• Vážení hráči, Dne 30.4.2024 (úterý) bude hra aktualizována na verzi 2.311. V důsledku toho se do hry nebudete moci po určitou dobu přihlásit. Níže naleznete podrobný seznam změn. Děkujeme za pochopení. Více informací najdete na herním fóru

Poslední seveřan http://www.posledniseveran.4fan.cz/index.php

DeletedUser

Guest
První kapitolka čehosi, co bych chtěl, aby byl regulérní "román". Pokračování asi jen tak nebude, byste mě museli hecnout. :D

Amnesie

Zšeřelou uličkou se pomalu ploužila krysa. Vedená prvotním pudem hledala v kupkách odpadků, ledabyle pohozených u kraje uličky, potravu. Zvědavě očichala napůl zetlelou mrtvolku jiné krysy, poté jí jako svou večeři zavrhla. Zatočila za roh a ponořila se do další, větší kupy odpadků. To když kolem rázným krokem prošla městská hlídka. Když hlídka prošla, krysa se vyhrabala ven a pokračovala v hledání potravy. Náhle jí čumák naplnil líbezný pach hniloby a rozkladu. Postavila se na zadní a zavětřila. Vousky jí při tom kmitaly. Pach vycházel ze škvírky v budově vedle ní. Ještě naposled zavětřila a pak bez váhání zamířila přímo za zdrojem onoho pachu, jenž voněl příslibem plného břicha. Protlačila se škvírkou a se zapištěním spadla o metr níž. Ocitla se v temné místnosti. Jediný zdroj světla bylo malé okénko vysoko u stropu. Místnost se zdála být naprosto prázdná, až na kupu starých hadrů v rohu. Jediný východ z místnosti tvořily masivní dřevěné dveře. Kousek od hadrů se válel zdroj onoho omamného puchu. Byl jím starý, zelený, plesnivý kousek sušeného masa. Krysa se k němu opatrně přiblížila a zkusmo zatahala. Když se nic nestalo, odhodila zábrany a začala se krmit. Uprostřed její poslední večeře se ona kupa hadrů znenadání prudce pohnula. Krysa nejprve v šoku jen němě stála a poté se pokusila o útěk. Příliš pozdě. Postava, ukrývající se pod hadry, jí už popadla a zručným pohybem zlomila vaz.
Postavou se ukázal být mladý, zubožený muž. Jeho obličej a tělo pokrývala změť starých, zpola zahojených, ale i uplně čerstvých ran. Muž se s heknutím svalil zpět na hadry a jal se zkoumat mrtvou krysu. Obracel jí v rukou, přičichl k ní a zkusmo do ní kousnul. Pak zvítězil zdravý rozum a odhodil mrtvolku do protějšího rohu. Vzal hlavu do dlaní a čekal. Věděl, že přijdou. Vždy přišli těsně se soumrakem. Věděl, že zase budou chtít odpovědi. Odpovědi na otázky, na něž odpověď neznal. Jakoby to přivolal, ozval se dupot těžkých bot. Zarachotila těžká železná petlice a dveře se otevřely. Za nimi stáli dva strážní v doprovodu třetího muže. Muž už dávno věděl, že to on bude klást ty otázky. Podle oblečení se jednalo o šlechtice. Z předchozích „rozhovorů“ zjistil, že se jedná o tajemníka a pravou ruku hraběte Encheye.
Jeden ze strážných vstoupil dovnitř, trhnutím postavil vězně na nohy a do rukou mu dal kožený vak naplněný vodou. Vězeň věděl, že ve vodě je něco, co mu dodá sílu přežít další výslech, ale poslušně vypil celý obsah vaku. Téměř okamžitě ucítil, jak mu žilami proudí nová síla. Drobné ranky se zacelily, větší a čerstvější se zatáhly a pokryly strupy. Když vše dopil, strážný mu vak opět sebral a kývnutím přivolal druhého strážného. Ten vstoupil dovnitř, chytl vězně za druhou ruku a společně ho nešetrně vyvedli na chodbu, kde se k nim připojil i tajemník.
