DeletedUser
Guest
Harpie
Mráz běží po zádech všech mužů, mladíků se sotva rašícím fousem i stařičkých kmetů, už při pouhém vyslovení jména nejděsivější z krvelačných .stvůr ostrovů moře Egejského, při vyslovení slova Harpie! Když se posádka hrdinných reků blížila k ostrovu neustále zahalenému v temných bouřkových mračnech, ostrovu, jehož jméno již zapomněli i ti nejstarší pamětníci, nikdo nemluvil, každý byl ponořen do vlastních myšlenek, každý sbíral odvahu již teď tolik potřebovali a pouze plnili strohé rozkazy kapitána Achantose.
Poslední závan větru napnul plachtoví, naposledy se veslaři ze všech sil opřeli do vesel, a loď přirazila k oněm temným břehům, jež se bouřlivým příbojem snažil rozbít samotný Poseidón. Nejodvážnější muži všech řeckých ostrovů se shromáždili kolem kapitána, ten se zahleděl do dálky a zvolna, rozvážně promluvil. „Spartští, Athénští, Korintští, stateční mužové z pevniny i ostrovů! Strašlivé Harpie se uhnízdily na těchto skalách, jejich hlavy musí být vystaveny na Athénské agoře, za mnou, hrdinové!“ Kapitán jako první statečně vykročil a jeho muži ho následovali, všude byl cítit zápach tlejícího masa, zápach smrti.
To co se suchým lupnutím praskalo pod nohama mužů nebyly suché větve, ale vybělelé kosti, lidské i zvířecí. I přes hluk sílící bouře bylo slyšel mlaskání těchto strašlivých netvorů a srkání morku. Kapitán Achnatos pohybem ruky přikázal zastavit, každý věděl že jediné slovo by znamenalo jistou smrt z pařátů Harpie. Kapitán, muž zocelená v mnoha bitvách, sám směle vykročil, přikrčen, kryt za skalním výběžkem. Pohled který se mu naskytl však otřásl i s tímto otrlým rekem. Avšak, Harpie hodující na lidském mase nebyly vůbec ostražité, jisti si vlastním bezpečím na tak odlehlém a nehostinném místě.
Kapitán se vrátil ke svým mužům, s lehkým úsměvem na tváři. „Bohové nás milují bratři! Připravte si luky a za mnou!“ Potom vedl statečné hrdiny na skalní výběžek odkud je na hnízdo Harpií skvělý výhled. Jakmile všichni zaujali svá místa, zamířili na své terče a v jednom okamžiku vypálili, v tom okamžiku ďábelský smích ustal a všechny Harpie se mrtvé zhroutily. Muži vstali a vykročili ke zdechlinám, avšak, stalo se něco o čem se jim nezdálo ani v nejhorším snu. Nebe se otevřelo a ďábelské šiky Harpií s šíleným řevem zaútočily. „Který bůh se nám takhle strašně může mstít!“ Taková byla poslední myšlenka statečného kapitána, když byl na kusy trhán těmi pekelnými ženštinami. Další loď se nevrátila, nové vdovy a sirotci oplakávají padlé hrdiny …….
Kapitán však nezemřel, zůstal naživu, vězněn strašlivými stvůrami, věděl co s ním tyto zrůdy zamýšlejí, věděl že jeho smrt je neodvratná. V temné kopce poklekl, padl na kolena a vroucně se modlil k bohům, žádaje o pomoc. Žádný z bohů však se svého olympského trůnu na svého oddaného služebníka neshlédl, tohle místo a tyhle Harpie byly tak odporné, že ani samotní bohové se neodvažovali přiblížit. Achantos tak zůstal sám, zavěšený v kleci a sledoval strašlivé stvůry připravující hodokvas. Nejodpornější z těch opeřených bestií vzlétla vzhůru a kapitána popadla do pařátů, její drápy se do jeho kůže zaryly jako dlouhé dýky. Když byl vržen k zemi, spatřil že je obklopen hejnem nejméně deseti Harpií připravujícími dlouhý rožeň, oheň již plápolal a jeho světlo tuto hrůznou scénu osvětlovalo.
Achnatos byl již smířen s osudem, když tu se náhle sám Helios nad ním slitoval, nebe se náhle vyjasnilo a Harpie marně hledali bezpečí ve stínech, všechny byly sežehnuty slunečním svitem a s posledním strašlivým výkřikem se obrátily v prach. Kapitán poté spatřil další klece, s dalšími, dosud živými obětmi. Všechny tyto ubohé muže a ženy osvobodil a byl jimi okamžitě z vděkem provolán králem. Tyto dávné události dnes již nikdo nepamatuje, i všichni pamětníci se již v prach obrátili, pouze velký chrám zasvěcený Slunci na skále nad již klidným a blankytně modrým mořem připomíná, že se tento příběh vskutku udál.
Naposledy upraveno moderátorem:
