DeletedUser
Guest
Taky jste už někdy udělali věc, které jste pak hodně litovali? Musím říct, že se mi to taky povedlo a teď nevím, jestli z toho vůbec vyváznu živý. Ale teď bych vám chtěl ukázat, jak to vlastně začalo.
Kdysi dávno, asi před pěti lety se u v blízkosti naší vesnice stala podivná vražda. V jedné jeskyni našli dva milence, jak leželi na zádech s pohledem upřeným ke stropu a nejevili jedinou známku života. Měli klidné pohledy a drželi se za ruce. Ve tváři však byli zcela bílí. Soudní patolog konstatoval jako příčinu smrti srdeční zástavu, což je u takhle mladých lidí dost zvláštní. Oba byli sportovci, reprezentovali svou školu v běhu. Jako kdyby si srdce najednou řeklo dost a vyplo. V krvi nebyl nalezen žádný jed, prostě tam jen leželi mrtví. Navíc prý už byli ztraceni asi měsíc, ale zdálo se, jako by tam leželi jediný den, vůbec se nerozkládali. Všechny to dost vyděsilo. Jedna z teorií byla, že na ně někdo použil elektrický obušek a to způsobilo zástavu, ale nikde nebyli stopy, otisky, nebo DNA někoho jiného.
A teď něco o mě. Je mi 15 let a chodím do deváté třídy na školu, odkud pocházeli ti dva mrtví. Byl jsem v páté třídy, když se to tehdy stalo, takže jsem o tom tolik neslyšel. Jen vím, že týden po té, co je objevil nějaký houbař, přijeli vojáci s americkými vlajkami na helmách, celou jeskyni odplotili a postavili k ní stráže. Nejdříve u vchodu stálo pět vojáků a další tři chodili okolo skály, aby se nikdy ani nepřiblížil. Ale nakonec se celá osádka smrskla v jednoho unaveného hlídače a plot s vysokým napětím. A pak napadla Mirka ta šílená myšlenka. Objevil prý vchod do té jeskyně, který nění hlídaný a tak se budeme moct dostat na místo, kde se to stalo. Pět kluků se dalo dohromady a vyrazili jsme. Každý jsme vzali baterku, batoh a do něj důležité věci, jako provazy, lana, náhradní baterie a další. Mě díky bohu napadlo vzít si papír a propisku. Jen díky tomu vám můžu říct, co se nám tu stalo. Mirek vzal dokonce i fotoaparát. V sobotu ráno jsme vyrazili. Dovedl nás k díře v zemi, která byla velice dobře schovaná v podrostu. Přivázali jsme lano k nejbližšímu stromu a jeden po druhém slanili dolů. Lano jsme tam nechali, aby jsme se také dostali zpět.
Jáma nebyla hluboká. Jen tři metry. Ale dole byla tma jako v pytli. Hned jsme vytáhli baterky a vyrazili směrem, kde jsme tušili jeskyni. Martin, dvoumterový hromotluk, vzpěrač, začal brblat, že se musí sklánět a že je mu zima a tak vůbec. Možná se bojí. Čeho asi? Všichni jsme se mu vysmáli. Mirek cestou nafotil spoustu snímků. Měl silný blesk, ale přesto nedokázal osvítit jeskyni v celé šíři. Museli jsme procházet hrozně širokou štolou. Ještě štěstí, že jsme za sebou táhli provázek, aby jsme se trefili zpět. Celá jeskyně byla z nějakého zvláštního bílého kamene. Nikdo jsme se moc v kamenech nevyznali, dokonce ani Lukáš, který normálně věděl snad vše, byl v koncích.
Po dalších patnácti minutách jsme došli na rozcestí. Jedna chodba se táhla dolů, druhá se točila téměř přímo nahoru. Přemýšleli jsme a pak jsme se rozhodli, že se rozdělíme. Já, Mirek a Martin se vydáme nahoru, Lukáš a David se vydali dolů. Navázali jsme další provázek a vyrazili nahoru. Nemohli jsme se domluvit mobilem, nebyl tu signál, ale zato akustika byla skvělá. Slyšeli jsme kroky druhé skupinky ještě hodnou chvíli po té, co jsme se rozešli. Po chvíli jsme uslyšeli halekání odzdola. Odpověděli jsme stejně, aby věděli, že stále pokračujeme a šli jsme dál nahoru. Chodba snad neměla konce. Byla celkem úzká, museli jsme jít za sebou a někdy i po boku, aby jsme mohli pokračovat. Martin na tom byl nejhůř. Nejen, že se nemohl vejít do chodby na šířku, ale ani na výšku, takže se každou chvíli rozlehla rána, jak narazil hlavou do stropu a pak se spustil proud nadávek.
Konečně jsme dorazili do rozsáhlého dómu. Byl zhruba tři metry vysoký a na jeho konce jsme nedohlédli. Ale na konci se cosi lesklo, možná konečně východ. Mirek stále fotil. Pokračovali jsme dál ke světlu. Dóm se zase začal zužovat, ale pořád ne tak aby byla tak úzká jako tak předchozí. Vše se sbíhalo ke světlu. Najednou se za námi ozvalo ostré ,,svist." Mirek se lekl a prudce se otočil, nic neviděl. Vysmáli jsme se mu. Po několika dalších krocích se ale znovu ozvalo ,,svist." Teď už jsme znejistěli všichni a já se dokonce začal stydět, že jsem se Mirkovi smál. ,,Co to sakra je?" Zaklel Martin. Za námi zase nic. Mirek si připravil foťák a úzkostlivě jej svíral v rukou. A pak zase. Mirek se otočil a rychle zmáčkl spoušť. Ve světle blesku se na maličký okamžik snad objevili dvě postavy, které jako by spotřebovali všechno světlo. Něměli nohy, jen se pohybovali nad zemí. Byli tma sama. Ale stejně dobře to mohla být iluze. Mirek rychle skontroloval fotografii, ale postavy nikde nebyli. Oddechl jsem si. Nikdo nedal najevo, že by postavy viděl, takže to snad byl jen výplod mé fantazie.
A pak zase, a zase a ještě jednou. Oba jsme zasvítili baterkou za sebe a Mirek zmáčknul spoušť. Paprsek světla překřížili letící stíny. A pak zase byli pryč. Rozkřičel jsem se z plných plic a Martin také. Ale Mirek zůstával zticha. Otočili jsme se na něj. Usmál se na nás a pak se zvrátil dozadu, tuhý jako solný sloup. Rychle jsem k němu přiskočil. Nedýchal, srdce mu netlouklo, neměl žádný tep. Já i Martin jsme začali řvát jako pominutí. Vyběhli jsme za světlem, jako o život. A možná ne jen jako. Za námi se stále ozývalo ,,svist, svist, svist." Jenže chodba se začala svažovat a když jsme se přiblížili ke světlu, zjistili jsme, že je to jen nějaký malý otvor tři metry nad zemí, až někde u stropu. Chodba pokračovala a my běželi dál. Východ musí být blízko, vyděli jsme světlo, mezi námi a životem je jen stěna. Chodba se stále točila a kroutila. ,,Svist, svist." Pak jsme konečně doběhli až dolů, na rozcestí. Za námi pokračovala nějaká chodba, ale druhá mířila ven z jeskyně. Vyběhli jsme za světlem. Ale cestu nám zkřižili tři stíny. Běželi jsme proti nim, svítili a strašně řvali. Ale postavy se nezarazili, vyrazili proti nám. Jedna se vydala proti mě, dvě proti Martinovi. Začal jsem na Martina ztrácet. Ten se prosmýkl mezi mátohami a běžel za světlem. Doufal jsem, že se mu to podaří. Aspoň jemu. Jenže mátohy se vydali za ním a když už už byl na pomezí světla a stínu, popadli ho každá za jednu ruku a zatáhli ho zpátky. Letěl vzduchem, nohy mu bezmocně bloncali. Pak ho mátohy postavili a jedna sáhla Martinovi do hlavy a její ruka projela zkrz. S každým jejím pohybem se ozvalo známé ,,svist." A pak vytáhla něco malého, svíjejícího se, jako by to byl červ. Nebyla to ani kapalina, ani plyn, bylo to něco nadpozemského. Mátoha si toho červa vtiskla do hrudi. A pak prostě zmizela. Ještě jsem si všiml na Martinově tváři známého úsměvu, jaký jsem viděl u Mirka a pak se zhroutil také vzad. Nesledoval jsem celou situaci dál. Rozbrečel jsem se. Doteď na to nebyl čas, ale teď mi všechno došlo. Věděl jsem, že neproběhnu na světlo. Otočil jsem se a utíkal do druhé chodby přímo za mnou.
Běžel jsem, nevím jak dlouho ani kam. Oči jsem měl zalepené slzami. Za mnou se ozývalo stále ,,svist, svist." A pak jsem o něco zakopl. Bylo to měké. Posvítil jsem na to. Byl to Lukáš s oním výrazem, jaký jsem viděl u Mirka a Martina. Kousek dál ležel David. Už jsem nemohl. Chtěl jsem to ukončit. Nemohl jsem dál. A pak jsem uviděl vrata. Rozběhl jsem se k nim a otevřel je. Proběhl jsem na druhou stranu a zavřel. Podíval jsem se za sebe a...
a uviděl jsem starý hřbitov. Musel být opravdu moc starý. Většina náhrobků už se rozpadla. Uprostřed stál malý kostelík. Vešel jsem do něj. Všude byla vrstva prachu. Ještě zde byli staré lavice a oltář. Kazatelna už spadla. Teď tu sedím a zapisuju co jsem viděl za poslední dobu. Stíny sem nemohou. Viděl jsem je stát všude po hřbitově, někteří stojí i u dvěří, ale nesmí dovnitř. Snažím se vše napsat při světle staré svíčky, kterou jsem zde objevil. Mám už jen poslední náhradní baterky do svítilny. Já mám strašný hlad. Mám v batohu už jen kousek housky, ale to je málo. Mátohy po mě natahují své ruce a já chci už konečně ukončit to trápení. Maminko, tatínku mám vás moc rád. Už to nevydržím. Proboha, proč jsem sem jen chodil? Já ještě nechci umřít, jsem moc mladý. Ne, nechci. Proboha, šílím hlady...
Tohle je volný přepis deníku, který jsem našel při jedněch vykopávkách na starém hřbitově. Zbytek textu je potřísněn krví a nějakou jinou kapalinou, asi slzami. Jeskyně se asi zřitila a pohřbila vše pod sebou, ale tohle jsme objevili.
Ten večer, co jsem byl na vykopávkách poprvé jsem ve stanu uslyšel tajemné ,,svist." Nerozuměl jsem tomu, co to je. Teď už to vím. Vypadl jsem tam odsud jak nejrychleji to šlo, ale ani doma mě to nepřestalo pronásledovat. ,,Svist, svist..."
Svist
Kdysi dávno, asi před pěti lety se u v blízkosti naší vesnice stala podivná vražda. V jedné jeskyni našli dva milence, jak leželi na zádech s pohledem upřeným ke stropu a nejevili jedinou známku života. Měli klidné pohledy a drželi se za ruce. Ve tváři však byli zcela bílí. Soudní patolog konstatoval jako příčinu smrti srdeční zástavu, což je u takhle mladých lidí dost zvláštní. Oba byli sportovci, reprezentovali svou školu v běhu. Jako kdyby si srdce najednou řeklo dost a vyplo. V krvi nebyl nalezen žádný jed, prostě tam jen leželi mrtví. Navíc prý už byli ztraceni asi měsíc, ale zdálo se, jako by tam leželi jediný den, vůbec se nerozkládali. Všechny to dost vyděsilo. Jedna z teorií byla, že na ně někdo použil elektrický obušek a to způsobilo zástavu, ale nikde nebyli stopy, otisky, nebo DNA někoho jiného.
A teď něco o mě. Je mi 15 let a chodím do deváté třídy na školu, odkud pocházeli ti dva mrtví. Byl jsem v páté třídy, když se to tehdy stalo, takže jsem o tom tolik neslyšel. Jen vím, že týden po té, co je objevil nějaký houbař, přijeli vojáci s americkými vlajkami na helmách, celou jeskyni odplotili a postavili k ní stráže. Nejdříve u vchodu stálo pět vojáků a další tři chodili okolo skály, aby se nikdy ani nepřiblížil. Ale nakonec se celá osádka smrskla v jednoho unaveného hlídače a plot s vysokým napětím. A pak napadla Mirka ta šílená myšlenka. Objevil prý vchod do té jeskyně, který nění hlídaný a tak se budeme moct dostat na místo, kde se to stalo. Pět kluků se dalo dohromady a vyrazili jsme. Každý jsme vzali baterku, batoh a do něj důležité věci, jako provazy, lana, náhradní baterie a další. Mě díky bohu napadlo vzít si papír a propisku. Jen díky tomu vám můžu říct, co se nám tu stalo. Mirek vzal dokonce i fotoaparát. V sobotu ráno jsme vyrazili. Dovedl nás k díře v zemi, která byla velice dobře schovaná v podrostu. Přivázali jsme lano k nejbližšímu stromu a jeden po druhém slanili dolů. Lano jsme tam nechali, aby jsme se také dostali zpět.
Jáma nebyla hluboká. Jen tři metry. Ale dole byla tma jako v pytli. Hned jsme vytáhli baterky a vyrazili směrem, kde jsme tušili jeskyni. Martin, dvoumterový hromotluk, vzpěrač, začal brblat, že se musí sklánět a že je mu zima a tak vůbec. Možná se bojí. Čeho asi? Všichni jsme se mu vysmáli. Mirek cestou nafotil spoustu snímků. Měl silný blesk, ale přesto nedokázal osvítit jeskyni v celé šíři. Museli jsme procházet hrozně širokou štolou. Ještě štěstí, že jsme za sebou táhli provázek, aby jsme se trefili zpět. Celá jeskyně byla z nějakého zvláštního bílého kamene. Nikdo jsme se moc v kamenech nevyznali, dokonce ani Lukáš, který normálně věděl snad vše, byl v koncích.
Po dalších patnácti minutách jsme došli na rozcestí. Jedna chodba se táhla dolů, druhá se točila téměř přímo nahoru. Přemýšleli jsme a pak jsme se rozhodli, že se rozdělíme. Já, Mirek a Martin se vydáme nahoru, Lukáš a David se vydali dolů. Navázali jsme další provázek a vyrazili nahoru. Nemohli jsme se domluvit mobilem, nebyl tu signál, ale zato akustika byla skvělá. Slyšeli jsme kroky druhé skupinky ještě hodnou chvíli po té, co jsme se rozešli. Po chvíli jsme uslyšeli halekání odzdola. Odpověděli jsme stejně, aby věděli, že stále pokračujeme a šli jsme dál nahoru. Chodba snad neměla konce. Byla celkem úzká, museli jsme jít za sebou a někdy i po boku, aby jsme mohli pokračovat. Martin na tom byl nejhůř. Nejen, že se nemohl vejít do chodby na šířku, ale ani na výšku, takže se každou chvíli rozlehla rána, jak narazil hlavou do stropu a pak se spustil proud nadávek.
Konečně jsme dorazili do rozsáhlého dómu. Byl zhruba tři metry vysoký a na jeho konce jsme nedohlédli. Ale na konci se cosi lesklo, možná konečně východ. Mirek stále fotil. Pokračovali jsme dál ke světlu. Dóm se zase začal zužovat, ale pořád ne tak aby byla tak úzká jako tak předchozí. Vše se sbíhalo ke světlu. Najednou se za námi ozvalo ostré ,,svist." Mirek se lekl a prudce se otočil, nic neviděl. Vysmáli jsme se mu. Po několika dalších krocích se ale znovu ozvalo ,,svist." Teď už jsme znejistěli všichni a já se dokonce začal stydět, že jsem se Mirkovi smál. ,,Co to sakra je?" Zaklel Martin. Za námi zase nic. Mirek si připravil foťák a úzkostlivě jej svíral v rukou. A pak zase. Mirek se otočil a rychle zmáčkl spoušť. Ve světle blesku se na maličký okamžik snad objevili dvě postavy, které jako by spotřebovali všechno světlo. Něměli nohy, jen se pohybovali nad zemí. Byli tma sama. Ale stejně dobře to mohla být iluze. Mirek rychle skontroloval fotografii, ale postavy nikde nebyli. Oddechl jsem si. Nikdo nedal najevo, že by postavy viděl, takže to snad byl jen výplod mé fantazie.
A pak zase, a zase a ještě jednou. Oba jsme zasvítili baterkou za sebe a Mirek zmáčknul spoušť. Paprsek světla překřížili letící stíny. A pak zase byli pryč. Rozkřičel jsem se z plných plic a Martin také. Ale Mirek zůstával zticha. Otočili jsme se na něj. Usmál se na nás a pak se zvrátil dozadu, tuhý jako solný sloup. Rychle jsem k němu přiskočil. Nedýchal, srdce mu netlouklo, neměl žádný tep. Já i Martin jsme začali řvát jako pominutí. Vyběhli jsme za světlem, jako o život. A možná ne jen jako. Za námi se stále ozývalo ,,svist, svist, svist." Jenže chodba se začala svažovat a když jsme se přiblížili ke světlu, zjistili jsme, že je to jen nějaký malý otvor tři metry nad zemí, až někde u stropu. Chodba pokračovala a my běželi dál. Východ musí být blízko, vyděli jsme světlo, mezi námi a životem je jen stěna. Chodba se stále točila a kroutila. ,,Svist, svist." Pak jsme konečně doběhli až dolů, na rozcestí. Za námi pokračovala nějaká chodba, ale druhá mířila ven z jeskyně. Vyběhli jsme za světlem. Ale cestu nám zkřižili tři stíny. Běželi jsme proti nim, svítili a strašně řvali. Ale postavy se nezarazili, vyrazili proti nám. Jedna se vydala proti mě, dvě proti Martinovi. Začal jsem na Martina ztrácet. Ten se prosmýkl mezi mátohami a běžel za světlem. Doufal jsem, že se mu to podaří. Aspoň jemu. Jenže mátohy se vydali za ním a když už už byl na pomezí světla a stínu, popadli ho každá za jednu ruku a zatáhli ho zpátky. Letěl vzduchem, nohy mu bezmocně bloncali. Pak ho mátohy postavili a jedna sáhla Martinovi do hlavy a její ruka projela zkrz. S každým jejím pohybem se ozvalo známé ,,svist." A pak vytáhla něco malého, svíjejícího se, jako by to byl červ. Nebyla to ani kapalina, ani plyn, bylo to něco nadpozemského. Mátoha si toho červa vtiskla do hrudi. A pak prostě zmizela. Ještě jsem si všiml na Martinově tváři známého úsměvu, jaký jsem viděl u Mirka a pak se zhroutil také vzad. Nesledoval jsem celou situaci dál. Rozbrečel jsem se. Doteď na to nebyl čas, ale teď mi všechno došlo. Věděl jsem, že neproběhnu na světlo. Otočil jsem se a utíkal do druhé chodby přímo za mnou.
Běžel jsem, nevím jak dlouho ani kam. Oči jsem měl zalepené slzami. Za mnou se ozývalo stále ,,svist, svist." A pak jsem o něco zakopl. Bylo to měké. Posvítil jsem na to. Byl to Lukáš s oním výrazem, jaký jsem viděl u Mirka a Martina. Kousek dál ležel David. Už jsem nemohl. Chtěl jsem to ukončit. Nemohl jsem dál. A pak jsem uviděl vrata. Rozběhl jsem se k nim a otevřel je. Proběhl jsem na druhou stranu a zavřel. Podíval jsem se za sebe a...
a uviděl jsem starý hřbitov. Musel být opravdu moc starý. Většina náhrobků už se rozpadla. Uprostřed stál malý kostelík. Vešel jsem do něj. Všude byla vrstva prachu. Ještě zde byli staré lavice a oltář. Kazatelna už spadla. Teď tu sedím a zapisuju co jsem viděl za poslední dobu. Stíny sem nemohou. Viděl jsem je stát všude po hřbitově, někteří stojí i u dvěří, ale nesmí dovnitř. Snažím se vše napsat při světle staré svíčky, kterou jsem zde objevil. Mám už jen poslední náhradní baterky do svítilny. Já mám strašný hlad. Mám v batohu už jen kousek housky, ale to je málo. Mátohy po mě natahují své ruce a já chci už konečně ukončit to trápení. Maminko, tatínku mám vás moc rád. Už to nevydržím. Proboha, proč jsem sem jen chodil? Já ještě nechci umřít, jsem moc mladý. Ne, nechci. Proboha, šílím hlady...
Tohle je volný přepis deníku, který jsem našel při jedněch vykopávkách na starém hřbitově. Zbytek textu je potřísněn krví a nějakou jinou kapalinou, asi slzami. Jeskyně se asi zřitila a pohřbila vše pod sebou, ale tohle jsme objevili.
Ten večer, co jsem byl na vykopávkách poprvé jsem ve stanu uslyšel tajemné ,,svist." Nerozuměl jsem tomu, co to je. Teď už to vím. Vypadl jsem tam odsud jak nejrychleji to šlo, ale ani doma mě to nepřestalo pronásledovat. ,,Svist, svist..."
Svist