Kráčeli dlouhou, mírně zakřivenou chodbou, osvětlenou pochodněmi, rozmístěnými v pravidelných intervalech na zdi po jejich pravici. Ve zdi nalevo byly dveře do dalších kobek. Vězeň by nedokázal říct, zda jsou prázdné, nebo jestli v nich jsou další jemu podobní. Popravdě řečeno, ani to zkoumat nehodlal. Kráčeli rychlým, stejnoměrným tempem a tajemník postupně zhasínal pochodně, které míjeli, takže se zdálo, jakoby je pronásledovala tma, hrozící je kažým okamžikem pohltit. Během chvilky došla skupinka k dalším dveřím. Tajemník je odemkl velkým bronzovým klíčem z kroužku zavěšeném u opasku. Za nimy se necházelo široké točité schodiště vedoucí nahoru. Pomalu vystoupali nahoru a vynořili se v další chodbě. Ta byla o mnoho prostornější, než chodba u kobek. Zamířili ke dveřím přesně naproti východu ze schodiště. Vězeň věděl, že za nima se nachází výslechová místnost. V praxi to znamenalo dubový stůl s křeslem, židlí a spoustou nástrojů mající jediný účel – působit bolest.
Jeden ze strážných vězně nešetrně posadil na židli, zatímco druhý se postavil za ni. Tajemník se pohodlně usadil do křesla za dubovým stolem.
„Takže,“ odkašlal si tajemník a pokračoval. „Jistě už víš co tě čeká, pokud uspokjivě nezodpovíš mé otázky, takže co kdybys nám oboum ušetřil čas a rovnou mi řekl co chci vědět. Na rozdíl od tebe totiž mám lepší věci na práci, než tady s tebou bezvýsledně trávit večery.“
Vězeň se na tajemníka zadíval a sípavě odpověděl. „Říkal jsem ti to minule, předminule, dokonce i když jste mě sem přivedli. Já si nic nepamatuju!“
„Ano, pamatuju si tu historku. Snad si ale nečekal, že ti jí uvěříme,“ ušklíbl se. „Proč jsi spáchal atentát na hraběte?“
„Nevim sakra, nevim! Nepamatuju si to! Ale nejspíš jsem důvod ani nepotřeboval“
Tajemník kývl na strážného. Ten se zle usmál, nasadil si rukavici, které byla součástí kroužkové zbroje a prudkým úderem uhodil vězně do obličeje. Ten by se setrvačností zhroutil ze židle, kdyby ho druhý strážný nedržel.
„Tak znova,“ ozval se tajemník téměř jemně. „Proč si se snažil zavraždit Enchaye?“
Vězeň se místo odpovědi na tajemníka jen útrpně podíval. Tentokrát nepotřeboval strážný žádnou pobídku, dvakrát vězně opět uhodil do obličeje a přidal ránu pěstí do břicha. Vězeň se na židli svíjel v křeči a lapal po dechu. Po chvíli popadl dech, vyplivnul na zem chuchvalec rudé krve a opět se vzpřímeně posadil. Otázky poté nabraly rychlý spád.
„Proč si ho chtěl zabít? Kdo ti pomáhal? Kolik vás bylo? Kdo jsi? Pro koho pracuješ?“ Ty a spoustu dalších stále dokola. Každou otázku následovala odmlka, vyplněná několika se*****mi ticha, což byl vždy signál pro strážného, aby vězně uhodil.
Po půlhodině výslechu byl vězeň na pokraji zhroucení. Bezvědomí se pomalu blížilo, ale vězeň ho vítal jako osvobození od této reality. Vítal ho a v duchu žádal, aby už konečně přišlo. Nakonec musel přetrpět několik dalších minut výslechu, které mu připadaly jako věčnost, než toužebně očekávané bezvědomí přišlo. Panenky se mu protočily a on se bezvládně zhroutil ze židle na zem, pokrytou cákancemi krve.
Tajemník se zamyšleně poškrábal na své pěstěné bradce, než rozkázal odvést zmučeného vězně zpět do cely.
