DeletedUser
Guest
Náš národ měl armádu – a měl samozřejmě i bojovníky, kteří se jen tak něčeho nezaleknou. Jenže když se stane, že se v lese beze stop ztratí několik obchodníků a dokonce i skupina několika odvážných lovců, každý pocítí alespoň náznak strachu.
Podobně jsme se cítili i my. Nikdo už si netroufal toulat se po lese sám, a málokdo z těch, co bydleli mimo město, nechával na noc otevřené dveře. Nikdo však nechtěl zjišťovat, co se v lese vlastně děje, a tak jsme jen vyčkávali, co se bude dít.
Ten nebezpečný les se nijak nelišil od okolních lesů – snad jen byl o něco temnější, což však bylo zaviněno vysokými horami, které se tyčili nad západní hranicí lesa. To místo bylo vždy trochu záhadné a mnoho z nás se mu z posvátné úcty vyhýbalo. Nikdo nevěděl, co v horách sídlí, ale občas mezi hřebeny zaznívaly zvuky, které odrazovaly kohokoliv od návštěv horských jeskyní a skrýší. Spousta občanů Venteri – našeho města ležícího východně od lesa – věřila, že právě tento záhadný tvor, sídlící v horách, stojí za únosy obchodníků. Druhá skupina občanů tomu sice nevěřila, ale neuměli jsme to vysvětlit jinak, a tak nás bylo stále méně a méně.
Takto jsme žili dlouhé měsíce – ve strachu z procházky lesem. Od posledního zmizení lovců jsme se lesu vyhýbali, obcházeli jsme ho obloukem a začali jsme si na to zvykat, takže jsme si zase žili dobře. Takhle to však nemělo skončit.
Jednoho rána většinu obyvatelstva probudila obrovská bouře. Blesky pročesávaly oblohu temnější než noc a mnoho z nás se snažilo schovat. Některé domy měly přístavky, jejichž střechy pokrývala sláma – a mnoho z těchto přístavků začalo hořet po zásahu bleskem. Kdo mohl, snažil se uhasit sousedův nebo i vlastní přístavek. Zdálo se, že bouře nekončí a my se začínali unavovat. Několik vojáků, kteří ještě strážili na hradbách, bylo zasaženo bleskem a s posledním výdechem padali z hradeb. Děti brečeli, ženy křičeli, muži nadávali. Ale k poledni bouře ustala. Stalo se to tak náhle, že to vůbec nikdo nečekal, ale najednou se prostě mraky přesunuly, zmizely v dáli a město osvítilo slunce. V jeho svitu jsme teprve spatřili opravdové škody, jež bouře napáchala a v ulicích bylo slyšet oplakávání mrtvých. Přesto ani tohle nebyl poslední doušek.
Když se slunce začalo sklánět za obzor, mnozí zaslechli vzdálené výkřiky a volání o pomoc. Ti slabší povahou už se vrhali k zemi a se slzami v očích tloukli pěstmi o zem a ptali se bohů, proč byl na ně seslán takový trest. Náhle však vojáci na hradbách spatřili oheň – byl nedaleko lesa a plameny zrovna ničili střechu domu, jenž stál nedaleko lesa. Lidé začali volat k Nejvyšší radě, ať vyšle pomoc. Ta však odmítala. Najednou jeden voják vykřikl. Z hořícího domu vyběhla žena, v náruči držela dítě a prchala k městu. Už ji neohrožovaly plameny, stále však prchala a vypadalo to, že má dost sil, aby doběhla až k městu. Náhle však s výkřikem padla a svým tělem zalehla dítě. V tu chvíli Rada konečně vydala rozkaz a jeden z kapitánů společně s několika jezdci vyrazili z otevřených bran směrem k lesu. Jeli s nimi i lučištníci na koních, kteří se však drželi trochu pozadu, protože nebyli tak dobře chráněni, jako jezdci s meči a kopími. Když se jezdci přiblížili k domům, trochu spomalili a kapitán se rozhlížel kolem sebe. Měl velmi pronikavý zrak, ale ani on neviděl žádné nepřátele v okolí.Když se dostali blízko k domu, lučištníci se zastavili a kapitán pokračoval s ostatními jezdci dál. Po chvíli seskočil s koně a s vytaseným mečem se sám blížil k domu. Už stál skoro u vchodu, když nedaleko sebe spatřil ležet něco tmavého. Opatrně se ke stínu blížil a pomalu začínal rozeznávat jeho tvar. Z nějakého důvodu však ještě pohlédl k lesu – a v tu chvíli se leknutím zarazil. Mezi stromy spatřil stát několik stínů – byli vyšší než normální člověk a tím strašnější. Chtěl se stáhnout, ale nebylo mu souzeno dostat se ke svým mužům. Kolem něj se ozval zvuk mnoha kopyt a kapitán zaslechl výkřiky svých mužů a zároveň skřeky, které nepoznával. Ohlédl se a spatřil bojovat své muže – přes jejich postavy však neviděl, s kým bojují. Když se však chtěl rozeběhnout, zasáhlo ho ze zadu do hlavy něco velmi tvrdého a on padl omráčen k zemi. Poslední, co spatřil, byl kůň, který ho zrovna přeskakoval – pak se propadl do temnoty.
Když se kapitán probral, ležel stále na stejném místě. Otevřel oči, ale chvíli mu trvalo, než si přivykl na sluneční svit. Potom se chtěl zvednout, ale zkusil to moc prudce, a znovu pocítil bolest na hlavě v místě, kde ho zasáhl tvrdý předmět. Několik chvil ještě ležel, a pak se konečně pomalu postavil na nohy – to, co viděl, ho překvapilo. Přestože měl mírné výpadky, přesně si pamatoval, že se tu odehrála bitva a muselo tu bojovat několik jezdců, kteří s ním jeli. Ale když se rozhlížel okolo sebe, neviděl žádné mrtvoly koní ani mužů, žádné polámané šípy a žádné ztupené meče – ani tráva nebyla pošlapaná. Jen ohořelý dům tu pořád stál a temným lesem svištěl vítr – ale žádná památka na včerejší boje. Nakonec se rozhodl, že musí podat zprávu. Ale ani tentokrát mu bohové nepřáli. Pohnul hlavou prudčeji, než chtěl a znovu omdlel.
Když se probudil, ležel ve svém domě a okol něj stáli radní. Nenechali ho ani vyedchnout a už po něm chtěli, aby vyprávěl. To, co jim vypověděl, v nás vyvolalo ještě větší strach. Nikdo si nedokázal vysvětlit, kam všichni vojáci zmizeli a nikdo nevěděl, proč vlastně tajemní tvorové nechali kapitána ležet na bitevním poli a neskončil stejně jako zbytek vojáků. Stále více lidí propadalo náhlým záchvatům šílenství, a nikdo si nebyl jist svým životem. Nastalo nejhorší období, které kdy Venteri zažilo. Nejvyšší rada udělala jediné – vyslala posly se žádostí o pomoc do všech okolních měst – všichni do jednoho zmizeli beze stopy.
Od útoku, kdy zmizela celá skupina kromě kapitána, uplynulo už několik dní a stále se nic nedělo. Někteří obyvatelé už začínali prohlašovat, že se možná tvorové zalekli odporu a prchli, avšak většina tomu stále nevěřila. Mnozí prohlašovali, že nepřátelé udeří a město se musí bránit. Chtěli zlepšit obranu, ale Nejvyšší rada udělala jen to,že přestěhovala mimoměstské obyvatele do Venteri. Radní tvrdili, že je zbytečné posilovat obranu, ale muže a ženy žijící blízko lesa je nutné přestěhovat kvůli případným dalším bouřím – a kapitán se jejich slovům jen hořce smál.
Protože se však dlouho nic nedělo, stále více z nás si myslelo, že městu opravdu nehrozí nebezpečí a mnozí se začali zase procházet po pláni a děti si hráli blíže k lesu. Kapitán však stále tvrdil, že se něco stane a jeho slova se měla brzy naplnit.
Za několik dní se začal chystat dlouho plánovaný lov, který se měl konat v lese naproti Venteri. Radní se možná ještě trochu obávali, ale nemohli dopustit zrušení takové akce. Kapitán se proti tomuto rozhodnutí postavil, ale byl uvržen do žaláře za rebeství.
Chvíli před svítáním se ale přihnaly mraky, které zakryly všechny hvězdy. Začal foukat studený a prudký vítr, který přinášel zvuky podobné křiku a volání o pomoc – a tyto zvuky vyvolávaly v mnohých obyvatelích takový strach, že se dobrovolně zabíjeli skokem z hradeb či naleháváním na meč. Radní i vojevůdci vyděšeně pobíhali po městě a neměli proti komu zakročit – nepřítel byl neznámý. Vypadalo to, že naše město bude roztrháno na kusy větrem, který neměl obdoby.
V jednu chvíli však vítr ustal – ale to byla jen předzvěst něčeho mnohem horšího. Pak se totiž ozval strašlivý zvuk a brána Venteri se rozletěla na kusy. Všude poletovaly kusy vrat, ale málokdo se zajímal o vítr.
Tam, kde stávala brána, teď stáli podivní tvorové, známí jen z vyprávění starců. Měli tělo koně, ale hlavu člověka. V rukou drželi dlouhé luky a každý měl v tětivě vložený šíp – kentauři. Muselo jich být několik desítek. A v jednu chvíli se všichni rozeběhli, vtrhli do města a začali zabíjet.
Kapitán celou bitvu o Venteri zaspal, protože to tak bylo souzeno. Když se probudil, bylo kolem něj světlo. Pomalu otevřel oči a posadil se – v tu chvíli se ale s leknutím zastavil. Kolem něj postávalo mnoho kentaurů, kteří bojovali ve Venteri, ale nikdo si ho nevšímal. Vypadalo to, jako kdyby ho spíše strážili a na někoho čekali. Kapitán zkoušel promluvit, ale nepodařilo se mu to. Zkoušel se postavit, ale nemohl pohnout dolní polovinou těla. Byl tu spoután mezi mýtickými kentauri a nevěděl, co se bude dít. Během chvíle se ale chování kentaurů změnilo. Neklidně poklusávali kolem něj a kapitán věděl, že jeho rozsudek se blíží. V tu chvíli se přímo před ním objevilo zářivé světlo, až musel přivřít oči. Když je znovu otevřel, stála před ním krásná žena. Měla dlouhé hnědé vlasy, které jí zčásti zakrývala přilba vyrobená z ryzího zlata. Na sobě měla zlatý kyrys a krátkou sukni zakrývající horní část jejích nohou. V ruce držela dlouhé kopí, kterým by dokázala probodnout i kámen – její pohled byl však vlídný a její oči se dívali na kapitána. Tehdy promluvila: „Smrtelníku. Dnes bylo zničeno tvé město. Tví bývalí spoluobčané a tví rodní se nechovali uctivě a nevěřili v sílu olympských bohů – po útocích mých kentaurů už snad tvůj rod uvěří. Ty ediný jsi byl ze zkázy zachráněn pro tvé chování, které ve mně vzbudilo dojem, že jsi hoden života – proto budeš ušetřen, ale nikdy nesmíš ty ani jiný tvůj rodný založit další město na území, které je pod nadvládou Athény a jejích kentaurů.“ Kapitán stále ležel jako opařený, když náhle omdlel.
Když se probral, stál vedle něj jeho kůň. Na nic nečekal. Nasedl a odjel do města Tretin, kde žili jeho příbuzní. O zkáze Venteri však odmítl do konce života mluvit, přestože na to nikdy nezapomněl. Athénino přání bylo splněno a nikdo nepostavil na pohřebišti Venteri nové město – Řecko se tedy znovu těšilo přízni své ochránkyně.
