neměl o nic menší hlad. Ctil však zásady dobrého vychování rytířů. Bell si vzala trs hroznového vína a pomalu jej oštipovala. Sladké plody měla ze všeho nejraději. Maso odmítala, neboť to bylo proti jejímu vyznání a zásadám kleričky. Skákající plameny v krbu osvětlovaly její bledou, ale krásnou a čistě nevinnou tvář. Když její křehké a promrzlé tělo pookřálo, chtěla si sundat plášť.
„ To není dobrý nápad, “ upozornil jí Corwin s plnou pusou.
Bell se na Corwina otočila a její klidné oči se v odlesku plamene zaleskly jako dva drahokami.
„ Nerozumím ti, “ zašeptala téměř neslyšně.
Corwin i Marfushak na ni hleděli v němém úžasu. Ani po tolika dnech společného putování stále nepřivikli její kráse.
„ Není to bezpečné, “ probudil se jako první Corwin, když mu od pootevřených úst odpadl kus slaniny.
„ Co by mi tu mohlo hrozit obře? “ usmála se a Corwin se málem červenal. Říkala mu obře od chvíle co se poznali.
„ Corwin chtěl jen říci, že by nebylo moudré, kdyby tvou krásu spatřili tady ti pobudové, “ kývnul Marfushak k osazenstvu dovádějícímu s ječící šenkýřkou.
„ Půjdu tedy spát, jsem dosti unavena, “ odpověděla Bell jako by předla a přimhouřila při tom víčka jako kočka.
„ Doprovodím tě, “ vyskočil Marfushak od stolu.
„ Děkuji, ale myslím, že to nebude třeba, “ a pohladila jej po hřbetu dlaně. Pak se pomalu zvedla a po dřevěném schodišti odešla do druhého patra k pokojům. Marfushak chvíli ještě stál a pohledem jí sledoval, dokud se mu neztratila z očí. Pak se probral jak ze sna. „ Proč tady stojím a civím jak žluva, “ zamrmlal si pro sebe a posadil se.
„ Zdá se že ti ta malá učarovala, “ chechtal se upřímně Corwin a mastnota mu při tom stříkala z úst.
Marfushak jej probodl pohledem. „ Mohlo by ti zaskočit příteli, “ reagoval podrážděně a špičky prstů mu vzplály bílými plamínky.
Corwin se jen doširoka usmál až mu skrze rozviklané zuby lezlo rozžvýkané maso. Pak zase dál spokojeně přežvykoval. Marfushak napíchl nažloutlou hrušku a s chutí se zakousl.
Když se oba přátelé nasytili odebrali se do pokoje a jakmile zalehli, ihned usnuli.
Hustě sněžilo. Z komínů zasněžených střech kamenných baráčků a stavení v malém horském městečku Cromwellu líně stoupal k hustý dým k šedivé obloze. Lidé spěchali cestičkami vyšlapanými v závějích do svých obydlí k teplu rodinných krbů, zatím co na městských palisádách se strážní shlukli k otevřeným ohništím v kovových koších. Městečko bylo za chvíli jako po vymření, jen tu a tam zaštěkal do pozdního odpoledne toulavý pes, nebo někdo rychle přeběhl z vyhřátého domu do krčmy ...
K bráně města se blížili tři jezdci. Prvního z nich halila velká medvědí kůže, jejíž vypreparovaná hlava zakrývala jeho obličej. Na objemném hrudníku prosvítali pevně sešité vlčí kůže. Pas zdobil silný a vysoký řemen s dlouhou dýkou. Kylt z hrubě vydělané jelenice, chránil jezdce před mrazem jen do půli stehen. Nohy měl v hustých nazrzlých kožešinách pevně sešněrované koženými pásky až ke kolenům. Na levém boku jeho černého válečného oře s bílými rousy, nad velkými kopyty, který majestátně razil cestu sněhem ostatním, byl připevněn dlouhý obouruční meč, jaký vlastní jen zkušení válečníci. Za ním kráčel krásný šlachovitý hnědák v jehož bílém sedle seděl rytíř v lesklé zbroji a rudým pláštěm. Na hlavě měl prostou přilbici. U pasu pak rytířský meč ve zdobné pochvě. Bílý štít trojúhelníkovitého tvaru s obrazcem červeného kříže se pohupoval na boku jeho koně. Kousek za nimi znaveně kráčel štíhlý grošák, na kterém seděla mladá klerička, zahalena v zelený sametový plášť, pevně připnutý zdobným šperkem u krku. Z pod kapuci jí chvílemi prosvítaly zlatavé vlasy a hluboké zelené oči, které zářily na dálku i přes nepřízeň počasí, jako dva smaragdy.
