DeletedUser
Guest
Říkal jsem si, že když tu tak kritizuji, tak bych tu měl hodit taky něco, co budete mít možnost shodit. Jenom bych chtěl říci, bez toho, aby to někdo pochopil jako přehnané sebevědomí, že tohle je alespoň zčásti to, na co jsem upozorňoval jiného autora - je tu popsané okolí hlavní postavy, nejen její příběh - i když méně, než bych si přál.
--------------------------------------------------------------------------
Nad městem se vznášel měsíc, jenž byl obklopen spoustou hvězd, připomínající obyvatelům tohoto světa jejich vzdálené sousedy. Slunce už dávno zapadlo za nedalekou horu Jarkar, tyčící se jako maják uprostřed Derravonského pohoří a na ulicích a před domy bylo vidět jen málo lidí. Dětský křik už dávno nebylo slyšet mezi staveními, na zahrádkách a u bran města, už bylo příliš pozdě na rozjařené a rozjasněné tváře těch, kteří se nestarali o problémy těch velkých. Většina stráží už dávno pospávala v kasárnách, jen několik mužů ještě posedávalo v jídelně a probírali svou denní službu. Hlídky se procházeli po hradbách, lučištníci seděli po dvojicích u ohňů hořících na věžích, stále připraveni zakročit proti blížícímu se nepříteli. Královský hrad už nebylo vidět zdáli, jeho světla byla dávno zhasnutá, závěsy zatažené a dveře pozavírané. Služebnictvo se chystalo na další den, další službu a další obskakování těch, kterým sloužili. Jen několik vojáků dohlíželo na klid uvnitř hradu a tři stráže postávali u velkých, ze ebenového dřeva vyrobených a zlatem obložených dveří. Ještě na střeše bylo občas vidět jednoho ze skupiny vojáků, kteří shlíželi na okolní krajinu z nejvyššího bodu města, přímo zpoza nízkého cimbuří chránícího vrchol hradu, připraveni kdykoliv vyvolat poplach a zburcovat posádku, která v tomto městě sídlila.
Jen lože krále, pána města, vládce země a vůdce armády, byla prázdná. On sám stál na vrcholu hory Jarkar, shlížel na svou zemi a přemýšlel nad snem, který se mu zdál minulou noc, a který ho trápil celý následující den, znemožňující mu dělat jakákoliv rozhodnutí. Vlastně to pro něj nebyl ani tak sen, jako spíš vize, kterou mu seslala Paní moudrosti, bohyně Defrin. Podle ní mělo jeho zemi hrozit nebezpečí od aliance, která proti nim povstávala v zámoří. Několik menších ostrovů se spojilo v alianci Souostroví Meče a Štítu.Toto spojenectví oficiálně řídili vládcové jednotlivých ostrovů, ovšem všechny dohody, setkání a taktiky zařizoval kult, který věřil, že slouží jednomu z bohů, a že jejich úkolem je obsadit celé území jejich světa a odvádět z něj daně jejich bohovi, který jim ve válce pomohl. Název vyplynul z obrazů, které si kult nechal udělat, kde je jejich bůh viditelný hlavně díky svému obouručnímu meči, kterým dokázal rozseknout hlavu i skalnímu obru a díky štítu, který měl přidělaný ke kyrysu kryjícímu jeho hruď. Štít měl ovšem na zádech a chránil ho proti šípům. Podle legendy, kterou si kultisté vytvořili, je tento bůh, nazývaný Ornador, nezranitelný, pokud nosí právě tyto dva artefakty.
Král Tarevar si nebyl jist, jestli se všechno z té vize stane, ale byl natolik moudrý, aby věděl, že takovéhle zvláštní sny nejsou běžné. Mělo se něco stát a Tarevar to cítil v kostech. Proto dnes, jen se svým osobním strážcem a nejbližším rádcem v jedné osobě, vyrazil tajnou chodbou ze svého města. Chodba začínala dveřmi skrytými v ložnici jeho rádce Vrestona a končila v malé jeskyni s vchodem zahrazeným kamennou deskou, která jakoby splývala se skálou. Nikoho by tedy nenapadlo zkusit zatáhnout za dva malé výklenky v této desce, pomocí kterých se dala odsunout a odhalila jeskyni. Tento kus kamene byl asi do pasu dospělému muži a nebyl širší, než na délku jílce dýky. Nebyl tudíž žádný problém pro alespoň trochu tělesně zdatného muže odkrýt jedinou únikovou cestu v případě obklíčení hradu.
Od jeskyně to už bylo jen kousek na vrchol hory Jarkar, odkud zrovna Tarevar sledoval souhvězdí Deferen, zasvěcené místními knězi bohyni Defrin. V duchu se král ptal bohyně, zda to byla opravdu vize, nebo jen sen, vidina zkázy, která občas sužuje každého vládce velkého území. Ovšem nedostalo se mu odpovědi na jeho prosby. Sklonil tedy hlavu, pronesl několik slov o úctě k bohů a zamířil z kopce.
Jeho strážce tam na něj čekal. Když se na něj Tarevar zahleděl, do mysli se mu nahrnuli vzpomínky na to, co všechno s ním už prožil. Vreston ho nikdy nezradil. Měl to v povaze.
Pocházel ze starého národa, jehož hlavním kladem byla věrnost a důvěra ve své příbuzné, spolubojovníky a přátele. Tento národ vznikl velice zvláštním způsobem. Jeden rod lidí se totiž před dávnými lety, které už ani největší stařešina Gorlan z vesnice Milterren nepamatoval, pohádal kvůli majetku s tehdejší Radou vládce. Král byl zrovna na válečné výpravě na severu, kde válčil s trpaslíky, napadající jeho říši. Když se král vrátil, zjistil, že Rada v jeho nepřítomnosti podvodem získala majetek rodu, ke kterému Vreston patřil. Týkalo se to několika vesnic, krajiny, na které bylo spousta polí, živících její obyvatele a hrádku, tyčícího se nad krajinou. Král se rozzuřil a nařídil své osobní gardě, aby uzavřeli komnaty Rady a sám, naprosto bez ochrany, se vydal směrem, kterým prý odjeli mužové vyjednávající za práva svého rodu.
Jel dva dni a dvě noci, než je dostihl na cestě, vedoucí po okraji lesa. Bloumali krajinou, vyčerpaní hladem, žízní a chůzí, protože jejich koně už byli dávno mrtví. Rada vládce totiž ještě před příjezdem krále stačila vydat nařízení, aby nikdo nepomáhal těmto mužům, protože údajně vznesli křivá slova vůči králi i jeho rádcům. Když skupina uviděla muže, přijíždějícího k nim rychlostí, kterou dokázali vyvinout jen koně chovaní jemnýma rukama elfů z lesů, zadoufali, že jim přišel na pomoc sám bůh lovu, Hermis, kterému patřili veškeré lesy. Když se však král přiblížil, jeden z mužů, kterému ještě sloužil zrak dobře, rozpoznal jezdce a vzkřikl rozhořčením. Vytáhl oštěp a se silou, kterou mu dodal vztek, ho vrhl směrem ke králi. V tu chvíli ovšem zahřměla rána a oštěp se v půli cesty rozletěl na kusy. Muži zírali, ohromení nad tím, co se právě vstalo. Král zastavil svého koně, který byl naprosto v klidu – ne však jeho jezdec. Prapředek Tarevara se rozhlížel všude po lese a hledal příčinu zásahu.
Náhle se přihnal prudký vítr, který rozrážel stromy a do uší všech přítomných zazněl hluboký hlas: „Mužové z východu, synové slavné Letry, která přivedla váš názor od moře, vy, kteří jste byli ošizeni a okradeni, slyšte můj hlas. Jsem Ertus, bůh lži i pravdy a přináším vám zprávu, kterou veze i král Motrolen, jenž před vámi stojí. Byli jste ošizeni samotnou Radou vládce, on sám za tuto chybu nemůže. Přijel, aby ji napravil a já nenechám někoho, kdo koná správně a trestá lež, zemřít oštěpem vrhnutým ve vzteku. Proto slyšte má slova vyslechněte poselství, které vám Motrolen nese, než vynesete svůj rozsudek.“ Po těchto slovech vítr ustal a stromy se zase uklidnily.
Mužům jakoby se vrátila schopnost pohybu, trhli sebou a zahleděli se na jezdce. Tu jeden z nich vystoupil z řady a promluvil: „Králi Motrolene, přestože jsme přišli o majetek, hodláme podle rady boha pravdy vyslechnout tvou zprávu, kterou přinášíš.“ Král se vztyčil na koni, kývl hlavou a sesedl ze svého oře. Na znamení, že nehodlá nikomu ublížit, odvázal si opasek s mečem i dýkou a odvázal luk se šípy ze sedla svého koně, načež vše hodil daleko za sebe. Pak dlouhými kroky vykročil k vyjednavači.
Byl skoro o hlavu vyšší, ale hlavní rozdíl byl v pleti. Král měl opálenou a větrem ošlehanou tvář, ovšem vyjednavač z řady mužů měl pleť snědou. Do té zapadaly hnědé oči, ve kterých byla vidět přirozená moudrost a rozum. Na krále, svého pána, pohlížel upřeně, ovšem dal na sobě vidět jen špetku zloby, která s ním cloumala.
Král však nedal najevo svůj obdiv nad tím, jenž dokázal skrývat svůj vztek tak dobře. Zastavil se na délku jednoho vozu od muže a promluvil: „Ctěný muži, je mi líto, co se stalo tobě a tvému rodu. Byl jsem mimo hrad, když Rada takto rozhodla a máš můj slib, že bude rozpuštěna a potrestána, jakmile se vrátím do hradu. To ovšem není to, co ti chci říct. Svůj majetek dostane tvůj rod zpět, protože na něj nemá nikdo jiný právo a navíc udělám pro území, ovládající tvým národem, výjimku – ode dne, kdy se vrátím do hradu, nesmí nikdo vstoupit na to území, bez povolení nejvyššího z tvého rodu, nebo někoho jím zvoleného. Doufám, že to je dostatečné odškodnění za to, co se vám stalo. Samozřejmě dostanete náhradu v podobě koní, jídle i pití. Jediné, co od tebe žádám, je, abys jel se mnou. Jen ty, ostatní tu budou muset zůstat, můj kůň uveze jen nás dva. Nechám jim tu všechny své zbraně, jako projev své důvěry k vám, a také dostanou dostatek jídla na to, aby vydrželi do mého příjezdu. My dva odjedeme do hradu, kde si vybereš koně, které budou náhradou za vaše, a také před naším návratem k ostatním vyslechneš můj projev k obyvatelstvu, kde prohlásím vaše území za uzavřené bez povolení jeho pána.“
Když domluvil, ani vyjednavač, ani jeho rodní nedokázali skrýt svůj údiv nad jeho řečí. Nikdo do dnešního dne nepoznal krále Motrolena osobně a jeho náhrada a jeho snaha udržet svou zemi jednotnou, je zarazili. Poté, co jim to došlo, si všichni, skoro jako jeden muž, klekli na jedno koleno a sklonili hlavu před milosrdenstvím svého krále, pána země.
--------------------------------------------------------------------------
Nad městem se vznášel měsíc, jenž byl obklopen spoustou hvězd, připomínající obyvatelům tohoto světa jejich vzdálené sousedy. Slunce už dávno zapadlo za nedalekou horu Jarkar, tyčící se jako maják uprostřed Derravonského pohoří a na ulicích a před domy bylo vidět jen málo lidí. Dětský křik už dávno nebylo slyšet mezi staveními, na zahrádkách a u bran města, už bylo příliš pozdě na rozjařené a rozjasněné tváře těch, kteří se nestarali o problémy těch velkých. Většina stráží už dávno pospávala v kasárnách, jen několik mužů ještě posedávalo v jídelně a probírali svou denní službu. Hlídky se procházeli po hradbách, lučištníci seděli po dvojicích u ohňů hořících na věžích, stále připraveni zakročit proti blížícímu se nepříteli. Královský hrad už nebylo vidět zdáli, jeho světla byla dávno zhasnutá, závěsy zatažené a dveře pozavírané. Služebnictvo se chystalo na další den, další službu a další obskakování těch, kterým sloužili. Jen několik vojáků dohlíželo na klid uvnitř hradu a tři stráže postávali u velkých, ze ebenového dřeva vyrobených a zlatem obložených dveří. Ještě na střeše bylo občas vidět jednoho ze skupiny vojáků, kteří shlíželi na okolní krajinu z nejvyššího bodu města, přímo zpoza nízkého cimbuří chránícího vrchol hradu, připraveni kdykoliv vyvolat poplach a zburcovat posádku, která v tomto městě sídlila.
Jen lože krále, pána města, vládce země a vůdce armády, byla prázdná. On sám stál na vrcholu hory Jarkar, shlížel na svou zemi a přemýšlel nad snem, který se mu zdál minulou noc, a který ho trápil celý následující den, znemožňující mu dělat jakákoliv rozhodnutí. Vlastně to pro něj nebyl ani tak sen, jako spíš vize, kterou mu seslala Paní moudrosti, bohyně Defrin. Podle ní mělo jeho zemi hrozit nebezpečí od aliance, která proti nim povstávala v zámoří. Několik menších ostrovů se spojilo v alianci Souostroví Meče a Štítu.Toto spojenectví oficiálně řídili vládcové jednotlivých ostrovů, ovšem všechny dohody, setkání a taktiky zařizoval kult, který věřil, že slouží jednomu z bohů, a že jejich úkolem je obsadit celé území jejich světa a odvádět z něj daně jejich bohovi, který jim ve válce pomohl. Název vyplynul z obrazů, které si kult nechal udělat, kde je jejich bůh viditelný hlavně díky svému obouručnímu meči, kterým dokázal rozseknout hlavu i skalnímu obru a díky štítu, který měl přidělaný ke kyrysu kryjícímu jeho hruď. Štít měl ovšem na zádech a chránil ho proti šípům. Podle legendy, kterou si kultisté vytvořili, je tento bůh, nazývaný Ornador, nezranitelný, pokud nosí právě tyto dva artefakty.
Král Tarevar si nebyl jist, jestli se všechno z té vize stane, ale byl natolik moudrý, aby věděl, že takovéhle zvláštní sny nejsou běžné. Mělo se něco stát a Tarevar to cítil v kostech. Proto dnes, jen se svým osobním strážcem a nejbližším rádcem v jedné osobě, vyrazil tajnou chodbou ze svého města. Chodba začínala dveřmi skrytými v ložnici jeho rádce Vrestona a končila v malé jeskyni s vchodem zahrazeným kamennou deskou, která jakoby splývala se skálou. Nikoho by tedy nenapadlo zkusit zatáhnout za dva malé výklenky v této desce, pomocí kterých se dala odsunout a odhalila jeskyni. Tento kus kamene byl asi do pasu dospělému muži a nebyl širší, než na délku jílce dýky. Nebyl tudíž žádný problém pro alespoň trochu tělesně zdatného muže odkrýt jedinou únikovou cestu v případě obklíčení hradu.
Od jeskyně to už bylo jen kousek na vrchol hory Jarkar, odkud zrovna Tarevar sledoval souhvězdí Deferen, zasvěcené místními knězi bohyni Defrin. V duchu se král ptal bohyně, zda to byla opravdu vize, nebo jen sen, vidina zkázy, která občas sužuje každého vládce velkého území. Ovšem nedostalo se mu odpovědi na jeho prosby. Sklonil tedy hlavu, pronesl několik slov o úctě k bohů a zamířil z kopce.
Jeho strážce tam na něj čekal. Když se na něj Tarevar zahleděl, do mysli se mu nahrnuli vzpomínky na to, co všechno s ním už prožil. Vreston ho nikdy nezradil. Měl to v povaze.
Pocházel ze starého národa, jehož hlavním kladem byla věrnost a důvěra ve své příbuzné, spolubojovníky a přátele. Tento národ vznikl velice zvláštním způsobem. Jeden rod lidí se totiž před dávnými lety, které už ani největší stařešina Gorlan z vesnice Milterren nepamatoval, pohádal kvůli majetku s tehdejší Radou vládce. Král byl zrovna na válečné výpravě na severu, kde válčil s trpaslíky, napadající jeho říši. Když se král vrátil, zjistil, že Rada v jeho nepřítomnosti podvodem získala majetek rodu, ke kterému Vreston patřil. Týkalo se to několika vesnic, krajiny, na které bylo spousta polí, živících její obyvatele a hrádku, tyčícího se nad krajinou. Král se rozzuřil a nařídil své osobní gardě, aby uzavřeli komnaty Rady a sám, naprosto bez ochrany, se vydal směrem, kterým prý odjeli mužové vyjednávající za práva svého rodu.
Jel dva dni a dvě noci, než je dostihl na cestě, vedoucí po okraji lesa. Bloumali krajinou, vyčerpaní hladem, žízní a chůzí, protože jejich koně už byli dávno mrtví. Rada vládce totiž ještě před příjezdem krále stačila vydat nařízení, aby nikdo nepomáhal těmto mužům, protože údajně vznesli křivá slova vůči králi i jeho rádcům. Když skupina uviděla muže, přijíždějícího k nim rychlostí, kterou dokázali vyvinout jen koně chovaní jemnýma rukama elfů z lesů, zadoufali, že jim přišel na pomoc sám bůh lovu, Hermis, kterému patřili veškeré lesy. Když se však král přiblížil, jeden z mužů, kterému ještě sloužil zrak dobře, rozpoznal jezdce a vzkřikl rozhořčením. Vytáhl oštěp a se silou, kterou mu dodal vztek, ho vrhl směrem ke králi. V tu chvíli ovšem zahřměla rána a oštěp se v půli cesty rozletěl na kusy. Muži zírali, ohromení nad tím, co se právě vstalo. Král zastavil svého koně, který byl naprosto v klidu – ne však jeho jezdec. Prapředek Tarevara se rozhlížel všude po lese a hledal příčinu zásahu.
Náhle se přihnal prudký vítr, který rozrážel stromy a do uší všech přítomných zazněl hluboký hlas: „Mužové z východu, synové slavné Letry, která přivedla váš názor od moře, vy, kteří jste byli ošizeni a okradeni, slyšte můj hlas. Jsem Ertus, bůh lži i pravdy a přináším vám zprávu, kterou veze i král Motrolen, jenž před vámi stojí. Byli jste ošizeni samotnou Radou vládce, on sám za tuto chybu nemůže. Přijel, aby ji napravil a já nenechám někoho, kdo koná správně a trestá lež, zemřít oštěpem vrhnutým ve vzteku. Proto slyšte má slova vyslechněte poselství, které vám Motrolen nese, než vynesete svůj rozsudek.“ Po těchto slovech vítr ustal a stromy se zase uklidnily.
Mužům jakoby se vrátila schopnost pohybu, trhli sebou a zahleděli se na jezdce. Tu jeden z nich vystoupil z řady a promluvil: „Králi Motrolene, přestože jsme přišli o majetek, hodláme podle rady boha pravdy vyslechnout tvou zprávu, kterou přinášíš.“ Král se vztyčil na koni, kývl hlavou a sesedl ze svého oře. Na znamení, že nehodlá nikomu ublížit, odvázal si opasek s mečem i dýkou a odvázal luk se šípy ze sedla svého koně, načež vše hodil daleko za sebe. Pak dlouhými kroky vykročil k vyjednavači.
Byl skoro o hlavu vyšší, ale hlavní rozdíl byl v pleti. Král měl opálenou a větrem ošlehanou tvář, ovšem vyjednavač z řady mužů měl pleť snědou. Do té zapadaly hnědé oči, ve kterých byla vidět přirozená moudrost a rozum. Na krále, svého pána, pohlížel upřeně, ovšem dal na sobě vidět jen špetku zloby, která s ním cloumala.
Král však nedal najevo svůj obdiv nad tím, jenž dokázal skrývat svůj vztek tak dobře. Zastavil se na délku jednoho vozu od muže a promluvil: „Ctěný muži, je mi líto, co se stalo tobě a tvému rodu. Byl jsem mimo hrad, když Rada takto rozhodla a máš můj slib, že bude rozpuštěna a potrestána, jakmile se vrátím do hradu. To ovšem není to, co ti chci říct. Svůj majetek dostane tvůj rod zpět, protože na něj nemá nikdo jiný právo a navíc udělám pro území, ovládající tvým národem, výjimku – ode dne, kdy se vrátím do hradu, nesmí nikdo vstoupit na to území, bez povolení nejvyššího z tvého rodu, nebo někoho jím zvoleného. Doufám, že to je dostatečné odškodnění za to, co se vám stalo. Samozřejmě dostanete náhradu v podobě koní, jídle i pití. Jediné, co od tebe žádám, je, abys jel se mnou. Jen ty, ostatní tu budou muset zůstat, můj kůň uveze jen nás dva. Nechám jim tu všechny své zbraně, jako projev své důvěry k vám, a také dostanou dostatek jídla na to, aby vydrželi do mého příjezdu. My dva odjedeme do hradu, kde si vybereš koně, které budou náhradou za vaše, a také před naším návratem k ostatním vyslechneš můj projev k obyvatelstvu, kde prohlásím vaše území za uzavřené bez povolení jeho pána.“
Když domluvil, ani vyjednavač, ani jeho rodní nedokázali skrýt svůj údiv nad jeho řečí. Nikdo do dnešního dne nepoznal krále Motrolena osobně a jeho náhrada a jeho snaha udržet svou zemi jednotnou, je zarazili. Poté, co jim to došlo, si všichni, skoro jako jeden muž, klekli na jedno koleno a sklonili hlavu před milosrdenstvím svého krále, pána země.
