Vlastní povídky

[DeletedUser]

Tak mě napadlo, založit téma, s povídkami, které jste sami napsali. Pokud se chcete s hráči Greopolisu podělit se svou vlastní literární tvorbou, tak tady máte porstor.... Mužete se dávat klidně i školní slohovky (kterou ostatně i já toto téma započnu)

Píp píp, pip, pip, píp…cvak. Proč ten budík pípá? Stejně už půl hodiny zírám do stropu. Dnes mám psát hloupou maturitní slohovku, já tam nejdu, stejně to nenapíšu, zbytečná práce, nechám to až na září, to bude nejlepší. „DAVIDE, OKAMŽITĚ VSTÁVEJ, UŽ JE PŮL SEDMÉ!!!!“ „Jo, už jdu, mami“… Nedá se nic dělat, musím vstát, ale do školy nepůjdu, budu se někde poflakovat, možná bych mohl…. „Davide!!“ „Už vstávám.“ Ježíši, já vypadám…kdoví jestli si musím obléct košili? Myslím, že rifle a mikina s pandou, by byla ideální…v té naší šprťácké sestavě bych byl, ale za naprosté pako. Fajn, mám bílou, ta ale pekelně smrdí kouřem, ještě od plesu…hmm… červená je tak sepraná, že je už růžová, no co, stejně budu za tragéda… „Pojď se nasnídat, nachystala jsem ti buchtu, banán a džus.“ „Blázníš, mami, to už nestihnu! Udělej mi kafe, napůl se studenou vodou, to mi stačí.“ „S cukrem a mlékem?“ „Černé.“ „Dobře, dám ti peníze, stav se v pekárně a něco si kup.“ „Jasně, dík.“ Doufám, že mi dá alespoň pade, nutně si potřebuji koupit cigára. „Proboha, ty máš ještě pyžamo???!!! Vezmu tě autem, ať to stihneš“ To víš, že jo. „To je dobrý, pojedu busem, stíhám.“ „Na, tady máš tu kávu“ Sakra, to už asi, fakt nestihnu, čtvrt na osm, bus tam jede skoro dvacet minut… Ještěže máti nezapomněla naředit kávu, jinak bych si k tomu všemu ještě opařil jazyk. „Tak ahoj, mami.“ „Ahoj a hodně štěstí, budu na tebe myslet.“ „Hmm… dík“ Jak kdyby mi to její myšlení nějak pomohlo…
Tak, když už jsem už školy, tak to teda zkusím, třeba to zvládnu. „Zdar, Dave.“ „Vitej chlape.“ „jdeš si ještě zapálit?“ „No nevím… málo času“ „Jednu rychlou dáme.“ „OK.“ Ááá zlatý nikotin, dnes už mi pomáhá po třetí. „Tak co jak to vidíš?“ „Totální trapas.“ „Hmm… Plcha, mně včera psal na icq, prý ví témata.“ „Cože!!!??? To je nemohl poslat i mně, darebák. A ty jsi se na mně taky pěkně vykašlal.“ „Jé sorry, já úplně zapomněl, beztak šmelil.“ „A jaké teda jsou?“ „Úvaha na libovolný biblický citát, dopis prezidentovi, fejeton o diskriminaci a recenze libovolné knihy.“ „Samé zmetky.“ „Přesně, díval jsem se na net, hledal jsem múzu.“ „To je na nic, zbytečná ztráta času.“ Asi mi už hrabe, vidím největší šprtku ze třídy vcházet do školy teprve teď! „Jé, čau Evo, co tak pozdě?“ „Mně je děsně blbě, ráno jsem dvakrát zvracela.“ Odhazuji vajgla a vcházím s Peťou a Evou do budovy, před třídou stojí shromáždění, jako při pohřbu, většina spolužáku civí do země a snaží se uklidnit. Přichází Vohňa, odemyká učebnu a pouští nás do třídy smrti.
„Milí studenti a milé studentky, vítám Vás u maturitní slohové práce. Jste všichni?“ Hlásí se Karolína „Paní profesorko, Eva se trochu opozdí, udělalo se ji špatně.“ „ Nebudeme na ni čekat, prozradím vám témata, ona si pak vybere u mě sólo. Vybírejte si zodpovědně, už neškrtám, co si vyberete, to máte. Témata jsou následující: Úvaha – 21. století, fejeton – téma volné, vyprávění – největší životní zážitek, Fiktivní rozhovor s libovolnou osobností. Vybráno? Začneme podle abecedy. Antálková?“ „4“ „Bur….“ Co mám dělat, všechny stojí za pendrek, ještěže, ten darebák Plcha kecal, jinak bych ho musel asi zabít…. Možná zkusím, ten rozhovor, vím o tolika lidech, se kterými bych si rád promluvil… no ale to je těžké, musel bych se sebestylizovat i do svého protějšku, vopruz. Fejeton je ještě těžší, vezmu asi tu úvahu, jo úvaha je v poho, na tom není co zvorat… „Malík“ …ale vyprávění je nejednoduší, jenže o čem ji budu psát? „Malík!!“ „Ehm… Prosím, paní profesorko?“ „Tak co jsi si vybral?“ „No já ještě nevím…. To vyprávění asi…“ „Píši si tři“ Měl jsem si vzít tu úvahu „Paní profesorko, můžu to změnit na tu úvahu, prosím?“ „Ne, už jsem si to zapsala.“ Pane, bože, co budu dělal? Asi rovnou odejdu to nemá smysl. O čem bych asi tak psal? Ničím ze svého života se svěřovat nechci, budu muset něco vymyslet…. Tik, tak, tik, tak…. Vletěla sem vosa, do háje, nenávidím vosy, letí směrem k Evě. Kdy vlastně přišla? He he, kdyby ji píchla, to by byl nářez, nejen, že by blila, ale ještě by i otekla… zajímavá představa…. Soustřeď se…. Fajn napíšu jak jsem poprvé řídil auto…trapas… tik, tak, tik, tak…. Do háje, to ten dědek školník, musí séct trávu zrovna teď? Sakra všichni už píšou, čas se mi krátí, co budu dělat? Jé já bych si tak zapálil… tik, tak, tik, tak… Už vím, napíšu ji jak jsem se poprvé opil, to bude bomba, vrazím do toho nějaké mravní ponaučení o zabijáku, jménem alkohol a bude to…. Trapas to bude, o tom píše určitě každý … „Doufám, že už to máte všichni napsáno alespoň na nečisto, za hodinu vám to sesbírám.“ Konečná, tak jsem skončil, celé prázdniny v háji a výsměch, asi budu jediný student, který odevzdal čtyři nepopsané listy maturitního slohu, fajn, alespoň nějaké prvenství… „Davide, ty ještě nic nepíšeš?!“ „Když já nevím o čem…“ „Bez maturitní slohové práce ale neodmaturuješ v řádném termínu, já tě přes český jazyk vážně nepustím.“ “Hmm… já třeba ještě něco vymyslím.“ „Tak, ale pospěš.“
Tik, tak, tik… Už to mám!!! Teď by se měla rozsvítit žárovka, protože, já už to mám, už vím, co budu psát…
Název: Slohová práce - Píp píp, pip, pip, píp…cvak. Proč ten budík pípá? Stejně už půl hodiny zírám do stropu. Dnes mám psát hloupou maturitní slohovku, já tam nejdu, stejně to nenapíšu, zbytečná práce, nechám to až na září, to bude nejlepší…


Sice nejde o maturitní slohovku, ale opravdu jde o školní slohovku, kterou jsem odevzdal. Slohovka mně byla vrácena neoznámkovaná, odklon od stylu, nevhodné hovorové výrazy... Musel jsem napsat novou na úplně jiné téma. Tady je jen mírně poupravena - hovorovější výrazy a změnil jména

 

[DeletedUser]

téma se neujalo a navíc jsem si všiml, že je ve špatné sekci, proto prosím mody o přesun do "vaše tvorba", nebo ještě lépe o smazání...



Přesunuto, ale neboj, určitě se to ujme. J.

 

[DeletedUser]

Slohovka ještě ze základky - 9 třída takže 3 roky zpět... Námět byl Místo srdce kus ledu
Místo srdce kus ledu
Ticho, které panovalo na Zrejském oceánu bylo přerušováno silnými vlnami, narážející do mohutného trupu lodi. Moře bylo dnes neklidné a napovídala tomu i posádka lodi, která zřejmě nebyla zvyklá na divoké plavby po rozbouřeném oceánu a nahýbala se z paluby, aby ulevila sobě a svému žaludku. Kapitána lodi Vřeštící opice celé tohle divadélko nemile překvapilo, celkem často ho otrokářský kult najímal pro převoz „zajatců“ na opuštěný ostrov, který byl bohatý na potřebné suroviny. Vždy spolu s „nákladem“ jak velice rád, přezdíval otrokům, plul i se skupinou těžkooděnců. Na souši to byli bezpochyby drsní chlapíci s mohutnými palcáty či ostrými meči a neproniknutelnou obranou, kterou tvořila pevná plátová zbroj, ale na moři byli tak zranitelní… On byl šelma a oni zmatené hejno krys. Z úst mu vyšla salva kouře a znovu se nadechl uvolňujícího tabáku ze své dýmky. „Skvělej život,“ vydechl a zakryl si oči před oslňující září zapadajícího slunce. Náhle vyvalil oči, když jeho bystré oči zachytily vzdálenou loď. „Vyměňte vlajku!“ Zakřičel na zmateně se motající stráže. Ti chvilku nechápali, přesto se rychle vzpamatovali a za okamžik vysela na stožáru černá vlajka s lebkou a zkříženými hnáty. Kapitán přiskočil k zábradlí se stříbrným zrcátkem a pomocí ostré záře vydával matoucí signály. Pirátská loď obrátila plachty, když poznala, že se jedná pravděpodobně o spojence, vydávající jim signály a plula dál po moři hledat chudé rybářské bárky a přeplněné obchodní transporty. „Chytré, kapitáne, výborný nápad, takhle je zmást,“ ozval se hlubokým hlasem strážný. „Roky praxe, vo kterejch vy nemáte ani páru“ pokrčil zkušený, ale zkorumpovaný mořský vlk. „Jak dlouho bude trvat cesta?“ Zeptal se příchozí otrokář a hlasitě říhl. „Ha, takové sté všeci, sotva vopustíte tu svou pevninu, už brečíte,“ vysmíval se kapitán. „Už jsme na cestě pět dní, ostrov potřebuje další pracovníky, co nejdřív,“ zafuněl strážný. „Esli bude na naší straně vichr, tak den,“ informoval drsný námořník. Otrokář trhl hlavou a odešel směrem do podpalubí. Staré dubové dveře zavrzaly, když jimi otrokář trhl. Do nosu ho okamžitě praštila odporná vůně plísně, která prorůstala po zdech, a když se k tomu připojily pachy lihoviny a kouře, které sálaly z místnosti, připadal si jako by se nacházel v celách, kde věznili své zajatce. „Je vše v pořádku?!“ Zařval na početnou skupinu dozorců, kteří seděli za rozsáhlým stolem. Ten byl celý posetý rozházenými a prosáklými kartami voňavým rumem. „Jo, jsou dole, Trente,“ vycenil své zšedivělé zuby na otrokáře a hlasitě vykřikl radostí, když si uvědomil, že vyhrál další partičku mariáše a přisunul si k sobě hromádku měďáků a stříbrňáků. Trentovy se na ruce napjaly svaly, když vyzdvihl těžký poklop a vklouzl dovnitř. Škrt křemeny a zapálil slabě plápolající svíčku. Zasmál se nad neštěstím spoutaných otroků, do kůže je řezaly silné provazy a žužlající roubíky taky nepřidaly moc na komfortu vězňů, nehledě na vlhká prkna. „Doufám, že už jste se zabydleli,“ zasmál se. „Užívejte si pohodlí, dokud můžete,“ pronesl ironicky Trent a vytáhl z kapsy koženou čutoru plnou vína. „Máte žízeň?“ Zeptal se klidným hlasem vyděšených vězňů. „Ticho znamená souhlas,“ zasmál se a začal na skupinu zajatců vylévat proudy vína. Vězeňskou kajutou se nesl prudký a děsivý smích, Trent neznal na světě nic lepšího, než ponižování svých otroků, zbožňoval to… Pokynul jim na rozloučenou ledovým a pronikavým smíchem a hlasitým prasknutím těžkého poklopu.

Svit luny dopadal na palubu karavely a jediný, kdo se ještě neskrýval v podpalubí byl popíjející kapitán. Držel se u kormidla jako královská stráž u pokladny a u pusy měl stále přitisknutou láhev s rumem. Z kajut se ozývalo hlasité chrápání, které ovšem dokonale ignoroval. Věděl, že díky příznivému větru budou na tom proklatém ostrově nanejvýš při svítání. Jen skrytě doufal, že tento příznivý severák vydrží i při cestě do civilizace, očekával tučnou výplatu, za kterou si užije mnoho

 

[DeletedUser]

překrásných nocí za barem… Naplněn krásnými představami vyzdvihl skleněnou láhev k černému nebi, které se ovšem začalo ztrácet kapitánovi před očima. Polo prázdná láhev dopadla tvrdě na dřevěnou kajutu a kapitán se spokojeně přidal chrápáním ke své posádce.

Probudili ho až ostré paprsky vycházejícího slunce. Prohmátl si slepené oči a vyškrábal se na nohy. Sehnul se pro vylitou láhev a mrštil jí vzteky do moře, oči se mu však zableskli radostí! „Ostrov, konečně!!!“ Zakřičel radostí. „Vzbuďte se! Rychle,“ křičel a bušil do dveří. Z kajuty se ozval hrubý kašel, dveře se rozletěly dokořán a kromě dozorců vyšla i skupina zajatců. Bledý obličej, zápach a pot, který se linul od jejich těl a podlitiny, to vše napovídalo tvrdému režimu. Vyděšené pohledy elfů, trpaslíků, ale i obyčejných lidí směřovali na hrůzostrašný ostrov, který byl celý posetý fabrikami a továrnami, ze kterých se linuly salvy kouře. Mohutné hradby byly lemovány stovkami lučištníků a katapultů, nemluvě o desítkách balistů. Kdo by se odvážil, napadnou tuto nedobytnou pevnost, mohl by být hrdý na svou kuráž… Pokud by se tedy nejednalo o šílence, který si neváží života. „Pohyb, pohyb!“ Ječel hystericky Trent a pobízel zajatce tupou částí oštěpu. Šli jako ovce na porážku, každému tlouklo srdce jako zběsilé. Křehký elf se zastavil na úzkém mole a zděšeně přihlížel na stovky zajatců, kteří nakládají na odjíždějící transport hroudy vzácné rudy, pot jim stékal po celém těle a z úst se jim linula pára, nicméně neodvážili se zastavit a odpočinout si, pracovali do strhání. „Na co čumíš!!?“Zařval výhružně Trent a podkopl malátného elfa, až se svezl na zem. „Proč ležíš? To si myslíš, že seš někde na rekreaci?“ Zasmál se a uštědřil mu kopanec do žeber. Elf se schoulil do klubíčka a začal tiše kňourat, po jeho obličeji se začali kutálet perlovité slzy. „Von bulí,“ Celé banda otrokářů se začala chechtat a popadat za břicha. Nikdo mu nevěnoval ani jeden milostivý pohled… „Pro slabochy tu není místo,“ usmál se Trent a hvízdnutím přivolal dvojici dozorců, kteří bezmocného elfa s radostí odnesli. „Víte, po několika týdnech si uvědomíte, že sníst se dá úplně všechno,“ zachechtal se. S „pilnými“ pracovníky na nedalekém transportu to ani nehnulo, buďto byli na podobné aféry zvyklí, nebo neznali nic jiného než práci. Skupina padesáti nových a nedobrovolných pracovníků kašlalo na každém kroku, zplodiny, vycházející z komínů znečisťovaly vzduch. „Na to si zvyknete… Na všechny si zvyknete,“ řekl Trent a oči mu svítili radostí.

Epilog
Někomu – asi většině by to připadalo jako neúplné, nicméně nechci tu zavádět „happy endy“. Kdy nastane vzpoura vězňů, a všichni se zachrání. Možná, že by se to hodilo do nějaké pohádky, ale připadalo mi to vhodné takto zakončit. Jen bych rád podotkl, že povídka není čistě nereálná. Ve středověku, ale i nyní bylo otroctví považováno za normální věc...Za něco jako společenský systém. Na některé kulty se nepřišlo dodnes a dál provozují svou činnost. Je třeba podotknout, že tyto lidé nikdy nepoznali něco jako milosrdenství a srdce jim už dávno ztuhlo ledem.

 

[DeletedUser]

Místo, kde se cítím jako doma

Slunce mě svítí do očí a já se probouzím do dalšího chladného listopadového rána. Okna jsou zamlžená a trochu orosená, ale přesto přes ně prochází sluneční svit. Vyhlédnu z okna a shlédnu krajinu před sebou. Naše chata stojí kousek za vesnicí a silnice se okolo ní stáčí z východu na jih, takže na severní straně je krajina neporušená a pohled na ni ve mně vyvolává ty nejhezčí pocity. Přímo u chaty máme menší zahradu, ale za ní už se roztahuje země nikoho. Krásná zelená louka, která brzy ztratí barvu a pokryje ji bílý sníh. Ještě dál stojí les, poskytující úkryt a ochranu mnoha letním tvorům, kteří už mají své zásoby a ukládají se k zimnímu spánku. A z prostředka lesa se tyčí kopec, na který lesní porost už nedosáhl, a tak je pokrytý jen nízkou trávou a několika keři. Tam chodím nejraději a tam půjdu i dnes.
Opouštím hranici naší zahrady a nacházím svou pěšinku, která je trochu vyšlapaná, a proto se jí dá louka nejlépe projít. Okolo mě kvetou poslední květiny připomínající konec teplého období roku, snažící se zachytit ještě kousek z posledních slunečních paprsků. Některé rostou při zemi, některé mě skoro převyšují. A těch motýlů, co se okolo nich slétá. Jistě již také poznali, že jim končí období létání a chtějí se také ještě trochu proletět, než naposledy usednou. Toto období je vlastně krásné i smutné zároveň. Krásné je vše okolo, všechny stromy, tvořící paletu krajiny, všechny kvetoucí rostlinky, barevnější než celý rok, rosa na jejich stoncích a lístcích, která je jako kousky křišťálu zkrášlující krásnou ženu. I hmyz, usedající na květy všeho, co roste, je krásnější než po celý rok. A ten božský klid! Bohužel, konec podzimu má i svou smutnou část. Příroda dohrává svou poslední letošní symfonii barev, brzy přijde zima a sníh, který vše zakryje jednolitou studenou bílou. Lesní i luční tvorové se skryjí do svých pelíšků a nikde nebude slyšet pískot ani bzučení, tak typické pro letní období.
Pomalu se dostávám k lesu, který na mě vrhá dlouhý tmavý stín a jakoby mě láká a táhne do svého nitra. Vstupuji pod jeho klenbu a les se za mnou znovu zavírá. Pohlédnu vzhůru a žasnu, jak jsou některé stromy vysoké. Skoro jakoby klepaly na bránu svatého Petra, aby je pustil na zimní odpočinek k sobě. Některé jehlice jsou několik centimetrů dlouhé a vypadají jako drápy, které po mně les vztahuje. Mírný vánek se mění v silnější vítr a temnota jako by zhoustla. Začínám se otáčet, rozhlížím se všude okolo. Stromy se kymácejí ve větru a je slyšet hukot a burácení znějící jako smích, jako kdyby se smáli mému strachu. Zrychluji krok, dávám se do běhu a ani si nevšímám, že se mi země zvedá pod nohama. Stromy jsou blíž a blíž, už mě skoro mají.
Náhle se všude rozzářilo světlo, slunce se ke mně dostalo a zachraňuje mě z lesního sevření. Vítr znovu slábne a stromyse obracejí zpět do svého středu a stojí jako němí strážci. Ještě pořád hluboce oddechuji, když si uvědomím, že stojím na kopci, který byl cílem mé cesty. Rozhlédnu se kolem a ten krásný rozhled mě uklidňuje. Sedám si na kámen, tak jako vždy, který stojí přímo ve středu kopce a jeho špička je v zemi. Vypadá jako hrot oštěpu pravěkých lovců, jakoby ho tu nějaký lovec zabodl a kámen tu už zůstal navěky a svými lety se dokonce zvětšil. Možná že dříve tu les ani nebyl. Třeba vznikl z násady toho oštěpu a třeba právě proto v každém vyvolává strach a úctu.
To vše mě napadá, když sedím a rozhlížím se po krajině. Odsud je vidět i daleké jezero, ve kterém se v létě chodí plavat, či dokonce i pole, ve kterém jsem si jako malý hrál na schovávanou. Vidím i alej táhnoucí se okolo silnice a zakrývající ji svými korunami. Dříve tam stálo jen několik stromků, na kterých jsem si stavěl úkryt a schovával se před rodiči. Toto místo ve mně vyvolává mnoho vzpomínek. Většina z nich se týká toho, kdy jsem utíkal před civilizací do přírody a ta mě ochotně skryla pod svým pláštěm. Příroda ve mně vyvolává pocit, že ještě existuje místo, které je lidskou rukou netknuté a to je ten pravý ráj. Ale ten, kdo ho hledá, ho nikdy nenajde. Vždyť kdyby tam přišel, už by nebylo nepoznamenané a jeho krása i moc by se ztratila. Ráj je prostě místo, které existuje a vždy bude existovat jen v našich myslích.
Najednou mi přijde, jakoby by bylo světlo všude, jakoby i můj stín zmizel. Podívám se vzhůru a vidím, že slunce už se dostalo na vrchol. Ani mi nepřišlo, kolik času jsem tu strávil. Pohlédnu na naši chatu a vidím, jak se z komína řine kouř, značící, že se vaří oběd. S úsměvem se zvedám a vydávám se na cestu zpět. Toto je místo, kde se cítím jako doma. Ale doma je prostě doma.

***

Toto je práce, kterou jsem odevzdal, téma máte v předmětu - je to samozřejmě vymyšlené, základní výmysl je už ten, že žádnou chatu nemáme - ale vymyšlené příběhy mají jednu obrovskou výhodu - nemají žádné meze.

 

[DeletedUser]

Vejlet

Tak teda letos k moři zase nejedeme. Od nás z šesté bé už byl u moře skoro každej, i ten debílek Mrkvička. Když to zjistila, má milovaná sestra povídala cosi o tom, že spáchá harakiri, či co. Maminka na to řekla, že má telecí léta, je ji 14 a myslí si, že když je o dva roky starší, než já tak si na mě může dovolovat, ale to teda nééé. Taťka místo dovolené u moře, kterou jsme měli mimochodem zamluvenou a asi i zaplacenou, ale cestovka zkrachla, prej jim přes ni vykopali tunel, nebo co, a proto zkrachla, mě to teda nějak nejde do hlavy, ale maminka říká, že to časem pochopím. No a taťka teda vymyslel výlet na Šumavu, hotel vypadal na letáku skoro pohádkově, jezero z křišťálově čistou vodou, jen co by kamenem dohodil a navíc to bylo za babku!!
Po úmorné a strasti plné cestě jsme se ale setkali s krutou realitou, hotel je hnusná papundeklová kostka, tatínek, nabyl dojmu, že jsme zabloudily a já jsem začal snít o jistě královském platu toho chlapíka, kterej tuhle fotku retušoval ve Photoshopu. Jezero, teda spíš rybník, byl sice co by kamenem dohodil, ale kamenem by musel házet steroidy nadopovaný Knig Kong a ještě by musel kus dojít pěšky, dobrá hodina pěší chůze. Rybník byl navíc chovný a koupání v něm bylo na vlastní nebezpečí. Inu když už jsme tady, tak co se dá dělat, řidičům autobusu jsme v rychlosti povraceli hnědý podšálky, aby mohly co nejrychleji odjet, aby se náhodou žádnej z účastníků zájezdu s nimi nechtěl vrátit do útulného bytečku v Praze.
Pokoj se skládal ze dvou párů rozvrzaných paland, skříně s moly a stolku s červotočem. Jen strop byl krásně vyzdoben freskami moderního umění, teda alespoň jsem si to myslel, než mě maminka vyvedla z mé domněnky a oznámila mi, že je to plíseň. Také jsme registrovali podivný zápach, jakejsi starousedlík nám oznámil, že architekt vtipně umístnil stavbu mezi kravín a vepřín, prej tak aspoň poznáme odkud vane vítr, poznamenal se smíchem, načež Adéla to už nevydržela a zamkla se na záchodě s Brávíčkem, údajně je tam smrad nejmenší. Vécka i sprchy jsou společný, WC je dostatek, ale sprchy jsou umístněny jen ve sklepě, vydáváme se tedy společně do tajemných katakomb už po sedmé, prej aby tekla teplá voda, podobné obavy ale sžíraly asi všechny obyvatele hotelu, a tok stojíme ve frontě, která se táhne už od prvního patra.
Na druhej den pršelo, a pršelo. Adélu už nebavilo číst Bravíčko po sedmý a tak jsme se balili zabíjením much, po dvou hodinách se nás tatínek ptá jaký je skóre? „56 ku 49“ odpovídá vychloubačně Adéla. „Ale já jsem zabil pět velkejch masařek, ty by se měli počítat aspoň za dvě“ pokouším se bránit já, Adéla naštvaně odchází, prej už ji to nudí a pokouší se křísit svou totálně vyšťavenou empétrojku. Taťka se v rádiu snaží naladit předpověď počasí a mamka luští křížovku v novinách a mezitím stíhá ještě lamentovat, nad tím, kam to dojela a že měla radši zůstat v našem 3+kk, kde teď mohla sedět u bedny s kafem.
Když už se začínalo mírně stmívat, tak přestalo i pršet a bůhví odkud vylezli toulavé kočky, které vydávaly příšerné zvuky, oproti kterým i hasičská siréna zní rajská hudba. Majitel hotelu, i za normálních okolností zřejmě trpící nespavostí, se je pokoušel rozehnat střelbou z malorážky, čímž způsobil, že nemohl spát nikdo v okruhu několika kilometrů, naneštěstí jednou přesně mířenou ranou do vzduchu zasáhl prolétajícího čmeláka vracejícího se z práškování nedalekého pole. Zoufalý pilot byl nucen nouzově přistát na blízkém fotbalovém hřišti, kde se však ještě dohrával rozhodující zápas okresní ligy, hráči hledíc na hořící žlutý stroj řítící se přímo na ně zapomněli na svůj zápas a vydali se úprkem prk, v tom zmatku posledních vteřin hry padl, spíše omylem, gól, rozhodčí v šokovém jednání gól hostům uznal. Domácí se jen pár sekund po přistání čmeláčka rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou a okamžitě se rozběhli za rozhodčím, ten měl své zuby ale tuze rád, tak nezaváhal a dal se na útěk. Honička připomínala hon na zajíce. Rozhodčí se po dlouhém úprku spasil až skokem do vagonu projíždějícího vlaku, žel bohu vlak stavěl až v Petrohradu.
Teda tak nějak mi to aspoň vyprávěl starousedlík, kterého jsem se vyptával, protože jsem byl zvědavej jak to všechno probíhalo, zpoza okna jsem to všechno vidět nemohl, to se rozumí. Okolo oběda jsme zaregistrovali neznámí puch, „To nic lidi, to si to jen vítr šine přes nedalekou slepičárnu“ odpověděla uklizečka, pokojská, recepční a sekretářka v jedné osobě. Adéla si od někoho půjčila Stmívání a hodlala se odebrati s knihou do své oblíbené místnosti, s histerickým řevem se ale záhy vrátila, prý se na záchodě nedá dýchat, páč se tam někdo pozvracel. Tatínek se odpoledne vydal se známýma pytlačit do rybníku, úlovek prý pak prodají v krčmě ve vsi. No a já s máti a ségrou jsme se vydali na toulky přírodou po stezkách, na které by se ani kamzík neodvážil. Mimo krásných scenérií okolní přírody, které se ovšem dají za pět korun koupit na čumkartě, nebo najít na Googlu zadarmo, si ségra zlomila nějaký nehet, vyvrtla pravý kotník, pohmoždila si levé koleno, odřela si pravé koleno a levý loket a zničila si své nejlepší rifle z Kenvela. Máti si uhnala housera, vyvrtla si pravý kotník, a v levém zápěstí si pro změnu vysloužila výron, také má monokla pod levým okem a do ramene ji píchl sršeň a já jsem si vyrazil dva zuby, odřel obě kolena a oba lokty, roztrhl si tričko a do krku mě píchla včela. To je ale jen zlomek našich útrap, žel vyjmenovat je všechny je zhola nemožné poněvadž ségra spadla 43x, máti 67x a já 33x. A tak jsme se rozhodli zbytek dovči strávit hraním karet.
Po oba následující dny jsme se toho pravidla snažily držet, jen ty karty jsme moc nehrály, ale ven jsme skutečně nechodily. Tatík chodil úspěšně rybařit a my ostatní jsme trávily svůj čas spánkem, a podobnými ne-činnostmi. A čas tak ubývá velmi pomalu.
Dva dny před našim odjezdem se ve vsi Višňová, kam tatík prodával ulovené ryby, se z neznámých důvodů objevila neznámá choroba nebozí vidláci trpěly příšernými žaludečními problémy, a na kůži jim vyskákala ohavná vyrážka skládající se z ohyzdných hnisajících boláků, všechny marody spojovalo jediné, jedli „U sumce“ ryby. Tatínek zjistil od majitele hotelu, pana Bobeška, že nedaleká chemička tu a tam do rybníků vylévá různé odpadní látky, které chemičce k ničemu nejsou. Podle očitých svědků, většinou však mírně nachmelených, rybník v noci dokonce někdy světélkuje, známí pijan v něm údajně zase viděl lochnesku. Tatínek hned po rozhovoru zavelel „Odjíždíme!!! Hned!!!“ Nemíní totiž riskovat, že místním vše docvakne a přijdou si pro jeho skalp. Během hodiny máme zbaleno, s jízdním řádem v ruce pospícháme na autobus, který do vsi zavítá dvakrát denně, posléze jedeme vlakem přestupujeme jen třikrát a okolo půlnoci se všichni spokojeně uvelebýme na gauči v našem milovaném bytě. Tatínek hned ráno volá do práce, že potřebuje ještě týden volna, aby se trochu zrepetal. Mamince doktor vypsal na čtrnáct dní neschopenku a já se modlím, aby jsme příští rok o prázdninách navštívili maximálně tak koupák, Karlštejn, nebo zoo…


Jedna starší slohovka na téma Rodinný výlet (vypravování)