Já osobně jsem žil ještě spoustu let a mnohokrát jsem přemýšlel nad zkázou Venteri. Stále jsem nerad vzpomínal na radní a říkal si, že město mohlo obstát, kdybychom poslouchali kapitána – jmenuji se Thelerikos, a jsem ten kapitán.
Podobně jsme se cítili i my. Nikdo už si netroufal toulat se po lese sám, a málokdo z těch, co bydleli mimo město, nechával na noc otevřené dveře. Nikdo však nechtěl zjišťovat, co se v lese vlastně děje, a tak jsme jen vyčkávali, co se bude dít.
Ten nebezpečný les se nijak nelišil od okolních lesů – snad jen byl o něco temnější, což však bylo zaviněno vysokými horami, které se tyčili nad západní hranicí lesa. To místo bylo vždy trochu záhadné a mnoho z nás se mu z posvátné úcty vyhýbalo. Nikdo nevěděl, co v horách sídlí, ale občas mezi hřebeny zaznívaly zvuky, které odrazovaly kohokoliv od návštěv horských jeskyní a skrýší. Spousta občanů Venteri – našeho města ležícího východně od lesa – věřila, že právě tento záhadný tvor, sídlící v horách, stojí za únosy obchodníků. Druhá skupina občanů tomu sice nevěřila, ale neuměli jsme to vysvětlit jinak, a tak nás bylo stále méně a méně.
Takto jsme žili dlouhé měsíce – ve strachu z procházky lesem. Od posledního zmizení lovců jsme se lesu vyhýbali, obcházeli jsme ho obloukem a začali jsme si na to zvykat, takže jsme si zase žili dobře. Takhle to však nemělo skončit.
Jednoho rána většinu obyvatelstva probudila obrovská bouře. Blesky pročesávaly oblohu temnější než noc a mnoho z nás se snažilo schovat. Některé domy měly přístavky, jejichž střechy pokrývala sláma – a mnoho z těchto přístavků začalo hořet po zásahu bleskem. Kdo mohl, snažil se uhasit sousedův nebo i vlastní přístavek. Zdálo se, že bouře nekončí a my se začínali unavovat. Několik vojáků, kteří ještě strážili na hradbách, bylo zasaženo bleskem a s posledním výdechem padali z hradeb. Děti brečeli, ženy křičeli, muži nadávali. Ale k poledni bouře ustala. Stalo se to tak náhle, že to vůbec nikdo nečekal, ale najednou se prostě mraky přesunuly, zmizely v dáli a město osvítilo slunce. V jeho svitu jsme teprve spatřili opravdové škody, jež bouře napáchala a v ulicích bylo slyšet oplakávání mrtvých. Přesto ani tohle nebyl poslední doušek.
Když se slunce začalo sklánět za obzor, mnozí zaslechli vzdálené výkřiky a volání o pomoc. Ti slabší povahou už se vrhali k zemi a se slzami v očích tloukli pěstmi o zem a ptali se bohů, proč byl na ně seslán takový trest. Náhle však vojáci na hradbách spatřili oheň – byl nedaleko lesa a plameny zrovna ničili střechu domu, jenž stál nedaleko lesa. Lidé začali volat k Nejvyšší radě, ať vyšle pomoc. Ta však odmítala. Najednou jeden voják vykřikl. Z hořícího domu vyběhla žena, v náruči držela dítě a prchala k městu. Už ji neohrožovaly plameny, stále však prchala a vypadalo to, že má dost sil, aby doběhla až k městu. Náhle však s výkřikem padla a svým tělem zalehla dítě. V tu chvíli Rada konečně vydala rozkaz a jeden z kapitánů společně s několika jezdci vyrazili z otevřených bran směrem k lesu. Jeli s nimi i lučištníci na koních, kteří se však drželi trochu pozadu, protože nebyli tak dobře chráněni, jako jezdci s meči a kopími. Když se jezdci přiblížili k domům, trochu spomalili a kapitán se rozhlížel kolem sebe. Měl velmi pronikavý zrak, ale ani on neviděl žádné nepřátele v okolí.Když se dostali blízko k domu, lučištníci se zastavili a kapitán pokračoval s ostatními jezdci dál. Po chvíli seskočil s koně a s vytaseným mečem se sám blížil k domu. Už stál skoro u vchodu, když nedaleko sebe spatřil ležet něco tmavého. Opatrně se ke stínu blížil a pomalu začínal rozeznávat jeho tvar. Z nějakého důvodu však ještě pohlédl k lesu – a v tu chvíli se leknutím zarazil. Mezi stromy spatřil stát několik stínů – byli vyšší než normální člověk a tím strašnější. Chtěl se stáhnout, ale nebylo mu souzeno dostat se ke svým mužům. Kolem něj se ozval zvuk mnoha kopyt a kapitán zaslechl výkřiky svých mužů a zároveň skřeky, které nepoznával. Ohlédl se a spatřil bojovat své muže – přes jejich postavy však neviděl, s kým bojují. Když se však chtěl rozeběhnout, zasáhlo ho ze zadu do hlavy něco velmi tvrdého a on padl omráčen k zemi. Poslední, co spatřil, byl kůň, který ho zrovna přeskakoval – pak se propadl do temnoty.