Když se vězeň druhého dne probudil, první, co ucítil, byla neskutečná bolest celého těla. Vystřelovala mu do hlavy a tam se zabodávala jako tisíce rozpálených jehliček. Podle polohy úzkého obdélníku světla poznal, že je brzké odpoledne. V bezvědomí tedy strávil celou noc a víc než půl dne. Opatrně se zkusil nejprve pohnout a posléze i postavit. S úlevou zjistil, že nejspíš nemá nic zlomeného. Na zemi u dveří byla položená dřevená miska s vodou, kousek napůl plesnivého chleba a červy prolelzlý, uboze mrňavý kousek masa. Vrávoravým krokem přešel celu k tomuto téměř děsivému jídlu, chvíli se na něj pátravě díval, poté potlačil hrdost a sebezapření a začal ho spořádávat. Dalo mu nesmírnou práci každé sousto nevyzvrátit na holou zem, ale nakonec ho dojedl. Pak se vrhnul na vodu. S jistým pocitem úlevy, ale paradoxně i zklamání, zjistil, že je to opravdu jen obyčejná voda, bez jakékoliv příměsi léčivého lektvaru. Po jídle se opřel o zeď, vzal hlavu do rukou, zavřel oči a mermomocí se snažil proniknout vlčí mlhou, zahalující jeho vzpomínky. Tušil, že další podobný výslech může být klidně jeho poslední. Neměl v plánu cokoliv prozradit, i kdyby amnézie pominula, ale rád by věděl, proč vlastně umře v téhle kobce, nebo při výslechu s potměšilým tajemníkem. Soustředil se na odblokování vzpomínek tak urputně, že dokonce zapoměl na chvíli dýchat, ale žádný výsledek se endostavil. Stále nevěděl nic, dokonce ani takovou základní věc, jako je jeho jméno. Po chvíli marnou snahu vzdal.
Den utíkal, jako všechny předchozí strávené v této zatuchlé kobce, nesnesitelně pomalu. Vězni to nevadilo, dokonce byl tomu rád. Myšlenky mu postupně sklouzávaly k faktu, že navečer ho čeká další kolo výslechu. Když si to uvědomil, srdce mu v hrudi sklouzlo níž. Okamžik uvažoval o sebevraždě, ale zavrhl to jako absolutně zbabělý čin. Jestli má zemřít, tak ne vlastní vinou. Den pozvolna utíkal, obdélník světla se posunoval po stěně dál a dál a postupně tmavnul. Když zmizel uplně, ozvaly se na chodbě kroky. Vězeň vstal od stěny, kde seděl opřený zády a čekal. Zaslechl starý známý zvuk jak se zvedala těžká petlice a dveře se otevřely. Za nimi stál jediný strážný. Vězeň překvapeně zamrkal. Bylo to totiž poprvé, co pro něj přišel někdo jiný, než dva strážný v doprovodu tajemníka. Zatímco přemýšlel, co to pro něj znamená, strážný vešel dovnitř, chytl vězně pod paží a vedl ho ven. Vězeň mezitím shledal, že strážný ani nenese obyvklou dávku vody s léčivým lektvarem. Strážnému vězňův pohled neušel.
„Dneska žádnej lektvar pacholku,“ sdělil vězni a zle se usmál, „už ho nebudeš potřebovat.“ Víc k tomu neřekl a jen se po celou cestu pochechtával, jakoby věděl něco, co ho nadmíru potěšilo.
Došli k výslechové místnosti. Strážný otevřel dveře, strčil vězně dovnitř a opět je zavřel. Sám zůstal venku. Za dubovým stolem už seděl tajemník. I on měl na tváři úsměv, který nevěstil nic dobrého. Vězně ale upoutala postava, stojící za tajemníkem. Byla oblečená v hnédě kutně s kápí hluboko staženou, takže mu nebylo vidět do tváře. Kutna byla přepásána dvojtým opaskem zelené barvy. Sponu tvořila stylizovaná vlčí hlava.
„Á, koukám, že už sis všiml našeho hosta,“ ozval se tajemník, „víš přece kdo to je, ne?“ Zasmál se, když na něj vězeň upřel tázavý pohled. „Já zapoměl, ty si na nic nepamatuješ,“ usmál se ještě víc. „Seznam se s Sheyem. Není to jeho pravé jméno, ale to nevadí. Důležité je, kdo to je. Tady Shey je totiž kněz, sloužící Deuronovi.“
Zvuk toho jména spolu s knězovým oblečením způsobilo, že vězni cosi v hlavě zapadlo na místo a jemu se podlomily kolena.
„Že by si pan zapomětlivý nakonec vzpoměl?“ Tajemník vypadal, jako by ho to upřímně pobavilo.
 