„ Stůjte! Kdo jste? “ zazněl náhle hlas ze strážní věže nad branou.
Družina se zastavila.
„ Jedeme od krále Declona. Jsme jeho nejvěrnější, “ odpověděl zvučně vedoucí jezdec.
„ To může říct každý, “ zakřičel podezíravě strážný.
„ Jsem Corwin, válečník z Ledového Újezdu. Doprovází mne paladin, pan Marfushak z řádu Bílých rytířů, a klerička Bellona, vládkyně Sněžných koček, “ zahřímal Corwinův hlas na palisádu.
Na ochozech to vzrušením jen zašumělo. „ Buďte vítáni, vzácní hosté. Je nám velkou ctí a celému městu, že využijete jeho pohostinnosti, “ reagoval poplašeně strážný a těžká křídla brány se začala pozvolna otevírat.
Družina vjela na neveliké nádvoří Cromwellu. Ihned k nim přispěchali tři strážní v kroužkové zbroji, přes které měli modrobílé pláště a chopili se jejich koní.
„ Čemu vděčíme za tak vzácnou návštěvu? “ ptal se nevěřícně velitel stráží, když scházel po schodech z palisády. Byl to starší muž, nicméně pevného zdraví.
„ Putujeme daleko na sever, dobrý muži a tak potřebujeme po dlouhé cestě nabrat síly a dobře se vyspat, “ odvětil Corwin a shodil medvědí hlavu. Velitel pohlédl do větrem ošlehaného obličeje plného drobných jizev z bojů, který zarůstal neudržovaným vousem. „ Z vaší tváře soudím, že putujete zřejmě již dlouho bez pořádného odpočinku pane. “
„ Soudíš správně, starý muži. “ Corwin sesedl z koně. „ Nuže, kde můžeme nasytit naše prázdné žaludky a zahřát promrzlá těla? “
„ U Zlatého koně, támhle naproti, “ ukázal velitel na krčmu na protilehlém konci prostranství, které dělilo usedlosti od palisády.
„ Dobře se postarejte o naše koně. Ať ničím nestrádají, “ upozornil strážné paladin a podal otěže mladému muži. Pak pomohl křehké a promrzlé Belloně ze sedla. Nepatně se na něj usmála.
Všichni tři se vydali ke krčmě ...
***
V hospodě panovala veselá zábava. Prsatá šenkýřka se měla co ohánět mezi rozjařenými a podnapilými hosty, aby žádný z nich nebyl dlouho na suchu. Za výčepním pultem jí neustále jedním okem pozoroval její pupkatý muž s brunátným obličejem a mastnými vlasy, který dosti těžce snášel, když někdo z přítomných poplácal jeho ženu po zadnici nebo jí koukl do výstřihu.
Chatrné dveře knajpy se otevřeli a nejbližší sedící ofoukl studený vítr. Do dveří vešel vysoký a urostlý Corwin. Hned za ním Marfushak s Bellonou. Hospoda jako jeden muž utichla a všichni přítomní zírali na ty tři, jako na přízraky. Jako první se z úžasu vzpamatoval hospodský za pultem, “ Pojďte dál vzácní hosté a prosím zavřete dveře ať nám vítr nevynese teplo našeho krbu. “
„ Pravdu díž dobrý muži. Venku je hrozný nečas, “ potvrdil jeho slova Corwin.
Marfushak mezi tím doprovodil Bellonu ke stolu v protějším rohu krčmy, kde plápolal oheň v krbu.
„ Dva žejdlíky medoviny a něco teplého k jídlu pro pět lidí, “ poroučel Marfushak od stolu.
„ Přijde ještě někdo, urození páni? “ optal se hostinský, když sklízel ze stolu po předešlých hostech.
„ Ne, ale každý z nás má hlad za dva, “ usmál se mohutný válečník na paladina a odložil těžkou kožešinu.
„ Rozumím. Pánové mají za sebou jistě dlouhou cestu, “ uklonil se hostinský a utěrkou smetl drobky ze stolu.
„ To věru ano. Budeme potřebovat dva pokoje,“ řekl Marfushak, když si sundal helmici „ Ty nejlepší, “ dodal důrazně a protřel si promrzlý obličej.
„ Mám tu dva takové pokoje, přesně podle vašich přání. Zajisté budete spokojeni, urození pánové. “ Hostinskému zazářily oči.
„ Dobrá. Přespíme dvě noci, “ řekl Corwin a položil na stůl šest zlatých mincí. Malá očka hostinského v buclaté tváři se rozjasnila a malými tučnými prsty shrábl spěšně peníze do kapsy. Pak rychle odkráčel nalít žejdlíky a ženě poručil jít vařit jídlo do kuchyně. Krčma brzy zase ožila jásotem a bujarým veselím podnapilých ochmelků.
Když hostinský přinesl na stůl opečené maso, kus slaniny s chlebem a něco zeleniny a ovoce, které bylo v horách opravdu vzácností, pustili se Corwin s Marfushakem s chutí do jídla. Corwin trhal maso zuby až mu mastnota tekla po fousech. Naproti tomu Marfushak používal příbor i přes to, že neměl o nic menší hlad. Ctil však zásady dobrého vychování rytířů. Bell si vzala trs hroznového vína a pomalu jej oštipovala. Sladké plody měla ze všeho nejraději. Maso odmítala, neboť to bylo proti jejímu vyznání a zásadám kleričky. Skákající plameny v krbu osvětlovaly její bledou, ale krásnou a čistě nevinnou tvář. Když její křehké a promrzlé tělo pookřálo, chtěla si sundat plášť.
„ To není dobrý nápad, “ upozornil jí Corwin s plnou pusou.
Bell se na Corwina otočila a její klidné oči se v odlesku plamene zaleskly jako dva drahokami.
„ Nerozumím ti, “ zašeptala téměř neslyšně.
Corwin i Marfushak na ni hleděli v němém úžasu. Ani po tolika dnech společného putování stále nepřivikli její kráse.
„ Není to bezpečné, “ probudil se jako první Corwin, když mu od pootevřených úst odpadl kus slaniny.
„ Co by mi tu mohlo hrozit obře? “ usmála se a Corwin se málem červenal. Říkala mu obře od chvíle co se poznali.
„ Corwin chtěl jen říci, že by nebylo moudré, kdyby tvou krásu spatřili tady ti pobudové, “ kývnul Marfushak k osazenstvu dovádějícímu s ječící šenkýřkou.
„ Půjdu tedy spát, jsem dosti unavena, “ odpověděla Bell jako by předla a přimhouřila při tom víčka jako kočka.
„ Doprovodím tě, “ vyskočil Marfushak od stolu.
„ Děkuji, ale myslím, že to nebude třeba, “ a pohladila jej po hřbetu dlaně. Pak se pomalu zvedla a po dřevěném schodišti odešla do druhého patra k pokojům. Marfushak chvíli ještě stál a pohledem jí sledoval, dokud se mu neztratila z očí. Pak se probral jak ze sna. „ Proč tady stojím a civím jak žluva, “ zamrmlal si pro sebe a posadil se.
„ Zdá se že ti ta malá učarovala, “ chechtal se upřímně Corwin a mastnota mu při tom stříkala z úst.
Marfushak jej probodl pohledem. „ Mohlo by ti zaskočit příteli, “ reagoval podrážděně a špičky prstů mu vzplály bílými plamínky.
Corwin se jen doširoka usmál až mu skrze rozviklané zuby lezlo rozžvýkané maso. Pak zase dál spokojeně přežvykoval. Marfushak napíchl nažloutlou hrušku a s chutí se zakousl.
Když se oba přátelé nasytili odebrali se do pokoje a jakmile zalehli, ihned usnuli.
