DeletedUser
Guest
P R O M Ě N Y
Poslední paprsky slunce se loučily s krajinou a noc se pomalu ujímala vlády. Od východu se po obloze hnaly tmavé mraky, které jako by chtěly urychlit soumrak a nastolit vládu tmy.
Ulice již byly ztichlé, všechny dveře a okna zavřená a město vyčkávalo na příchod nového dne. V těchto neklidných časech nebylo radno v šeru vycházet. Poslední dveře se zamkly, poslední okenice zajistila sotva se slunce dotklo obzoru.
Jen vítr, jež doprovázel blížící se déšť, proháněl po ztemnělých ulicích první spadané listí začínajícího podzimu a odvíval poslední ozvěny kostelních zvonů. Spadlo několik prvních kapek.
Naposledy se slunce zablesklo mezi stromy a zmizelo za obzorem jen chvíli před tím, než obzor dostihly mraky, které zakryly celou oblohu.
Ztichlým městem zazněly spěchající kročeje, utápějící se v rozbahněných cestách, jak na ně z chrličů proudila dešťová voda ze střech.
Kroky plné spěchu, nervozity. Postava zahalená v tmavý plášť s kápí staženou hluboko do obličeje jen marně zavrtěla hlavou a spěchala dál za svým cílem. Pohled na těžké mraky jakoby vyloudil uklidnění na pohublé strhané tváři s několikadenním strništěm.
Jen oči v jeho obličeji byly jiné. Byly jasné a plné nespoutanosti. Jako by snad ani nepatřily k tváři poznamenané starostmi. Byly prostě jiné. Plné života.
Nebo živelnosti?
Byly to těžké časy a nikomu nebylo radno po setmění vycházet. Celé město bylo svíráno bezejmenným strachem a mnozí se uchýlili k zaříkávání a k různým amuletům a talismanům na ochranu domu a jeho obyvatel.
Na celé město dolehly temné starosti a každý se modlil za ochranu svých blízkých.
Tmavý plášť se mihl nárožím jak tajemný muž zahnul na jednom z rozcestí. Jeho kroky mířili k okraji města. Nevstoupil však do žádného z krajních domů. Jeho spěch jej nehnal by se schoval se před nocí a před deštěm.
Minul poslední domek a spěchal dál po cestě mezi poli, která vedla k nedalekému lesu.
Liják již pomalu odcházel aniž by nakonec zasáhl město svou plnou silou. Déšť, který město a jeho okolí skropil, pomalu ustával. Mraky se nad jihovýchodním obzorem pomalu začaly trhat a odkrývat noční oblohu.
Když to pozdní poutník zahlédl, přidal do kroku. Čím více se blížil k lesu, tím byla jeho mysl klidnější. Svůj krok však nezpomalil. Naposledy se ohlédl k městu a vstoupil do lesa.
Prý do těchto lesů přitáhla odkudsi loupežnická banda, která přepadala cestující. Při pomyšlení na ty loupežníky se na jeho obličeji objevil letmý úšklebek a pokračoval dál po cestě hlouběji do lesa.
Déšť mezitím již úplně ustal.
Po chvíli dorazil až na malou mýtinku uprostřed lesa, kde se pěšina dělila. Na krátký okamžik zaváhal, jako by přemýšlel, kudy jít dál, než se však stihl rozhodnout, z křoví podél mýtiny se vynořilo několik mužů s připravenými dýkami a jeden z nich, zřejmě jejich vůdce, měl dokonce meč.
„Stůj!“ křikl na něj ten s mečem. „Stůj, je-li ti život milý.“
„Nechte mne jít dál, je-li život milý vám.“ odvětil a porozhlédl se kolem sebe a ačkoliv s ustupujícími mraky stále více a více hvězd mohlo osvítit mýtinu, nerozeznal jejich tváře.
Na jeho slova se všichni jako na pokyn hrubě rozesmáli. „Dej nám všechno co máš a my možná necháme jít tebe.“ řekl mu stále ještě se smíchem vůdce bandy.
Noční poutník se na něj podíval, stále ještě s kápí hluboko staženou. V jejím stínu se prudce zaleskly poutníkovy oči. Možná jen odraz hvězd, které byly stále více odkrývány odplouvajícími mraky. A možná něco jiného.
„Jak tedy myslíš,“ odpověděl mu chladně a s jakousi podivnou křečí si strhl kápi.
Odplouvající mraky odkryly zářící kotouč měsíce a jeho záře postupně osvětlila město, přilehlá pole a nakonec kulatý měsíc osvětlil les i s jeho mýtinou.
Nad krajinou zaznělo táhlé zavytí . . . .
.
Poslední paprsky slunce se loučily s krajinou a noc se pomalu ujímala vlády. Od východu se po obloze hnaly tmavé mraky, které jako by chtěly urychlit soumrak a nastolit vládu tmy.
Ulice již byly ztichlé, všechny dveře a okna zavřená a město vyčkávalo na příchod nového dne. V těchto neklidných časech nebylo radno v šeru vycházet. Poslední dveře se zamkly, poslední okenice zajistila sotva se slunce dotklo obzoru.
Jen vítr, jež doprovázel blížící se déšť, proháněl po ztemnělých ulicích první spadané listí začínajícího podzimu a odvíval poslední ozvěny kostelních zvonů. Spadlo několik prvních kapek.
Naposledy se slunce zablesklo mezi stromy a zmizelo za obzorem jen chvíli před tím, než obzor dostihly mraky, které zakryly celou oblohu.
Ztichlým městem zazněly spěchající kročeje, utápějící se v rozbahněných cestách, jak na ně z chrličů proudila dešťová voda ze střech.
Kroky plné spěchu, nervozity. Postava zahalená v tmavý plášť s kápí staženou hluboko do obličeje jen marně zavrtěla hlavou a spěchala dál za svým cílem. Pohled na těžké mraky jakoby vyloudil uklidnění na pohublé strhané tváři s několikadenním strništěm.
Jen oči v jeho obličeji byly jiné. Byly jasné a plné nespoutanosti. Jako by snad ani nepatřily k tváři poznamenané starostmi. Byly prostě jiné. Plné života.
Nebo živelnosti?
Byly to těžké časy a nikomu nebylo radno po setmění vycházet. Celé město bylo svíráno bezejmenným strachem a mnozí se uchýlili k zaříkávání a k různým amuletům a talismanům na ochranu domu a jeho obyvatel.
Na celé město dolehly temné starosti a každý se modlil za ochranu svých blízkých.
Tmavý plášť se mihl nárožím jak tajemný muž zahnul na jednom z rozcestí. Jeho kroky mířili k okraji města. Nevstoupil však do žádného z krajních domů. Jeho spěch jej nehnal by se schoval se před nocí a před deštěm.
Minul poslední domek a spěchal dál po cestě mezi poli, která vedla k nedalekému lesu.
Liják již pomalu odcházel aniž by nakonec zasáhl město svou plnou silou. Déšť, který město a jeho okolí skropil, pomalu ustával. Mraky se nad jihovýchodním obzorem pomalu začaly trhat a odkrývat noční oblohu.
Když to pozdní poutník zahlédl, přidal do kroku. Čím více se blížil k lesu, tím byla jeho mysl klidnější. Svůj krok však nezpomalil. Naposledy se ohlédl k městu a vstoupil do lesa.
Prý do těchto lesů přitáhla odkudsi loupežnická banda, která přepadala cestující. Při pomyšlení na ty loupežníky se na jeho obličeji objevil letmý úšklebek a pokračoval dál po cestě hlouběji do lesa.
Déšť mezitím již úplně ustal.
Po chvíli dorazil až na malou mýtinku uprostřed lesa, kde se pěšina dělila. Na krátký okamžik zaváhal, jako by přemýšlel, kudy jít dál, než se však stihl rozhodnout, z křoví podél mýtiny se vynořilo několik mužů s připravenými dýkami a jeden z nich, zřejmě jejich vůdce, měl dokonce meč.
„Stůj!“ křikl na něj ten s mečem. „Stůj, je-li ti život milý.“
„Nechte mne jít dál, je-li život milý vám.“ odvětil a porozhlédl se kolem sebe a ačkoliv s ustupujícími mraky stále více a více hvězd mohlo osvítit mýtinu, nerozeznal jejich tváře.
Na jeho slova se všichni jako na pokyn hrubě rozesmáli. „Dej nám všechno co máš a my možná necháme jít tebe.“ řekl mu stále ještě se smíchem vůdce bandy.
Noční poutník se na něj podíval, stále ještě s kápí hluboko staženou. V jejím stínu se prudce zaleskly poutníkovy oči. Možná jen odraz hvězd, které byly stále více odkrývány odplouvajícími mraky. A možná něco jiného.
„Jak tedy myslíš,“ odpověděl mu chladně a s jakousi podivnou křečí si strhl kápi.
Odplouvající mraky odkryly zářící kotouč měsíce a jeho záře postupně osvětlila město, přilehlá pole a nakonec kulatý měsíc osvětlil les i s jeho mýtinou.
Nad krajinou zaznělo táhlé zavytí . . . .
.
