DeletedUser
Guest
...†...
Tma,…Strach, Vlhko, Chlad, Plíseň a všudepřítomné Napětí – toť jsou moji nejbližší přátelé, kteří mi zpříjemňují můj pobyt tu … zde hluboko v podzemí královského paláce na Knóssu.
Byl jsem odsouzen, abych se stal postrachem všech, jenž se opováží vstoupit do mojí říše… do „mého“ labyrintu, který speciálně pro mne postavil Daidalós….
Povídá se, že je to zázrak současného umění a všichni kdož se podíleli na této gigantické podzemní stavbě,
byli zabiti a hozeni z nejbližší skály do moře, aby nemohli vyzradit plány tohoto skvostu architektury….
To tajemství vím teď už jen já…… jen JÁ !
Trvalo hodně přílivů krétského moře, než jsem zcela zapomněl jak zní lidský smích… Již si ani nevzpomenu jak překrásné je cvrlikání ptáčků či jak šumí příboj tříštící se o skaliska nedaleko našeho paláce.
Uvrhli mě sem – do říše Tmy, kde teď vládnu jen já… A zahuben bude každý, kdož se s svojí tvrdohlavostí opováží vkročit mezi Stíny….
Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykl zabíjet… Jen hlad mě donutil hledat si potravu – lidské maso, které mi servírovali jako obětiny… Předlouho mi trvalo, než jsem si zvykl na tu neobyčejnou chuť….. chuť lidské krve.
Nic jiného mi nezbývalo… chtěl jsem jen žít… chtěl jsem si zachránit tu svoji nuznou existenci ! Vím, pro ostatní jsem jen netvor… Zrůda s býčí hlavou, kterou dal král Mínos uvěznit sem… sem do podzemí, kde mi společnost dělají jen obrovské stonožky, švábi a saví netopýři…
Ale teď se již nemohu po tolika letech nabažit lidského šťavnatého masíčka…. Již jsem natolik překonal počáteční odpor, že … že jsem se stal závislým na přísunu „nové krve“.
Nemohu se ani dočkat, až zas opět uslyším to známé zaskřípání železných mříží, jenž jsou natolik silné, že je ani já sám nedokážu překonat, ale ohlašují, že mi bylo do labyrintu připraveno krmení.
Ale král Mínos si dává na čas…. Nechává mě hladovět již pátým měsícem…. Neskutečně trpím ! Chci…chci opět maso ! Spaluje mě touha po jakémkoli přísunu potravy…
Chci … tak moc bych chtěl jíst !
Každou noc přicházím k mřížím a řvu z plných plic neskutečně drásavým řevem, při němž lidem tuhne i morek v kostech a chlupy se jim přitom ježí po celém těle….
Marně mé sny se navracejí do dob hojnosti, kdy jsem měl každý měsíc připraveno čerstvé a mladé maso, které se snažilo přede mnou utéci nebo se schovat v mém podzemním paláci…. Neměli šanci, bo jen já sám a se tu dokáži orientovat a to i po tmě….
Marně vzpomínám na ten krásný pocit děsu, který má přítomnost vyvolávala v mých obětech, jen někde zahlédli můj stín… A pak.. pak nastal jejich útěk.. byli jak malá moucha polapená do mých zručně připravených sítí…. Dal jsem jim náskok… A pak ? Pak jsem se za nimi pustil jak nejbystřejší lovecký pes na stopě…. Štval jsem je mým labyrintem tak dlouho, dokud nepadli vysílením nebo se v temných zákoutích neztratili úplně – již pro ně nebylo návratu….
A pak to přišlo… ten vrchol mé moci, když již šílení strachy, se zmohli jen na bezmocné plazení po zemi, jak se snažili dostat z mého dosahu…
Začali křičet….ano… prosili.. prosili a škemrali o milost a zachování jejich života a s každým jejich dalším slovem mi kanula mezi tesáky obrovská slina nové chuti.
