DeletedUser5504
Guest
Tak to hle se snad uchytí
Thébský král Pentheus byl synem Kadmovy dcery a jednoho z oněch pěti vítězů , kteří zbyli na živu z dračí setby. Nezapřel krev svého bojovného otce. Těšil ho pohled na dobře vyzbrojené válečníky. Ze všech lidí miloval nejvíc ty, kdo dovedly nejdál vrhat oštěp a ze všech věcí měl nejraději meč, na němž neosychala krev. Řinčení zbraní mu bylo nejsladší hudbou. Vším ostatním opovrhoval. Znal radost, ale jen radost z boje, znal veselí, ale je kruté veselí válečníků, a dopřával lidem volnost, ale jen v nepřátelském území, kam přišli se zbraní v ruce. Neuznával bohy, pohrdal věštbami a spoléhal jen na zbroj a na silné paže. Ale i do této chmurné krajiny válečných příprav a násilí přitáhl se svým průvodem veselý bůh radosti, volnosti a vína. Bakchos nebo Diodýnos mu říkali. Přijel do blízkých hájů na vozíku taženém tygry, obklopený družinou mužů a žen a všichni chválili zpěvem a tancem radosti života. Mezi nimi poskakovali satyrové, bůžkové s lidskou hlavou a špičatýma ušima. Jejich kozlečí nohy s kopýtky dusaly do taktu veselé písně
Mnoho Thébských žen si rozpustilo vlasy a spěchalo za Diodýnosovou družinou do lesů. I mužové ověnčení břečťanem opouštěli město a odcházeli k Diodýnosovi vzdát chválu životu. Když se o tom dozvěděl Pentheus, hněvivě vybuchl. Nechápal, jak mohou muž zapomenout na zbraně a přidávat se k Diodýnosovi. Por něho nebyl Diodýnos bohem, ale zbabělým podvodníkem který neumí vládnout mečem, nedovede jezdit na koni ani bojovat. Pentheus nenáviděl volnost a veselí a zpěv a tanec pokládal za zženštilost. Jaképak oslavy života, přemítal zlostně, život má cenu jen tehdy, můžeme-li jej nasadit za vítězství v bitvě. Zavolal služebníky a vydal jim rozkaz: ,, Běžte do lesů! Jakýsi Diodýnos chce dobýt Théb zpěvem a tancem. Bylo by mi opravdu milejší, kdyby jich někdo dobyl ohněm a železem. Běžte a přivěďte mi toho Dionýsa v poutech!"
Zděsili se starci, když uslyšeli tu řeč, a slepý Teiresiás varoval pošetilého krále. Pentheus neustoupil. Jeho vztek se řítil s hukotem a bez rozmyslu jako prudký horský potok, a kde se mu někdo postavil do cesty, vzkypěl a zpěnil se, jako když potok narazí na kámen, který mu vadí v toku. Sluhové se zanedlouho vrátili a vlekli za sebou neznámého muže s rukama spoutanýma za zády. ,, Tenhle že je Diodýnos?" rozkřikl se Pentheus.
,, Dionýsa jsme nenašli," omlouvali se služebníci pokorně králi, ,, vedeme jen jednoho z jeho průvodců."
Ať jsi kdokoliv," rozhodl Pentheus, ,,zemřeš pro výstrahu těm druhým. Dříve mi však pověz, proč jsi Dionýsa oslavova."
,, Jsem Akoités," vyprávěl bez bázně mladý muž, ,, otec mi nezanechal ani pole, ani býky. Byl jen chudý rybář, moře mu dávalo živobytí. Tak i mně zanechal jen tu vodu. Ale já nechtěl rybařit stále na stejném břehu. Vydal jsem se na moře, naučil jsem se lodě podle hvězd a stal jsem se lodníkem. Jednou jsme přistáli u neznámého pobřeží, abychom nabrali čerstvé pitné vody. Vystoupil jsem na návrší a obhlížel jsem krajinu. Tu spatřím lodníka, jak vleče k naší lodi nějakého cizího hezkého chlapce. Chlapec se potácel jako zmožený spánkem nebo vínem. Oděv i tvář toho hocha byly tak zvláštní, že jsem ani na chvíli nepochyboval o tom, že je to nějaký bůh. Ale plavci se mi vysmívali a těšili se, že chlapce prodají do otroctví. Za takovou pěknou kořist prý jistě dostanou spoustu peněz. Dostal jsem se s nimi do hádky a křikem se vzbudil i chlapec, který do té chvíle vyspával na palubě. Promnul si oči a zeptal se: , Kde to jsem? Kam mě vezete?´
A kam by jsi chtěl?" posmívali se mu lodníci, ,, jen řekni, kam chceš a mi tě tam odvezeme.
Odvezte mě na ostrov Naxos," odpověděl chlapec, ,, tam jsem doma."
Zamířil jsem tedy v tu stranu, kde leží Naxos. Ale plavci mě odstrčili. Sami se ujali kormidla a řídili loď v opačnou stranu. Nechtěli splnit slib a vezli chlapce do otroctví. Prosil jsem je, aby nerušili daný slib. Smáli se a řekli mi, abch se staral o sebe, o kormidlo že se postarají sami. Také chlapec poznal, že loď zamířila jinam, a předstíral pláč a žádal je znovu, aby ho odvezli na Naxos. Pláč a prosby jako by jen poháněli vesla dál od chlapcova domova.
Náhle se stala podivuhodná věc. Přísahám ti, králi, že mluvím pravdu. Náhle loď zastavila ačkoli nebyla zakotvena, a lodníci se opírali do vesel, co měli sil. Spustili plachty a znovu veslovali, až se z nich lil pot. Přemýšlím, čím by to mohlo být, a spatřím div. Z vln vyrážející šlahouny břečťanu a ovíjejí jako hadí vesla, drží je pevně a plazí se po veslech vzhůru. Už drží břečťan všechna vesla a pne se po stožáru výš, celá loď obrůstá listím. Na přídi stojí chlapec v celé slávě ověnčen révovými listy, obklopen tygry a pantery. Byl to sám bůh Dionýsos. Podívám se na vyděšené lodníky a vidím, že se začínají na těle tmavnou, paže se jim zkracují a na kůži jim narůstají šupiny. Mění se před očima v delfíny a jejich hladká těla se smekají z paluby jedno za druhým do mořských vln. Z dvaceti lodníků jsem zbyl na lodi sám a s úzkostí jsem čekal, kdy mně také promění ruce v ploutve a kdy mě přijme moře. Ale Dionýsos se namě podíval s úsměvem a vyzval mě, abych se chopil kormidla. Zamířili jsme na Naxos a tam jsem vstoupil do jeho služeb."
,,Dost!" ozval se král Pentheus. ,, Už mám dost těch tvých pohádek. Pryč s tebou! Do vězení a na mučidla!"
Strážci odvedli zajatce do vězení a šli přichystat nachystat nástroje k mučení. Zatím však, co je chystali, otevřeli se dveře žaláře a neviditelné ruce zbavili vězně okovů. Když se strážci vrátili pro svou oběť, bylo vězení prázdné.
K Dionýsovi odešla pak i králova matka a jiné ženy z paláce.
Rozezlený Pentheus se zavraždil.
Nikdo ho nelitoval
Dobrý ne?
Thébský král Pentheus byl synem Kadmovy dcery a jednoho z oněch pěti vítězů , kteří zbyli na živu z dračí setby. Nezapřel krev svého bojovného otce. Těšil ho pohled na dobře vyzbrojené válečníky. Ze všech lidí miloval nejvíc ty, kdo dovedly nejdál vrhat oštěp a ze všech věcí měl nejraději meč, na němž neosychala krev. Řinčení zbraní mu bylo nejsladší hudbou. Vším ostatním opovrhoval. Znal radost, ale jen radost z boje, znal veselí, ale je kruté veselí válečníků, a dopřával lidem volnost, ale jen v nepřátelském území, kam přišli se zbraní v ruce. Neuznával bohy, pohrdal věštbami a spoléhal jen na zbroj a na silné paže. Ale i do této chmurné krajiny válečných příprav a násilí přitáhl se svým průvodem veselý bůh radosti, volnosti a vína. Bakchos nebo Diodýnos mu říkali. Přijel do blízkých hájů na vozíku taženém tygry, obklopený družinou mužů a žen a všichni chválili zpěvem a tancem radosti života. Mezi nimi poskakovali satyrové, bůžkové s lidskou hlavou a špičatýma ušima. Jejich kozlečí nohy s kopýtky dusaly do taktu veselé písně
Mnoho Thébských žen si rozpustilo vlasy a spěchalo za Diodýnosovou družinou do lesů. I mužové ověnčení břečťanem opouštěli město a odcházeli k Diodýnosovi vzdát chválu životu. Když se o tom dozvěděl Pentheus, hněvivě vybuchl. Nechápal, jak mohou muž zapomenout na zbraně a přidávat se k Diodýnosovi. Por něho nebyl Diodýnos bohem, ale zbabělým podvodníkem který neumí vládnout mečem, nedovede jezdit na koni ani bojovat. Pentheus nenáviděl volnost a veselí a zpěv a tanec pokládal za zženštilost. Jaképak oslavy života, přemítal zlostně, život má cenu jen tehdy, můžeme-li jej nasadit za vítězství v bitvě. Zavolal služebníky a vydal jim rozkaz: ,, Běžte do lesů! Jakýsi Diodýnos chce dobýt Théb zpěvem a tancem. Bylo by mi opravdu milejší, kdyby jich někdo dobyl ohněm a železem. Běžte a přivěďte mi toho Dionýsa v poutech!"
Zděsili se starci, když uslyšeli tu řeč, a slepý Teiresiás varoval pošetilého krále. Pentheus neustoupil. Jeho vztek se řítil s hukotem a bez rozmyslu jako prudký horský potok, a kde se mu někdo postavil do cesty, vzkypěl a zpěnil se, jako když potok narazí na kámen, který mu vadí v toku. Sluhové se zanedlouho vrátili a vlekli za sebou neznámého muže s rukama spoutanýma za zády. ,, Tenhle že je Diodýnos?" rozkřikl se Pentheus.
,, Dionýsa jsme nenašli," omlouvali se služebníci pokorně králi, ,, vedeme jen jednoho z jeho průvodců."
Ať jsi kdokoliv," rozhodl Pentheus, ,,zemřeš pro výstrahu těm druhým. Dříve mi však pověz, proč jsi Dionýsa oslavova."
,, Jsem Akoités," vyprávěl bez bázně mladý muž, ,, otec mi nezanechal ani pole, ani býky. Byl jen chudý rybář, moře mu dávalo živobytí. Tak i mně zanechal jen tu vodu. Ale já nechtěl rybařit stále na stejném břehu. Vydal jsem se na moře, naučil jsem se lodě podle hvězd a stal jsem se lodníkem. Jednou jsme přistáli u neznámého pobřeží, abychom nabrali čerstvé pitné vody. Vystoupil jsem na návrší a obhlížel jsem krajinu. Tu spatřím lodníka, jak vleče k naší lodi nějakého cizího hezkého chlapce. Chlapec se potácel jako zmožený spánkem nebo vínem. Oděv i tvář toho hocha byly tak zvláštní, že jsem ani na chvíli nepochyboval o tom, že je to nějaký bůh. Ale plavci se mi vysmívali a těšili se, že chlapce prodají do otroctví. Za takovou pěknou kořist prý jistě dostanou spoustu peněz. Dostal jsem se s nimi do hádky a křikem se vzbudil i chlapec, který do té chvíle vyspával na palubě. Promnul si oči a zeptal se: , Kde to jsem? Kam mě vezete?´
A kam by jsi chtěl?" posmívali se mu lodníci, ,, jen řekni, kam chceš a mi tě tam odvezeme.
Odvezte mě na ostrov Naxos," odpověděl chlapec, ,, tam jsem doma."
Zamířil jsem tedy v tu stranu, kde leží Naxos. Ale plavci mě odstrčili. Sami se ujali kormidla a řídili loď v opačnou stranu. Nechtěli splnit slib a vezli chlapce do otroctví. Prosil jsem je, aby nerušili daný slib. Smáli se a řekli mi, abch se staral o sebe, o kormidlo že se postarají sami. Také chlapec poznal, že loď zamířila jinam, a předstíral pláč a žádal je znovu, aby ho odvezli na Naxos. Pláč a prosby jako by jen poháněli vesla dál od chlapcova domova.
Náhle se stala podivuhodná věc. Přísahám ti, králi, že mluvím pravdu. Náhle loď zastavila ačkoli nebyla zakotvena, a lodníci se opírali do vesel, co měli sil. Spustili plachty a znovu veslovali, až se z nich lil pot. Přemýšlím, čím by to mohlo být, a spatřím div. Z vln vyrážející šlahouny břečťanu a ovíjejí jako hadí vesla, drží je pevně a plazí se po veslech vzhůru. Už drží břečťan všechna vesla a pne se po stožáru výš, celá loď obrůstá listím. Na přídi stojí chlapec v celé slávě ověnčen révovými listy, obklopen tygry a pantery. Byl to sám bůh Dionýsos. Podívám se na vyděšené lodníky a vidím, že se začínají na těle tmavnou, paže se jim zkracují a na kůži jim narůstají šupiny. Mění se před očima v delfíny a jejich hladká těla se smekají z paluby jedno za druhým do mořských vln. Z dvaceti lodníků jsem zbyl na lodi sám a s úzkostí jsem čekal, kdy mně také promění ruce v ploutve a kdy mě přijme moře. Ale Dionýsos se namě podíval s úsměvem a vyzval mě, abych se chopil kormidla. Zamířili jsme na Naxos a tam jsem vstoupil do jeho služeb."
,,Dost!" ozval se král Pentheus. ,, Už mám dost těch tvých pohádek. Pryč s tebou! Do vězení a na mučidla!"
Strážci odvedli zajatce do vězení a šli přichystat nachystat nástroje k mučení. Zatím však, co je chystali, otevřeli se dveře žaláře a neviditelné ruce zbavili vězně okovů. Když se strážci vrátili pro svou oběť, bylo vězení prázdné.
K Dionýsovi odešla pak i králova matka a jiné ženy z paláce.
Rozezlený Pentheus se zavraždil.
Nikdo ho nelitoval
Dobrý ne?