Když se kapitán probral, ležel stále na stejném místě. Otevřel oči, ale chvíli mu trvalo, než si přivykl na sluneční svit. Potom se chtěl zvednout, ale zkusil to moc prudce, a znovu pocítil bolest na hlavě v místě, kde ho zasáhl tvrdý předmět. Několik chvil ještě ležel, a pak se konečně pomalu postavil na nohy – to, co viděl, ho překvapilo. Přestože měl mírné výpadky, přesně si pamatoval, že se tu odehrála bitva a muselo tu bojovat několik jezdců, kteří s ním jeli. Ale když se rozhlížel okolo sebe, neviděl žádné mrtvoly koní ani mužů, žádné polámané šípy a žádné ztupené meče – ani tráva nebyla pošlapaná. Jen ohořelý dům tu pořád stál a temným lesem svištěl vítr – ale žádná památka na včerejší boje. Nakonec se rozhodl, že musí podat zprávu. Ale ani tentokrát mu bohové nepřáli. Pohnul hlavou prudčeji, než chtěl a znovu omdlel.
Když se probudil, ležel ve svém domě a okol něj stáli radní. Nenechali ho ani vyedchnout a už po něm chtěli, aby vyprávěl. To, co jim vypověděl, v nás vyvolalo ještě větší strach. Nikdo si nedokázal vysvětlit, kam všichni vojáci zmizeli a nikdo nevěděl, proč vlastně tajemní tvorové nechali kapitána ležet na bitevním poli a neskončil stejně jako zbytek vojáků. Stále více lidí propadalo náhlým záchvatům šílenství, a nikdo si nebyl jist svým životem. Nastalo nejhorší období, které kdy Venteri zažilo. Nejvyšší rada udělala jediné – vyslala posly se žádostí o pomoc do všech okolních měst – všichni do jednoho zmizeli beze stopy.
Od útoku, kdy zmizela celá skupina kromě kapitána, uplynulo už několik dní a stále se nic nedělo. Někteří obyvatelé už začínali prohlašovat, že se možná tvorové zalekli odporu a prchli, avšak většina tomu stále nevěřila. Mnozí prohlašovali, že nepřátelé udeří a město se musí bránit. Chtěli zlepšit obranu, ale Nejvyšší rada udělala jen to,že přestěhovala mimoměstské obyvatele do Venteri. Radní tvrdili, že je zbytečné posilovat obranu, ale muže a ženy žijící blízko lesa je nutné přestěhovat kvůli případným dalším bouřím – a kapitán se jejich slovům jen hořce smál.
Protože se však dlouho nic nedělo, stále více z nás si myslelo, že městu opravdu nehrozí nebezpečí a mnozí se začali zase procházet po pláni a děti si hráli blíže k lesu. Kapitán však stále tvrdil, že se něco stane a jeho slova se měla brzy naplnit.
Za několik dní se začal chystat dlouho plánovaný lov, který se měl konat v lese naproti Venteri. Radní se možná ještě trochu obávali, ale nemohli dopustit zrušení takové akce. Kapitán se proti tomuto rozhodnutí postavil, ale byl uvržen do žaláře za rebeství.
Chvíli před svítáním se ale přihnaly mraky, které zakryly všechny hvězdy. Začal foukat studený a prudký vítr, který přinášel zvuky podobné křiku a volání o pomoc – a tyto zvuky vyvolávaly v mnohých obyvatelích takový strach, že se dobrovolně zabíjeli skokem z hradeb či naleháváním na meč. Radní i vojevůdci vyděšeně pobíhali po městě a neměli proti komu zakročit – nepřítel byl neznámý. Vypadalo to, že naše město bude roztrháno na kusy větrem, který neměl obdoby.
V jednu chvíli však vítr ustal – ale to byla jen předzvěst něčeho mnohem horšího. Pak se totiž ozval strašlivý zvuk a brána Venteri se rozletěla na kusy. Všude poletovaly kusy vrat, ale málokdo se zajímal o vítr.
Tam, kde stávala brána, teď stáli podivní tvorové, známí jen z vyprávění starců. Měli tělo koně, ale hlavu člověka. V rukou drželi dlouhé luky a každý měl v tětivě vložený šíp – kentauři. Muselo jich být několik desítek. A v jednu chvíli se všichni rozeběhli, vtrhli do města a začali zabíjet.
Kapitán celou bitvu o Venteri zaspal, protože to tak bylo souzeno. Když se probudil, bylo kolem něj světlo. Pomalu otevřel oči a posadil se – v tu chvíli se ale s leknutím zastavil. Kolem něj postávalo mnoho kentaurů, kteří bojovali ve Venteri, ale nikdo si ho nevšímal. Vypadalo to, jako kdyby ho spíše strážili a na někoho čekali. Kapitán zkoušel promluvit, ale nepodařilo se mu to. Zkoušel se postavit, ale nemohl pohnout dolní polovinou těla. Byl tu spoután mezi mýtickými kentauri a nevěděl, co se bude dít. Během chvíle se ale chování kentaurů změnilo. Neklidně poklusávali kolem něj a kapitán věděl, že jeho rozsudek se blíží. V tu chvíli se přímo před ním objevilo zářivé světlo, až musel přivřít oči. Když je znovu otevřel, stála před ním krásná žena. Měla dlouhé hnědé vlasy, které jí zčásti zakrývala přilba vyrobená z ryzího zlata. Na sobě měla zlatý kyrys a krátkou sukni zakrývající horní část jejích nohou. V ruce držela dlouhé kopí, kterým by dokázala probodnout i kámen – její pohled byl však vlídný a její oči se dívali na kapitána. Tehdy promluvila: „Smrtelníku. Dnes bylo zničeno tvé město. Tví bývalí spoluobčané a tví rodní se nechovali uctivě a nevěřili v sílu olympských bohů – po útocích mých kentaurů už snad tvůj rod uvěří. Ty ediný jsi byl ze zkázy zachráněn pro tvé chování, které ve mně vzbudilo dojem, že jsi hoden života – proto budeš ušetřen, ale nikdy nesmíš ty ani jiný tvůj rodný založit další město na území, které je pod nadvládou Athény a jejích kentaurů.“ Kapitán stále ležel jako opařený, když náhle omdlel.
Když se probral, stál vedle něj jeho kůň. Na nic nečekal. Nasedl a odjel do města Tretin, kde žili jeho příbuzní. O zkáze Venteri však odmítl do konce života mluvit, přestože na to nikdy nezapomněl. Athénino přání bylo splněno a nikdo nepostavil na pohřebišti Venteri nové město – Řecko se tedy znovu těšilo přízni své ochránkyně.
Já osobně jsem žil ještě spoustu let a mnohokrát jsem přemýšlel nad zkázou Venteri. Stále jsem nerad vzpomínal na radní a říkal si, že město mohlo obstát, kdybychom poslouchali kapitána – jmenuji se Thelerikos, a jsem ten kapitán.