Naposledy upraveno moderátorem:

DeletedUser

Guest
Vězeň strnule stál, neschopen pohybu, či jakéhokoliv slova. Byl by raději, kdyby si nevzpoměl, ale asi to bylo jedno. O kněžích boha smrti Deurona kolovaly strašlivé historky. Nejhorší bylo, že většina byla pravděpodobně pravdivá. Prý se slibem věrnosti Deuronovi dobrovolně zřekávali vlastní duše, výměnou za magické schopnosti děsivých rozměrů. Údajně dokázali žít déle než normální smrtelníci a bylo je velice těžké zabít.
Tajemníkovi neušel záblesk poznání ve vězňoých očích a pobaveně se usmál. „Ale, ale. Že by si pan zapomětlivý nakonec na něco vzpoměl? Dávám ti poslední šanci. Řekni, co chci vědět a dostaneš možnost rychlé smrti. Mlč a...,“ odmlčel se a výmluvným pohledem se podíval nejdříve na kněze a poté zpět na vězně. Chvíli se beze slov měřili očima, až tajemníkovi došla trpělivost. „Sám sis zvolil. Můžeš začít.“ Poslední dvě slova už nepatřila vězni, ale postavě v kápi za tajemníkem. Kněz pomalu obešel stůl a postavil se přímo před vězně, položil mu ruku na temeno hlavy a ještě jednou se ohlédl na tajemníka. Když přikývl, začal kněz potichu zaříkat.
Vězeň nejprve necítil nic, poté ho však začla pálit pokožka hlavy na místě, kde se ho kněz dotýkal. Spolu s tím mu v uších znělo hučení, které mu znemožňovalo přemýšlet. Pálení pokožky se stupňovalo. Vězeň se rozhodl neudělat nikomu radost tím, že by křičel, prosil o slitování, nebo se snížil k planým výhrůžkám. Jak však pálení sílilo, bylo čím dál těžší toto předsevzetí vydržet. Svaly se mu začaly křečovitě stahovat. Nějakou částečkou mysli si uvědomil, že se tajemník směje. Pokoušely se o něj mdloby. Vězeň se jím vzpíral až do té doby, kdy si uvědomil, že mdloby znamenají úlevu. Poddal se tomu. Poslední vjem, než se propadl do slastného bezvědomí, byl ostrý záblesk světla a rachot sesouvajícího se kamení.
 

DeletedUser

Guest
Ale moc rychle jsi skočil do děje, chtělo by to nějakej úvod na začátek :p
 

DeletedUser

Guest
To má svůj smysl. :]
Toto je vlastně v polovině příběhu. S jeho vzpomínkama budete začátek zjišťovat postupně. :]] (Pokud to dokončím xD)
 

DeletedUser

Guest
No...co říct ? Snad jen...kdy vydáš nějakou knížku :-D ale ne teď vážně...je to skvěle vymyšlené,jen tak dál....určitě pokračuj :)
 

DeletedUser

Guest
To má svůj smysl. :]
Toto je vlastně v polovině příběhu. S jeho vzpomínkama budete začátek zjišťovat postupně. :]] (Pokud to dokončím xD)


V tom případě skvělý tah!! To je výborná technika! Vždy jsem chtěl psát knihy, ale nejsem na to to pravý střevo ;)
V tom případě by to chtělo jako název první kapitoly - Memories


Ještě jsem to nečetl celé, jen jsem skočil do začátku :) přečtu si to co nejdřív!
 
Naposledy upraveno moderátorem:

DeletedUser

Guest
Popravdě jsem nevěděl, zda kapitoly pojmenovávat. To musím ještě promyslet.
 

DeletedUser

Guest
je to dobré vlastě super
ale nevim kde a v jaké době se to odehrává
doufám že to tam v přípběhu brzy napíšeš a vypadáto že máš
literární um

i když jak se říká
kvalita autora se pozná podle toho jak píše bitvi(souboje)

a malá chyba
Vězeň věděl, že za nima se nachází výslechová místnost.
jestli to slovo bylo tak schválně tak tam chybí uvozovky
ale to je jen detail
 

DeletedUser

Guest
gadonking: Díky! Chybka opravena. Co se doby tžče, tak když se to odehrává "na jiné planetě", je čas, i doba relativní pojem, ale určitě to promyslím.
T-Tonda: Přesvědčils mě, začnu je pojmenovávat. :]
 

DeletedUser

Guest
Nemáš zač děkovat

jo díky to se chtěl vědět děj se odehrává na jiné planetě
jen by to bylo dobrý zapracovat nak do toho clanku
třeba hned na začátek
 

DeletedUser

Guest
Takže na začátek jsem ti vyšpehoval pár chybek :) a pozor, jsem takový ten hnidopich :D ;)

Tu jsou:
- 2. ŘÁDEK, UPROSTŘED
"...napůl ztetlelou mrtvolku..." -- jen opravit na zetlelou :)
- 15. ŘÁDEK, UPROSTŘED
"...a on mrtvolku odhodil..." -- jelikož je z kontextu naprosto jasné, že se mluví o tom muži, nehodí se tam psát to on. Je to krkolomné a bez toho text lépe poběží :)
- U KONCE PRVNÍHO ODSTAVCE
"...přivolal druhého strážného. Ten vstoupil dovnitř, chytl vězně za druhou ruku a nešetrně ho vyvedli na chodbu..." -- vejde jeden, chytí ho jeden, ale vyvádějí ho oni... hapruje ti tam množné číslo s jednotným :)
- DRUHÝ ODS., 2. ŘÁDEK, UPROSTŘED
"Vězeň by nedokázal říct, zda jsou prázdné, nebo jestli v nich jsou další jemu podobní." -- Tu větu máš postavenou tak, že očekávám nějakou další, která bude navazovat. Napsal bych to třeba: ...Byly tak tmavé, že nedokázal říct, zda jsou prázdné.... (jen návrh :) )
- DRUHÝ ODS., 3. ŘÁDEK, NAKONCI
"...zhasínal pochodně, které míjeli, takže se zdálo, jakoby je pronásledovala tma..." -- Zkrátil bych to na dvě věty - ...zhasínal pochodně, které míjeli. Zdálo se, jakoby... (zdramatizování situace :) )
- HNED ZA TOU VĚTOU
"Během chvilky došla skupinky k dalším..." -- koncovka ve "skupinky" (stává se:) )
- O DVA ŘÁDKY NÍŽE, NA ZAČÁTKU
"Zamířili k dvěřím..." -- správně je "ke" dveřím


V začátečním příběhu s krysou bych použil hodně (několik) přímých řečí. Je tam spousta příležitostí. Lidi to vtáhne do děje a chvíli, když jí muž zlomí vaz to bude dramatičtější. (můj názor)
A vůbec, docela dost se vyhýbáš přímým řečem :) I v těch chvílích, kdy bere krysu do ruky a rozmýšlí se či kousnou nebo ne se dají vecpat dobré přímé řeči... Také jsem s tím měl dříve problémy, ale potom jsem se v těch přímých řečech začal vyžívat :) a věř mi, dost to oživí příběh...
A dobře používáš zkracování vět, to dramatizuje situace...
Oceňuji bezchybné použití čárek ve větě :)

Skoro to vyprávíš, jako bys to sám prožil :D Luxusní příběh, ale dočtu ho až zítra... skončil jsem u „Takže,“ odkašlal si tajemník a............... jo a za tím takže bych udělal tečku a začal novou větu, dělá se to tak :)
 

DeletedUser

Guest
wow.
Za chyby díky, měl jsem domluveného "korektora", ale ten zklamal a ještě si nenašel čas. ^^
Za chvilku si jdu pro vysvědčení a tím mi začínaj prázdniny, takže se vrhnu na přepracování kapitoly. (Změním jméno hraběte na nějaké originálnější, opravím chybky, možná využiju některé z tvých rad.)

S přímou řečí máš pravdu. Popravdě z ní mám trošku strach :]] Na druhou stranu v druhé kapitole jí bude spousty, tak snad chudost první omluvíte :]
Co se používání čárek a vůbec pravopisu etc. týče, za to nevděčím usilovné práci školství, ale právě nezměrné zálibě ve čtení. :)

Po asi půlhodinovém přemýšlením jsem nakonec zvolil název první kapitoly : ))
 
Naposledy upraveno moderátorem:

DeletedUser

Guest
Oslavy​

Hospoda U důlního vozíku byla i přes pokročilou noční hodinu nacpaná k prasknutí. Všichni oslavovali zvolení nového jarla. V severských vesnicích jako je Vönheim byl vždy po smrti starého jarla volen nový. Samozřejmě až po týdenním smutku, doprovázeném nesčetnými oslavami na počest zesnulého. Po tomto tradičním a paradoxně oblíbeném obyčeji se celá vesnice sešla na náměstí před jarlovým sídlem a volila jeho nástupce. Po zvolení se všichni občané vraceli do hřejivých náručí krčem, aby zde jaksepatří oslavili jarla nového.
Novým jarlem Vönheimu se podle očekávání jednomyslně stal Whaustgar. Whaustgar ve vesnici plnil úlohu velitele Vönheimské domobrany. Snad díky náhodě, zkušenostem, či díky požehnání severského boha bojů a válek Kelcka, nestáli Whaustgar a jeho muži nikdy na straně poražených. Navíc to byl dobromyslný muž s osobitým smyslem pro humor, který vždy v první řadě myslel na dobro celku, což bylo na chladném severu, kde zimy byly delší a tužší, než kdekoliv jinde, ceněnou vlastností.
I když právě vládlo to krátké období, které by někdo se zálibou pro ironii pojmenoval jako léto, v noci to od země studeně táhlo. Nikomu u Důlního vozíku to však nevadilo. Všechny hřála silná pálenka. Specialita hostinského, který jí sám ve sklípku pálil z divokých, planých jablek, kterých bylo v okolí vesnice hodně. Díky krátkému létu a nehostinnosti prostředí, byla tato jablka malá a trpká. Pálenka z nich ale byla výborná a díky snaze hostinského také obsahovala slušivé procento alkoholu.
Několik oslavujících, zmožených ještě z oslav smutku, chrápalo na svých místech u dlouhých dřevěných stolů. Dunivé brácení jejich objemných plic bylo snadno přehlušeno halasem ostatních, ještě stále nezmožených alkoholem.
„Říkám vám, je to dobrej chlap.“ Ostřílený lovec Skelf pěl další ódu na nového jarla. „Tenkrát, když jsme mysleli, že stopujeme přerostlého medvěda a místo toho našli doupě horského trola, mi zachránil život. Nebýt jeho práce se sekerou, odnesl bych si něco víc, než tuhle zpropadenou jizvu. Pokud bych to vůbec přežil,“ dodal a jakoby mimoděk zabloudil rukou ke tváři, jež mu hyzdila ošklivá jizva, táhnoucí se napříč tváří až pod spodní ret.
„Na Whaustgara!“ ozvalo se už asi posté a všichni přiložili pohár s pálenkou k ústúm. Všichni přítomní slyšeli historku o trolovi už nezčetněkrát, ale rádi jí využili na další posilnění alkoholem.
„Ty, mladej, skoč mi pro další pohár,“ houkl Skelf na mladíka sedícího nejblíž výčepu a odříhl si. Mladík, lehce přes dvacet, nedávno čerstvě přijatý do domobrany, se jmenoval Rodelm. Byl synem kováře, ale protože mu historky o bojích slýchané v dětství velice imponovaly, rozhodl se, k nelibosti otce, pro dráhu bojovníka. Rodelm cosi bručel, ale poslušně došel k výčepu. Stejně také dopil a potřeboval odlehčit pálenku tmavým, hořkým pivem.
Když se vrátil, zjistil, že debata u stolu mezitím sklouzla z veselých a hrdinských historek k vážnějšímu tematu. Další z bojovníků právě zaníceně hovořil a vydatně si při tom pomáhal rukama: „Za poslední tři roky jsme přišli o pět vesnic! Jestli to tak pujde dál, nebudem mít pomalu s kým obchodovat. Deuron aby spálil celou tu zavšivenou Methskou říši!“
Jméno boha smrti vzbudilo u ač přiopilých, tak stále velmi pověrčivých seveřanů malé pozdvižení. Někteří se zakuckali, když jím nápoj vletěl do nosu, další udělali znamení ochrany.
„Hej! Žádný rouhání v mým lokálu!“ Hostinský křečovitě držel v ruce právě umývaný dřevěný korbel na pivo a zlostně zahlížel na rouhače, který už zvedal ruce ve smířlivém gestu. „Promiň. Vylétlo to ze mě samo. Vážně jsem nechtěl. Další runda jde na mě.“ To prohlášení se setkalo s bouřlivějším ohlasem. Malé klopýtnutí tím bylo rázem zapomenuto a někdo dokonce poplácal bojovníka po rameni. „Na Whaustgara!“ ozvalo se do všeobecného mumraje a všichni se smíchem opět připili na jarlovu slávu.
O slovo se přihlásil Stroondar – obchodník s rybami, který až donedávna udržoval čilý obchod s vnitrozemím: „Ale jinak má pravdu! Hranice říše máme dva dny pochodu odsud. Pokud se Methové nezastaví, nejdýl příští léto nás čekaj horký chvilky.“
„Možná Whaustgar najde cestu, jak z toho ven, jak to celé ukončit,“ zamyslel se Rodelm. Skelf na něj pohlédl svým jediným zdravým okem: „Snad máš pravdu, chlapče, ale moje starý kosti mi říkaj, že budem muset bojovat, nebo utíkat. A nevim jak ty, ale já jsem moc starej na to, abych utíkal.“
„Přesně tak! Když dojde na nejhorší, budem bojovat!“ prohlásil kdosi. „Jo!“ „Správně!“ Výkřiky souhlasu se nesly celou hospodou.
„Na to, že budem bojovat!“ Nikdo se nenechal pobízet.
Dveře do hospody se otevřely a vpustily dovnitř mrazivý závan větru. Muž, který vstoupil ochladil náladu ve vzduchu ale víc než venkovní chlad. Byl to mladý Rarben Densson, jehož rodina byla jediná, která byla proti zvolení Whaustgara jako vesnického jarla. Rarben došel k pultu a posadil se u něj, stranou od ostatních a objednal si pivo.
Po jeho příchodu začal hovor v krčmě váznout. Denssonovic rodina nebyla ve vesnici příliš oblíbená. Veřejně podporovali nabídku vládců Methské říše, která spočívala v odevzdávání desátků říši a stálou přítomnost jedné Methské jednotky ve vesnici. Jelikož všechny podmaněné vesnice bojovaly do úplného padnutí, vzdání se by uvrhlo na vesnici hanbu a možná i hněv bohů, nesetkal se názor přijmout Říši s kladným ohlasem. Denssonovi však i přes odpor všech ostatních trvali na svém názoru, což vedlo k mnoha menším potyčkám a spoustě hádkám. Bylo jen otázkou času, než se někdo pokusí Rarbena vyprovokovat.
Rodelm byl zastánce názoru, že vesnice by v těchto kritických časech měla držet pohromadě, proto se rozhodl přesídlit do druhé vesnické krčmy, která se jmenovala Kelckovo kladivo. V Kelckově kladivu také pracovala jako roznašečka Calina, Rodelmova přítelkyně. Rodelm Calině přislíbil, že se za ní zastaví, až opadne hlavní nápor alkoholuchtivých vesničanů. Pokud tam neseděl Rarbenův otec, byla tam také o dost větší zábava. Vstal tedy a došel k nálevnímu pultu, kde hostinskému do natažené dlaně vložil pár měďáků. Poté si z opěradla židle vzal těžký kožený kabát, oblékl si ho a u dveří se naposled ohlédl do začouzené krčmy. Zjistil, že Rarben na něj upřeně hledí. Chvíli jeho pohled oplácel, pak vyšel ven a tím dovnitř vpustil další závan ledového větru.
Vönheim byl architektonicky stavěný stejně jako všechny severské vesnice. To znamenalo jarlovo sídlo s náměstíčkem, sloužící i jako shromaždiště, jako střed vesnice a od něj paprskovitě ubíhaly ostatní sruby. Ve Vönheimu žilo něco málo přes pětset stálých obyvatel. Na zdejší poměry to bylo tedy téměř město. O bezpečí před šelmami se starala bytelná palisáda, pojištěná z venkovní strany příkopem s naostřenými kůly. Před nemyslícími zvířaty to jako ochrana stačilo. Před nájezdy Methů je však tato chabá ochrana dlouho v bezpečí udržet nemohla. V tom případě se museli spoléhat na sekery a meče bastardy lovců a bojovníků. V případě nouze mohlo být bojeschopných na dvěstě mužů a možná padesátka sotva odrostlých chlapců.
 

DeletedUser

Guest
Důlní vozík byl umístěn v těsném sousedství shomaždiště, což z něj dělalo hojněji navštěvované zařízení, než bylo Kelckovo kladivo, umístěné v blízkosti jediné brány do vesnice. Ve vesnici panoval klid. Všichni už spali, nebo seděli v jedné z krčem. Rodelm šel rychlým krokem, pozoroval obláčky páry, které se mu tvořily u úst a hlavou mu vířily myšlenky na Calinino teplé objetí. Zakrátko zahlédl stylizovaný vývěsní štít Kelckova kladiva. Z hospody se sice ven linula měkká záře od ohně z krbu a několika pochodní, ale nebylo slyšet žádné veselící se vesničany. Rodelm vešel dovnitř a zjistil, že hospoda je až na pár spících opilců a Calinu, uklízející pobryndané stoly, prázdná.
„Rodelme!“ všimla si ho Calina a její tvář rozjasnil široký úsměv. „Čekala jsem tě dřív,“ dodala naoko rozzlobeně.
„Promiň,“ pokrčil Rodelm rameny. „U Vozíku byla celkem zábava. Úplně jsem zapoměl na čas, dokud nepřišel ten proklatec mladej Densson. Aspoň ti pomůžu uklidit.“
„To bys byl hodnej. Já jsem tak unavená, že ani nevim, jestli dojdu do postele a nepadnu rovnou tady.“
Teď bylo na Rodelmovi, aby nasadil kyselý obličej, ale chopil se hadru a pomohl utřít zbývající stoly. Calině jeho škleb neunikl a škodolibě se usmála. Dokonce i tato grimasa u ní působila půvabně. Rodelm nebyl jediný, kdo Calinu považoval za nejkrásnější holku z vesnice. Několikrát byl nucen bránit svůj píseček, jak tomu říkal a byl si jistý, že ještě nesčetněkrát bude. Její hezký obličej, rámovaný světlými vlasy a štíhlá, ale ne moc hubená postava s přebytky přesně na těch správných místech spolu s faktem, že po otcově smrti bude krčma její, způsobovaly podle Rodelma až zbytečně přehnaný zájem o její osobu. Calinu znal už od útlého dětství, posledního půldruhého roku dokonce i důvěrně. Za tu dobu mu nedala jediný závdavek k žárlivosti. Rodelm dokonce už uvažoval o možnosti, že by jí učinil svou ženou. Čím více se touto možností zabýval, tím více mu přišla lákavější a lákavější. Usadit se, mít jedno, dvě děti... Rodelmovo zamyšlení bylo přerušeno Calininým hlasem: „No tak! Ty mě vůbec neposloucháš. Co tam Densson dělal?“
„Nic zvláštního, řekl bych. Jen si sedl k výčepu a dal si pivo. Na slávu Whaustgarovu hádám asi ne. Jeden by řekl, že se v potyčkách vyžívá, když si tak nestydatě nakráčí mezi lidi a dělá, jak kdyby mu to tam patřilo. Navíc na mě při odchodu tak divně civěl. Nevim co si o té rodině mám vlastně myslet.“
„Kašli na ně. Sami si kopou hrob svým smýšlením. Podle mě nepotrvá dlouho a zbytek vesnice je z Vönheimu vyžene.“
„Asi to bude ještě zajímavé,“ usoudil Rodelm.
„To jo. Hele ještě vyměníme piliny a vyházíme tadyty spáče a máme hotovo,“ změnila Calina tema rozhovoru.
V krčmách byla vrstva dřevěných pilin na zemi zvykem. Pokud někdo neudržel míru na uzdě a pozvracel se, tak piliny zvratky absorbovaly, čímž se uklízení stávalo jednoduchou záležitostí. Zatímco Calina měnila teď už pestrobarevné piliny za nové, Rodelm budil jednotlivé ochmelky a po vyprošťováku je posílal na krátkou cestu do svých srubů. Fakt, že nikdo z nich nezaplatil, ho netrápil. Zaplatí zítra, až je přejde bolest hlavy a oni se budou shánět po něčem teplém do žaludku. Lidi ve vesnici si bezmezně věřili. Museli, pokud chtěli v chladné pustině přežít.
S Calinou skončili se svou prací téměř současně.
„Jestli se ti nechce trmácet až domů, můžeš přespat tady,“ navrhla Calina. „Já jsem unavená jak medvěd před zímním spánkem.“
„Zůstanu tady, díky,“ řekl Rodelm a společně vystoupali nahoru do patra nad hostincem, ve kterém bydlela Calina s otcem. Její matka zemřela při porodu a otec jí vychoval uplně sám, na což byl velice pyšný a neuplynul týden, kdy by se tím aspoň jednou nepochlubil. Rodelm uhasil lojovou lampičku a ulehl vedle Caliny. Ve tmě místnosti se mu před očima znova objevily dvě malé děti, které se střídaly s vidinou jeho a Caliny stojících před jarlem, který jim žená.
„Ty, Calino,“ ozval se Rodelm, ale Calina už spala hlubokým spánkem. Otočil se tedy na bok, zachumlal se hlouběji do kožešinové přikrývky a zakrátko usnul také.
 

DeletedUser

Guest
No...velice zajímavé a moc pěkné...pokud jsem to správně pochopil,tak ten vězeň vzpomíná,že ano ?
 

DeletedUser

Guest
No to je právě oříšek. V tom mi můžete pomoct vy. Zatím mám dva "nápady". Prvním je spotánní postupné navracení vzpomínek. Druhým postupné navracení vzpomínek silně návykovým prostředekem, který mu byl/bude podán v bezvědomí. Mě se víc zamlouvá ta druhá varianta.
 

DeletedUser

Guest
je to super ale do toho jak se mu budou vracet vzpomínky kecat nebudu ty si autor;)
 

DeletedUser

Guest
No tak já osobně jsem ještě nečetl knihu, kde by byl hlavní hrdina těžce závislý :D (Děti ze Stanice ZOO atp. nepočítám) Tak aby to enbylo moc..divné:D
 
Nahoru