Nikdy se nebránili.. Opatrně jsem se k nim přiblížil… Vychutnával si jejich vzrůstající paniku.. jejich totální paralýzu… A pak…pak mě ovládly mé pudy a já se své oběti zakousl přímo do tepny na krku.. Cítil jsem , jak mé dlouhé tesáky projíždějí měkkou tkání, až jsem ucítil teplou a čerstvou krev… Stiskl jsem ještě razantněji a své drápy zabořil do agónií zmítajícího se těla, až jsem uslyšel zapraskání kostí… Chvilku se snažili ještě vymanit z mého drtivého sevření, než z nich vyprchal život...
Ano, to jsem JÁ – král podzemní říše na Knóssu – Mínotaurus, toť jméno mé. Nemilosrdný a bezcitný… Jsem vyvrhel mezi lidmi, kterými jsem byl stvořen. Jsem odsouzen k věčnému prokletí, proto se mstím každému živému tvoru.
Onoho dne po dlouhém hladovění, tomu nemělo býti jinak…
Uslyšel jsem dlouho očekávaný zvuk železných mříží, který ke mně z dálky dolehl a probudil ve mně instinkt lovce… Dravce, jenž je tu na vrcholu potravinového řetězce…. Jsem ten, kdo nemá konkurenci…
Jsem ten, komu by se nikdo nedokázal postavit…
Probral jsem se z letargie a ucítil pižmo nově příchozího… Tentokrát to nebyla mladá nevinná dívka, jak jsem poznal…
Byl to mladík.. Ale to nevadí – třeba s ním bude více zábavy při pronásledování labyrintem…
Dal jsem mu proto větší náskok a pak jako obvykle, jsem šel vyhledat svůj dlouho očekávaný oběd…
Že není něco v pořádku, jsem ucítil až přímo u své oběti…
Neprosil, nekňoural o život jako ostatní…. Ale stál vzpřímeně a díval se mi drze do očí, ze kterých čišela přímá nenávist…Jeho ústa se otevřela a výhružně pronesla: „Připrav se zemřít! Jsem Théseus a dnešním dnem skončila tvá krutovláda v těchto podzemních chodbách !“
A než jsem se stačil z toho vzpamatovat, tak se v jeho ruce zablejsklo ostří posvátného meče, které proniklo mojí svalovinou, až jsem zařval bolestí.
Uvědomil jsem si, že tu stojí protivník znalý bojové techniky a nebude mít se mnou slitování…. Podvědomě jsem vytušil, že toto bude nejdůležitější bitva mého života. Ale já se jen tak lehce nevzdám !
V následujícím boji jsem použil všeho možného – i mých rohů a tesáků, jen abych se zbavil této nepříjemné štěnice… Ale zasazoval mi další a další rány, ze kterých mi prýštila krev….
___________
Byl to tuhý a tvrdý boj, trvající několik hodin.
Vypadalo to, že oba soupeři neznají bolest ani umdlenost….
Až pak.. pak Mínotaur nedal pozor a příliš podcenil protivníka při jeho náznaku výpadu a kouzelný Ariadnin meč mu proťal jeho srdce vedví…
Naposledy nelidsky zařval Mínotarus a v křeči se svalil na zem….
V tlamě mu sice zůstala chuť krve, ale té jeho vlastní krve, což nikdy nečekal…
Byl to konec Mínotaurův… Hrdinný Théseus dokázal porazit Mínotaura a pomocí nitě se dostat i z labyrintu…
Zachránil Athény od dalších potupných obětí, ale… Musel Mínotaur tolik trpět za vinnu své matky ? Musel vytrpět ponížení za to, že byl levoboček ?
Udělejme si sami svůj vlastní názor, neb naštěstí jeho pietní památka ale neustále zůstává tu v GREPOLIS, kde jeho odkaz je i po věky věků neustále živoucí a jasný: Pomáhat… a chránit !
Tma,…Strach, Vlhko, Chlad, Plíseň a všudepřítomné Napětí – toť jsou moji nejbližší přátelé, kteří mi zpříjemňují můj pobyt tu … zde hluboko v podzemí královského paláce na Knóssu.
Byl jsem odsouzen, abych se stal postrachem všech, jenž se opováží vstoupit do mojí říše… do „mého“ labyrintu, který speciálně pro mne postavil Daidalós….
Povídá se, že je to zázrak současného umění a všichni kdož se podíleli na této gigantické podzemní stavbě,
byli zabiti a hozeni z nejbližší skály do moře, aby nemohli vyzradit plány tohoto skvostu architektury….
To tajemství vím teď už jen já…… jen JÁ !
Trvalo hodně přílivů krétského moře, než jsem zcela zapomněl jak zní lidský smích… Již si ani nevzpomenu jak překrásné je cvrlikání ptáčků či jak šumí příboj tříštící se o skaliska nedaleko našeho paláce.
Uvrhli mě sem – do říše Tmy, kde teď vládnu jen já… A zahuben bude každý, kdož se s svojí tvrdohlavostí opováží vkročit mezi Stíny….
Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykl zabíjet… Jen hlad mě donutil hledat si potravu – lidské maso, které mi servírovali jako obětiny… Předlouho mi trvalo, než jsem si zvykl na tu neobyčejnou chuť….. chuť lidské krve.
Nic jiného mi nezbývalo… chtěl jsem jen žít… chtěl jsem si zachránit tu svoji nuznou existenci ! Vím, pro ostatní jsem jen netvor… Zrůda s býčí hlavou, kterou dal král Mínos uvěznit sem… sem do podzemí, kde mi společnost dělají jen obrovské stonožky, švábi a saví netopýři…
Ale teď se již nemohu po tolika letech nabažit lidského šťavnatého masíčka…. Již jsem natolik překonal počáteční odpor, že … že jsem se stal závislým na přísunu „nové krve“.
Nemohu se ani dočkat, až zas opět uslyším to známé zaskřípání železných mříží, jenž jsou natolik silné, že je ani já sám nedokážu překonat, ale ohlašují, že mi bylo do labyrintu připraveno krmení.
Ale král Mínos si dává na čas…. Nechává mě hladovět již pátým měsícem…. Neskutečně trpím ! Chci…chci opět maso ! Spaluje mě touha po jakémkoli přísunu potravy…
Chci … tak moc bych chtěl jíst !
Každou noc přicházím k mřížím a řvu z plných plic neskutečně drásavým řevem, při němž lidem tuhne i morek v kostech a chlupy se jim přitom ježí po celém těle….
Marně mé sny se navracejí do dob hojnosti, kdy jsem měl každý měsíc připraveno čerstvé a mladé maso, které se snažilo přede mnou utéci nebo se schovat v mém podzemním paláci…. Neměli šanci, bo jen já sám a se tu dokáži orientovat a to i po tmě….
Marně vzpomínám na ten krásný pocit děsu, který má přítomnost vyvolávala v mých obětech, jen někde zahlédli můj stín… A pak.. pak nastal jejich útěk.. byli jak malá moucha polapená do mých zručně připravených sítí…. Dal jsem jim náskok… A pak ? Pak jsem se za nimi pustil jak nejbystřejší lovecký pes na stopě…. Štval jsem je mým labyrintem tak dlouho, dokud nepadli vysílením nebo se v temných zákoutích neztratili úplně – již pro ně nebylo návratu….
A pak to přišlo… ten vrchol mé moci, když již šílení strachy, se zmohli jen na bezmocné plazení po zemi, jak se snažili dostat z mého dosahu…
Začali křičet….ano… prosili.. prosili a škemrali o milost a zachování jejich života a s každým jejich dalším slovem mi kanula mezi tesáky obrovská slina nové chuti.
Nikdy se nebránili.. Opatrně jsem se k nim přiblížil… Vychutnával si jejich vzrůstající paniku.. jejich totální paralýzu… A pak…pak mě ovládly mé pudy a já se své oběti zakousl přímo do tepny na krku.. Cítil jsem , jak mé dlouhé tesáky projíždějí měkkou tkání, až jsem ucítil teplou a čerstvou krev… Stiskl jsem ještě razantněji a své drápy zabořil do agónií zmítajícího se těla, až jsem uslyšel zapraskání kostí… Chvilku se snažili ještě vymanit z mého drtivého sevření, než z nich vyprchal život...
Ano, to jsem JÁ – král podzemní říše na Knóssu – Mínotaurus, toť jméno mé. Nemilosrdný a bezcitný… Jsem vyvrhel mezi lidmi, kterými jsem byl stvořen. Jsem odsouzen k věčnému prokletí, proto se mstím každému živému tvoru.
Onoho dne po dlouhém hladovění, tomu nemělo býti jinak…
Uslyšel jsem dlouho očekávaný zvuk železných mříží, který ke mně z dálky dolehl a probudil ve mně instinkt lovce… Dravce, jenž je tu na vrcholu potravinového řetězce…. Jsem ten, kdo nemá konkurenci…
Jsem ten, komu by se nikdo nedokázal postavit…
Probral jsem se z letargie a ucítil pižmo nově příchozího… Tentokrát to nebyla mladá nevinná dívka, jak jsem poznal…
Byl to mladík.. Ale to nevadí – třeba s ním bude více zábavy při pronásledování labyrintem…
Dal jsem mu proto větší náskok a pak jako obvykle, jsem šel vyhledat svůj dlouho očekávaný oběd…
Že není něco v pořádku, jsem ucítil až přímo u své oběti…
Neprosil, nekňoural o život jako ostatní…. Ale stál vzpřímeně a díval se mi drze do očí, ze kterých čišela přímá nenávist…Jeho ústa se otevřela a výhružně pronesla: „Připrav se zemřít! Jsem Théseus a dnešním dnem skončila tvá krutovláda v těchto podzemních chodbách !“
A než jsem se stačil z toho vzpamatovat, tak se v jeho ruce zablejsklo ostří posvátného meče, které proniklo mojí svalovinou, až jsem zařval bolestí.
Uvědomil jsem si, že tu stojí protivník znalý bojové techniky a nebude mít se mnou slitování…. Podvědomě jsem vytušil, že toto bude nejdůležitější bitva mého života. Ale já se jen tak lehce nevzdám !
V následujícím boji jsem použil všeho možného – i mých rohů a tesáků, jen abych se zbavil této nepříjemné štěnice… Ale zasazoval mi další a další rány, ze kterých mi prýštila krev….
___________
Byl to tuhý a tvrdý boj, trvající několik hodin.
Vypadalo to, že oba soupeři neznají bolest ani umdlenost….
Až pak.. pak Mínotaur nedal pozor a příliš podcenil protivníka při jeho náznaku výpadu a kouzelný Ariadnin meč mu proťal jeho srdce vedví…
Naposledy nelidsky zařval Mínotarus a v křeči se svalil na zem….
V tlamě mu sice zůstala chuť krve, ale té jeho vlastní krve, což nikdy nečekal…
Byl to konec Mínotaurův… Hrdinný Théseus dokázal porazit Mínotaura a pomocí nitě se dostat i z labyrintu…
Zachránil Athény od dalších potupných obětí, ale… Musel Mínotaur tolik trpět za vinnu své matky ? Musel vytrpět ponížení za to, že byl levoboček ?
Udělejme si sami svůj vlastní názor, neb naštěstí jeho pietní památka ale neustále zůstává tu v GREPOLIS, kde jeho odkaz je i po věky věků neustále živoucí a jasný: Pomáhat… a chránit !
Naposledy upraveno moderátorem:
